Vladimir 518
Gorila vs. Architekt
žánr: Rap
rok vydání: 2008
label: Big Boss

V roce 2008 konečně uzrál čas na sólové album druhé třetiny pražské formace PSH, Vladimira. Mnozí si přáli, jiní nevěřili, další nechápali, já osobně jsem čekal a těšil se. Vladimír Brož – graffiti writer, hudebník, autor comixů, vydavatel knih (pro zkrácení: provozovatel spousty jiných aktivit) nese na trh kůži, v níž se cítí dobře jak on, tak posluchači i kritika. Dle mého očekávání přivál čerstvý, svěží vítr – na propojení hudby s výtvarným uměním jsem čekal dlouho a v podání tohoto zkušeného designéra a muzikanta jde o skvěle odvedenou práci. CD je rozbalováno očekáváním se třesoucíma rukama a uvnitř člověk nachází vše, jen ne zklamání a nudu. Kvalitní booklet je zdobený vlastními kresbami a fotkami. Dalším originálním a za zmínku důležitým faktem je doprovodná koncertní show: lasery, světla a promítací plátna podtrhují již tak velmi sugestivní hudební zážitek, 100% odvedená práce všech zúčastněných.

Výsledek mnohaměsíční práce stojí na několika pilířích: kvalitní texty v hudebních podkladech nejlepších producentů, mezi hosty nejbližší přátelé včetně Vladimirova alter ega (X-Kmen), zmíněná vysoká kvalita výtvarného zpracování a koncertů.

Desku otevírá reprezentativní titulní song 518, lehčí party songy (Děti prázdnoty feat. Lešek Semelka, Václavák feat. Kateřina Winterová), střídají písničky k zamyšlení a příběhy ze života (Nespoutá mě nic, co nechci, Smíchov-Újezd feat. Orion a Hugo Toxxx). Invenčním a skvěle zpracovaným tématem je song Pražský producenti jsou top – jedenáct minut ve čtyřech částech renomovaných producentů hlavního města – DJ Wich, Mike Trafik, Enemy, Sifon. Přes ostatní písničky, které jen velice zřídka obsahují slabší místa se posluchač přenese k závěrečné Boogie Down Praha, věnované přátelům a spolupracovníkům, kdy už nervózně tiskne na display Opakování.

Celé album nabízí vyvážený mix originálních nápadů, nálad a pocitů v podání elity českého hip hopu. Baví, těší, nabízí jak relaxaci, tak důvody k zamyšlení, což z něj činí cd na více než jeden poslech a šup do kouta.

Zde přikládám první videoklip z desky – příběh horké letní noci a graffiti, tento film je opravdu inspirován skutečnými lidmi a událostmi:

Smíchov – Újezd feat. Orion a Hugo Toxxx:

Upozornění: Obsahuje výrazy nevhodné uším mladším 18. let

Roman Chaluš

Jak šel čas.

Bylo mi tehdy myslím čtrnáct let, když jsem byl na svém prvním větším koncertě sám. Byl jsem z toho tehdy naprosto unesen a v jistém smyslu jsem dodnes. Jedna z nejoblíbenějších částí mého šatníku je šátek, který jsem si tam tehdy koupil. Byl jsem fascinován publikem – barevná „číra,“ otrhané seprané kalhoty, těžké omlácené glády, spreji malované křiváky a mikiny, které očividně už také něco pamatovali a spínací špendlíky – spousta spínacích špendlíků, které mohli držet různé ručně dělané nášivky či jiné podobného druhu ozdoby. Ztělesněná nekomfortnost, svoboda? Hrubě jsem mezi ně nezapadal, ale nikdo si mě tam ani nevšiml. Když kapela začala hrát, připadalo mi, jako by to měl být její poslední koncert, hrála jak o život, nechala na pódiu naprosto všechno. Tak procítěný a osobitý výkon jsem na žádném záznamu koncertů světových hvězd nikdy neviděl. Před pódiem se spustil divoký rej. Všichni jako smyslů zbavení létali sem a tam, vráželi do sebe, házeli rukama nohama, občas někdo upadl a ostatní ho div neušlapali. Lidé dopíjeli krabicová vína, počítali drobné, které bůhví kde získali, jestli mají na další alkohol. Ta nespoutanost.

Moji spolužáci a kamarádi se mi tehdy smáli. Jak by taky mohla neznámá kapela s poněkud legračním názvem soupeřit o jejich uznání s Eminemem či třeba s The Offspring? O čem nepsaly časopisy, které četli, jako by pro ně neexistovalo. Naštěstí trendy se mění.

Jak šel čas, proběhlo v mém městě několik koncertů této kapely. Mimo jednoho nevynechal jsem žádný. Cena vstupného se postupně zvyšovala, stejně jako úroveň diváctva. Ubývalo lidí počítajících drobné, přibývalo vysokoškoláků v outdoorové nebo outletové módě. Na pódiu ubývalo emocí, přibývalo teatrálnosti a pochlebování publiku. Všichni o kapele vědí snad vše, považují ji za to nejlepší, co česká scéna v „poslední době“ vyprodukovala. Ubylo „čír,“ a ty, které se občas objeví, působí v této společnosti poněkud nepatřičně, aspoň se na ně lidé tak zvláštně dívají. Neubylo pomalovaného oblečení a ozdob, připnutých spínacími špendlíky, akorát už nejsou ručně dělané, či stříkané sprejem. Vypadá to líp, akorát nezřídka narazíš na dvě naprosto stejné mikiny, nášivky apod. Komu by to ale vadilo? - všichni přeci „táhneme za jeden provaz.“

Ještě něco se očividně změnilo – boty. Už to nejsou ty staré, omlácené, nýbrž pěkné, nablýskané, kvalitní glády povětšinou z dovozu, jejichž cena je přibližně desetinásobně vyšší. Prostě vytříbenější publikum.

Dokonce potkám i některé z těch, kteří se mi tenkrát smáli. Nemám jim to za zlé. Prostě jim trvalo trochu dýl, než objevili, že tohle je „hudba jejich srdce,“ neboť ta proklatá komerce jim ho zatemnila.

Letadlo mezi blázny
Ondřej Brynych

Bouda – prosím pozor:

Před pár dny mě kamarádka seznámila s velice zajímavým a velkorysým projektem: jedná se o zřízení alternativního, nízkoprahového klubu, zaměřeného na kvalitní a hodnotné využítí volného času dnešní mládeže, která si v mnoha případech hledá nepříliš vhodnou zábavu.
Když jsem byl obeznámen s vizemi a plány této sympatické slečny, vyvstalo mi na mysli – a nejen mě - rčení „Kázat vodu, pít víno“, v němž se zrcadlí její poněkud jiný osobní přístup k životu (Punk’s not dead=o). V každém případě je tento zajímavý nápad naplňován stejně zajímavým obsahem, vůlí a chutí jej realizovat, což věrohodnost nejen nabízí, ale především zaručuje.
Článek měl nabýt formy (téměř) vše osvětlujícího rozhovoru, ze kterého však kvůli oboustrannému nedostatku času prozatím sešlo, tudíž se pokusím nastínit nejzásadnější aktivity a úkoly nízkoprahového klubu Bouda:

Téměř každé město, obec či vesnice se potýká s problematikou (ne)adekvátního trávení volného času dospívající mládeže. Ne všichni mladí lidé jsou nakloněni sportu, kultuře či jiným aktivitám, které je nenechají zabřednout do táhnoucích se odpolední a večerů, jenž se zkracují nejrychleji a nejsnadněji dostupnými prostředky, které však vzdor své dostupnosti nevykazují dlouhodobě perspektivní výsledek.
Stejný problém zužuje i naše malé, malebné, multikulturní město Neveklov. Mnoho mladých lidí si nechce, případně nemůže, najít vhodnou aktivitu a ubírá se tak k posezení u alkoholu jako nejrychlejší cestě k zábavě. Klub Bouda si klade za cíl vést mládež v rizikové skupině 12-18 let k aktivnímu trávení volného času. Zájemci zde mohou navštěvovat výstavy, workshopy, přednášky, aktivně se podílet na chodu klubu vlastní hudební, literární, výtvarnou a další tvorbou, jezdit na kulturní akce, exkurze a spousta jiných činností. Úkolem je lidem osvětlit problémy a nabídnout aktivity, kterým by v běžných situacích nevěnovali pozornost, nebo by vůči nim byli imunní, jelikož jsou s nimi seznamováni prostřednictvím ne vždy zajímavých a plodných školních výkladů.

Jeden z mála nápadných problémů avizuje slovíčko z počátku článku: realizovat. Jak místní školy – ZŠ i SŠ, tak rodiče jsou nápadem nadšeni a podporují ho. Největší pozornost a naděje pro úspěšné odstartování projektu byla vkládána do vedení města. Je třeba najít vhodný prostor, vyřídit mnoho dalších věcí. Pomoc zastupitelů, taktéž nadšených nápadem, se nakonec ukázala býti kamenem úrazu. Naši radní, v čele s panem starostou a senátorem za ODS Karlem Šebkem, vždy s potěšením a vervou podporují nápady pro seberealizaci mládeže (nejvíce na veřejných zasedáních a před volbami, čím to???). Když se však přejde od řečí k činům, nafouknuté sliby praskají nebo odlétají do prrryč.

Přiblížil jsem zde hlavní úkoly a cíle projektu a jeho největší problém. Zajímalo by mě, zda se někdo z Vás setkává s „neadekvátním trávením volného času dospívající mládeže“ ve svém bydlišti, nakolik je tento problém vážný, zda je nějakým způsobem a někým řešen, s jakou se jeho řešení potýká podporou atd. Pokud článek, resp. jeho náplň, někoho zaujaly a má, chce k němu cokoliv říci, jsem nakloněn všem návrhům, názorům a připomínkám.

Roman Chaluš

O životě, focení a jídle – soukromě i veřejně

Dlouho jsem se rozmýšlela, s kým bych udělala rozhovor. Znám tolik lidí, se kterými bych jej mohla dělat, ale nějak se míjíme s časem. Nakonec jsem pro rozhovor získala jednoho kamaráda, Jardu N., studenta ekonomie na vysoké škole, skvělého fotografa, vášnivého cestovatele a milovníka dobrého jídla.

Rozhovor měl být původně zaměřen na jeden z Jardových koníčků, fotografování, ale nakonec se to zvrtlo a probrali jsme nejrůznější témata. Dokonce i má role tázajícího se několikrát změnila v roli odpovídajícího. Ať už je výsledek tohoto rozhovoru pro čtenáře jakýkoliv, my jsme se alespoň dobře pobavili u těstovin a dobrého vínka.

L.: Ahoj Jardo, děkuju, že jsi dorazil a jsi ochotný odpovědět na pár mých otázek.

J.: Ahoj ZELÍ, no, tak přijít, přijdu vždycky, to víš. Co se týče těch otázek… Záleží na tom, na co se chceš ptát.

L.: Nemusíš se bát, nic hrozného Tě nečeká, opravdu.

J.: To jsem rád.

L.: Víš, uvedla jsem o Tobě, že jsi skvělý fotograf, tak se chci zeptat, jestli se fotografování ještě věnuješ.

J.: Skvělý? Jejda, že by až tak? (smích) No, já bych se držel víc při zemi a nepřeháněl bych to. Ale na Tvojí otázku můžu říct, že jo, fotím pořád. Teda, když mám čas.

L.: Když jsme se poznali, přesněji řečeno blíže poznali, fotil jsi převážně přírodu, a to hlavně Tatry a Šumavu. Chtěl jsi ale zkusit i práci s lidmi. Jak jsi na tom dnes? Co bývá Tvým objektem?

J.: Tak jasně, přírodu fotím pořád, s tím nikdy nepřestanu. Jako objekt má příroda oproti člověku pár výhod.

L.: Jaké výhody teď myslíš?

J.: No, hlavně ji nemusíš ukecávat, aby ti zapózovala. (smích) Nebo si už nepamatuješ, jak jsem musel některé holky přemlouvat? Alespoň, že Tebe jsem moc ukecávat nemusel.

L.: Kdyby to nebyly černobílé fotky, tak bych Ti nikdy nepózovala.
J.: Tohle riziko fakt nehrozilo, lidi dělám jen černobíle.

L.: Takže všechno při starém?
J.: No, dá se říct, že jo. Vlastně ne, začal jsem trochu dělat i akty. Až si na to někdy vzpomenu, donesu Ti ukázat fotky.

L.: Předpokládám, že jsi fotil ženské akty.
J.: To je jasný. Na chlapovi toho na focení pro mě moc není a vypadalo by to asi úchylně. Já radši ty holky. Mimochodem, kdy mi postojíš modelem Ty, co? Nefotili jsme spolu už hodně dlouho. Naposled někdy v létě, myslím. To bylo to bodyart, ne?

L.: Myslím, že jo.
J.: Jo, jo. Byla jsi pěkná kobra.

L.: Ani mi to nepřipomínej, drhla jsem to docela dlouho. Jinak to ale byla fajn akce.
J.: Máš pravdu, byla. Fotky se povedly.

L.: Co teď vlastně děláš? Kluci říkali něco o tom, že bys přerušil studium a jel do Španělska.
J.: No, chystám se tam. Udělám bakalářky a vyrazím. Ing. si můžu dodělat, až se vrátím.

L.: Proč právě Španělsko? Co Tě tam táhne?
J.: Tak jiná země, jinej jazyk, dobrý jídlo, nový zkušenosti. Prostě udělám změnu.

L.: Já myslela, že Ti chutná všude. (smích)
J.: Jak kde, ne všude mají dobrou kuchyni. Třeba v Řecku mi to skopový lezlo krkem.

L.: Tak mi pak poreferuješ, jak Ti chutnalo a doufám, že si přivezeš spousty nových receptů.
J.: Neboj, koupím si tlustém sešit a budu zapisovat. Když tak si to i vyfotím, abych věděl, jak to má vypadat. (smích)

L.: Můžeš mít pak hotovou kuchařku.
J.: Budeš mít pak zase něco novýho, z čeho budeš moct vařit. Což mi připomíná, že bysme měli zase naplánovat nějakou akci.
…

Náš rozhovor sice pokračoval dál a dál, ale k publikování se již nehodí. Směřoval do soukromých sfér, možná to bylo i vínkem, možná i tím, že jsme si měli hodně co vykládat.

Lenka Zelenková

Romper Stomper

Jeden z nejkontroverznějších filmů posledních let natočil v roce 1992 režisér Geoffrey Wright. Je to příběh o partě australských neonacistů z předměstí Melbourne. Jádro této party tvoří Hando (Russel Crowe) a jeho nejlepší přítel Davey (Daniel Pollock). Mají svou oblíbenou hospodu, kam se chodí opíjet. Mají svou oblíbenou zábavu a tou je čistit město od Vietnamců. Při jedné z takových pitek potkává Hando a jeho parta mladou narkomanku Gabe, která se Handovi zalíbí, vezme jí na noční rabování a tím vlastně zařazuje Gabe do party. Parta mladých neonacistů se dostává do ostrého konfliktu s Asiaty poté, co se dozví, že jejich oblíbenou hospodu chtějí koupit a předělat na restauraci. Dojde k hromadné bitce, Hando však přecení své síly, ztratí dva členy ze své party, Asiaté zničí jejich squat a neonacisté se musí dát na útěk. Jejich provizorním úkrytem se stane hangár za městem. Hando se chce pomstít, potřebuje ale peníze a zbraně. Gabe navrhne, aby vykradli dům jejího otce (který ji sexuálně zneužíval). Dostanou se do jeho domu, ale jemu se podaří se osvobodit, začne střílet a Hando a jeho přátelé musí utéct. Obviní Gabe z neúspěchu akce a vyhodí ji, ona zavolá policii. Poté jde za Daveym, který je do ní zamilovaný. Dorazí za nimi i Hando, který je přesvědčí, že musí utéct. Dostanou se až na pobřeží, kde se Gabe přizná k tomu, že to ona zavolala policii.

Konec filmu vám neprozradím, možná vás to motivuje k tomu, abyste se na něj sami podívali, stojí to totiž opravdu za to. Největší předností filmu je jeho věrohodnost. Film nás nepoučuje ani nevysvětluje. Jsme vhozeni do úvodní bitky a v tu chvíli je jasné, jak se bude film ubírat dál. Děj filmu je jednoduchý, nemá v podstatě žádnou pointu, jen nám jasně, tvrdě a autenticky ukazuje, co se děje v neonacistické partě. Film má spád, až do závěrečných titulků jsme napjatí, jak to dopadne. Pouliční bitky jsou zobrazeny tak reálně, že vás z toho až mrazí. Chvílemi se spíš zdá, že sledujeme dokument o životě pravicově založených lidí.

Role Handa byla první rolí dnes velmi známého Russella Crowea, dle mého názoru rolí nejlepší. Film Romper Stomper bývá dnes přirovnáván ke Kubrickovu Mechanickému pomeranči a to hlavně kvůli společnému tématu – násilí. Když byl tento film uveden do kin, strhl se povyk. Režisér byl nařčen z oslavy fašismu.

Romper Stomper je film s jednoduchým příběhem a otřesným tématem, který určitě stojí za vidění. Můžu vám zaručit, že nudit se rozhodně nebudete.

Vendula Mikolášková

Punk should rather be dead.

Pro svůj rozhovor jsem si vybral člověka z prostředí nefalšovaného undergroundu. Autora poněkud příliš stručného článku Punk should rather be dead, na který doba nespíš ještě nebyla připravená, protože ho většina čtenářů nepochopila. To vyvolalo i značně zkreslené názory na autorovu osobnost. Řeč je o „Řimim“ (přezdívka), zakladateli, skladateli, zpěvákovi, kytaristovi a producentovi skupiny Kool-Aid, zároveň zpěvákovi a kytaristovi skupiny Helium Head. Styl své kapely (Kool-Aid) sám charakterizuje jako alternativní rock. Od doby, kdy v zářijovém termínu úspěšně složil maturitní zkoušku na Střední škole obchodní, je „umělcem na volné noze“ (nezaměstnaný) a studentem jazykové školy. Pojďme si trochu přiblížit Řimiho osobnost, abychom zabránili dalším dezinterpretacím.

Když odmyslíme hranice žánrů, jaký nejlepší hudební počin na české populární (rozuměj nevážné) scéně podle tebe vznikl v posledních 10-15 letech?
Alba Magnetické pole od Kryštofa a Brutální všechno od Vypsaný fixy. Jsou výjimečný tím, jak je to ryze český a přitom světový. A hlavně to nebylo nahraný kvůli penězům nebo vidině úspěchu.

A jaké je podle tebe hlavní kritérium aby byla hudba kvalitní?
Musí v tom být nějaký pocity, nebo prostě něco, z čeho tě zamrazí, nebo co ti zvedne náladu, nebo jinak k tobě promluví. Pak je jedno, jakej je to styl, jestli je to zahraný špatně, nebo jestli je zpěv třeba mongolsky.

Myslíš, že se dají porovnávat třeba punk s hip hopem.
Jo, docela dobře. Pokud máš na mysli současnej punk, tak to je většinou v podstatě hip hop levičáků.

Co si myslíš o názoru, že z některých žánrů kvalitní hudba vzejít nemůže?
To je blbost. Jde jenom o písničku, ať je podaná jakkoliv. Žánr není důležitý. Kvalitní hudba může vzejít stejně z punku jako třeba z bluesu.

Mají podle tebe nějaký smysl různé hudební žebříčky, hitparády nebo třeba ceny Akademie populární hudby? Mohou být hudbě nějak prospěšné?
Pro lidi bez vlastního vkusu a ty, co chtěj vypadat chytře mají určtě hitparády a podobně smysl, ale jinak to české scéně spíše škodí. Pokud jde o Akademii populární hudby, myslím, že tam není ani deset lidí, kteří hudbě fakt rozumí.

Jaký je tvůj názor na soutěže typu Superstar či X-faktor? Mohou být přínosem pro populární hudbu?
Určitě, jelikož komerční scéna potřebuje kvantitu a stále nové tváře, navíc čím víc bude tý komerční, tím víc si lidi budou vážit undergroundu. Takže je to výhodné pro obě strany.

Myslíš, že z něčeho takového může vzejít něco opravdu kvalitního?
Může, například ten Ondřej Ruml nebo jak se jmenoval. Akorát je otázka, jestli takové uvedení kvalitnímu interpretovi pomůže nebo spíš uškodí.

Jak to myslíš?
Může to být docela delirium. Je trochu pokrytecký, když se někdo stane díky tomu slavný a pak se od toho snaží distancovat jako třeba Aneta Langerová. Na jednu stranu je to výsměch těm, kteří jí posílali hlasy, jsou zklamaný, že na ně v podstatě kašle, a na druhou stranu pro ty, kterým je celá ta soutěž pro smích, stejně zůstane pořád jen Superstar.

A dá se podle tebe v našich podmínkách úspěšně prosadit a dostat se do veřejného povědomí bez dobrého producenta, sponzorů a masivní propagace? Tedy – s nadsázkou – pouze tím, že kapela bude hrát kvalitní hudbu a fanoušci si díky tomu sami najdou?
Určitě jo, ale trvá to mnohem dýl.

Znáš nějakou takovou kapelu?
Třeba zrovna Vypsaná fixa se vypracovala sama od sebe, taky jí to trvalo skoro deset let, naproti tomu třeba Airfare se staly úspěšný prakticky přes noc díky tomu, že za nima stojí tým bůhví kolika lidí. Myslím, že cestu si většinou nevybereš, všechny kapely musí začínat od ničeho, maximálně pár nějakých protekčních ne, ale jinak je to stejný, jde hlavně o hudbu a o každýho přístup.

Jak se díváš na to, když začínající kapela hraje líbivou hudbu, která není tím nejlepším, co by zvládla, aby se stala známou a posléze mohla hrát „vlastní kvalitní hudbu,“ o které by se jinak mnoho jejích fanoušků vůbec nedozvědělo?
To si myslím, že nikdo nedělá, jde spíš o vývoj kapely. Někdo může říct Nirvana nebo třeba Radiohead, ale já v tom vidím spíš vývoj než podbízení. Nikdo určitě nechce hrát pod svoje možnosti. Tak bych to viděl i u Kool-Aid, dřív jsme hodně napodobovali, co prostě bylo v kurzu, ale tehdy jsme těm písním fakt věřili, teď už nám prostě není patnáct.

Jaká byla tvá motivace začít „dělat hudbu“ a čeho bys rád jednou dosáhl? Chtěl by ses jednou hudbou živit, nebo raději tvořit bez závislosti na tom, jak se „budeš prodávat?“ Je pro tebe hodnotnější mít hodně fanoušků, nebo spíš dobrý pocit z toho, co děláš?
Žádnou zvláštní motivaci začít hrát jsem neměl, prostě to jen tak nějak začalo. Rád bych dosáhl toho, abysme spíš než 100 000 fanoušků bez vkusu, co rádi utrácej, měly třeba jen 100, kterým ta hudba něco dá a skutečně ji pochopí. Hudbou bych se živit chtěl, ale bez závislosti na čemkoli.

Zdá se ti, že se v našich podmínkách dá uživit undergroundem?
Až na pár výjimek zřejmě nedá. I když asi i ty výjimky se minimálně ze začátku neživili pouze hudbou, protože než by se prosadili, tak by možná 4x pošly hlady.

Jak by sis představoval uživit se hudbou bez závislosti na čemkoli?
Asi jako Hurvínek válku. A nebo se odstěhovat z Česka.

Tak na závěr jako malé poděkování malou reklamu. Kdy a kde tě můžeme v nejbližší době spatřit?
Počkej, to bude fakt někdo číst jo?

Pár lidí od nás z fakulty.
Z filozofický? No ty ze mě určitě budou celý žhavý, ale tak 30. 5. v Bloudovi s Helium Head a 31. 5. v Martysu s Kool-Aid.

Děkuji za rozhovor a přeji ti, ať se ti splní vše, co sám chceš.
Ty si magor.

Milovník černobílé fotografie
Ondřej Brynych

Večer na Budějovicku

Sedíš a popíjíš pivo ve svém oblíbeném klubu. Ani se tomu už nebráníš, když kradmo pozoruješ mladé děvče, jež svými pohyby a tím, jak je oblečena, dává všem patřičně najevo, že „je taky žena." Je to jedna z těch, na které se nemusíš moc pozorně dívat, abys odhalil její drobet chlapeckou postavu, a které bys rozhodně nehádal víc než patnáct let. Ale stejně ji pozoruješ. Možná, že kdyby tě třeba oslovila, tak bys ji ani taktně neodbyl, i když bys už v tu chvíli věděl, že si za to budeš druhý den nadávat.

Přibližně dvacet dívek společně s několika chlapci, všichni jako vystřiženi z nějakého časopisu pro náctileté, se vášnivě houpají do rytmu kapely, jejíž protagonisté jsou tři mladíci stejného ražení. Je to jedna z těch kapel, které poslední dobou „vyrůstají jako houby po dešti" a jejichž hudební styl bývá nejvíce determinován tím, co je zrovna v nejbližší společnosti nejvíce populární. Tahle se ale náhodou docela dá poslouchat. Ani ti nijak zvlášť nevadí, že hrají celou hodinu stále skoro stejné, jen různě zkombinované motivy, ani drobet teatrální výstup na jevišti, jímž se lehce neobratně snaží napodobovat nějaké hudební vzory, tolik milované jejich obecenstvem, ba ani trochu směšné chmýří na bradě či odhalená chlapecká hruď některého z muzikantů.

Sám sedíš ve společnosti kapely, která bude hrát jako další. Její věkový průměr je zhruba o sedm let vyšší. Na amatérské hudební scéně jsou už zaběhlými stálicemi a jejich vkus lze považovat za „poněkud vytříbenější," což bude později patrné na změně složení publika a způsobu, jakým budou hudbu „prožívat." Všimneš si, jak se její členové, v rámci udržení si nadhledu, snaží nedávat najevo, že jim ta hudba nepřijde úplně primitivní a lhostejná. Dokonce se občas neubrání gestu uznání nad některou zdařilejší částí.

Jejich vystoupení skončí. Všichni diváci se ostatním snaží ukázat, že i oni se s někým z kapely znají, všichni zúčastnění poněkud servilně pochvalují jejich oslňující výkon. Muzikanti všem upřímně děkují, uspokojují žádostivé fanynky svou přítomností, chovají se tak nespoutaně, jsou tak „cool." „Tak, teď se můžeme zchlastat," prohlásí jeden z umělců a tebe hned napadne, že snad ve všech podnicích, kam běžně chodíš, by mu ani náhodou nenalili. Nad vším tím se lehce usmíváš. – Dnes.

Máš na to však právo? Kdybys byl na jejich místě, kdybys měl jejich schopnosti a možnosti, choval by ses jinak? V šestnácti letech jsi skládal básně, i když jsi poezii nikdy nečetl – och, jak jsi býval naivní.

Jsi dost starý na to, abys viděl, jak jsou nedospělí, ale zároveň ještě dost mlád na to, abys je chápal. Nezačínáš jim trochu závidět?

Bohémystik
Ondřej Brynych

Fahrenheit 9/11

„Tento film je věnován Michaelu Pedersonovi, Brettu Petikenovi a všem vojákům z oblasti Flintu, kteří zemřeli v irácké válce. Billu Weemsovi /přítel M. Moora/ a 2973 mrtvým, kteří zemřeli 11. září 2001. A nesčetným tisícům, kteří zemřeli v Afghánistánu a v Iráku v důsledku našeho konání.“

Po delší době se mi opět před oči dostal protibushovský politický filmový dokument amerického režiséra a dokumentaristy Michaela Moora Fahrenheit 9/11. Byť se jedná o dokument čtyři roky starý, ani s odstupem jej nehodnotím záporně. Vlastně nikdy jsem nepatřila k těm, kteří by Fahrenheit 9/11 označili za bezvýznamný a nic nového nepřinášející či neříkající (o čem „vlastně“ je, bych úmyslně ponechala stranou – věřím, že jej mnozí znají); vlastně ani nepatřím k těm, kteří by na něj naopak pěli přemíru chvály. Přesto je pro mě Fahrenheit 9/11 čímsi výjimečný a patří mezi oblíbené.

Na film bylo napsáno již mnoho recenzí a článků vůbec, a tak bych ponechala stranou pitvání se ve faktu, že i takový film, jakým Fahrenheit 9/11 je, má své příznivce i odpůrce. Není totiž otázkou, jestli je či není film přínosný či jinak zajímavý. Myslím, že každá věc (film, nápad, myšlenka, cokoliv) přínosná či zajímavá je, záleží samozřejmě jen na tom, pro koho vlastně. Fahrenheit 9/11 je dobrým vykřičníkem zejména pro ty, kteří politiku nesledují či se o ni přímo (ani trochu) zajímat nechtějí (však mnoho kritik pochází mj. od těch, kterým politika cizí není).

Filmu byla vytýkána i neobjektivnost. Ano, že je film neobjektivní, je docela evidentní. A mně se takový líbí – nejen z ryze osobních názorů na celou věc, ale i z hlediska formálnosti – film je dost ironický a kousavý, ironie je pro Moora ostatně typická. Ale nakonec je otázkou, zda ta „neobjektivnost“ není tak trochu úmyslná.

Na konec snad ještě malou zmínku. Sice film není nesprávně označován jako „protibushovský“, nejde tu ovšem jen o postavu Bushe a jeho politiky jako toho, „kdo a co za všechno může“. Ostatně sám divák na to (nejen) po zhlédnutí filmu přijde; na konci zůstane ještě na čas pohroužen do svých myšlenek – ač chce nebo ne. Fahrenheit 9/11 mu k tomu totiž dává příležitosti takřka neustále, natož na konci…

George Orwell kdysi napsal: „Nejde o to, jestli je válka skutečná nebo ne. Vítězství není možné. Smyslem války není, aby byla vyhrána. Jejím smyslem je, aby trvala stále.“ Hierarchická společnost je možná na základě chudoby a nevědomosti. Tato nová podoba je minulost a žádná odlišná minulost nemohla nikdy existovat. Válka je v zásadě vždycky určená k tomu, aby držela společnost na pokraji smrti hladem. Válku vedou vládnoucí skupiny proti vlastním poddaným. A jejím cílem není zvítězit nad Eurasií nebo Východní Asií, ale uchránit samotnou strukturu společnosti před každým narušením…

Eva Dvořáková

Kylie X 2008

Je osm hodin večer, pondělí 12. května a my se rychlostí zhruba 5km/h plížíme k O2 aréně. Všude je plno a pan policista nás posílá na parkoviště na úplně opačné straně. Vchod poznáváme díky husté koncentraci lidí. Vstupní kontrola se skládá z přísné prohlídky kabelek a také průchodu detektorem kovu. Po úspěšném zdolání těchto podle mne trochu zbytečných překážek konečně nachází svá místa. Sedíme téměř pod střechou a pohled dolů u někoho vyvolává až závratě. Asi pět minut po deváté aréna zhasíná a schow začíná. Zprvu vidíme jen tanečníky a kapelu, ale Kylie na sebe nenechá dlouho čekat. Přijíždí z pod tribuny zavěšená na kruhu. Její tmavofialové sametové šaty podtrhují její dokonalost a krásu. Často střídá kostýmy, které se váží k tématům písní jako například americký fotbal, gejši a podobně. Choreografie a grafika jsou skvěle zvládnuté. Nikde nenacházíme hluchá místa a Kylie umí báječně rozhýbat publikum. Největší úspěch má hitovka In my arms. S přibližně patnácti minutovou přestávkou trvá koncert do půl dvanácté. Naše nadšení je veliké, hala je plná a nikdo rozhodně neodchází zklamán.

Veronika Zelenková

Kniha knih – Anděl (Jáchym Topol)

Kdo by neznal Jáchyma Topola, jednoho z nejzajímavějších českých spisovatelů 90. let? Dobře, každý ho znát nutně nemusí, ale pro mě jedním z nejzajímavějších jistě je. Pro ty, kteří neznají, malá rekapitulace: Jáchym Topol se narodil 1962 v Praze do literárně založené rodiny. Do literatury vstoupil již za minulého režimu a na konci 80. let získal cenu Toma Stopparda za svou undergroundovou poezii, později i cenu Egona Hostovského za nejzajímavější knihu roku. Po revoluci fungoval jako publicista v Respektu a Revolver Revue, kde zastával funkci šéfredaktora.
A teď blíže k autorově nejlepší knize (podle mého názoru) – k dílu Anděl. Topol přiznává, že jej v tvorbě ovlivnili ruští klasikové, ale žádného Čechova nečekejte. Autorův styl se těžko popisuje, obrazy halucinací střídají existenciální nálady a fragmenty silného příběhu. Tento styl dokáže čtenáři doslova přilepit oči na papír. Nikdy neví, co je fikce, či pravda. Přesto Topol neztrácí kontrolu nad svým dílem, zcela chladně vede postavy za jejich osudem. Autor je pánem atmosféry celé knihy.
Ne, nejde ani říct, o čem tato kniha je. U Topola se to ani říct nedá. Pár řádku by na popsání pohlcujícího díla stejně nestačilo. Můžu jen říct, že autor má vážně umění připoutat své čtenáře k četbě, ti pak ani neví, proč čtou, ale čtou a jsou pohlceni. Kniha Anděl je plná skvělých popisů, je depresivní, zároveň barevná a krásná, jedinečná. Bez jakého koli přikreslení popisuje prostředí plné drog, sekt a halucinací.
Neméně povedený film Anděl exit, natočený na motivy knihy (natočil V. Michálek), se ale od předlohy docela zásadně odlišuje. Je to skvělý film, ale kniha je prostě kniha, proto ji vřele doporučuji.

Barbora Michlová