Úryvek z vlastní tvorby

Alexandra i Radim ten večer převážně mlčeli. On popíjel víno a ona ruský čaj, který se vařil z instantních kostek a byl velmi silný. Běta ležela u kamen a hlavu jí podpírala Martinova kolena. Běta byla velmi bledá a lícní kosti jí tvořily hradby pro velké modré oči. Teď odvrátila hlavu od kamen a dívala se na Alexandru s Radimem, kteří se dívali na ně dva. Přivřela oči a cítila bezpečí a asi i radost, protože se z jejích hlasivek ozvalo něco jako smích, ale ochablé svaly na obličeji nedovolily víc. Přetočila se na záda a zkroucené ruce si položila na prsa. Martin ji pohladil po tváři a sundal jí brýle. O něčem se spolu bavily. Martinův hlas zněl jasně a klidně a Běta se snažila odpovídat, ale Alexandra tomu nerozuměla, jen cítila, jak jí pláč stoupá při tom pohledu do krku.

„Alexandro, vyprávěj mi prosím. Uplynulo už spoustu času a musíme si pospíšit, než napadne sníh. Pak už se tu nedá být.“

„Ale kam pak půjdeme?“ Alexandra měla velké oči a v nich se jí zrcadlil strach.

„Máš přeci domov, máš kam se vrátit.“

„Já tam ale už nemůžu, já tam nechci. Vyvalí se tam na mě tolik špíny a hnoje.“

„Pak můžeš být u mě. Jak dlouho chceš, víš, že já si to přeju.“Zadíval se do sklenky a pozoroval desítky otisků prstů, které na ní rozehrávaly svůj vlastní příběh. Kroužil vínem po stěnách sklenky a to na nic ulpívalo.

„Nemohl bys přestat pít? Znervózňuje mě to. Hlavně červené víno.“

„Ne, nechci, zahřívá mě to a uklidňuje. Proč ti to tak vadí?“ a Radim přeci jen odložil sklenku a díval se skrze její sklo na světlo vycházející z kamen a na dvě postavy, které se v něm komicky krabatily. Napadlo ho, že v tom skle jsou si oba velmi podobní a Běta vypadá vlastně jaksi normálněji, než Martin.

„Kvůli mojí mamince,“ Alexandra se schoulila do neproniknutelného klubíčka a vyhrnula si kalhoty a nejprve dlaněmi si začala přejíždět po holeních. “Maminka asi pila vždycky, jenže, víš, jednou si uvědomíš, že to tak není asi správně. Že je jednou ten člověk takový a jednou takový. Maminka měla za života moc starostí a dvě malé děti, které si nedovedly ani zavázat boty. Měla smutný život, rodiče se jí rozvedly a neuměly se ani kvůli ní chovat slušně. Vydíraly ji a házely na sebe navzájem špínu. Její táta si jednou našel jinou ženskou a ji opustil. A ona ho přes to milovala až do svých čtyřiceti tří let. Babička se ji snažila vychovat tvrdě a bez lásky, aby jí nikdo neublížil, jako děda jí. Byla ohromně hrdá a velká osobnost. Snažila se ji chránit před světem tím, že jí neukázala,co je láska a hodně jí ubližovala a nechala ublížit. Byla skvělá, ale jediné, po čem maminka prahla, byla láska. Odstěhovala se od babičky hodně mladá a postavila se na své nohy, které ale musela podporovat pitím. Pak potkala mýho tátu, hodně blázna a trochu normálního člověka, který žil ve svých představách a který ji moc miloval. Jenže aby jí neublížil, tak jí často lhal, on, stejně jako já, měla panický strach z toho, že se maminka začne o něco bát. Pak už jí neříkal raději skoro nic. Byly mi čtyři roky, když jsme se přestěhovali do vili. Tatínek už mluvil skoro jen se mnou, a když mluvili spolu, tak se jen hádali. Až jednou táta zmizel a s ním i jeho pohádky a hry, hodiny, kdy jsme si kreslili a vyráběli loutky ze dřeva. Zmizel a maminka mi řekla, že musí být v práci. Tenkrát jsem to pochopila hned a každý věčěr mi stoupal pláč do krku. Ale i přes to moje maminka byla báječná a dlouho se držela a mě nic nedocházelo. Ale chvíli jsme pak bydlely v jednom pokoji a mě došlo, že maminka brečí jen když pije a je zlá, má strach a ubližuje si. Víš, člověk občas vidí obraz jiného člověka a ví, že to je konec, že se snížil na nejnižší možnou mez, že je na dně.“

Alexandra najednou přestala vyprávět, po holeních si už nepřejížděla dlaněmi, ale nehty, jen lehce, ale přeci už se rýsovaly tmavě červené stopy. Obličej jí ztvrdnul a pohled se schoval někam dovnitř její hlavy. Ještě dlouhou chvíli mlčela. Radim ji vzal za zápěstí a ona začala vyprávět dál, jakoby ani nepřestala, stejným tónem, ve kterém zněl hoboj zatvrzelosti, že teď, po tolika letech to poví, že je jedno, jestli to někdo pochopí, ale že s tím strachem uvnitř svého hrudníku už nemůže žít.

„A tak se jednou pohádala s mým bráškou, víš, pro něj ona dýchala, on je skutečně jako ona, z čehož mám také občas strach, protože ti dva spolu nemůžou mluvit, slova mezi nimi visí jako pavoučkové na pavučinách, oba vědí, co chtějí říct, ale nedokážou to. Až mávnutím ruky toho pavoučka strhnou i s jeho tenkým přadénkem, které jim ale ulpí na ruce. Brácha se tenkrát odstěhoval a já jsem za to dodnes šťastná, protože ať ublížil komu jak chtěl, dokázal to. A zachránil se. Ale maminka ten večer seděla na podlaze u kulatého stolu v jídelně na dece, pila a plakala a pila a plakala, křičela, že ji všichni nenávidíme. Pak dostala hlad a jedla pečené kuře, ten omastek jí stékal po rukou jako slzy po tvářích, zajikala se, v tváři měla popraskané žilky a pořád seděla na té zemi. Nemohla už ani mluvit, jen si ty umaštěné ruce utírala všude kolem sebe, do svých vlasů, do koberce i do utěrky. Plakala a křičela, až usla. Spala jsem u ní a ona mluvila v noci sama pro sebe, chtěla tenkrát umřít a modlila se, aby se to stalo a abychom my ostatní byli šťastní. Ale já ji tolik potřebuju, tolik moc! Pak zpívala nějaké písně od Edit Piaf, falešně, ona zpívat neumí. Šla se vyzvracet, a pak usnula. Spala tři dny. Pak to bylo pořád podobné, někdy jí bylo dobře a někdy měla deprese a všechny zahnala, nemohla dny ani mluvit, jen ležet, pít a spát. To bylo všechno dávno po tom, co se táta odstěhoval a-a-a umřel. Pak se odstěhovala i máma, žila jsem tenkrát s jedním pánem a on mi dost pomohl. Od té doby jsem za ní párkrát byla, ale je zavřená v sobě, chce se jen smát, ale je to špatný smích. A ten hnus se jí usazuje do nohou. Jediné, čím jí mohu pomoci je, když může řešit cizí problémy, to ji posilňuje. Ale já už tam nemůžu. Nebyla jsem u ní čtvrt roku a nevím, jestli je to dobře, nebo špatně, tolik bych chtěla od ní obejmout a vím, že na chvíli to bude dobré, ale pak se…, a pak už to bude jen křečovité hlazení ve vlasech, těmi zkroucenými prsty, a zadržený vztek a hrůza.“

Teď plakali oba, Alexandra jen tak trochu, v tom svém klubíčku, kde cítila, že se k ní nikdo nedostane. A Radim jen v očích, stékaly mu tiché a němé slzy a poprvé vzal Alexandru kolem ramen, celé to její klubíčko schoval do svého objetí a cítil, jak jim žhnou těla pláčem.A …napil se vína a pak sklenku hodil proti zdi, kde se objevila velká temně rudá skvrna.

Romana Buriánková - Svobodová