Vladimir 518
Gorila vs. Architekt
žánr: Rap
rok vydání: 2008
label: Big Boss

V roce 2008 konečně uzrál čas na sólové album druhé třetiny pražské formace PSH, Vladimira. Mnozí si přáli, jiní nevěřili, další nechápali, já osobně jsem čekal a těšil se. Vladimír Brož – graffiti writer, hudebník, autor comixů, vydavatel knih (pro zkrácení: provozovatel spousty jiných aktivit) nese na trh kůži, v níž se cítí dobře jak on, tak posluchači i kritika. Dle mého očekávání přivál čerstvý, svěží vítr – na propojení hudby s výtvarným uměním jsem čekal dlouho a v podání tohoto zkušeného designéra a muzikanta jde o skvěle odvedenou práci. CD je rozbalováno očekáváním se třesoucíma rukama a uvnitř člověk nachází vše, jen ne zklamání a nudu. Kvalitní booklet je zdobený vlastními kresbami a fotkami. Dalším originálním a za zmínku důležitým faktem je doprovodná koncertní show: lasery, světla a promítací plátna podtrhují již tak velmi sugestivní hudební zážitek, 100% odvedená práce všech zúčastněných.

Výsledek mnohaměsíční práce stojí na několika pilířích: kvalitní texty v hudebních podkladech nejlepších producentů, mezi hosty nejbližší přátelé včetně Vladimirova alter ega (X-Kmen), zmíněná vysoká kvalita výtvarného zpracování a koncertů.

Desku otevírá reprezentativní titulní song 518, lehčí party songy (Děti prázdnoty feat. Lešek Semelka, Václavák feat. Kateřina Winterová), střídají písničky k zamyšlení a příběhy ze života (Nespoutá mě nic, co nechci, Smíchov-Újezd feat. Orion a Hugo Toxxx). Invenčním a skvěle zpracovaným tématem je song Pražský producenti jsou top – jedenáct minut ve čtyřech částech renomovaných producentů hlavního města – DJ Wich, Mike Trafik, Enemy, Sifon. Přes ostatní písničky, které jen velice zřídka obsahují slabší místa se posluchač přenese k závěrečné Boogie Down Praha, věnované přátelům a spolupracovníkům, kdy už nervózně tiskne na display Opakování.

Celé album nabízí vyvážený mix originálních nápadů, nálad a pocitů v podání elity českého hip hopu. Baví, těší, nabízí jak relaxaci, tak důvody k zamyšlení, což z něj činí cd na více než jeden poslech a šup do kouta.

Zde přikládám první videoklip z desky – příběh horké letní noci a graffiti, tento film je opravdu inspirován skutečnými lidmi a událostmi:

Smíchov – Újezd feat. Orion a Hugo Toxxx:

Upozornění: Obsahuje výrazy nevhodné uším mladším 18. let

Roman Chaluš

Jak šel čas.

Bylo mi tehdy myslím čtrnáct let, když jsem byl na svém prvním větším koncertě sám. Byl jsem z toho tehdy naprosto unesen a v jistém smyslu jsem dodnes. Jedna z nejoblíbenějších částí mého šatníku je šátek, který jsem si tam tehdy koupil. Byl jsem fascinován publikem – barevná „číra,“ otrhané seprané kalhoty, těžké omlácené glády, spreji malované křiváky a mikiny, které očividně už také něco pamatovali a spínací špendlíky – spousta spínacích špendlíků, které mohli držet různé ručně dělané nášivky či jiné podobného druhu ozdoby. Ztělesněná nekomfortnost, svoboda? Hrubě jsem mezi ně nezapadal, ale nikdo si mě tam ani nevšiml. Když kapela začala hrát, připadalo mi, jako by to měl být její poslední koncert, hrála jak o život, nechala na pódiu naprosto všechno. Tak procítěný a osobitý výkon jsem na žádném záznamu koncertů světových hvězd nikdy neviděl. Před pódiem se spustil divoký rej. Všichni jako smyslů zbavení létali sem a tam, vráželi do sebe, házeli rukama nohama, občas někdo upadl a ostatní ho div neušlapali. Lidé dopíjeli krabicová vína, počítali drobné, které bůhví kde získali, jestli mají na další alkohol. Ta nespoutanost.

Moji spolužáci a kamarádi se mi tehdy smáli. Jak by taky mohla neznámá kapela s poněkud legračním názvem soupeřit o jejich uznání s Eminemem či třeba s The Offspring? O čem nepsaly časopisy, které četli, jako by pro ně neexistovalo. Naštěstí trendy se mění.

Jak šel čas, proběhlo v mém městě několik koncertů této kapely. Mimo jednoho nevynechal jsem žádný. Cena vstupného se postupně zvyšovala, stejně jako úroveň diváctva. Ubývalo lidí počítajících drobné, přibývalo vysokoškoláků v outdoorové nebo outletové módě. Na pódiu ubývalo emocí, přibývalo teatrálnosti a pochlebování publiku. Všichni o kapele vědí snad vše, považují ji za to nejlepší, co česká scéna v „poslední době“ vyprodukovala. Ubylo „čír,“ a ty, které se občas objeví, působí v této společnosti poněkud nepatřičně, aspoň se na ně lidé tak zvláštně dívají. Neubylo pomalovaného oblečení a ozdob, připnutých spínacími špendlíky, akorát už nejsou ručně dělané, či stříkané sprejem. Vypadá to líp, akorát nezřídka narazíš na dvě naprosto stejné mikiny, nášivky apod. Komu by to ale vadilo? - všichni přeci „táhneme za jeden provaz.“

Ještě něco se očividně změnilo – boty. Už to nejsou ty staré, omlácené, nýbrž pěkné, nablýskané, kvalitní glády povětšinou z dovozu, jejichž cena je přibližně desetinásobně vyšší. Prostě vytříbenější publikum.

Dokonce potkám i některé z těch, kteří se mi tenkrát smáli. Nemám jim to za zlé. Prostě jim trvalo trochu dýl, než objevili, že tohle je „hudba jejich srdce,“ neboť ta proklatá komerce jim ho zatemnila.

Letadlo mezi blázny
Ondřej Brynych

Bouda – prosím pozor:

Před pár dny mě kamarádka seznámila s velice zajímavým a velkorysým projektem: jedná se o zřízení alternativního, nízkoprahového klubu, zaměřeného na kvalitní a hodnotné využítí volného času dnešní mládeže, která si v mnoha případech hledá nepříliš vhodnou zábavu.
Když jsem byl obeznámen s vizemi a plány této sympatické slečny, vyvstalo mi na mysli – a nejen mě - rčení „Kázat vodu, pít víno“, v němž se zrcadlí její poněkud jiný osobní přístup k životu (Punk’s not dead=o). V každém případě je tento zajímavý nápad naplňován stejně zajímavým obsahem, vůlí a chutí jej realizovat, což věrohodnost nejen nabízí, ale především zaručuje.
Článek měl nabýt formy (téměř) vše osvětlujícího rozhovoru, ze kterého však kvůli oboustrannému nedostatku času prozatím sešlo, tudíž se pokusím nastínit nejzásadnější aktivity a úkoly nízkoprahového klubu Bouda:

Téměř každé město, obec či vesnice se potýká s problematikou (ne)adekvátního trávení volného času dospívající mládeže. Ne všichni mladí lidé jsou nakloněni sportu, kultuře či jiným aktivitám, které je nenechají zabřednout do táhnoucích se odpolední a večerů, jenž se zkracují nejrychleji a nejsnadněji dostupnými prostředky, které však vzdor své dostupnosti nevykazují dlouhodobě perspektivní výsledek.
Stejný problém zužuje i naše malé, malebné, multikulturní město Neveklov. Mnoho mladých lidí si nechce, případně nemůže, najít vhodnou aktivitu a ubírá se tak k posezení u alkoholu jako nejrychlejší cestě k zábavě. Klub Bouda si klade za cíl vést mládež v rizikové skupině 12-18 let k aktivnímu trávení volného času. Zájemci zde mohou navštěvovat výstavy, workshopy, přednášky, aktivně se podílet na chodu klubu vlastní hudební, literární, výtvarnou a další tvorbou, jezdit na kulturní akce, exkurze a spousta jiných činností. Úkolem je lidem osvětlit problémy a nabídnout aktivity, kterým by v běžných situacích nevěnovali pozornost, nebo by vůči nim byli imunní, jelikož jsou s nimi seznamováni prostřednictvím ne vždy zajímavých a plodných školních výkladů.

Jeden z mála nápadných problémů avizuje slovíčko z počátku článku: realizovat. Jak místní školy – ZŠ i SŠ, tak rodiče jsou nápadem nadšeni a podporují ho. Největší pozornost a naděje pro úspěšné odstartování projektu byla vkládána do vedení města. Je třeba najít vhodný prostor, vyřídit mnoho dalších věcí. Pomoc zastupitelů, taktéž nadšených nápadem, se nakonec ukázala býti kamenem úrazu. Naši radní, v čele s panem starostou a senátorem za ODS Karlem Šebkem, vždy s potěšením a vervou podporují nápady pro seberealizaci mládeže (nejvíce na veřejných zasedáních a před volbami, čím to???). Když se však přejde od řečí k činům, nafouknuté sliby praskají nebo odlétají do prrryč.

Přiblížil jsem zde hlavní úkoly a cíle projektu a jeho největší problém. Zajímalo by mě, zda se někdo z Vás setkává s „neadekvátním trávením volného času dospívající mládeže“ ve svém bydlišti, nakolik je tento problém vážný, zda je nějakým způsobem a někým řešen, s jakou se jeho řešení potýká podporou atd. Pokud článek, resp. jeho náplň, někoho zaujaly a má, chce k němu cokoliv říci, jsem nakloněn všem návrhům, názorům a připomínkám.

Roman Chaluš

O životě, focení a jídle – soukromě i veřejně

Dlouho jsem se rozmýšlela, s kým bych udělala rozhovor. Znám tolik lidí, se kterými bych jej mohla dělat, ale nějak se míjíme s časem. Nakonec jsem pro rozhovor získala jednoho kamaráda, Jardu N., studenta ekonomie na vysoké škole, skvělého fotografa, vášnivého cestovatele a milovníka dobrého jídla.

Rozhovor měl být původně zaměřen na jeden z Jardových koníčků, fotografování, ale nakonec se to zvrtlo a probrali jsme nejrůznější témata. Dokonce i má role tázajícího se několikrát změnila v roli odpovídajícího. Ať už je výsledek tohoto rozhovoru pro čtenáře jakýkoliv, my jsme se alespoň dobře pobavili u těstovin a dobrého vínka.

L.: Ahoj Jardo, děkuju, že jsi dorazil a jsi ochotný odpovědět na pár mých otázek.

J.: Ahoj ZELÍ, no, tak přijít, přijdu vždycky, to víš. Co se týče těch otázek… Záleží na tom, na co se chceš ptát.

L.: Nemusíš se bát, nic hrozného Tě nečeká, opravdu.

J.: To jsem rád.

L.: Víš, uvedla jsem o Tobě, že jsi skvělý fotograf, tak se chci zeptat, jestli se fotografování ještě věnuješ.

J.: Skvělý? Jejda, že by až tak? (smích) No, já bych se držel víc při zemi a nepřeháněl bych to. Ale na Tvojí otázku můžu říct, že jo, fotím pořád. Teda, když mám čas.

L.: Když jsme se poznali, přesněji řečeno blíže poznali, fotil jsi převážně přírodu, a to hlavně Tatry a Šumavu. Chtěl jsi ale zkusit i práci s lidmi. Jak jsi na tom dnes? Co bývá Tvým objektem?

J.: Tak jasně, přírodu fotím pořád, s tím nikdy nepřestanu. Jako objekt má příroda oproti člověku pár výhod.

L.: Jaké výhody teď myslíš?

J.: No, hlavně ji nemusíš ukecávat, aby ti zapózovala. (smích) Nebo si už nepamatuješ, jak jsem musel některé holky přemlouvat? Alespoň, že Tebe jsem moc ukecávat nemusel.

L.: Kdyby to nebyly černobílé fotky, tak bych Ti nikdy nepózovala.
J.: Tohle riziko fakt nehrozilo, lidi dělám jen černobíle.

L.: Takže všechno při starém?
J.: No, dá se říct, že jo. Vlastně ne, začal jsem trochu dělat i akty. Až si na to někdy vzpomenu, donesu Ti ukázat fotky.

L.: Předpokládám, že jsi fotil ženské akty.
J.: To je jasný. Na chlapovi toho na focení pro mě moc není a vypadalo by to asi úchylně. Já radši ty holky. Mimochodem, kdy mi postojíš modelem Ty, co? Nefotili jsme spolu už hodně dlouho. Naposled někdy v létě, myslím. To bylo to bodyart, ne?

L.: Myslím, že jo.
J.: Jo, jo. Byla jsi pěkná kobra.

L.: Ani mi to nepřipomínej, drhla jsem to docela dlouho. Jinak to ale byla fajn akce.
J.: Máš pravdu, byla. Fotky se povedly.

L.: Co teď vlastně děláš? Kluci říkali něco o tom, že bys přerušil studium a jel do Španělska.
J.: No, chystám se tam. Udělám bakalářky a vyrazím. Ing. si můžu dodělat, až se vrátím.

L.: Proč právě Španělsko? Co Tě tam táhne?
J.: Tak jiná země, jinej jazyk, dobrý jídlo, nový zkušenosti. Prostě udělám změnu.

L.: Já myslela, že Ti chutná všude. (smích)
J.: Jak kde, ne všude mají dobrou kuchyni. Třeba v Řecku mi to skopový lezlo krkem.

L.: Tak mi pak poreferuješ, jak Ti chutnalo a doufám, že si přivezeš spousty nových receptů.
J.: Neboj, koupím si tlustém sešit a budu zapisovat. Když tak si to i vyfotím, abych věděl, jak to má vypadat. (smích)

L.: Můžeš mít pak hotovou kuchařku.
J.: Budeš mít pak zase něco novýho, z čeho budeš moct vařit. Což mi připomíná, že bysme měli zase naplánovat nějakou akci.
…

Náš rozhovor sice pokračoval dál a dál, ale k publikování se již nehodí. Směřoval do soukromých sfér, možná to bylo i vínkem, možná i tím, že jsme si měli hodně co vykládat.

Lenka Zelenková

Romper Stomper

Jeden z nejkontroverznějších filmů posledních let natočil v roce 1992 režisér Geoffrey Wright. Je to příběh o partě australských neonacistů z předměstí Melbourne. Jádro této party tvoří Hando (Russel Crowe) a jeho nejlepší přítel Davey (Daniel Pollock). Mají svou oblíbenou hospodu, kam se chodí opíjet. Mají svou oblíbenou zábavu a tou je čistit město od Vietnamců. Při jedné z takových pitek potkává Hando a jeho parta mladou narkomanku Gabe, která se Handovi zalíbí, vezme jí na noční rabování a tím vlastně zařazuje Gabe do party. Parta mladých neonacistů se dostává do ostrého konfliktu s Asiaty poté, co se dozví, že jejich oblíbenou hospodu chtějí koupit a předělat na restauraci. Dojde k hromadné bitce, Hando však přecení své síly, ztratí dva členy ze své party, Asiaté zničí jejich squat a neonacisté se musí dát na útěk. Jejich provizorním úkrytem se stane hangár za městem. Hando se chce pomstít, potřebuje ale peníze a zbraně. Gabe navrhne, aby vykradli dům jejího otce (který ji sexuálně zneužíval). Dostanou se do jeho domu, ale jemu se podaří se osvobodit, začne střílet a Hando a jeho přátelé musí utéct. Obviní Gabe z neúspěchu akce a vyhodí ji, ona zavolá policii. Poté jde za Daveym, který je do ní zamilovaný. Dorazí za nimi i Hando, který je přesvědčí, že musí utéct. Dostanou se až na pobřeží, kde se Gabe přizná k tomu, že to ona zavolala policii.

Konec filmu vám neprozradím, možná vás to motivuje k tomu, abyste se na něj sami podívali, stojí to totiž opravdu za to. Největší předností filmu je jeho věrohodnost. Film nás nepoučuje ani nevysvětluje. Jsme vhozeni do úvodní bitky a v tu chvíli je jasné, jak se bude film ubírat dál. Děj filmu je jednoduchý, nemá v podstatě žádnou pointu, jen nám jasně, tvrdě a autenticky ukazuje, co se děje v neonacistické partě. Film má spád, až do závěrečných titulků jsme napjatí, jak to dopadne. Pouliční bitky jsou zobrazeny tak reálně, že vás z toho až mrazí. Chvílemi se spíš zdá, že sledujeme dokument o životě pravicově založených lidí.

Role Handa byla první rolí dnes velmi známého Russella Crowea, dle mého názoru rolí nejlepší. Film Romper Stomper bývá dnes přirovnáván ke Kubrickovu Mechanickému pomeranči a to hlavně kvůli společnému tématu – násilí. Když byl tento film uveden do kin, strhl se povyk. Režisér byl nařčen z oslavy fašismu.

Romper Stomper je film s jednoduchým příběhem a otřesným tématem, který určitě stojí za vidění. Můžu vám zaručit, že nudit se rozhodně nebudete.

Vendula Mikolášková

Punk should rather be dead.

Pro svůj rozhovor jsem si vybral člověka z prostředí nefalšovaného undergroundu. Autora poněkud příliš stručného článku Punk should rather be dead, na který doba nespíš ještě nebyla připravená, protože ho většina čtenářů nepochopila. To vyvolalo i značně zkreslené názory na autorovu osobnost. Řeč je o „Řimim“ (přezdívka), zakladateli, skladateli, zpěvákovi, kytaristovi a producentovi skupiny Kool-Aid, zároveň zpěvákovi a kytaristovi skupiny Helium Head. Styl své kapely (Kool-Aid) sám charakterizuje jako alternativní rock. Od doby, kdy v zářijovém termínu úspěšně složil maturitní zkoušku na Střední škole obchodní, je „umělcem na volné noze“ (nezaměstnaný) a studentem jazykové školy. Pojďme si trochu přiblížit Řimiho osobnost, abychom zabránili dalším dezinterpretacím.

Když odmyslíme hranice žánrů, jaký nejlepší hudební počin na české populární (rozuměj nevážné) scéně podle tebe vznikl v posledních 10-15 letech?
Alba Magnetické pole od Kryštofa a Brutální všechno od Vypsaný fixy. Jsou výjimečný tím, jak je to ryze český a přitom světový. A hlavně to nebylo nahraný kvůli penězům nebo vidině úspěchu.

A jaké je podle tebe hlavní kritérium aby byla hudba kvalitní?
Musí v tom být nějaký pocity, nebo prostě něco, z čeho tě zamrazí, nebo co ti zvedne náladu, nebo jinak k tobě promluví. Pak je jedno, jakej je to styl, jestli je to zahraný špatně, nebo jestli je zpěv třeba mongolsky.

Myslíš, že se dají porovnávat třeba punk s hip hopem.
Jo, docela dobře. Pokud máš na mysli současnej punk, tak to je většinou v podstatě hip hop levičáků.

Co si myslíš o názoru, že z některých žánrů kvalitní hudba vzejít nemůže?
To je blbost. Jde jenom o písničku, ať je podaná jakkoliv. Žánr není důležitý. Kvalitní hudba může vzejít stejně z punku jako třeba z bluesu.

Mají podle tebe nějaký smysl různé hudební žebříčky, hitparády nebo třeba ceny Akademie populární hudby? Mohou být hudbě nějak prospěšné?
Pro lidi bez vlastního vkusu a ty, co chtěj vypadat chytře mají určtě hitparády a podobně smysl, ale jinak to české scéně spíše škodí. Pokud jde o Akademii populární hudby, myslím, že tam není ani deset lidí, kteří hudbě fakt rozumí.

Jaký je tvůj názor na soutěže typu Superstar či X-faktor? Mohou být přínosem pro populární hudbu?
Určitě, jelikož komerční scéna potřebuje kvantitu a stále nové tváře, navíc čím víc bude tý komerční, tím víc si lidi budou vážit undergroundu. Takže je to výhodné pro obě strany.

Myslíš, že z něčeho takového může vzejít něco opravdu kvalitního?
Může, například ten Ondřej Ruml nebo jak se jmenoval. Akorát je otázka, jestli takové uvedení kvalitnímu interpretovi pomůže nebo spíš uškodí.

Jak to myslíš?
Může to být docela delirium. Je trochu pokrytecký, když se někdo stane díky tomu slavný a pak se od toho snaží distancovat jako třeba Aneta Langerová. Na jednu stranu je to výsměch těm, kteří jí posílali hlasy, jsou zklamaný, že na ně v podstatě kašle, a na druhou stranu pro ty, kterým je celá ta soutěž pro smích, stejně zůstane pořád jen Superstar.

A dá se podle tebe v našich podmínkách úspěšně prosadit a dostat se do veřejného povědomí bez dobrého producenta, sponzorů a masivní propagace? Tedy – s nadsázkou – pouze tím, že kapela bude hrát kvalitní hudbu a fanoušci si díky tomu sami najdou?
Určitě jo, ale trvá to mnohem dýl.

Znáš nějakou takovou kapelu?
Třeba zrovna Vypsaná fixa se vypracovala sama od sebe, taky jí to trvalo skoro deset let, naproti tomu třeba Airfare se staly úspěšný prakticky přes noc díky tomu, že za nima stojí tým bůhví kolika lidí. Myslím, že cestu si většinou nevybereš, všechny kapely musí začínat od ničeho, maximálně pár nějakých protekčních ne, ale jinak je to stejný, jde hlavně o hudbu a o každýho přístup.

Jak se díváš na to, když začínající kapela hraje líbivou hudbu, která není tím nejlepším, co by zvládla, aby se stala známou a posléze mohla hrát „vlastní kvalitní hudbu,“ o které by se jinak mnoho jejích fanoušků vůbec nedozvědělo?
To si myslím, že nikdo nedělá, jde spíš o vývoj kapely. Někdo může říct Nirvana nebo třeba Radiohead, ale já v tom vidím spíš vývoj než podbízení. Nikdo určitě nechce hrát pod svoje možnosti. Tak bych to viděl i u Kool-Aid, dřív jsme hodně napodobovali, co prostě bylo v kurzu, ale tehdy jsme těm písním fakt věřili, teď už nám prostě není patnáct.

Jaká byla tvá motivace začít „dělat hudbu“ a čeho bys rád jednou dosáhl? Chtěl by ses jednou hudbou živit, nebo raději tvořit bez závislosti na tom, jak se „budeš prodávat?“ Je pro tebe hodnotnější mít hodně fanoušků, nebo spíš dobrý pocit z toho, co děláš?
Žádnou zvláštní motivaci začít hrát jsem neměl, prostě to jen tak nějak začalo. Rád bych dosáhl toho, abysme spíš než 100 000 fanoušků bez vkusu, co rádi utrácej, měly třeba jen 100, kterým ta hudba něco dá a skutečně ji pochopí. Hudbou bych se živit chtěl, ale bez závislosti na čemkoli.

Zdá se ti, že se v našich podmínkách dá uživit undergroundem?
Až na pár výjimek zřejmě nedá. I když asi i ty výjimky se minimálně ze začátku neživili pouze hudbou, protože než by se prosadili, tak by možná 4x pošly hlady.

Jak by sis představoval uživit se hudbou bez závislosti na čemkoli?
Asi jako Hurvínek válku. A nebo se odstěhovat z Česka.

Tak na závěr jako malé poděkování malou reklamu. Kdy a kde tě můžeme v nejbližší době spatřit?
Počkej, to bude fakt někdo číst jo?

Pár lidí od nás z fakulty.
Z filozofický? No ty ze mě určitě budou celý žhavý, ale tak 30. 5. v Bloudovi s Helium Head a 31. 5. v Martysu s Kool-Aid.

Děkuji za rozhovor a přeji ti, ať se ti splní vše, co sám chceš.
Ty si magor.

Milovník černobílé fotografie
Ondřej Brynych

Večer na Budějovicku

Sedíš a popíjíš pivo ve svém oblíbeném klubu. Ani se tomu už nebráníš, když kradmo pozoruješ mladé děvče, jež svými pohyby a tím, jak je oblečena, dává všem patřičně najevo, že „je taky žena." Je to jedna z těch, na které se nemusíš moc pozorně dívat, abys odhalil její drobet chlapeckou postavu, a které bys rozhodně nehádal víc než patnáct let. Ale stejně ji pozoruješ. Možná, že kdyby tě třeba oslovila, tak bys ji ani taktně neodbyl, i když bys už v tu chvíli věděl, že si za to budeš druhý den nadávat.

Přibližně dvacet dívek společně s několika chlapci, všichni jako vystřiženi z nějakého časopisu pro náctileté, se vášnivě houpají do rytmu kapely, jejíž protagonisté jsou tři mladíci stejného ražení. Je to jedna z těch kapel, které poslední dobou „vyrůstají jako houby po dešti" a jejichž hudební styl bývá nejvíce determinován tím, co je zrovna v nejbližší společnosti nejvíce populární. Tahle se ale náhodou docela dá poslouchat. Ani ti nijak zvlášť nevadí, že hrají celou hodinu stále skoro stejné, jen různě zkombinované motivy, ani drobet teatrální výstup na jevišti, jímž se lehce neobratně snaží napodobovat nějaké hudební vzory, tolik milované jejich obecenstvem, ba ani trochu směšné chmýří na bradě či odhalená chlapecká hruď některého z muzikantů.

Sám sedíš ve společnosti kapely, která bude hrát jako další. Její věkový průměr je zhruba o sedm let vyšší. Na amatérské hudební scéně jsou už zaběhlými stálicemi a jejich vkus lze považovat za „poněkud vytříbenější," což bude později patrné na změně složení publika a způsobu, jakým budou hudbu „prožívat." Všimneš si, jak se její členové, v rámci udržení si nadhledu, snaží nedávat najevo, že jim ta hudba nepřijde úplně primitivní a lhostejná. Dokonce se občas neubrání gestu uznání nad některou zdařilejší částí.

Jejich vystoupení skončí. Všichni diváci se ostatním snaží ukázat, že i oni se s někým z kapely znají, všichni zúčastnění poněkud servilně pochvalují jejich oslňující výkon. Muzikanti všem upřímně děkují, uspokojují žádostivé fanynky svou přítomností, chovají se tak nespoutaně, jsou tak „cool." „Tak, teď se můžeme zchlastat," prohlásí jeden z umělců a tebe hned napadne, že snad ve všech podnicích, kam běžně chodíš, by mu ani náhodou nenalili. Nad vším tím se lehce usmíváš. – Dnes.

Máš na to však právo? Kdybys byl na jejich místě, kdybys měl jejich schopnosti a možnosti, choval by ses jinak? V šestnácti letech jsi skládal básně, i když jsi poezii nikdy nečetl – och, jak jsi býval naivní.

Jsi dost starý na to, abys viděl, jak jsou nedospělí, ale zároveň ještě dost mlád na to, abys je chápal. Nezačínáš jim trochu závidět?

Bohémystik
Ondřej Brynych

Fahrenheit 9/11

„Tento film je věnován Michaelu Pedersonovi, Brettu Petikenovi a všem vojákům z oblasti Flintu, kteří zemřeli v irácké válce. Billu Weemsovi /přítel M. Moora/ a 2973 mrtvým, kteří zemřeli 11. září 2001. A nesčetným tisícům, kteří zemřeli v Afghánistánu a v Iráku v důsledku našeho konání.“

Po delší době se mi opět před oči dostal protibushovský politický filmový dokument amerického režiséra a dokumentaristy Michaela Moora Fahrenheit 9/11. Byť se jedná o dokument čtyři roky starý, ani s odstupem jej nehodnotím záporně. Vlastně nikdy jsem nepatřila k těm, kteří by Fahrenheit 9/11 označili za bezvýznamný a nic nového nepřinášející či neříkající (o čem „vlastně“ je, bych úmyslně ponechala stranou – věřím, že jej mnozí znají); vlastně ani nepatřím k těm, kteří by na něj naopak pěli přemíru chvály. Přesto je pro mě Fahrenheit 9/11 čímsi výjimečný a patří mezi oblíbené.

Na film bylo napsáno již mnoho recenzí a článků vůbec, a tak bych ponechala stranou pitvání se ve faktu, že i takový film, jakým Fahrenheit 9/11 je, má své příznivce i odpůrce. Není totiž otázkou, jestli je či není film přínosný či jinak zajímavý. Myslím, že každá věc (film, nápad, myšlenka, cokoliv) přínosná či zajímavá je, záleží samozřejmě jen na tom, pro koho vlastně. Fahrenheit 9/11 je dobrým vykřičníkem zejména pro ty, kteří politiku nesledují či se o ni přímo (ani trochu) zajímat nechtějí (však mnoho kritik pochází mj. od těch, kterým politika cizí není).

Filmu byla vytýkána i neobjektivnost. Ano, že je film neobjektivní, je docela evidentní. A mně se takový líbí – nejen z ryze osobních názorů na celou věc, ale i z hlediska formálnosti – film je dost ironický a kousavý, ironie je pro Moora ostatně typická. Ale nakonec je otázkou, zda ta „neobjektivnost“ není tak trochu úmyslná.

Na konec snad ještě malou zmínku. Sice film není nesprávně označován jako „protibushovský“, nejde tu ovšem jen o postavu Bushe a jeho politiky jako toho, „kdo a co za všechno může“. Ostatně sám divák na to (nejen) po zhlédnutí filmu přijde; na konci zůstane ještě na čas pohroužen do svých myšlenek – ač chce nebo ne. Fahrenheit 9/11 mu k tomu totiž dává příležitosti takřka neustále, natož na konci…

George Orwell kdysi napsal: „Nejde o to, jestli je válka skutečná nebo ne. Vítězství není možné. Smyslem války není, aby byla vyhrána. Jejím smyslem je, aby trvala stále.“ Hierarchická společnost je možná na základě chudoby a nevědomosti. Tato nová podoba je minulost a žádná odlišná minulost nemohla nikdy existovat. Válka je v zásadě vždycky určená k tomu, aby držela společnost na pokraji smrti hladem. Válku vedou vládnoucí skupiny proti vlastním poddaným. A jejím cílem není zvítězit nad Eurasií nebo Východní Asií, ale uchránit samotnou strukturu společnosti před každým narušením…

Eva Dvořáková

Kylie X 2008

Je osm hodin večer, pondělí 12. května a my se rychlostí zhruba 5km/h plížíme k O2 aréně. Všude je plno a pan policista nás posílá na parkoviště na úplně opačné straně. Vchod poznáváme díky husté koncentraci lidí. Vstupní kontrola se skládá z přísné prohlídky kabelek a také průchodu detektorem kovu. Po úspěšném zdolání těchto podle mne trochu zbytečných překážek konečně nachází svá místa. Sedíme téměř pod střechou a pohled dolů u někoho vyvolává až závratě. Asi pět minut po deváté aréna zhasíná a schow začíná. Zprvu vidíme jen tanečníky a kapelu, ale Kylie na sebe nenechá dlouho čekat. Přijíždí z pod tribuny zavěšená na kruhu. Její tmavofialové sametové šaty podtrhují její dokonalost a krásu. Často střídá kostýmy, které se váží k tématům písní jako například americký fotbal, gejši a podobně. Choreografie a grafika jsou skvěle zvládnuté. Nikde nenacházíme hluchá místa a Kylie umí báječně rozhýbat publikum. Největší úspěch má hitovka In my arms. S přibližně patnácti minutovou přestávkou trvá koncert do půl dvanácté. Naše nadšení je veliké, hala je plná a nikdo rozhodně neodchází zklamán.

Veronika Zelenková

Kniha knih – Anděl (Jáchym Topol)

Kdo by neznal Jáchyma Topola, jednoho z nejzajímavějších českých spisovatelů 90. let? Dobře, každý ho znát nutně nemusí, ale pro mě jedním z nejzajímavějších jistě je. Pro ty, kteří neznají, malá rekapitulace: Jáchym Topol se narodil 1962 v Praze do literárně založené rodiny. Do literatury vstoupil již za minulého režimu a na konci 80. let získal cenu Toma Stopparda za svou undergroundovou poezii, později i cenu Egona Hostovského za nejzajímavější knihu roku. Po revoluci fungoval jako publicista v Respektu a Revolver Revue, kde zastával funkci šéfredaktora.
A teď blíže k autorově nejlepší knize (podle mého názoru) – k dílu Anděl. Topol přiznává, že jej v tvorbě ovlivnili ruští klasikové, ale žádného Čechova nečekejte. Autorův styl se těžko popisuje, obrazy halucinací střídají existenciální nálady a fragmenty silného příběhu. Tento styl dokáže čtenáři doslova přilepit oči na papír. Nikdy neví, co je fikce, či pravda. Přesto Topol neztrácí kontrolu nad svým dílem, zcela chladně vede postavy za jejich osudem. Autor je pánem atmosféry celé knihy.
Ne, nejde ani říct, o čem tato kniha je. U Topola se to ani říct nedá. Pár řádku by na popsání pohlcujícího díla stejně nestačilo. Můžu jen říct, že autor má vážně umění připoutat své čtenáře k četbě, ti pak ani neví, proč čtou, ale čtou a jsou pohlceni. Kniha Anděl je plná skvělých popisů, je depresivní, zároveň barevná a krásná, jedinečná. Bez jakého koli přikreslení popisuje prostředí plné drog, sekt a halucinací.
Neméně povedený film Anděl exit, natočený na motivy knihy (natočil V. Michálek), se ale od předlohy docela zásadně odlišuje. Je to skvělý film, ale kniha je prostě kniha, proto ji vřele doporučuji.

Barbora Michlová

Továrna na smrt

Továrna na smrt – dokument o Osvětimi. Tato kniha vyšla poprvé v roce 1947, tedy dva roky po skončení druhé světové války, a ihned po svém uvedení na knižní trh způsobila hrůzu a šok. O genocidě v koncetrační táboře Osvětim se vědělo již za války, ale nikdo si zřejmě nedokázal představit, v jak hrozných podmínkách tam žily a hlavně umíraly miliony lidí. Kniha je doplněna o rozsáhlý obrazový materiál, plány celého komplexu Osvětimi, ale i fotografie zubožených vězňů a dokonce i mrtvol, které si nacističtí důstojníci v táboře pořizovali a dokumentovali tím tak své dílo. Tyto fotografie naštěstí nebyly při likvidaci tábora zničeny, a tak mohly posloužit jako důkaz vražedné mašinerie.
Autoři knihy Ota Kraus a Erich Kulka byli během protektorátního režimu politickými vězni. V Osvětimi začali pracovat jako zámečníci, dostávali tak lepší stravu a měli i lepší ubytovací podmínky. Díky své práci se mohli téměř volně pohybovat po rozsáhlém areálu tábora, pomáhali tedy při různých sabotážích i pokusech o útěk. Po skončení války se rozhodli sepsat tuto knihu jako hrůzné a děsivé svědectví nacistického režimu.
S výstavbou koncentračního tábora Osvětim se začalo v dubnu 1940 a to pod vedením pozdějšího velitele tábora Rudolfa Hösse. První vězni sem byli deportováni již v červnu 1940 většinou z politických důvodů, až později byli přivlečeni první Židé a další lidé určeni k hromadné genocidě. První plynová komora byla v Osvětimi zřízena v září roku 1941, jako smrtící plyn se zde začal používat tzv. cyklon B, prostředek určený původně k deratizaci. Systém plynových komor byl důmyslně propracovaný, komory byly postaveny do podoby sprchovacích a dezinfekčních místností, aby tak vězni mohli nevědomky a dobrovolně odcházet na smrt. Během masového vyvražďování zemřelo v koncentračním táboře okolo 1,4 až 1,7 milionů lidí. Mnoho vězňů zde ale také zemřelo na následky podvýživy, vyčerpání z celodenní práce a někteří podlehli dlouhodobému fyzickému týraní ze strany německých důstojníků. Stovky vězňů z koncentračního tábora také sloužily k pokusům lékařů, ti experimentovali především se sterilizací žen. Jedním z nejznámější osvětimských lékařů se stal Josef Mengele (přezdívaný anděl smrti), který prováděl bezohledné pokusy zejména na dvojčatech. Těsně před příchodem Rudé armády bylo nařízeno naprosté zdemolování plynových komor i spaloven k veškerému zahlazení stop a několik tisíc vězňů bylo posláno na tzv. pochody smrti. Koncentrační tábor Osvětim byl osvobozen 27. ledna 1945. Tento den je proto věnován všem obětem holocaustu a zločinům proti lidskosti. Osvětim ale nebyla jediným koncetračním táborem určeným k masovému zabíjení lidí. Neměli bychom proto zapomínat i na taková jména jako Buchenwald, Dachau, Mauthausen, Treblinka nebo Bergen Belsen.
Je již šedesát let po skončení války. Osvětimský tábor je v dnešní době přeměněn na muzeum. Nacistické běsnění tu připomínají už jen prázdné domy, ostnaté dráty, rozbořené spalovny a plynové komory a sedm tun lidských vlasů, které zde byly po osvobození tábora nalezeny. Bohužel každoročně jsou památky obětí pošlapávány četnými neonacistickými pochody, které opět mezi nás šíří rasovou nenávist a národnostní boj. Stejně jako se naše společnost učí toleranci k menšinám, měli bychom se také naučit intoleranci k obdobným projevům násilí a hlouposti.

My mrtví žalujem

Ne, na našich hrobech nehnijí kříže
a náhrobky se neklenou.
Ne, nejsou tam věnce, ni tepané mříže,
andělé s hlavou skloněnou,
vrby a věnce se zlatým vláknem,
svíčka, jež nikdy nezháší.
My hnijem v jámách, politi vápnem,
v kostech nám vítr haraší.
Vybledlé lebky beznadějí
na ostnatých drátech se chvějí
a popel náš jde do všech stran,
v tisíci urnách rozmetán.
Tvoříme řetěz kolem světa,
semena větrem rozvátá,
čítáme dny, měsíce, léta
čekáme, čas nám nechvátá.
A stále více je nás tu dole,
bobtnáme den co den
už nadouváme vaše pole,
až jednou pukne vaše zem.
A potom vyjdem, strašný řad,
na lebce lebku, s hnátem hnát
a zařvem ve tvář lidem všem:
My mrtví žalujem!

tuto báseň napsala neznámá autorka z českého rodinného tábora dne 7. 3. 1944, když čekala před plynovou komorou na smrt.

Michaela Brodská

Imperium Bohemorum aneb Fantastické dějiny zemí Koruny české

Tuhle knihu dostal můj otec k Vánocům a nedávno se mi konečně zadřela za drápky. Jde o tematickou antologii deseti povídek či novel od věhlasných českých spisovatelů sci-fi nebo fantasy jako například Ondřej Neff, František Novotný, Vladimír Šlechta, Jana Rečková a další. Jejím cílem bylo vytvořit alternativní verzi našich dějin, a to buď pomocí bodu zlomu, kdy událost proběhne jinak než v reálu, nebo přesunutím děje do blízké či vzdálené budoucnosti. Najdou se v ní i odkazy na klasiky, jako je Válka s mloky nebo Tři mušketýři. Podle některých recenzí má jít o opravdu výjimečné dílo.
Po přečtení mě ale přepadl úplně jiný pocit než úžas. Přijde mi, že většině autorům šlo v první řadě o originální nápad, a pak až o kvalitu zpracování. Jistě, psali to mistři pera a ti už to mají v ruce, ale kromě nápadu až na pár textů nenašla nic neotřelého, co by zaručeně vtáhlo čtenáře do příběhu a nepustilo by ho to až do poslední stránky. Ať už jde třeba o Rudolfínské mystérium od Ondřeje Neffa, ve kterém se gigantická bitva dvou golemů nad Prahou zvrhne v jejich páření, nebo krátcí Přemci od Ivony Březinové o zdegenerovaných Přemyslovcích.
Útok na oceán Františka Novotného je napínavý i romantický do předposlední chvíle, po které je zakončení, které neznalec Novotného série o Valhale těžko pochopí. Stejně tak nepochopená pro mě zůstává Terra Australis Josefa Pecinovského, kdy Češi jsou prvními kolonizátory Austrálie.
Podle mého názoru stojí za přečtení jen Cesta hrdiny Jana Poláčka, komorní a lehce psychologický příběh o šikanovaném chlapci v době, kdy Německo vyhrává druhou světovou válku, a on ani zdaleka neodpovídá ideálu pravého nacistického hrdiny, ale vyrovnává se s tím sám. Dál ještě novela O snovačce a přemyslovi (opravdu s malým p, jde o pojmenování člověka, který dokáže přemyslet události a změnit je), kde Brno a Praha blízké budoucnosti jsou nechtěnými svědky magického souboje Kazi, Tety a Libuše o nadvládu nad naší zemí, který se jim však pořádně vymkne z ruky.
V zásadě jde o dílo hlavně pro ty, kteří nemohou odolat vábení otázky „Co by bylo, kdyby…“, nebo pro fanoušky známých autorů. Jako první čtení ze žánru české fantasy a sci-fi bych Imperium Bohemorum nedoporučovala, ale názor ať si raději udělá každý sám.

Veronika Nováková

Netradičně z cizího časopisu

Ne všichni to vědí, ale jsem jednou z vedoucích malého oddílu. Trochu vycházíme ze skautingu, trochu odjinud a trochu od sebe, ale máme takovou úroveň, že vydáváme i vlastní časopis Howgh. Jednou jsem do něj napsala článek o opravdu netradiční kulturní akci, tak vás s ním (článkem) i s ní (akcí) chci seznámit. Doufám, že vás aspoň trochu pobaví tak, jako pobavil nás.

Lyžování bez sněhu

Dnes se náš redaktor zúčastnil představení nové hvězdy ve sportu. Podle patentu č. 1108 se jedná o zařízení, která se používají pro lyžování na trávě, věc podobná prknu. Na začátku proběhlo slavnostní první křtění grassboardů na jméno Malá grassboardistky Lucáka a jméno Nicka grassboardistky Hrdošky. Jméno Nicka bylo zapůjčeno od osmáka, který jméno získal od zesnulého slona. Malá je pravděpodobně podle velikosti.

Při projevu před samotným křtěním jsme se dozvěděli pár věcí o historii. Na počátku revoluce v lyžování stojí nevinná hra Družstva na lyžích od Jajdy, proběhlo ale malé vylepšení. Při hře se většina družstev přivazovala k prknům, ale vynálezkyně a samotné sportovkyně Lucák a Hrdoška se uchýlily k držení provázků připevněných ke grassboardu, protože podle slov tvůrkyň je složité se odvazovat a přivazovat při každé obtíži.

Po křtu následovaly velice obtížné zkoušky – Černá skála, Betonová hora, pod kterou je velice obávaná propast Dvou mrtvých spadlých todlenc grassboardistů, a třetí zkouška byla volitelná, Hrdoška si vybrala Sjezd smrti a Lucák Skok smrti. Při překonávání Černé skály se Hrdoška překvapivě přiznala k tomu, že ručí za hypotéku Půlky bytem. Náš redaktor nám zprostředkoval i poslední slova před smrtí: při Betonové hoře se Hrdoška rozloučila se světem prostým „Sbohem“ a Lucák poukázal na to, že „Je to hloubka“.

Ještě před poslední zkouškou zdatné sportovkyně prozradily, jak se připravují:

Hrdoška: „Je nutné připravit Hanku, že její železný oř je přímo v dráze.“

Lucák: „Musíme se připravit, že vedle Skoku smrti je Strašlivá bažina.“

Sjezd smrti byl na začátku poznamenán tragickou událostí, kdy Hrdoška rozšlápla neopatrného šneka. A před Skokem se Lucák přiznala, že se bojí nížek.

Po úspěšném složení všech zkoušek, se děvčata cítila celkem dobře, ale trochu se jim klepala kolena.

Na závěr se Hrdoška odhodlala půjčit Nicku do rukou amatéra a ubohý grassboard byl opravitelně poničen.

Naše redakce se odhodlává k podpoře úmyslu Lucáka a Hrdošky, které se pokusí prosadit grassboard na Olympijské hry. Podle Lucáka je k tomu zapotřebí zkoušet, zkoušet, zkoušet, zkoušet, zkoušet a učit se, učit se, učit se, učit se, učit se; Hrdoška je toho názoru, že budě stačit to někomu ukázat a ten bude nadšen. Doufejme, že se toto úsilí setká s úspěchem. Přejme poslednímu, ryze českému sportu hodně štěstí a zářnou budoucnost.

Článek zapůjčen redakci Howghu od redakce Sport deníku Lesní záře.

Sponzorovaná reklama

Máte také skvělý vynález a bojíte se posměchu? Přijďte do Patentního úřadu v Torontu a přidejte se ke skvělým vynálezům, jako je čištění vody pomocí propisky a projímadla. Těší se na vás velevážený šerif Tom Sanders.

Patentní úřad, Šerifárna 1, Toronto, LXL 5783

Veronika Nováková

RRRrrr! – největší cosi všech dob

Než začnu se svým názorem na tento film, přečtěte si oficiální popis:

…v časech, kdy boj o oheň už byl skončen, přišel na řadu šampon … Šampon, kvůli kterému byl spáchán první zločin v dějinách lidstva. Dva pravěké kmeny, Špinavovlasatí a Čistovlasatí žijí v harmonii a míru až do chvíle, když si Špinavovlasatí uvědomí, že jsou od sousedního kmene značně odlišní…, a to čistotou vlasů. Čistovlasatí se však o tajnou pěnivou recepturu nehodlají dělit... Čistovlasatí až doposud žili klidný, šťastný a čistý život. Nikoho z nich nenapadlo, že by jim mohl někdo závidět krásné čisté vlasy. Dokonce ani špinavý a smradlavý sousední kmen Špinavovlasatých. Ale jednou v noci se to stalo. Poprvé v historii lidstva byl spáchán zločin. Člověk zabil člověka… Co bylo motivem? Kdo vyřeší tuto záhadu? Co když je tato vražda pouze začátkem hrůzostrašné série? Všechny tyto otázky začínají řešit prehistoričtí vyšetřovatelé. Začíná pravěká špionáž a s ní přichází i první vyšetřovaný zločin v dějinách lidstva. Zažijete první výslechy, sledování a podezřívání.
V bláznivé komedii režiséra Chabata vstoupíte do prehistorické doby, kdy byla placená starostlivost o děti nutností, profesionální volejbal zábavou a sledování nástěnných maleb samozřejmostí jako je nyní sledování TV. Nelekněte se hrůzostrašných zvuků vycházejících
z jeskyní. Podmínky základních lidských potřeb byly před 35 000 lety nedokonalé.

Tak z tohoto už vám musí být jasné, že nepůjde o žádný dokument z pravěku. Také nejde o vysoce intelektuální dílo, ale to od režiséra Mise Kleopatra nemůže asi nikdo chtít. Názory na tenhle počin zabírají celou škálu od striktně odsuzujících po oslavné až glorifikační, ale pokud nehledáte nic jiného než zábavu – např. po velice obtížném dni ve škole – nemůžete si vybrat lépe.

Je pravda, že některé scény jsou tak přehnaně nevtipné, až jsou vtipné, ale dají se najít i opravdu povedené hlášky. V partě mých přátel se tenhle film stal tak kultovní, že citování větiček typu: „Začíná tma!“ „Drž hubu.“ nebo „Znáte moji ženu?“ „Jo, šéfe. (otráveně)“ „Pěkná, co?“ „Jo, šéfe. (taky otráveně)“ je u nás na denním pořádku.

Zvláštní je, že se takovému typu filmu propůjčily hvězdy jako je Gérard Depardieu nebo Jean Rochefort. Vysvětlení bych hledala v tom, že i slavní si rádi zařádí. Jiní herci už nejsou tak známí, ale to filmu neškodí, spíš naopak – kdo by se chtěl dívat, jak se jeho oblíbenec nechává sežrat pravěkou obludou nebo spáchá cokoliv, aby získal šampon.

Nemyslím si, že je to film, který rozhodně musíte vidět, ale když se rádi zasmějete, nenechte si jej ujít. Tohle je snad jediný film, který jsem prosmála od začátku do konce. A nejen já – to už je pořádné doporučení.

Veronika Nováková

Svěrák, Smoljak, Cimrman

Divadlo Járy Cimrmana působí už mnoho let a stále patří mezi nejúspěšnější a divácky oblíbené scény. Myslím, že je to hlavně zásluhou dvou hlavních protagonistů a autorů her Ladislava Smoljaka a Zdeňka Svěráka, kteří jsou každý ve své specifické roli nezastupitelní. Pro mě jsou to Záskok a s ním Zdeněk Svěrák a Dobytí severního pólu s Ladislavem Smoljakem. Toto divadlo má naprosto přesně vymezeny řady svých příznivců, kteří říkají, že je to inteligentní humor, který pochopí jen zasvěcení a nepříznivců, kteří říkají, že tyto hry jsou jen bezduché slátaniny. Pro mě je to zdroj dobré zábavy. Doma mám plno CD a také dvě knihy: To nejlepší ze Smoljaka, Svěráka a Járy Cimrmana I, II. Jsou to knihy, které obsahují vždy tak 2 nebo 3 hry i s patřičným výkladem, ve kterém se střídají i další herci jako Jan Kašpar, Petr Brukner, Jan Hraběta, Genadij Rumlena, p. Vondruška, Kotek, p. Weigel. Pak také některé jejich další počiny jako film Kulový blesk nebo různé fejetony. Vždy podle jejich vlastního výběru jako autorů. Moje nejoblíbenější hra je Blaník, která pojednává o roku 1848 a o legendě blaničtích rytířů, kteří čekají až bude českému národu nejhůře, pak vyjedou a zachrání ho. Tento divadelní soubor, i přesto, že má zázemí v Praze, často vyjíždí i do jiných měst. U nás v Plzni byli naposled na začátku března, bohužel jsem na jejich představení nebyla, doufám proto, že zase brzy přijedou a já je budu moci navštívit.

Lenka Königsmarová

Akce u Barona

Každý, kdo se někdy pokoušel pořádat hudební akci na malém městě, anebo ve městě větším, leč s kapelami nepostihujícími široký střed posluchačstva, ví, jak je toto obtížné. Proto vždy s nadšením přijímám nabídku zúčastnit se něčeho podobného.

Na malém městečku jménem Želetava, tam co se vyrábí ty sýry, se v sobotu 17. května v místním baru „U Barona“ sešlo pár kapel a DJs. Za poměrně směšnou částku, kterou každý rád zaplatil, se mohl nechat velice dobře bavit do ranních hodin. Již tradičně vystoupila kapela „Projekt Lajka“, která svým jedinečným instrumentálním obsazením a zpěvačkou hrající zároveň na příčnou flétnu, předvedla již tradičně vynikající výkon a nenechala žádného z posluchačů v klidu. Alternativně punková kapela „Ikarův pád“ připravila nenuceně obecenstvo na hudbu tvrdšího žánru.

Hudbou tvrdšího žánru nemyslím nikoho jiného, než „Die Blaue Trottel Parade“. Označit tuto rakousko-českou kapelu jako kapelu, hrající tvrdou hudbu, by nebylo zrovna přesné. Oni jako by přirozeně prostupují širokým spektrem hudebních žánrů. Někomu by se mohlo zdát trochu přehnané jejich modré zbarvení a doprovodné efekty, ale na druhou stranu to vše k nim již neodmyslitelně patří a v jejich vystoupení se kloubí hudební produkce s téměř hereckými výkony.

Do rána bavil osazenstvo se svými drumy DJ Miris a ostatní.

Jiří Řezáč

Připravila jsem pro vás rozhovor s knihovnicí Janou Malšovskou, která působí v MěK v Rudolfově. Zdejší knihovna totiž neposkytuje pouze bibliografické služby, ale stala se přirozeným kulturním centrem města.

Jak a kdy se vlastně začaly rozrůstat knihovny na malých městech, resp. v Rudolfově?
U nás je knihovna od roku 1921, tehdy to byl zákon, že v každé obci musí být knihovna. Pak v roce 1987 se knihovna zprofesionalizovala, to znamená, že se přestalo půjčovat jen dvě hodiny týdně, kdy zpravidla knihovník měl menší fond, přidělovaly se menší peníze na knihovny a docházel většinou někdo z řad důchodců dělat knihovníka, jako to teď i nadále trvá v některých menších obcích. A tím, že se knihovna zprofesionalizovala, tak k tomu přibyly různé metodické práce, navýšil se fond, knihovník si sám dělá nákup, odpisy, část účetnictví – tedy přírůstkové a odpisové seznamy, je už u toho samostatná agenda.

Dochovaly se nějaké exponáty z nejranějších začátků?
Z původních knížek už tu není téměř nic, tedy až na pár kusů, které tu ponechávám pro ukázku, jak tehdy vznikaly knížky, ilustrace a vazby. Ty jsou staré tak 100-150 let.

Vy zde působíte dvacet let, co se za tu dobu změnilo?
V devadesátých letech se knihovna přestěhovala do větších prostor, a to bylo ideální spojení, že zde mohlo vzniknout hornické muzeum a výstavní síň, kde se prezentují zejména místní umělci, cestovatelé, zájmové spolky, sportovní oddíly a další osoby, spojené s městem Rudolfov. Pořádají se zde také výstavy dokumentů o dějinách města. Vše slouží k propagaci města, jeho historie, tradic i současnosti.

Jakým aktivitám se knihovna věnuje, nebo na kterých se podílí?
Tím, že v Rudolfově není žádné informační ani kulturní centrum, tak plní tuto funkci právě knihovna. Vedle kompletního provozu knihovny zajišťuji průvodcovské služby po muzeu včetně případného doprovodu po rudolfovské naučné stezce, která na expozici muzea navazuje. Jinak během roku v knihovně a výstavní síni proběhne okolo 40 akcí pro veřejnost. Již podruhé se tady uskutečnila Noc s Andersenem, kdy si děti ze ZŠ navzájem čtou ze svých knih, seznamují se s Andersenovými pohádkami a nakonec v knihovně i přespí. Aktuálně ve výstavní síni je představována veřejnosti výstava Zmizelé Rudolfovsko, která je spojena s právě vydanou stejnojmennou knihou. V knihovně také v rámci rozvojové pomoci probíhá sbírka Brýle pro Afriku.

Teď trochu ke čtenářům...Jak se za vašeho dlouholetého působení změnilo čtenářstvo?
Umřelo. (smích)

Je totiž obecně známo, že vlivem internetu, televize a dalších atraktivních moderních médií čtenářů ubývá. Jaký je na to Váš pohled?
Ne, není tomu tak. Neubývají, čtou hodně starší lidi, to je pravda, ale knížky jsou dnes nehorázně drahé, že si je jde každý radši půjčit. Ani počet dětí se výrazně nesnížil, sice mají větší možnosti výběru zábavy, ale prostě kdo čte, ten čte. Chybí tu spíš střední vrstva. Není tu žádná střední škola ani učiliště, takže středoškoláků jako čtenářů je tady málo. Není se čemu divit, protože jim postačí jejich školní knihovny, které plně pokryjí jejich četbu.

Zeptám se, jaký je nejoblíbenější žánr čtenářů, dá-li se to alespoň trochu specifikovat...
U dětí je to rozhodně fantasy, příběhy ze současnosti s dnešními hrdiny. Už nečtou foglarovky nebo verneovky, jim je to totiž těžké číst. A u dospělých je to hlavně beletrie, horory, dobrodružné příběhy, historické romány a hodně si půjčují časopisy.

Teď takovou stupidnější otázku...krade se v knihovnách?
Krade. Řekla bych, že teď už méně, protože je všechno k dostání, ale zase na druhou stranu jsou knížky drahé. Krade se, krade. Někdy i jen tak z principu.

To by mě nikdy nenapadlo, sice se krade všude a všechno, ale v knihovně...
Je pravda, že tu také několikrát byli lupiči, ale ti spíš ukradli něco z lednice. (smích)

Mnoho lidí si pod zaměstnáním knihovnice představuje půjčování knížek a konec...
To víš, že ano. Ale to je se vším – ty když budeš chodit a dělat interview, tak si lidi řeknou: „Hele ta se má, hodinu si s někým povídá a konec.“ Nevidí tu přípravu a zpracování, co je za tím. Lidé mají o práci knihovníka představu, že knížky ti sem někdo přinese už takhle zpracované, zabalené a všechno se tu takhle dělá samo a ty támhle ležíš a ty romány čteš. Ale, že si ten knihovník dělá první poslední sám, že si i uklízí, to nikdo nevidí.

Poslední otázka: čím by pro lidi měla být knihovna?
Studnou moudrosti. A měla by být takovým obývákem, kde se člověk může cítit bez ostychu, kde může vnímat přívětivost prostředí.

Petra Nestávalová

Chcete svého nácka? aneb dobrá myšlenka ve špatném provedení

Informační kampaň Neonácek: Chcete ho? je produktem společnosti Člověk v tísni, která se tímto snaží upozornit na vzrůstající veřejné aktivity pravicových extremistů a varovat před hrozbou, kterou může jejich rostoucí obliba představovat. Tato kampaň zatím zveřejnila dva spoty (o Daníčkovi a Kubíkovi) a píseň Jana Budaře Brožurka.

„Dnes vám představíme našeho Daníčka. Danečkovi je už 35 let, ale podívejte se, jak je pořád hravý a plný energie. A proto bude nutné ho zezačátku držet trochu zkrátka. Daníček potřebuje zásadového a přísného pána, který mu bude nejenom otcem, ale zároveň i vůdcem, který mu dá pocítit, co je to domov a vlast a ukáže mu, jak respektovat hranice. Daníček tu čeká jenom na vás.“

Možná, že nám to něco připomíná. Ano, scénka ve stylu Chcete mě?, kde se místo čtyřnohých mazlíčků nabízí neonacista. Konkrétně Daníček, který se během téměř minutového klipu popere s židlí, napadne kameramana a nakonec je zavřen do klece.
Podobně je na tom i klip, kde je hlavním objektem Kubík: „Dnes vám představíme Kubíka. Kuba sice vypadá, že neumí do pěti počítat, ale zdání klame, viď Kubo?“ A Kubík nám hned předvede své počtářské umění: „Jeden národ, jedna rasa, jeden vůdce.“

Na první pohled nám to může připadat vtipné. Když se nad tím zamyslíme hlouběji, nabízí se otázka: Je opravdu správné bojovat proti neonacistům tím, že je degradujeme na úroveň psů? Proti nesnášenlivosti a xenofobním myšlenkám neonacistů bojujeme tím, že vytvoříme xenofobní kampaň, která neonacisty zesměšňuje. Je tedy trochu paradox, že šíříme to, proti čemu bojujeme.

Mám dojem, že těmito spoty se sabotuje i to, o co tvůrcům šlo, a to zapůsobit na průměrného občana a donutit ho, aby registroval problém neonacismu. Tahle kampaň je totiž vtipná, to jí nemůžeme upřít. Ale když se průměrný člověk (kterého problematika neonacismu tolik nezajímá) na tuhle kampaň podívá, donutí ho to přemýšlet? Zamyslí se nad rizikem, které neonacismus přináší? Dojde k závěru, že je proti neonacismu třeba bojovat? Opravdu se dozví něco o rasismu a nesnášenlivosti neonacistů ze spotů, kde je neonacista prezentován jako směšná figurka, které se můžeme akorát tak zasmát? Mám dojem, že ne, protože neonacismus a myšlenky, se kterými neonacisté přicházejí moc k smíchu nejsou.

Nacismus vyšel z moderní evropské země. Neonacisté vychází ze stejné společnosti jako my sami. Nejsou to podlidi, ani psi, jsou to lidé stejně jako my. A když budeme tenhle fakt ignorovat, jsme velmi blízko tomu, že se jim začneme podobat.

Vendula Mikolášková

Nebezpečné vztahy

Dne 21. 12. 2007 měla v Jihočeském divadle premiéra hra Nebezpečné vztahy. Jedná se o hru anglického dramatika Christophera Hamptona. Předlohou k ní se stala známá kniha Pierra- A. Choderlose Laclose Nebezpečné známosti, která vyšla v roce 1782. Jednalo se o romám v dopisech. Kniha se už dočkala už mnoha filmových zpracování ( Miloš Forman: Valmont, Stephen Fears: Nebezpečné známosti).
Hlavními hrdiny celé hry jsou Vikomt de Valmont a Markýza de Mertueil. Kdysi spolu ti dva udržovali milostný vztah, dnes je mezi nimi přátelství, ale patrná je zde všudypřítomná rivalita, jak v partnerských vztazích, tak ve společenském postavení. Znuděnost ze života ve vyšší společnosti je přivádí až k myšlence sázky o svedení vdané paní de Tourvel. Valmontovou odměnou bude v tom případě vášnivá noc strávená s markýzou de Mertueil. Markýza ovšem mezitím rozehrává jinou zákulisní hru,tentokrát jde o svedení mladičké Cecile de Volanges, v tom jí má pomoci rytíř Danceny. Mazkýza i Valmont absolutně nerespektují pravidla morálka. Krutost, nenávist a intriky se tady schovávají pod důstojným šlechtickým šatem. Přetvářka je na denním pořádku. Litý boj Valmonta a markýzy de Mertuiel je bojem vypočítavého a chladného rozumu, ale mnohdy se obrací do roviny rozjitřených a bouřlivých citů, které celou hru prostupují. Láska, pomsta, a bolest, to jsou zřejmě nejvhodnější slova, která celou hru vystihují. Nebezpečným manipulacím ze strany Valmonta a markýzy de Mertuiel neunikne nikdo, dokonce ani oni sami. Hra intrik, které nemají meze, tak zasáhnou paní de Tourvel i mladičkou Cecilii. Beozhlednost a krutost se ale Valmontovi i markýze nakonec stanou osudnými.
Celá hra je zaměřena především na brilantní herecké výkony, které všichni na jevišti během představení podali. Tomu všemu je i přizpůsobena scéna, kterou navrhoval scénograf Eufrasio Lucena- Muňoz j.h. Vysoké bílé stěny a jednoduchá dekorace tak ještě podtrhují stísněné a neúprosné drama citů a intrik. Hra světel a stínů dodává všemu momunetálnosti a vyzdvihuje tak cynické chování a bezohledné činy markýzy a vikomta. Nebezpečné vztahy nejsou hrou založenou na dramatických hereckých akcích, ale naopak na precizně sestavených dialozích všech hlavních postav. Necitelnost s jakou si vikomt a markýza pohrávají s lidskými osudy tak vystupuje v celé své hrůze na povrch.
Nebezpečné vztahy vzbudily hned po svém premiérovém představení obrovskou vlnu zájmu. Divácké ohlasy se ovšem různily. Někteří tvrdí, že pro tak mladičké herce, kteří ztvárnili hlavní postavy, to bylo příliš velké sousto. Jiní byli jejich výkony naprosto ohromeni. Hra tak vyvolala vlnu diskuzí. Na jednom se ale všichni shodli, obdivovali herecký výkon paní de Touvel v podání Věry Hollé. To s jakou brilancí předvedla velice vypjaté citové scény, bylo opravdu dech beroucí. Snad i možná proto získala v letošním ročníku cenu Jihočeské Thálie za nejlepší ženský činoherní výkon. Stejnou cenou pouze ale v mužské kategorii byl ověnčen i představitel vikomta Valmonta Ondřej Volejník.
Účinkují: Ondřej Volejník, Teresa Branna, Věra Hollá, Šárka Vaculíková, Bibiana Šimonová, Ťaťána Kupcová, Jaroslava Červenková, Michal Dalecký, Václav Vodička a Daniel Šubrt
Režie: Martin Glaser
„Budoucnost patří těm, kteří milují, nikoli těm, kdo nenávidí.“ Pius XII.

Michaela Brodská

Zahájení turistické sezony

Turistickou sezonu v Klatovech zahájil v sobotu 10. 5. na náměstí Míru král Přemysl Otakar II., zakladatel města pod Černou věží. K němu se připojily i desítky poddaných.
Podtitulem celého zábavného dne bylo heslo „...a bavíme se“. Lidé během slunečného dne mohli navštívit historické pamětihodnosti, ve kterých se jinak normálně platí, nebo jsou pro návštěvníky uzavřené. Otevřené dveře byly například na Černou věž, kde se dozvěděli například zajímavosti ze života zdejších vězňů i o slavném zvonu, lidově zvaném Vondra. Účastníci mohli nakouknout také do běžně nepřístupné okrouhlice ve Vrchlického sadech. Otevřený byl i jezuitský kostel na náměstí. Na památkách výletníky provázeli členové občanského sdružení Klubu přátel Klatovska. Návštěvníkům byl k dispozici také jarmark a v neposlední řadě si mohli vychutnat také několik představení. Vystoupily zde mažoretky, klatovské folklorní soubory Šumava a Šumavánek. Po poledni se na náměstí objevili s divadelním představením kejklíři, na které navázal historický šerm. Odpoledne pak zahrála country kapela F.R.C. a skupina Snikers.
Na své si během slunečného dne přišly zejména děti, pro které byl na náměstí přichystán nafukovací hrad, mohly se projet na poníkovi nebo si vyzkoušet střelbu z luku.
Organizátoři celé akce – městský úřad, občanské sdružení Klub přátel Klatovska a městské kulturní středisko – si od tradičního vítání sezony slibují především zvýšení zájmu o regionální historii zvláště u dětí a mládeže.

Petra Novotná

Taková malá úvaha nad člověkem

Dovoluji si tu uveřejnit jednu úvahu, kterou jsem sepsala ve velice zvláštní náladě. Nevím, jak moc je pravdivá, myslím si ale, že byste mohli obětovat minutku nebo dvě a přečíst si jí. Možná vám otevře oči a začnete se na lidi kolem sebe dívat aspoň trochu jinak.

Člověk nemůže být nelidský, člověk je pouze člověkem
Nechápu, kde vzniklo slovo lidskost. Možná, že nějaká chorá hlava si vysnila sen o ideálním člověku a dala tomu jméno lidskost. Jenže slovo lidskost by mělo označovat vlastnost lidí a celé lidstvo můžeme vtěsnat do jednoho člověka a to ne právě ideálního.
Člověk lidstva má veškeré vlastnosti lidstva – dobré i zlé – a jako člověka lidského nemůžeme označovat člověka pouze s těmi dobrými vlastnostmi. Vždyˇtakový člověk nikdy neexistoval a ani neexistuje (o budoucnosti nemluvím, co když se jednou lidstvo „polidští“). A jelikož je lidstvo tvořeno člověkem neboli lidmi s mnohými vlastnostmi člověka, jak by lidstvo mohlo být charakterizováno člověkem neexistujícím?
Jak tedy můžeme kohokoliv nazvat nelidským? Každý je přece člověk, každý je tudíž lidský. Nelidské je zvíře nebo kámen nebo rostlina, ale ti všichni nejsou člověkem!
Netvrdím, že člověk je něco víc než zvíře, ale podle obecné definice lidskosti se většina zvířat chová lidštěji. A většina lidí se chová zvířečtěji. Máme proto důvod, nazývat zvířata lidskými, ale snížilo by se lidské ego k tomu nazvat samo sebe zvířetem?
Držme se významů slov a nepřevádějme je na nesmysly. Lidskost je totiž největší sebeklam lidstva.

Veronika Nováková