Hudební událost roku v Moravských Budějovicích

Hudební skupina Sunshine vyjela na menší turné po České i Slovenské republice a 29. 3. se představila v Moravských Budějovicích. Tento koncert byl poslední z celého miniturné a uskutečnil se v nezvykle malém „POGO KLUBU“. „Obývákový koncert“ sice nepřispívá k pohodlí muzikantů, ale pro diváky má jedinečné kouzlo, kterého se ve větších klubech a na venkovních festivalech dosáhne jen těžko. Zvuk v podobných prostorech zpravidla nedosahuje nejvyšší kvality, "rodinná atmosféra" ovšem vyváží drobné akustické nedokonalosti a dokáže návštěvníkům připravit kvalitní hudební zážitek.

Na fanoušcích bylo vidět veliké nadšení a členové skupiny se jako tradičně odvděčili skvělými výkony. Bylo možno zaslechnout některé skladby z předešlého alba (Moon Shower and Razorblades), jako například Victim Is Another Name For Lover nebo Victoria's Secret Blackmail. Největší úspěch však vyvolaly singly z nového alba (Dreamer), Top! Top! The Radio! a Days Will Never Be The Same.

Skupina Sunshine se v létě chystá na řadu koncertů a open-air festivalů. Jedním z nich je i koncert při příležitosti českobudějovického Majálesu, který se bude konat 6. června. Můžeme se tak těšit na jiný druh koncertu, než byl ten z Moravských Budějovic.

Na závěr reportáže z tohoto koncertu zbývá už jen poděkovat muzikantům za skvělý výkon a fanouškům za vytvoření příjemné atmosféry.¨

V brzké době se můžete těšit na rozhovor s kytaristou skupiny Jiřím Koubou, kde se dozvíte něco více o skupině a o jejích členech.

Barbora Michlová

Štamgast (Barfly)

„Existence je nejen absurdní, ale je to prachsprostá dřina. Uvědomte si, jak často si v životě oblékáte spodky.“ (Charles Bukowski)

Úvodní citát o svém autorovi mnoho vypovídá – je provokativní, upřímný a rád vyvádí lidi kolem sebe z míry. Pro některé génius, pro jiné ztroskotanec píšící oplzlé historky o nekonečném chlastání, kocovinách, které léčí otevřením další lahve, přičemž tyto své pitky absolvuje s ženami přinejmenším pochybnými. O chlastu, o ženách i o sexu s nimi hovoří naprosto otevřeně a bez rozpaků.

A stejný jako Bukowski je i jeho alter ego – Henry Chinaski. Muž, který v žádné práci nevydrží déle než týden a přibližně stejnou dobu vydrží s jednou ženou. Jeho jedinou přítelkyní je lahev, jeho domovem je bar. Hospodský povaleč, rváč a cvok. A právě o Henry Chinaskim je film Štamgast.

Tento snímek natočil režisér Barbet Schroeder. Ten v roce 1987 přemluvil Charlese Bukowského, aby k tomuto filmu napsal scénář. A právě to, že scénář napsal sám Bukowski, je jednou z jeho největších předností. K filmu jsem přistupovala s obavou, že to bude další neúspěšný pokus, jak udělat z knihy film, právě zásah autora do tohoto filmu z něj ale učinil perfektní podívanou a hlavně pravdivou výpověď o společnosti, v níž se autor téměř celý život pohyboval. Celý příběh vzniku scénáře je popsán v knize Hollywood. V hlavní roli Henryho a jeho milenky Wandy se představí Mickey Rourke a Faye Dunaway.

Štamgast je film, jenž se snaží popsat krátký úsek v životě Henryho Chinaskiho. Hned na začátku filmu vidíme rvačku mezi Henrym a barmanem z jeho oblíbeného baru. Henry prohrává, další den ovšem zvítězí a vydá se pít do baru přes ulici (kde u baru sedí samotný Charles Bukowski). Tam potkává Wandu, ženu, s níž ho pojí společná záliba – pití. Zaujme ho, ani ne tak proto, že je krásná, ale spíš proto, že se o ní říká, že je šílená. Začnou žít spolu, vzniká mezi nimi vášnivý vztah (Wanda zobrazuje skutečnou postavu Jane Cooney Baker, která byla autorovou první opravdovou láskou. Jejich vztah trval několik let, skončil tragicky, když se Jane upila k smrti. Bukowski se o ní často zmiňuje ve své tvorbě). Henryho vyhledá novinářka Tully, která přečetla Henryho povídky a přeje si ho poznat. Vyspí se s ním a nabízí mu život v přepychové vile. Henry ale po takovém životě netouží a tak se vrací k Wandě.

Další velkou předností filmu (kromě skvělého scénáře) jsou herecké výkony. Tím nejlepším je bezesporu Mickey Rourke. Jeho Henry Chinaski je přesně takový, jaký by podle mě měl být. Podivné, špinavé, potácející se individuum, které ale svým způsobem musíte mít rádi. Proč? Možná proto, že (jak se říká ve filmu) „je správný jako málokdo z nás“.

Pokud máte rádi filmy, kde vystupují krásní, bohatí, úspěšní mladí hrdinové, film Štamgast není pro vás. Pokud se rádi podíváte na kvalitní film s dobrým obsazením, můžu tento snímek doporučit. A pokud máte rádi Charlese Bukowského, Štamgast vás určitě nezklame.

Vendula Mikolášková

Pod praporem něžných dam

Ochotnické divadlo má v Pelhřimově letitou tradici již od konce 18. století. V tzv. „Studiu mladých“ účinkovali jako herci např. bratři Oldřich a Lubomír Lipský, kteří se z Pelhřimova nakonec usadili v Praze. Dnešní divadelní spolek Rieger nastuduje každým rokem novou hru – pokud se někdo rozhodne ji shlédnout, určitě nebude litovat. I já jsem se rozhodla shlédnout 29.3. reprízu hry Pod praporem něžných dam od Kena Ludwiga. Jedná se o bláznivou komedii o dvou hercích, kteří se rozhodnou v ženském přestrojení obrat umírající tetičku o dva miliony dolarů. Ovšem stará paní jim udělá čáru přes rozpočet, protože se podivuhodně uzdravuje. A když se k tomu zapletou i do tenat lásky, pak je o zábavu postaráno. Nechci popisovat děj nebo snad převyprávět příběh celé hry, ale spíše se zamyslet nad tím, proč se mi představení tolik líbilo a proč jsem se smála od začátku do konce.

Pelhřimov je maloměsto, lidé se znají když ne osobně, tak alespoň podle vidění. V hlavních rolích vystupují dva herci (nenazvu je ochotníci, neboť výkon, jenž předvedli, je hodný označení herectví) – jeden z nich je mým sousedem z paneláku, druhý moderuje plesy a všemožné akce u nás ve městě. Jejich role spočívala v tom (jak jsem se již zmínila), že převážnou část hry strávili v ženském oblečení. Lidem stačilo k obrovskému smíchu, když se tito dva herci poprvé objevili na jevišti v halence, sukni, paruce s culíčky a lodičkách s podpatky vysokými 10 centimetrů (a to nepřeháním!!). Možná by jim leckterá „dáma“ mohla závidět, jak ladně se na nich pohybovali. Samozřejmě také mluvili vysokým (ženským) hlasem, což si myslím, musí být náročné. Po celou dobu se střídala jedna komická situace za druhou, herci se museli snad desetkrát za velmi krátkou dobu převléct z muže na ženu a obráceně, střídat hlasy, tancovat jako dívka s mužem, objímat se atd.

Teď mě trošku mrzí, že už mám představení za sebou, klidně bych se mohla jít zasmát do divadla znova. Nezbývá mi než doufat, že příští rok nastudují stejně výbornou, nebo snad ještě lepší hru.

Kristýna Gyurcsovicsová

„Hříšný“ Patrick

Před nedávnem jsem se na internetu dočetla, že herec a zpěvák Patrick Swayze (55) onemocněl rakovinou slinivky břišní. Nemoc mu byla diagnostikována v lednu tohoto roku. Rakovina slinivky břišní je velmi vážné onemocnění, lékaři mu proto dávají jen pár týdnů života. Zpráva, že „Patrickovi zbývá 5 týdnů života“ v National Enquirer, u nás Blesku a ostatních bulvárech, otřásla srdci mnoha dívek a žen. To, že by Patrick měl zemřít, si jeho fanynky připouštějí jen těžko. Nyní podstupuje chemoterapii, kterou zvládá dobře, ani neztrácí vlasy. Swayzeho doktor také tvrdí, že je podle průběhu léčby velmi optimistický, protože velikost rakoviny je podle všeho poměrně malá. Rakovina slinivky je ale jedna z nejhorších možných rakovin. Pět let po zjištění této diagnózy obvykle přežívá méně než pět procent lidí (přesněji, u mužů je to 4,2 procent, u žen 4,4 procent). Není tedy důvod Patricka předčasně pohřbívat a oplakávat.

A kdo by neznal kultovní film Hříšný tanec (Dirty Dancing) natočený v roce 1987, v němž Patrick Swayze ztvárnil jednu z hlavních postav? Píše se rok 1963… Johny, jako taneční instruktor, se v horském hotelu seznámí se sedmnáctiletou Frances Housemanovou (Jennifer Grey), která přijela na prázdninový pobyt s rodiči a starší sestrou Lisou. Frances, nazývaná Baby, s Johnym stráví hodiny při učení „hříšného tance“. Prožívá s ním první lásku… Po jednom nedorozumění musí Johny hotel opustit. V poslední den pobytu se však vrací a proti vůli majitele letoviska s Baby předvede závěrečný tanec. Ta se tím vzepře svému otci, ten nakonec přizná, že Johnymu křivdil a celý film končí happyendem.

Do filmu se vloudilo i několik chybiček. Ve scéně, kdy přinesla Baby melouny, je v záběru vidět, jak se jí pohybují ústa a ona přitom nic neříká. Nebo když si Johny nechal zabouchnuté klíčky v autě a pak vyrazil zadní okénko, vznikl tak otvor na prostrčení ruky, v dalším záběru je už mnohem větší. Líbila se mi scéna, kdy se Johny po společně strávené noci zeptá Baby „jak se vlastně jmenuje“. Ale bezpochyby nejlepších pět minut náleží závěrečnému tanci, kdy zazní známý hit Time of my life a Johny vyzná Baby lásku, řekne jí, že mu tak nikdy nebude, poděkuje jí za nejkrásnější chvíle atd. atd. A nakonec se políbí;-)

Dle mého názoru, by se Hříšný tanec II měl přejmenovat. S původním Hříšným tancem má snad společný jen ten tanec. Cílem názvu bylo možná nalákat diváky. Jelikož jsem viděla oba filmy, na plné čáře u mě vítězí Hříšný tanec s Patrickem!

Kdo tento film plný tance a hudby neviděl, měl by to okamžitě napravit. Mnoha lidem se zalíbí hned po prvním zhlednutí. Jsou i tací, kteří jím pohrdají a označují ho za „brak“. Já patřím mezi jeho obdivovatele!

Lucie Mužíková

S uměním do přírody

Už jste někdy seděli v divadle v neformálním oblečení, zabaleni do deky a studené ruce zahřívali v zimních rukavicích? Zažili jste v něm déšt nebo krupobití? Že se vám nikdy nic podobného nestalo? Zřejmě jste ještě nikdy nenavštívili Otáčivé hlediště v Českém Krumlově, které je raritou nejen u nás, ale v celé střední Evropě.

Otáčivé hlediště Jihočeského divadla se nachází v areálu zámecké zahrady v Českém Krumlově. Vzniklo na sklonku 60. let 20. století díky Joanu Bremhsovi, který po roce 1945 začal působit jako jeden z předních výtvarníků a scénografů českobudějovického divadla. V roce 1960 proběhla první renovace Otáčivého hlediště, která tak zvýšila diváckou kapacitu na 550 míst. Poslední velkou rekonstrukcí prošlo divadlo v letech 1989- 1993 a kapacita se tak ještě zvedla na 650 diváků.

Vůbec prvním divadelním představením, které mohli diváci v neobvyklém prostředí shlédnout byla Jiráskova divadelní hra Lucerna, která se ale na program Jihočeké divadla i po letech pravidelně vrací. I mezi další divadelní představení patřila díla českých literárních klasiků, například Julius Zeyer (Radúz a Mahulena), František Hrubín(Kráska a zvíře) nebo Josef Kajetán Tyl( Strakonický dudák). Dramaturgie divadla nezůstala ale pouze v domácím prostředí a s úspěchem uváděla i hry Williama Shakespeara (Sen noci svatojánské, Bouře, Jak se vám líbí, Zkrocení zlé ženy aj.). Později se k žánru činohry přiřadila i opera a v současné době v jeho repertoáru můžete najít i balet nebo loutkohru.

Úspěch této experimentální divadelní scény se dostavil prakticky okamžitě, jeho největším strůjcem byla zajisté malebná scenérie zámecké zahrady, která lákala diváky na nezapomenutelný kulturní zážitek. Poněkud neestetická železobetonová konstrukce otáčivého hlediště tady ale silně kontrastuje s přirozenou krásou noční přírody. Jedinou nevýhodou je, že divadelní představení jsou zde přímo závislá na počasí, ale z vlastní zkušenosti musím říci, že i v nepříznivých podmínkám se herci vždy snaží všechna představení odehrát až do konce. Z technických důvodů probíhá tedy divadelní sezóna Otáčivého hlediště pouze od června do srpna.

V posledních letech je úspěch divadelních představení obrovský, mnoho z nich je vyprodáno měsíce dopředu a scéna se tak stala velkým lákadlem nejen pro nás, ale hlavně pro zahraniční turisty. Uvádění divadelních her před Otáčivým hledištěm je pro tvůrce vždy velkou výzvou, herci a pracovníci Jihočeského divadla tak častokrát zvou ke spolupráci přední české režiséry, například Jiřího Menzela nebo Jana Kačera.

Letos slaví Otáčivé hlediště 50 let od své vzniku, a proto se i letošní sezónu můžeme těšit na pestrý divadelní program.

6. 6. - 6. 7. Robin Hood ( Martin Galser, Olga Šubrtová)
8. 7. - 13. 7. Tři mušketýři (Alexander Dumas)
18. 7. - 23. 7. Síla osudu/ La forza del destino (Guiseppe Verdi)
25. 7. - 27. 7. Rusalka (Antonín Dvořák)
30. 7. - 17. 8. Sluha dvou pánů (Carlo Goldoni)
20. 8. - 31. 8. Cikánský baron (Johann Strauss)

zdroj: http://www.jihoceskedivadlo.cz/

Michaela Brodská

Nouze, démoni a postrach hudby

Co se vám vybaví při slově nouze? Jednomu nedostatek jídla a pití, druhému málo teplého oblečení, třetímu krizová situace, či ona krize sama. A ona hudební krize, samo balancování na hraně amaterismu a nevkusu utváří obraz této muzikantské kapely, která se snaží udělat díru v české hudební scéně - nutno podotknout díru plnou hniloby, žalu, špíny, hnisu, třeskutého mrazu, nepohody a nevkusu. Záleží čistě na vás, do jaké míry už ona díra sahá. Styl hudby? Sama kapela jej charakterizuje jako Emo-Noise-Core-Folk-Psychodelic-Bordel, nutno podotknout alternativní...

Hudební kapela Nouze byla založena naprosto náhodou na počátku roku 2007 v Kašperských Horách, kdy u jejího vzniku stáli dva členové, kytarista Véna H. a pražský básník Rogo von Error, pseudokytarista a zpěvák. V oné noci plné hýření, na pokraji bezmoci a nouze, zcela beze smyslů a rozumu zbavení vznikla kapela a během oné noci i ty největší hity jako Světová Nouze, Nejhorší hlášky vznikají v úterý, Máme sirky, Paní Nouzáková a jiné... Tento přímo biblický vznik jen předznamenal následující koncert v pražském Motoráji, který následoval krátce poté. Jen s elektrickou kytarou a starou třístrunnou akustickou byl odehrán strhující koncert před nejhorší lůzou, která kdy mohla přijít. S maskotem, plakátem Van Damma a starým uhlákem místo bicích se navždy zapsali do výčtu těch nejvýznamnějších koncertů, které kdy byly v Praze odehrány. Sjetí pankáči, uhnívající bezdomovci, šílené máničky, ti všichni si vzali hudbu Nouze za svou.

Dalším krokem v působení Nouze bylo letní turné po českém venkově, kde byl odehrán jeden jediný koncert v zapadlé šumavské vísce Pohorsko na tamějším každoročním letním rockovém festivalu. Kamkoliv Nouze přijede, přijede stopem, zahraje a ty nejpodivnější týpky si odvede do kapely - nebylo tomu ani jinak zde, kde s kapelou zahráli poprvé basák Tazz a klávesista Vendelín Pepa Hermelín. První pořádná zkouška kapely vlastně proběhla před pohorským koncertem, na který přijeli všichni ve výborné náladě. Náladu jim nezkazilo ani to, že nemají žádnou aparaturu, ale po krátké slovní potyčce jim nakonec byla zapůjčena. Už při samotné zvukové zkoušce šokovali návštěvníky tamějšího rockového festivalu, kteří však byli vyvedení z hněvu započatou show, které sice selhala intra, ale vhodně je zastoupila improvizovaná píseň Já sem Rogo písničkář, která i když nesklidila potlesk, alespoň zaplnila případné trapné ticho. Ovšem pak bylo publikum uvedeno do varu těmi největšími šlágry, které podpořil umělý aplaus z reprobeden. Stále více zvědavců přistupovalo k podiu a hlasitě podporovali hudbu pískotem. Další hudební program festivalu se nesl v duchu utrpěného šoku z Nouze a nejednou byla kapela znovu vyvolávána na podium, leč všichni hudebníci svorně usnuvší po namáhavém vystoupení nereagovali.

Další působení se nese v duchu příprav na koncertní sezonu 2008 a podle samotné kapely by se chtěli už i konečně naučit na své nástroje hrát. Popularita byla umocněna i vystavením skandálních videí na internetu v minulém roce, po všem zájmu bylo již pevně rozhodnuto natočit oficiální demonahrávku, leč- zůstalo jen u starých, několikrát přenahrávaných MC kazet. A to je vlastně Nouze.

Václav Kůs

reKLAMY špatné i horší

Každý den, ať už se díváme nebo nedíváme na televizi, proběhnou vysíláním miliony reklam po celém světě. Jsou prostě všude a nelze se jich zbavit. Mezi dlouhými i krátkými filmy, seriály nebo regionálním zpravodajstvím. A proto se ptám, proč a kdy vlastně vznikly? Původně kvůli nám? Abychom mohli v klidu odbíhat na toaletu nebo pro něco k snědku? Nebo už tenkrát v tom byl skrytý úplně jiný účel? Nemyslí si, že by nás ty jejich někdy otravně stupidní půlminutové reportáže mohly bavit, že ne? Samozřejmě existují i výjimky, na které se přece jen dá dívat. Ale nepřijde vám vyloženě nesnesitelné, když během jedné hodiny zhlédnete tři upoutávky na ten samý typ zboží, ale jiného druhu? Káva, máslo, sýr, plínky, prášek na pranííííí…Nedej bože, aby to byly úplně ty samé! To se vám znechutí i ta, která se vám dříve líbila, která vás pobavila. Zkoumáte je, rozebíráte, soustředíte se na veškeré detaily a tím víc zjišťujete, jaké nesmysly vlastně posloucháte.

Určitě se mnou budete souhlasit, že k „oblíbeným“ reklamám musíme zařadit již (ne)vysílané upoutávky na čisticí prostředky nebo prací prášky. Calgon, Cilit, Pronto, Domestos, Cif…utře prach, zbaví zaschlé špíny…stačí jen ponořit do vody s kapkou onoho skvělého přípravku …a je to! On to vlastně udělá všechno za nás, že? Žádné drhnutí? Tak to bych chtěla vidět, jak by to vypadalo, kdybych to vyndala z té vaničky na prádlo nebo dřezu já. Asi ne tak čistě, voňavě a zářivě.

Ještě horší jsou však ti, kteří v dané reklamě účinkují. Hrozný starý opravář, který spraví pračku díky Calgonu, ptající se, jestli může dál spolu s Calgon teamem, je přímo otřesný. Toho bych si do bytu v životě nepustila. Nebo naprosto dokonalá modelka, která má jemnou pleť bez flíčků či pupínků, má neuvěřitelnou potřebu se jich zbavit pomocí antibakteriálních přípravků? Není náhodou na hlavu? Reklama ale hlásá: Máte-li akné, pryč s ním. To se jim to řekne, když ona ho už na začátku vůbec neměla. To je pak pleťová voda opravdu funkční. Ale jak jim máme po tomhle všem důvěřovat? Dalším bezva hlásajícím heslem je: Máte chlupaté nohy? Díky stěrce Veet se chloupků dočista zbavíte. Ale to, že nefunguje na nás ostatních, už neřeknou. Hlavně, že to jde slečně, která chlupy ani nemá. Třeba to dělá pro dobrý pocit, kdo ví.

Proto tvrdím, že dobré výrobky v žádném případě nepotřebují reklamu. A taky na co? Buď jsou lidé, „reklamoví sledovači“, chytří a reklamám se vyvarují, anebo dobrovolně počkají, až jim chlupy samy opadají. Nezbývá mi nic jiného, než se „těšit“ na další zajímavou upoutávku.

Lucie Kudrličková