Patřím k příznivcům filmového žánru horor a thriller, takže když mi kamarád donesl DVD s filmem Pokoj 1408 a tvrdil, že jde o horor, zajásala jsem. Nejásala jsem však příliš dlouho.
Pokoj 1408 (originální název 1408) patří do filmové tvorby švédského režiséra Mikaela Håfströma (Hra s nevěrou, Duch jezera) a inspiraci pro svůj film si vypůjčil u povídky 1408 od Stephena Kinga. Bohužel, docela zajímavou látku, nedokázal Mikael nijak zvláště dobře uchopit. Na snímek jsem se musela podívat dvakrát, jelikož při prvním sledování jsem ani ne v polovině usnula. To, zda to zavinila únava a vyčerpání nebo filmové zpracování, je diskutabilní.
Hlavní postavou filmu je průměrný spisovatel hororových knih Mike Enslin, kterého si zahrál John Cusack. Mike právě píše knihu o děsivých pokojích hotelů celého světa. Děj se začíná hýbat v okamžiku, kdy spisovateli přijde pohlednice z New Yorku s vyobrazením Dolphin Hotelu a varováním: „Don’t Enter 1408“ (Nevstupuj do pokoje 1408). Tomu Mike samozřejmě nemůže odolat a volá do hotelu, aby si rezervoval pobyt na jednu noc v tomto pokoji. Jeho zájem ještě více vzbuzuje přístup zaměstnanců hotelu, ti nechtějí pokoj 1408 rezervovat. Po příjezdu do Dolphin Hotelu se dožaduje své rezervace, což se mu pokouší rozmluvit i sám ředitel hotelu, pan Olin, kterého si zahrál Samuel L. Jackson. Předkládá spisovateli tlustý spis, který se váže k pokoji 1408. V pokoji se už téměř dvacet let nikdo neu-bytoval a není se čemu divit. Došlo tu celkem k padesáti šesti úmrtím a k několika drobnějším nehodám pokojských, které pokoj uklízely, šlo o nehody jako záchvaty, mrtvice, slepota apod. Záhadnost pokoje podporuje také fakt, že součet číslic 1408 dává číslo 13 a že se pokoj nachází na třináctém patře hotelu. Řekla bych, že minuty, kdy se odehrává setkání hlavního hrdiny a pana Olina, jsou jedny z nejlepších v tomto snímku. Pak už to začíná dějově pokulhávat. Když si Mike prosadí svou a ubytuje se v pokoji 1408, začnou se samozřejmě dít zvláštní věci. První záhadné zapnutí rádia a zavření okna možná některé diváky překvapí a poleká, ale postupné opakování a nabalování zvláštních jevů už nepřekvapí asi nikoho. To už jsem jen čekala, co všechno ještě přijde, než bude konec. Po přetrpění událostí odehrávajících se v pokoji, nastává konec filmu, který není nejhorší, řekla bych pro horory a hororové thrillery vhodný a celkem dobrý.
Závěrem mohu říci, že znám i mnohem horší filmy. Na Pokoj 1408, se oproti jiným filmům, dá ještě dívat.
1408 (USA, 2007)
Režie: Mikael Håfström
Hrají: John Cusack, Samuel L. Jackson, Mary McCormack, Tony Shalhoub a další.
Lenka Zelenková
středa 16. dubna 2008
Úryvek z vlastní tvorby
Alexandra i Radim ten večer převážně mlčeli. On popíjel víno a ona ruský čaj, který se vařil z instantních kostek a byl velmi silný. Běta ležela u kamen a hlavu jí podpírala Martinova kolena. Běta byla velmi bledá a lícní kosti jí tvořily hradby pro velké modré oči. Teď odvrátila hlavu od kamen a dívala se na Alexandru s Radimem, kteří se dívali na ně dva. Přivřela oči a cítila bezpečí a asi i radost, protože se z jejích hlasivek ozvalo něco jako smích, ale ochablé svaly na obličeji nedovolily víc. Přetočila se na záda a zkroucené ruce si položila na prsa. Martin ji pohladil po tváři a sundal jí brýle. O něčem se spolu bavily. Martinův hlas zněl jasně a klidně a Běta se snažila odpovídat, ale Alexandra tomu nerozuměla, jen cítila, jak jí pláč stoupá při tom pohledu do krku.
„Alexandro, vyprávěj mi prosím. Uplynulo už spoustu času a musíme si pospíšit, než napadne sníh. Pak už se tu nedá být.“
„Ale kam pak půjdeme?“ Alexandra měla velké oči a v nich se jí zrcadlil strach.
„Máš přeci domov, máš kam se vrátit.“
„Já tam ale už nemůžu, já tam nechci. Vyvalí se tam na mě tolik špíny a hnoje.“
„Pak můžeš být u mě. Jak dlouho chceš, víš, že já si to přeju.“Zadíval se do sklenky a pozoroval desítky otisků prstů, které na ní rozehrávaly svůj vlastní příběh. Kroužil vínem po stěnách sklenky a to na nic ulpívalo.
„Nemohl bys přestat pít? Znervózňuje mě to. Hlavně červené víno.“
„Ne, nechci, zahřívá mě to a uklidňuje. Proč ti to tak vadí?“ a Radim přeci jen odložil sklenku a díval se skrze její sklo na světlo vycházející z kamen a na dvě postavy, které se v něm komicky krabatily. Napadlo ho, že v tom skle jsou si oba velmi podobní a Běta vypadá vlastně jaksi normálněji, než Martin.
„Kvůli mojí mamince,“ Alexandra se schoulila do neproniknutelného klubíčka a vyhrnula si kalhoty a nejprve dlaněmi si začala přejíždět po holeních. “Maminka asi pila vždycky, jenže, víš, jednou si uvědomíš, že to tak není asi správně. Že je jednou ten člověk takový a jednou takový. Maminka měla za života moc starostí a dvě malé děti, které si nedovedly ani zavázat boty. Měla smutný život, rodiče se jí rozvedly a neuměly se ani kvůli ní chovat slušně. Vydíraly ji a házely na sebe navzájem špínu. Její táta si jednou našel jinou ženskou a ji opustil. A ona ho přes to milovala až do svých čtyřiceti tří let. Babička se ji snažila vychovat tvrdě a bez lásky, aby jí nikdo neublížil, jako děda jí. Byla ohromně hrdá a velká osobnost. Snažila se ji chránit před světem tím, že jí neukázala,co je láska a hodně jí ubližovala a nechala ublížit. Byla skvělá, ale jediné, po čem maminka prahla, byla láska. Odstěhovala se od babičky hodně mladá a postavila se na své nohy, které ale musela podporovat pitím. Pak potkala mýho tátu, hodně blázna a trochu normálního člověka, který žil ve svých představách a který ji moc miloval. Jenže aby jí neublížil, tak jí často lhal, on, stejně jako já, měla panický strach z toho, že se maminka začne o něco bát. Pak už jí neříkal raději skoro nic. Byly mi čtyři roky, když jsme se přestěhovali do vili. Tatínek už mluvil skoro jen se mnou, a když mluvili spolu, tak se jen hádali. Až jednou táta zmizel a s ním i jeho pohádky a hry, hodiny, kdy jsme si kreslili a vyráběli loutky ze dřeva. Zmizel a maminka mi řekla, že musí být v práci. Tenkrát jsem to pochopila hned a každý věčěr mi stoupal pláč do krku. Ale i přes to moje maminka byla báječná a dlouho se držela a mě nic nedocházelo. Ale chvíli jsme pak bydlely v jednom pokoji a mě došlo, že maminka brečí jen když pije a je zlá, má strach a ubližuje si. Víš, člověk občas vidí obraz jiného člověka a ví, že to je konec, že se snížil na nejnižší možnou mez, že je na dně.“
Alexandra najednou přestala vyprávět, po holeních si už nepřejížděla dlaněmi, ale nehty, jen lehce, ale přeci už se rýsovaly tmavě červené stopy. Obličej jí ztvrdnul a pohled se schoval někam dovnitř její hlavy. Ještě dlouhou chvíli mlčela. Radim ji vzal za zápěstí a ona začala vyprávět dál, jakoby ani nepřestala, stejným tónem, ve kterém zněl hoboj zatvrzelosti, že teď, po tolika letech to poví, že je jedno, jestli to někdo pochopí, ale že s tím strachem uvnitř svého hrudníku už nemůže žít.
„A tak se jednou pohádala s mým bráškou, víš, pro něj ona dýchala, on je skutečně jako ona, z čehož mám také občas strach, protože ti dva spolu nemůžou mluvit, slova mezi nimi visí jako pavoučkové na pavučinách, oba vědí, co chtějí říct, ale nedokážou to. Až mávnutím ruky toho pavoučka strhnou i s jeho tenkým přadénkem, které jim ale ulpí na ruce. Brácha se tenkrát odstěhoval a já jsem za to dodnes šťastná, protože ať ublížil komu jak chtěl, dokázal to. A zachránil se. Ale maminka ten večer seděla na podlaze u kulatého stolu v jídelně na dece, pila a plakala a pila a plakala, křičela, že ji všichni nenávidíme. Pak dostala hlad a jedla pečené kuře, ten omastek jí stékal po rukou jako slzy po tvářích, zajikala se, v tváři měla popraskané žilky a pořád seděla na té zemi. Nemohla už ani mluvit, jen si ty umaštěné ruce utírala všude kolem sebe, do svých vlasů, do koberce i do utěrky. Plakala a křičela, až usla. Spala jsem u ní a ona mluvila v noci sama pro sebe, chtěla tenkrát umřít a modlila se, aby se to stalo a abychom my ostatní byli šťastní. Ale já ji tolik potřebuju, tolik moc! Pak zpívala nějaké písně od Edit Piaf, falešně, ona zpívat neumí. Šla se vyzvracet, a pak usnula. Spala tři dny. Pak to bylo pořád podobné, někdy jí bylo dobře a někdy měla deprese a všechny zahnala, nemohla dny ani mluvit, jen ležet, pít a spát. To bylo všechno dávno po tom, co se táta odstěhoval a-a-a umřel. Pak se odstěhovala i máma, žila jsem tenkrát s jedním pánem a on mi dost pomohl. Od té doby jsem za ní párkrát byla, ale je zavřená v sobě, chce se jen smát, ale je to špatný smích. A ten hnus se jí usazuje do nohou. Jediné, čím jí mohu pomoci je, když může řešit cizí problémy, to ji posilňuje. Ale já už tam nemůžu. Nebyla jsem u ní čtvrt roku a nevím, jestli je to dobře, nebo špatně, tolik bych chtěla od ní obejmout a vím, že na chvíli to bude dobré, ale pak se…, a pak už to bude jen křečovité hlazení ve vlasech, těmi zkroucenými prsty, a zadržený vztek a hrůza.“
Teď plakali oba, Alexandra jen tak trochu, v tom svém klubíčku, kde cítila, že se k ní nikdo nedostane. A Radim jen v očích, stékaly mu tiché a němé slzy a poprvé vzal Alexandru kolem ramen, celé to její klubíčko schoval do svého objetí a cítil, jak jim žhnou těla pláčem.A …napil se vína a pak sklenku hodil proti zdi, kde se objevila velká temně rudá skvrna.
Romana Buriánková - Svobodová
„Alexandro, vyprávěj mi prosím. Uplynulo už spoustu času a musíme si pospíšit, než napadne sníh. Pak už se tu nedá být.“
„Ale kam pak půjdeme?“ Alexandra měla velké oči a v nich se jí zrcadlil strach.
„Máš přeci domov, máš kam se vrátit.“
„Já tam ale už nemůžu, já tam nechci. Vyvalí se tam na mě tolik špíny a hnoje.“
„Pak můžeš být u mě. Jak dlouho chceš, víš, že já si to přeju.“Zadíval se do sklenky a pozoroval desítky otisků prstů, které na ní rozehrávaly svůj vlastní příběh. Kroužil vínem po stěnách sklenky a to na nic ulpívalo.
„Nemohl bys přestat pít? Znervózňuje mě to. Hlavně červené víno.“
„Ne, nechci, zahřívá mě to a uklidňuje. Proč ti to tak vadí?“ a Radim přeci jen odložil sklenku a díval se skrze její sklo na světlo vycházející z kamen a na dvě postavy, které se v něm komicky krabatily. Napadlo ho, že v tom skle jsou si oba velmi podobní a Běta vypadá vlastně jaksi normálněji, než Martin.
„Kvůli mojí mamince,“ Alexandra se schoulila do neproniknutelného klubíčka a vyhrnula si kalhoty a nejprve dlaněmi si začala přejíždět po holeních. “Maminka asi pila vždycky, jenže, víš, jednou si uvědomíš, že to tak není asi správně. Že je jednou ten člověk takový a jednou takový. Maminka měla za života moc starostí a dvě malé děti, které si nedovedly ani zavázat boty. Měla smutný život, rodiče se jí rozvedly a neuměly se ani kvůli ní chovat slušně. Vydíraly ji a házely na sebe navzájem špínu. Její táta si jednou našel jinou ženskou a ji opustil. A ona ho přes to milovala až do svých čtyřiceti tří let. Babička se ji snažila vychovat tvrdě a bez lásky, aby jí nikdo neublížil, jako děda jí. Byla ohromně hrdá a velká osobnost. Snažila se ji chránit před světem tím, že jí neukázala,co je láska a hodně jí ubližovala a nechala ublížit. Byla skvělá, ale jediné, po čem maminka prahla, byla láska. Odstěhovala se od babičky hodně mladá a postavila se na své nohy, které ale musela podporovat pitím. Pak potkala mýho tátu, hodně blázna a trochu normálního člověka, který žil ve svých představách a který ji moc miloval. Jenže aby jí neublížil, tak jí často lhal, on, stejně jako já, měla panický strach z toho, že se maminka začne o něco bát. Pak už jí neříkal raději skoro nic. Byly mi čtyři roky, když jsme se přestěhovali do vili. Tatínek už mluvil skoro jen se mnou, a když mluvili spolu, tak se jen hádali. Až jednou táta zmizel a s ním i jeho pohádky a hry, hodiny, kdy jsme si kreslili a vyráběli loutky ze dřeva. Zmizel a maminka mi řekla, že musí být v práci. Tenkrát jsem to pochopila hned a každý věčěr mi stoupal pláč do krku. Ale i přes to moje maminka byla báječná a dlouho se držela a mě nic nedocházelo. Ale chvíli jsme pak bydlely v jednom pokoji a mě došlo, že maminka brečí jen když pije a je zlá, má strach a ubližuje si. Víš, člověk občas vidí obraz jiného člověka a ví, že to je konec, že se snížil na nejnižší možnou mez, že je na dně.“
Alexandra najednou přestala vyprávět, po holeních si už nepřejížděla dlaněmi, ale nehty, jen lehce, ale přeci už se rýsovaly tmavě červené stopy. Obličej jí ztvrdnul a pohled se schoval někam dovnitř její hlavy. Ještě dlouhou chvíli mlčela. Radim ji vzal za zápěstí a ona začala vyprávět dál, jakoby ani nepřestala, stejným tónem, ve kterém zněl hoboj zatvrzelosti, že teď, po tolika letech to poví, že je jedno, jestli to někdo pochopí, ale že s tím strachem uvnitř svého hrudníku už nemůže žít.
„A tak se jednou pohádala s mým bráškou, víš, pro něj ona dýchala, on je skutečně jako ona, z čehož mám také občas strach, protože ti dva spolu nemůžou mluvit, slova mezi nimi visí jako pavoučkové na pavučinách, oba vědí, co chtějí říct, ale nedokážou to. Až mávnutím ruky toho pavoučka strhnou i s jeho tenkým přadénkem, které jim ale ulpí na ruce. Brácha se tenkrát odstěhoval a já jsem za to dodnes šťastná, protože ať ublížil komu jak chtěl, dokázal to. A zachránil se. Ale maminka ten večer seděla na podlaze u kulatého stolu v jídelně na dece, pila a plakala a pila a plakala, křičela, že ji všichni nenávidíme. Pak dostala hlad a jedla pečené kuře, ten omastek jí stékal po rukou jako slzy po tvářích, zajikala se, v tváři měla popraskané žilky a pořád seděla na té zemi. Nemohla už ani mluvit, jen si ty umaštěné ruce utírala všude kolem sebe, do svých vlasů, do koberce i do utěrky. Plakala a křičela, až usla. Spala jsem u ní a ona mluvila v noci sama pro sebe, chtěla tenkrát umřít a modlila se, aby se to stalo a abychom my ostatní byli šťastní. Ale já ji tolik potřebuju, tolik moc! Pak zpívala nějaké písně od Edit Piaf, falešně, ona zpívat neumí. Šla se vyzvracet, a pak usnula. Spala tři dny. Pak to bylo pořád podobné, někdy jí bylo dobře a někdy měla deprese a všechny zahnala, nemohla dny ani mluvit, jen ležet, pít a spát. To bylo všechno dávno po tom, co se táta odstěhoval a-a-a umřel. Pak se odstěhovala i máma, žila jsem tenkrát s jedním pánem a on mi dost pomohl. Od té doby jsem za ní párkrát byla, ale je zavřená v sobě, chce se jen smát, ale je to špatný smích. A ten hnus se jí usazuje do nohou. Jediné, čím jí mohu pomoci je, když může řešit cizí problémy, to ji posilňuje. Ale já už tam nemůžu. Nebyla jsem u ní čtvrt roku a nevím, jestli je to dobře, nebo špatně, tolik bych chtěla od ní obejmout a vím, že na chvíli to bude dobré, ale pak se…, a pak už to bude jen křečovité hlazení ve vlasech, těmi zkroucenými prsty, a zadržený vztek a hrůza.“
Teď plakali oba, Alexandra jen tak trochu, v tom svém klubíčku, kde cítila, že se k ní nikdo nedostane. A Radim jen v očích, stékaly mu tiché a němé slzy a poprvé vzal Alexandru kolem ramen, celé to její klubíčko schoval do svého objetí a cítil, jak jim žhnou těla pláčem.A …napil se vína a pak sklenku hodil proti zdi, kde se objevila velká temně rudá skvrna.
Romana Buriánková - Svobodová
úterý 15. dubna 2008
Země lidí
„Země nám toho o nás poví mnohem více než všechny knihy, neboť nám klade odpor. Člověk pozná sám sebe, teprve když se dostane do křížku s překážkou. Ale aby ji zdolal, musí mít vhodný nástroj. Třeba hoblík nebo pluh. Sedlák při orbě dobývá na přírodě kousek po kousku určitá tajemství a pravda, kterou odhalí, má všeobecnou platnost. Stejně tak letadlo, nástroj vzdušné plavby, spojuje člověka se všemi odvěkými otázkami bytí. Mám stále před očima obraz své první letové noci v Argentině, temné noci, v níž řídce jako hvězdy probleskovala jen světla rozsetá po pláni. Každé z nich ohlašovalo v oceánu temnot zázrak lidské přítomnosti. Tam u rodinného krbu četli, rozjímali, důvěrně se svěřovali. U toho druhého se snad kdosi snažil zkoumat hvězdný prostor, lámal si hlavu nad výpočty o mlhovině v Andromedě. Tam se zase milovali. Tak zářily ohně rozhozené po krajině a chtěly být něčím živeny. I ty nejméně nápadné jako oheň básníkův, učitelův či tesařův. Ale kolik bylo mezi těmi živými hvězdami zavřených oken, kolik pohaslých hvězd, kolik lidí pohroužených v spánek… Stůj co stůj se musíme pokusit najít cestu k sobě. Stůj co stůj se musíme pokusit navázat spojení s těmi ohni, planoucími tu a tam v krajině.“ (A. de Saint-Exupéry: Země lidí)
Před pár dny se v médiích objevila zpráva týkající se údajného objasnění záhady kolem úmrtí Saint-Exupéryho, který byl po 31. červenci 1944 nezvěstný (pro ty, kdo neví, připomínám, že Exupéry byl mj. pilotem – z jednoho průzkumného letu nad Korsikou se již nevrátil), a to přiznáním jistého někdejšího pilota německé Luftwaffe Horsta Ripperta, který v knize Saint-Exupéry: Poslední tajemství tvrdí, že ho sestřelil právě on. Nevím, do jaké míry se jedná o pravdivý výrok, faktem ale je, že jsem se nad zprávou pozastavila, přiměla mě vrátit se k Exupéryho Zemi lidí – k jedné z mých nejoblíbenějších knih vůbec…
Již citovaný úvod knihy prozradí, jak je kniha laděná a zda potenciálního čtenáře může oslovit, aniž by předem znal její obsah. Ač knihu tvoří osm víceméně samostatných kapitol, v pořadí nazvaných Letecká linka, Kamarádi, Letadlo, Letadlo a planeta, Oáza, Na poušti, Daleko v poušti, Lidé, jedná se o vyprávění, kde názvy jednotlivých kapitol figurují jako určité „body“, které upřesňují skrytý obsah či myšlenku toho, čeho by si čtenář měl v kontextu celého díla průběžně „všímat“. Dílo je to zdánlivě docela prosté. Autor vzpomíná na zavádění prvních poštovních linek mezi Evropou a severní Afrikou, na průzkumné dálkové lety přes Saharu, Andy a Atlantský oceán, dále na svůj pobyt v saharské pevnosti na mysu Juby, kde byl v těsném styku s tamějšími domorodci, či například líčí noc, kdy byl zadržen republikánskými vojáky jako žurnalista ze španělské občanské války. Vzpomíná také na vypjaté okamžiky z vlastního života (ztracení v mlze nad severoafrickým pobřežím, havárie v libyjské poušti při vytrvalostním letu do Indočíny) i ze života svých kolegů – zejména přítele Mermoze, který zahynul v Jižním Atlantiku po mnoha průkopnických letech, a Henriho Guillaumeta, jehož pětidenní boj o život při havárii v zasněžených Andách byl Exupérymu důkazem, že člověk je schopný silou vůle překonávat sebe sama (ostatně toto bylo jedno z několika tvrzení, které Exupéry ve svých dílech usilovně zastával). Mimochodem právě Guillaumetovi je Země lidí věnována. Vyprávění tvoří úvahy o životě a smrti, přátelství, odvaze, tužbách a přáních, o vztazích mezi lidmi, ale i vztahu člověka k planetě a světu vůbec. Kniha je mi blízká právě dík tomu, že se žánrově nejedná ani tak o literaturu faktu, ale o něco mezi jí a esejem. I když je dílo jedním z několika leteckých „románů“ / próz (další je např. Kurýr na jih, Noční let, Válečný pilot), v Zemi lidí Exupéry klade a zodpovídá trochu jiné otázky – při pohledu na zemi z výšky jako by tím intenzivněji vyvstávaly základní problémy lidských vztahů, jako by se snáze rozpoznávaly pravé hodnoty bez zajetých konvencí a předsudků, jako by se odkrývala jistá absurdita a zbytečnost všech negativit v lidském konání… Vše je totiž docela prostinké a samo o sobě dobré, jde jen o to, zda člověk to krásné vůbec vidět a vnímat chce…
Někdo Zemi lidí možná vůbec nezná, do povědomí se mu z Exupéryho tvorby dostal pouze Malý princ, ale jsem přesvědčená, že koho kdy právě Malý princ oslovil a rád se k němu vrací, Země lidí ho rozhodně nezklame a přinutí ho k otázkám mnohem hlubším a k odpovědím mnohem uspokojivějším. Možná. Však kdo („cosi“) hledá, ten („cosi“) najde…
Eva Dvořáková
Před pár dny se v médiích objevila zpráva týkající se údajného objasnění záhady kolem úmrtí Saint-Exupéryho, který byl po 31. červenci 1944 nezvěstný (pro ty, kdo neví, připomínám, že Exupéry byl mj. pilotem – z jednoho průzkumného letu nad Korsikou se již nevrátil), a to přiznáním jistého někdejšího pilota německé Luftwaffe Horsta Ripperta, který v knize Saint-Exupéry: Poslední tajemství tvrdí, že ho sestřelil právě on. Nevím, do jaké míry se jedná o pravdivý výrok, faktem ale je, že jsem se nad zprávou pozastavila, přiměla mě vrátit se k Exupéryho Zemi lidí – k jedné z mých nejoblíbenějších knih vůbec…
Již citovaný úvod knihy prozradí, jak je kniha laděná a zda potenciálního čtenáře může oslovit, aniž by předem znal její obsah. Ač knihu tvoří osm víceméně samostatných kapitol, v pořadí nazvaných Letecká linka, Kamarádi, Letadlo, Letadlo a planeta, Oáza, Na poušti, Daleko v poušti, Lidé, jedná se o vyprávění, kde názvy jednotlivých kapitol figurují jako určité „body“, které upřesňují skrytý obsah či myšlenku toho, čeho by si čtenář měl v kontextu celého díla průběžně „všímat“. Dílo je to zdánlivě docela prosté. Autor vzpomíná na zavádění prvních poštovních linek mezi Evropou a severní Afrikou, na průzkumné dálkové lety přes Saharu, Andy a Atlantský oceán, dále na svůj pobyt v saharské pevnosti na mysu Juby, kde byl v těsném styku s tamějšími domorodci, či například líčí noc, kdy byl zadržen republikánskými vojáky jako žurnalista ze španělské občanské války. Vzpomíná také na vypjaté okamžiky z vlastního života (ztracení v mlze nad severoafrickým pobřežím, havárie v libyjské poušti při vytrvalostním letu do Indočíny) i ze života svých kolegů – zejména přítele Mermoze, který zahynul v Jižním Atlantiku po mnoha průkopnických letech, a Henriho Guillaumeta, jehož pětidenní boj o život při havárii v zasněžených Andách byl Exupérymu důkazem, že člověk je schopný silou vůle překonávat sebe sama (ostatně toto bylo jedno z několika tvrzení, které Exupéry ve svých dílech usilovně zastával). Mimochodem právě Guillaumetovi je Země lidí věnována. Vyprávění tvoří úvahy o životě a smrti, přátelství, odvaze, tužbách a přáních, o vztazích mezi lidmi, ale i vztahu člověka k planetě a světu vůbec. Kniha je mi blízká právě dík tomu, že se žánrově nejedná ani tak o literaturu faktu, ale o něco mezi jí a esejem. I když je dílo jedním z několika leteckých „románů“ / próz (další je např. Kurýr na jih, Noční let, Válečný pilot), v Zemi lidí Exupéry klade a zodpovídá trochu jiné otázky – při pohledu na zemi z výšky jako by tím intenzivněji vyvstávaly základní problémy lidských vztahů, jako by se snáze rozpoznávaly pravé hodnoty bez zajetých konvencí a předsudků, jako by se odkrývala jistá absurdita a zbytečnost všech negativit v lidském konání… Vše je totiž docela prostinké a samo o sobě dobré, jde jen o to, zda člověk to krásné vůbec vidět a vnímat chce…
Někdo Zemi lidí možná vůbec nezná, do povědomí se mu z Exupéryho tvorby dostal pouze Malý princ, ale jsem přesvědčená, že koho kdy právě Malý princ oslovil a rád se k němu vrací, Země lidí ho rozhodně nezklame a přinutí ho k otázkám mnohem hlubším a k odpovědím mnohem uspokojivějším. Možná. Však kdo („cosi“) hledá, ten („cosi“) najde…
Eva Dvořáková
Pusťte slunce dovnitř…
Vlasy - symbol jedné generace, divadelní muzikál i brilantní film. Film o svobodě, lásce a toleranci.
Film Vlasy (Hair) natočil v roce 1979 režisér Miloš Forman. Ten viděl v roce 1967 při návštěvě New Yorku muzikál Vlasy a byl okamžitě uchvácen jeho atmosférou i příběhem. Rozhodl se muzikál převést na filmové plátno, to ale nebylo lehké, na povolení čekal celých dvanáct let. Projekt totiž komplikovala otázka autorských práv. Kromě jiného se vyskytla obava, že evropský režisér nebude mít dostatek porozumění pro „americké“ téma. Tyto obavy vyvrátil v roce 1975, když zfilmoval známou knihu Kena Keseyho (Vyhoďme ho z kola ven) a vznikl světoznámý film Přelet nad kukaččím hnízdem, který mu vynesl nejen slávu a uznání, ale i Oscara. Spor byl tedy vyřešen, společnost Warner Brother dala souhlas k natáčení a uvolnila deset miliónů.
Film se odehrává v 60. letech, tedy v době, kdy zuří Vietnamská válka a tisíce mladých lidí se přidávají k hnutí Hippies, hnutí, které hlásá svobodu, toleranci, přátelství, lásku a hlavně mír. Lidé v pestrém oblečení, jejichž poznávacím znamením jsou provokativně dlouhé vlasy. Společnost se na ně dívá s pohoršením, oni se na svět dívají bez předsudků.
Jednoho dne odjíždí z Oklahomy, z venkovské farmy do New Yorku mladý Claude Bukowski, aby narukoval do války. V Central parku se setkává s krásnou Sheilou, dívkou z vyšší společnosti, do které on nemá přístup. Narazí také na skupinku hippies, se kterými stráví poslední chvíle před odchodem na vojenskou základnu v Nevadě. A díky těmto čtyřem přátelům (George, Woof, Hud a Jeannie) poznává, co dosud nezažil. Okusí drogy a George dokonce všechny dostane na párty, na které je i Sheila. George tam před šokovanými hosty v róbách a smokinzích zatančí na stole (Hair - I got life). Pobouření, které vyvolá, i nedovolené vniknutí na párty je dostává do vězení. Claude nakonec odchází na základnu a přátele společně se Sheilou se rozhodnou ho navštívit. Claude nemůže mimo základnu, a aby se mohl setkat se Sheilou, podstoupí George velkou oběť – ostříhá si své dlouhé vlasy a zaujme Claudovo místo. Najednou však vypukne poplach, osazenstvo je mobilizováno a odlétá se do Vietnamu. Claude se vrací, ale vidí už jen letadlo, které odlétá společné s Georgem. George ve válce padne. Film končí známou písní Let the sunshine in, kdy si naši hrdinové a i tisíce dalších mladých lidí připomínají padlé kamarády.
Film Vlasy na absurditě a nesmyslnosti Georgova skonu ukazuje i nesmyslnost a absurditu války. Jako hlavní hodnoty vyzdvihuje hlavně lásku, toleranci a svobodu. A proto je film Vlasy i po 40 letech stále aktuální.
Vendula Mikolášková
pondělí 14. dubna 2008
Za řidítky…
A teď z jiného soudku. Do kultury všeobecně patří sport a mezi sport řadíme i motokros. Rozhodla jsem se o tomto tématu pohovořit se svým kamarádem, osmnáctiletým Martinem Adámkem z Kluk u Písku, který se tomuto sportu věnuje už od dětství.
Martine, mohl bys nás s motokrosem obecně seznámit? Něco o historii, kdy je nejlepší začít apod.
Podle mě je nejlepší začít tak v 5 letech, o historii nic moc nevím. Spoustu informací lze ale získat na internetu.
Jak ses vůbec k motokrosu dostal, kdo tě k němu přivedl? A kolik ti bylo let?
Dostal jsem se k němu díky mému tatínkovi, jelikož on také závodil, když byl mladý. Byl také v Dukle Praha, kde se zrodila spousta dobrých závodníků. Začal jsem zhruba v 6 letech, nejdříve jsme jen tak jezdili s bráchou po louce a po lesích. Pak jsme si postavili takovou malou trať tady u nás na kopci. A tím to všechno začalo…
Všem je jasné, že motokros je do jisté míry nebezpečný… Jaký byl tvůj nehorší nebo nekurióznější úraz?
Nebezpečný je, ale který sport není. Ošklivých pádů jsem měl hodně, naštěstí to vždy skončilo dobře. Nejhorší byl předloni na podzim, to jsem to takhle valil z takového velkého kopce a najednou na jednom odskoku jsem si omylem přibrzdil a motorka tím pádem šla štorcem. Co bylo potom si nepamatuji, ale brácha říkal, ze doktorům jsem vyklopil rodné číslo, jak se jmenuji, kde bydlím a takové ty informace, na které se ptají, aby zjistili, jestli je člověk v pořádku. Na tom by nic nebylo, ale já si to vůbec nepamatuji... Probral jsem se tehdy asi po 10 minutách. To nejhorší ale teprve přišlo, já jsem si vůbec nic nepamatoval, byl to strašný pocit. Paměť se mi naštěstí po několika hodinách vrátila.
Jakýkoliv sport, či koníček vyžaduje dostatek času. Máš nějaký tréninkový plán? Kolikrát týdně a jak často trénuješ?
Tréninkový plán jsem nikdy neměl, trénujeme vždy, když je nějaký ten volný čas. Když jsme byli ještě na základce, tak to bylo i 3krát týdně. Teď, když jsme na střední, se tréninky staly problémem. Na motorku se dostanu tak jednou za týden.
Není to všechno jen o tréninku. Jak často se zúčastňuješ závodů? A jaký je tvůj největší úspěch?
Závody jsou skoro každý týden. Jelikož ale nemáme dostatek času na tréninky, výsledky nejsou takové, jak bychom si představovali. Největší úspěch… Byl jsem kdysi v roce 2000 1. vicemistr ČR. Ty časy jsou ale už pryč, teď je pro mě důležitá hlavně škola.
Každý má svůj vzor, chce dosáhnout svého cíle… Vzhlížíš se v někom?
Dříve jsem měl svůj vzor, jako každý malý chlapec, ale teď už jsem radši sám sebou.
Je ti 18 let, studuješ střední školu… Jistě chceš dále studovat. Jak stíháš skloubit školu a motokros? A jak to bude po střední škole?
Po střední škole chci jit určitě na „vejšku“ někam, nejspíš budu studovat fyziku. Motokros jde bohužel stranou.
Můžeš motokros doporučit ostatním? Ať už aktivně či pasivně. Není to zrovna nejlevnější záležitost, motorka, oblečení, nějaký ten benzín (nebo na co to vlastně jezdí…)
Určitě bych ho doporučil, ale jak říkáš, levné to není. Benzín je drahý… Oblečení jsem naštěstí dostal od sponzora.
Jak by ses charakterizoval pěti slovy?
Tohle po mě nemůžeš chtít. To musíš ty.
Na závěr bych ti chtěla popřát mnoho úspěchů, žádné úrazy a… prostě hodně štěstí
v motokrose i mimo něj!
Velice děkuji!
lm. Lucie Mužíková
Martine, mohl bys nás s motokrosem obecně seznámit? Něco o historii, kdy je nejlepší začít apod.
Podle mě je nejlepší začít tak v 5 letech, o historii nic moc nevím. Spoustu informací lze ale získat na internetu.
Jak ses vůbec k motokrosu dostal, kdo tě k němu přivedl? A kolik ti bylo let?
Dostal jsem se k němu díky mému tatínkovi, jelikož on také závodil, když byl mladý. Byl také v Dukle Praha, kde se zrodila spousta dobrých závodníků. Začal jsem zhruba v 6 letech, nejdříve jsme jen tak jezdili s bráchou po louce a po lesích. Pak jsme si postavili takovou malou trať tady u nás na kopci. A tím to všechno začalo…
Všem je jasné, že motokros je do jisté míry nebezpečný… Jaký byl tvůj nehorší nebo nekurióznější úraz?
Nebezpečný je, ale který sport není. Ošklivých pádů jsem měl hodně, naštěstí to vždy skončilo dobře. Nejhorší byl předloni na podzim, to jsem to takhle valil z takového velkého kopce a najednou na jednom odskoku jsem si omylem přibrzdil a motorka tím pádem šla štorcem. Co bylo potom si nepamatuji, ale brácha říkal, ze doktorům jsem vyklopil rodné číslo, jak se jmenuji, kde bydlím a takové ty informace, na které se ptají, aby zjistili, jestli je člověk v pořádku. Na tom by nic nebylo, ale já si to vůbec nepamatuji... Probral jsem se tehdy asi po 10 minutách. To nejhorší ale teprve přišlo, já jsem si vůbec nic nepamatoval, byl to strašný pocit. Paměť se mi naštěstí po několika hodinách vrátila.
Jakýkoliv sport, či koníček vyžaduje dostatek času. Máš nějaký tréninkový plán? Kolikrát týdně a jak často trénuješ?
Tréninkový plán jsem nikdy neměl, trénujeme vždy, když je nějaký ten volný čas. Když jsme byli ještě na základce, tak to bylo i 3krát týdně. Teď, když jsme na střední, se tréninky staly problémem. Na motorku se dostanu tak jednou za týden.
Není to všechno jen o tréninku. Jak často se zúčastňuješ závodů? A jaký je tvůj největší úspěch?
Závody jsou skoro každý týden. Jelikož ale nemáme dostatek času na tréninky, výsledky nejsou takové, jak bychom si představovali. Největší úspěch… Byl jsem kdysi v roce 2000 1. vicemistr ČR. Ty časy jsou ale už pryč, teď je pro mě důležitá hlavně škola.
Každý má svůj vzor, chce dosáhnout svého cíle… Vzhlížíš se v někom?
Dříve jsem měl svůj vzor, jako každý malý chlapec, ale teď už jsem radši sám sebou.
Je ti 18 let, studuješ střední školu… Jistě chceš dále studovat. Jak stíháš skloubit školu a motokros? A jak to bude po střední škole?
Po střední škole chci jit určitě na „vejšku“ někam, nejspíš budu studovat fyziku. Motokros jde bohužel stranou.
Můžeš motokros doporučit ostatním? Ať už aktivně či pasivně. Není to zrovna nejlevnější záležitost, motorka, oblečení, nějaký ten benzín (nebo na co to vlastně jezdí…)
Určitě bych ho doporučil, ale jak říkáš, levné to není. Benzín je drahý… Oblečení jsem naštěstí dostal od sponzora.
Jak by ses charakterizoval pěti slovy?
Tohle po mě nemůžeš chtít. To musíš ty.
Na závěr bych ti chtěla popřát mnoho úspěchů, žádné úrazy a… prostě hodně štěstí
v motokrose i mimo něj!
Velice děkuji!
lm. Lucie Mužíková
Kladivo na čarodějnice
Přestože Otakar Vávra natočil tento snímek již v roce 1969, stále stojí za zhlédnutí. Příběh podle skutečné události pojednává o fanatické posedlosti při hledání nekřesťanských praktik v městečku Velké Losiny. Předlohou k filmu byla stejnojmenná kniha Václava Kaplického.Původně název nesla inkvizitorská příručka z roku 1448 posvěcená samotným papežem a po několik století čtenější než samotná bible.
Inkvizitor, který přijíždí za účelem prošetření případu jedné žebračky, postupně dosáhne vyvraždění téměř stovky majetnějších a vlivnějších obyvatel města. Ze strachu před pověrami a hlavně před inkvizitorem samotným nemá nikdo odvahu mu v čemkoli zabránit. Vyšetřovatelovi praktiky se vyznačují krutostí a středověkými metodami. Přiznání plynou z úst obžalovaných jako naučená básnička a z jejich očí je čitelná pouze touha po brzké smrti.
Nejsmutnější na celém příběhu je, že pokud se nyní rozhlédneme napříč dějinami, nebude problém nalézt tento stále se opakující obraz fanatických vojevůdců, krutých diktátorů a nepoučitelných lidí. Dokázal si komunistický režim v tomto snímku (který jako jeden z mála nebyl v minulém režimu zakázaný) najít něco hlubšího a doufal, že bude fungovat jako odstrašující ukázka toho, co by se mohlo stát? Učme se z chyb svých předků a nenechávejme učebnice dějepisu bez povšimnutí…
Veronika Zelenková
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)