Pokání

Pokud se při výběru filmu, který hodláte v nejbližší době zhlédnout, rozhodnete pro snímek Joya Wrighta Pokání, mohu Vám zaručit, že zklamaní nebudete. Již podruhé, po filmu Pýcha a předsudek, se tento režisér obrátil na knižní předlohu, tentokrát od Iana McEwana, a jeho výběr byl opět brilantní. Přestože jsem zatvrzelou odpůrkyní amerických lovestory a válečných velkofilmů, byla právě v tomto díle kombinace obojího tím nejlepším.

Jako hlavní hrdinové jsou uváděni Keira Knightley v roli Cecillie Tallisové a James McAvoy jako Robie. Dle mého názoru je však nejdůležitější postavou mladá „spisovatelka“ Briony Tallisová, která díky své velmi bohaté fantazii způsobí nechtěně utrpení hned několika lidem. Nejmladší Briony si zahrála velmi nadějná, dvanáctiletá Saoirse Ronan, starší představitelku Briony Romolu Garai můžete znát z filmu Hříšný tanec 2, v jejich rolích však rozhodně žádné souvislosti nehledejte. Nejstarší Briony pak ztvárnila Vanessa Redgrave.

Nehodlám prozrazovat celý děj, ale pokusím se trochu navodit atmosféru. Dospívající Briony ani tak netrápí hrozba blížící se druhé světové války jako to, co se děje s ní samotnou. K synovi jejich služebné, Robiemu, pociťuje cosi, co ještě neumí pojmenovat a navíc také zjišťuje, že se mladík až příliš zajímá o její sestru. Shodou nešťastných náhod Robieho neprávem obviní ze znásilnění. Zničí tak nejen Robieho život, ale zmaří i lásku mezi ním a její sestrou Cecillií. Když si svou chybu začne uvědomovat, je už příliš pozdě nato ji odčinit. Celý svět teď sužuje válka.

Můžete očekávat skvělý scénář, báječné zpracování a velmi překvapivý konec. Časté retrospektivy budou vítaným zpestřením a také pomohou udržet vaši pozornost.

Veronika Zelenková

Tři mušketýři

„Muzikál na motivy slavného románu Alexandra Dumase není událostí roku, ostudu však neudělal.“

Muzikál, který vznikl na motivy stejnojmenného románu Alexandra Dumase, byl poprvé uveden před třemi a půl lety v divadle Brodway. Nyní se vrací v obnovené premiéře do divadla Hybernia a nutno říct, že nový prostor mu jen prospěl.

Již před zmiňovanými lety jsem se chystala na toto představení, ale jen kvůli svému oblíbenci, jímž nebyl nikdo jiný než Palo Habera. Usedla jsem v krásném divadle Brodway a netrpělivě čekala na vytáhnutí opony. Neváhala jsem a zaplatila si hned druhé představení. K mé velké smůle, jak jsem si nejdříve myslela, nehrál D´Artagnana Palo Habera, ale Alan Bastien, pro mne zcela neznámý zpěvák a divadelní herec. Celé dvě hodiny a padesát minut, kdy se na scéně odehrával příběh plný soubojů a lásky, jsem seděla přikovaná ke křeslu a fascinovaně pozorovala jeden z nejznámějších románů vůbec, který se stal podkladem pro multivizuální představení - nese všechny prvky moderního divadla. Netradiční používání projekcí, které se promítají přímo na účinkující, přes 200 kostýmů a mobilní scéna plná překvapení. Když zazněl sálem ohromný potlesk, vstala jsem i já, abych vzdala hold tak skvělému muzikálu, jakým Tři mušketýři skutečně jsou. Na konci jsem se v duchu omluvila i Alanu Bastienovi, který svými dlouhými vlasy dotáhl vzhled mušketýra do konce.

Romantický příběh o přátelství, cti, lásce a intrikách z pera Alexandra Dumase prostě táhne. Úspěch zaznamenal už při svém prvním uvedení, kde ho během 350 repríz vidělo dvě stě tisíc diváků. S kladným ohlasem se pak muzikál setkal i na Slovensku. Teď se tedy Tři mušketýři z dílny skladatele Michala Davida, libretisty Lou Fanánka Hagena a režiséra i choreografa Libora Vaculíka vracejí na domácí půdu. Obohaceni o černo-divadelní triky, fantaskní projekce pořízené v jednom brněnském klášteře a další zpěváky a zpěvačky si tentokrát budou své příznivce získávat na větší a modernější scéně.

Táňa Frolová

Please The Trees – Lion Pryer (85%)

Kleknout do barevného listí a modlit se ke stromům, prosit je. Tolik opěvovaný weird- folk se prostřednictvím Selfbrushe (Václav Havelka- lyrik, písničkář, kytarista ) dostal konečně i k nám. A společně s táborskou úrodnou zeminou ve jménu Some Other Place vytvořili v Čechách něco, co tady chybělo už dlouhou dobu. Z pouhého jamování ve známém klubu 007 na Strahově, který zažil už spoustu undergroundových zrodů, se zrodili Please the Trees. Kapela stvořená z náhody, vytvořila své první album Lion Pryer. Šum větví s patetičností hlasu Johnyho Cashe.

Václav Havelka pobyl chvíli v Anglii, následovně v Itálii, aby mohl zapůsobit jak svěží vánek na zatuchlé hudební alternativní scéně, která se poslední dobou ubírá jakýmkoli jiným směrem, než je právě alternativa. Z undergroundu se stává mainstream a naopak. Selfbrush přišel s albem Three Names (2006, Absent Hour) a kostkované košile doplněné koženým páskem s pěknou sponou se staly v určitých kruzích uniformou. Přesto neměl příliš velkou potencionalitu být poslouchán v takové míře, jak by si zasloužil. Setkání s instrumentálními Some other People bylo poslané z nebe, když jsme u těch modliteb. Selfbrush se zde konečně může prezentovat jako vyzrálý umělec, hravý a přesto trochu omezený četností dalších členů, kteří mu ukazují jeho hranici (často se totiž na vystoupeních uchyloval k předlouhým „ jam seasons“).

A o čem album, které obsahuje slovo „lev“ , symbol síly a pýchy? Je to o přírodě. O kruté harmonii přírody, která, ať chceme nebo ne, se projevuje v nás samotných a v našich vztazích. O rudém nebi, řekách, lesech tvořených stromy nebo domy. Už první singl v rádiích Wrong Along dal představu v čem se deska ponese. Hravá melodie, nic hlasitého, smyčce. Rozostřený mužský hlas, který vypráví za ženskou hrdinku. Good night, Sweety! Lost Mind, která otevírá album, zní hravě a hlavně strašně chytlavě díky frázování jednotlivých slov. Pořád se nad vámi ale vznáší ta šedavá mlha tajemství, která se ukrývá v rozechvělém hlase, co se stejně jako prach vzedme z prašné silnice a pomalu ulehá zpátky, při každé dramatičtější změně ovzduší.

Red Sky je prototypem písně, která už od jejího těžkého začátku (klávesy, smyčce, kytary) naznačí, že i přes melodičnost nebude Red sky příliš lehká směs významů. Do bicích, které znějí jako pochod vojáků do třicetileté války, sem tam bijí zvony, které zaručeně nehlásí nic dobrého. A co má ten pán v autě, aby podpálil svůj dům? Tato píseň odhaluje tajemství naléhavosti celé desky- častým opakováním klíčových slov textů, kosmickým dozvukem kláves a bassovým hraním si na U2, společně se silným refrénem. U písně I´m Afraid Of You se jako chorál zastavily na moment i jeho přítelkyně, herečka Lenka Krobotová (Restart), Aňa Geislerová a houslistka Bethany Lacktorin, kterou jste mohli vidět právě na vystoupeních Selfbrushe. Zatímco někde se to všemožnými hlasy jen hemží, song Aplauding Heals- The Cancor je záležitostí pouze Some Other Place, totiž zcela instrumentální, klidné. Poslední píseň Beginning Of The End si udržela pořád stejné rozostřenosti i přes to, že zde už není tak velký záměr upozornit na vokál, ale pozornost se přímo přenáší na zvuk daleko rockovějších kytar, než jsme od Please The Trees zvyklí.

Please The Trees je zvuk, který dokládá slib ve znamení dobré indie scény, zakládající se na znamenitém projevu Václava Havelky, silných refrénech a chytlavosti spojené s naléhavostí, vyznání se k víře o přírodě. Přes všechny tyto klady, kterých je zaručeně víc než záporů, je na desce bohužel slyšet její vznik. Deska byla totiž nahraná ve dvou obdobích (březen a prosinec) a ještě k tomu v ne zcela profesionálním studiu, s producentem Amákem

(Sunshine). Tento fakt je bohužel na albu dost slyšet, stejně jako občasný syndrom „ tohle už sem někde slyšela“. Ano, jako by jste už něco z desky Lion Pryer už někde slyšeli. Asi velký vliv hudebních idolů. Nicméně, album stojí za poslech a Please The Trees za poslech koncertní.

Celkový čas: 45:54
Vydáno: 7. 12. 2007
Skladby: Lost Mind, Wrong Along, I'm Afraid Of You, It's Not Me, Never Notice, Red Sky, Applauding Heals The Cancer, Ready To Shout, Beginning Of The End

Petra Kloidová

Literární Šumava 2008

Městská knihovna Klatovy pod záštitou starosty města, Obce spisovatelů – Střediska západočeských spisovatelů v Plzni, Českého rozhlasu Plzeň a Klatovského deníku za finanční podpory Ministerstva kultury ČR vyhlašuje XVIII. ročník amatérské soutěže v oboru literárních prací Literární Šumava 2008.

Podmínkou soutěže je příspěvek vztahující se k Šumavě a Pošumaví. Soutěže se může zúčastnit každý autor starší 15 let, který není profesionálním spisovatelem nebo novinářem. Soutěž není neanonymní, všechny práce musí být původní, dosud nikde nepublikované.

Soutěžní práce je třeba odeslat nejpozději do 31. 7. 2008 na adresu: MĚSTSKÁ KNIHOVA KLATOVY, Balbínova 59, 339 01 KLATOVY nebo na e-mail: soutez@knih-kt.cz.
Přijímají se práce psané strojem na formátu A4 ve čtyřech vyhotoveních. Autor uvede jméno, příjmení, datum narození, povolání a adresu. Práce předávané e-mailem budou ve formátu DOC (MS Word 95, 97, 2000) nebo RTF. V dokumentu nesmí být vloženy žádné obrázky a musí být použity základní znakové sady.

Každá práce bude odborně posouzena. Vybrané práce mohou být průběžně publikovány v tisku a vydány ve sborníku vyhodnocených prací. V této souvislosti žádáme autory o písemný souhlas se zařazením osobních údajů do databáze soutěžících a s případným zveřejněním textu.
Autoři budou pozváni na závěrečný seminář, na kterém budou vyhodnoceny nejlepší práce.

Soutěžní kategorie:
PRÓZA (do 5 stran textu)
POEZIE ( 3-5 básní)

Věková kategorie:
I. kategorie – do 25 let
II. kategorie – nad 25 let

Soutěž byla vyhlášena v březnu 2008. Uzávěrka je 31. července 2008 a vyhlášení výsledků proběhne v říjnu 2008.

Nepište si jen tak do šuplíku, zkuste se zúčastnit!

Petra Novotná

JARNÍ ROCKOVÉ TOUR V TÁBOŘE

V rámci Jarního rockového tour vystoupí v Táboře v objektu bývalého disckoclubu Millenium v průběhu konce března a dubna několik českých kapel, jmenovitě: Mňága a Žďorp (21.3.), Divokej Bill (8.4.), Tři sestry (10.4.), Monkey Business (19.4.) , Gaia Mesiah (26.4.) a (z daného výběru podle mého názoru) nejlepší kousek v podobě ska-kapelky Sto zvířat (29.3.). „Zvířata“ vznikla už v roce 1990 v Praze, takže jejich dlouholeté působnosti odpovídá i rozsáhlá diskografie (Sto zvířat-1991, Sto zvířat-1992, Sto zvířat-1993, Druhá brada-1996, Bambule-1998, Krok stranou-1999, Ty vole, na základní škole…-2002, Nikdy nic nebylo-2004, Jste normální-2006, Rozptýlení pro pozůstalé-2007). V roce 2007 byla skupina nominována na cenu Anděl v žánrové kategorii „ska & reggae“. Stejně jako většina kapel, prošla i Zvířata řadou personálních změn. V současné době je lze vidět v sestavě: (z původní sestavy) Jana Jelínková (zpěv), Jan Kalina (perkuse, zpěv), Tomáš Belko (tenor saxofon, texty), dále: Jan Šobr (kytara), Petr Hostinský (klávesy, zpěv), Jiří Hanzlík (baryton saxofon), Martin Líska (trombon), Pavel Herzog (trubka), Wilco Versteeg (baskytara) a Miki Nop (bicí). Takže Vám doporučuji, oprašte svoje ska-taneční kroky a nechte se unášet hudbou, která má energii, vtip a veselý rytmus. Jistě nás neminou takové hity, jako jsou Hele vole, na základní škole, Nikdy nic nebylo a další. V sobotu na viděnou, na slyšenou a na SKAkanou.

Lucie Švecová

Jihočeské střípky hudebního života

Plesové období se pomalu blíží ke svému konci, tudíž bude zase čas navštěvovat a poslouchat jiné seskupení, než to, na kterých křepčíte Holky z naší školky. Jihočeské střípky by vám měly dát různé typy na strávení jakéhokoliv večera, pokud se je rozhodnete strávit hudebně.

Klub Velbloud

So 5. 4. Drain
Mladí a neklidní. Lokální hvězdy hrající garage rock´n´ roll si rádi dělají legraci a zahrají vám klidně i Beautiful od Christiny Aquilery.

St 9. 4. Václav Koubek
Šílený písničkář a cestovatel se po dlouhé době vrací do Českých Budějovic.

Po 14. 4. Týden španělské kultury – Perrino Bros a Lex Makoto
Španělské rytmy budou tento týden hýbat celým městem, v klubu Velbloud ovšem nečekejte zvuky kastanět. Jedná se o acoustic rock. Týden španělské kultury pořádá Španělská ambasáda.

Čt 17. 4. Psí vojáci
Po delší pauze, kvůli vážné nemoci, se Psí Vojáci vraceji v čele s Filipem Topolem. Minulý rok v listopadu oslavili 28 let společné existence.

So 19. 4. Ticho de Pre Cupé Band, Another Way, Barevný Nátěr.
To bude velmi barevný večer od okras dámských ložnic (Ticho de Pre Cupé Band) a jejich „Diskoškovej rock“, k temnější hudbě a zase zpátky k Barevnému Nátěru a k hudbě daleko veselejší.

Marty´s Club

Pá 11. 4. Jaksi taksi, KICK 69, DFR
Punkové kapely, co mají rády humor.

Út 12. 4. Fast Food Orchestra
Křest nového alba v jamajských bravách.

Pá 23.5. The Prostitutes, Drain
Sexuálně nedostupní The Prostitutes z Prahy, ovlivnění Joy Division a New Order. Kapela roku 2006 hudebního časopisu F:lter a klip roku 2006 k písni Sunshine.

Bazilika

Pá 11.4. Moneky Business
Kapela v čele s mágem Romanem Holým nám předvede skvělou show s kvalitní hudbou. Luxus jak má být.

Petra Kloidová

Bodyart – Skarifikace

Pokud nevíte, co je to skarifikace, nemusíte se bát, že by vás měl někdo za hlupáka. Znám jen pár lidí, kteří tuší oč jde. Skarifikace patří k oborům bodyartu a jedná se o úmyslné a chtě-né způsobování jizev, k němuž se užívají techniky jako vypalování či vyřezávání. Česky se dá skarifikace přeložit jako zjizvování.

Tradičně snad nejznámější formu skarifikace můžeme najít v Africe u některých do-morodých kmenů. U mnoha afrických národů jsou chlapci a dívky při vstupu do puberty ska-rifikováni v obličeji. Do kůže se provádí malé řezy a do nich se pak vtírá popel, následkem čehož vznikají vypouklé jizvy. Hlavní funkcí tohoto bodyartu u afrických kmenů je zvý-raznění individuální krásy, ačkoliv někteří jejich příslušníci tvrdí, že řezy přes oči rozšiřují pohled a řezy na spáncích prý zmírňují bolesti hlavy. Jinou technikou skarifikace je otisk, kdy se do vzoru, vyrytého ostrou čepelí do kůže, ihned nanese inkoust a ten zanechá barevnou jizvu. I když všeobecně se mluví o vyřezávání (Cutting), je často míněn tento otisk (Rubbing). Nejčastěji se používá černý tetovací inkoust. Mohou to ale být i jiné odstíny, nebo dokonce více barev najednou. Také se dá použít ocet z červeného vína a různé popele. Pak existuje ještě chirurgický značkovací inkoust fialové barvy, který po zahojení řezů zanechává velmi pěknou černavou čáru. Malé řezy mohou přitom vést k vyvýšeným vypouklinám, delší řezy k vyčnívajícím čarám. Pokud jde o zkrášlování otiskem, doporučuje se vyhledat odborníka, jedná se totiž o velmi choulostivou a nebezpečnou záležitost. Platí, že po skarifikaci je dů-ležité bezpodmínečně se podrobit ošetření.

Stejně tak jako jiné obory bodyartu, má i skarifikace své vyhlášené umělce. Jedním z nich je například Lucas Zpira. Lucas své umění s kůží předvádí také před žasnoucím publikem.

Já osobně bych se podobné podívané ze zvědavosti klidně zúčastnila, ale asi pouze jako divák, i když na druhou stranu, některé jizvové kresby vypadají úžasně.

Lenka Zelenková

BELTINE

Svátek keltské kultury Beltine 2008

Beltine býval jedním z nejdůležitějších svátků v celém keltském světě. Slovo Beltine pochází ze slovního základu tine nebo teine, což značilo ve starokeltštině oheň. Beltine byl potom chápán jako oheň k uctění boha Belena. Jeho úlohou bylo očišťovat a chránit zdraví lidí i zvířat.

Zajímají vás keltské zvyky a rituály? Chcete se o Beltine dozvědět více? Máte chuť zažít tuto slavnost na vlastní kůži? Pak mezinárodní festival "Svátek keltské kultury Beltine 2008" je jedinečnou příležitostí. Letošní 14. ročník pořádá sdružení Bratrstvo Keltů na státním hradu a zámku v Jindřichově Hradci. Kdy jindy než 30. dubna 2008 od 20:00 hodin až 1. května 2008 do 12:00 hodin. Tento festival se stal největší přehlídkou keltské hudby ve střední Evropě. Podporuje různé umělecké směry a žánry, amatéry i profesionály. Není bez zajímavosti, že se nekoná na jednom místě, jako to bývá u jiných festivalů. Beltine putuje po pozoruhodných místech České republiky.

O tradiční keltskou hudbu se postará několik domácích i zahraničních skupin: The 1st Czech Pipes and Drums, Asonance, Battelfield Band (Skotsko), Czeltic, České srdce unplugged, Dagda (Maďarsko), Duan (Polsko), Chodská vlna, Le hAnam, Roc´hann + Galthilion (Slovensko). Na programu bude výuka irských tanců, ohňové vystoupení (Samhain on fire), malování na tělo, nejrůznější hry našich předků, ukázky keltských řemesel a mnoho dalšího.

Přijďte oslavit jaro s Kelty, zažít noc ohňů, hudby, tance a zábavy. Jistě vám zůstanou nezapomenutelné vzpomínky na setkání s kulturou obávaných válečníků.

Iva Horálková

MODLITBY BÁSNÍKŮ

Vážení čtenáři,

ráda bych Vám představila knihu MODLITBY BÁSNÍKŮ. Veškeré básně, které jsou v této básnické sbírce obsaženy, vybrala a uspořádala Anděla Janoušková, olomoucká básnířka. Čtenáři jsou k dispozici básně, které vznikly v rozmezí od středověku po současnost. V této publikaci, která potěší hlavně milovníky duchovní poezie, jsou zastoupeni takoví velikáni jako je Francois Villon, Franz Werfel, Paul Verlaine, R. M. Rilke nebo Robert Louis Stevenson.

Témata básní vyjadřují hledání životní jistoty v Bohu, životní tápání, ale jsou zde také básně, které básníci, jako např. Villon, složili pro své blízké. Konkrétně to byla jeho báseň Modlitba k panně Marii, určená pro Villonovu matku. Měla jí být útěchou a podporou v té nejtěžší chvíli, a to během cesty na poslední odpočinek. „Myslím na tvého syna bez přestání, pros přes má pobloudění nemalá, abych já také došla smilování, jež Marie Egyptská získala či Teofil, kteréhos vyrvala svou přímluvou z ďábelské společnosti.“ Myslím, že v této básni nebo alespoň z tohoto úryvku, který jsem vybrala, je celkem dobře vidět nejen téma básně, ale také Villonovo vědomí matčiny víry, také díky tomu jí tato báseň mohla být velkou oporou. Celá báseň se nese ve velmi poetickém duchu a slovní obraty jsou voleny s citem, který jako by dodával tématu básně na vážnosti. Také další texty jsou moc hezké, povzbudivé, jazykově bohaté a myslím si, že právě tato sbírka, i když má povahu náboženskou, je příkladem knihy, která nadchne širokou vrstvu čtenářů, ať už z řad lidí, kteří mají vztah ke křesťanské víře nebo z řad čtenářů, kteří prostě jen mají rádi poezii. Bezpochyby je to zásluha brilantního překladu, který básním dodává tu správnou serióznost, kterou tento typ básní zcela jistě vyžaduje.

Sbírka vyšla v Karmelitánském nakladatelství v Kostelní Vydří v roce 1994, 2005 a k dispozici je také v knihovnách.

Z hlediska své čtenářské zkušenosti s touto knihou Vám mohu slíbit, že nebudete litovat. Pokud Vás nadchne, určitě si jí budete chtít zařadit do své knihovny a neustále se k ní vracet. Přeji Vám příjemný čtenářský zážitek.

Lenka Königsmarková

Po mně potopa

Ve středu 19. 3. 2008 jsem se rozhodl navštívit ochotnické divadlo J. K. Tyla sídlící v Českých Budějovicích na Lannově třídě v budově společnosti E-on. V dohledné době se bohužel bude muset toto divadlo přestěhovat do jiných prostorů z důvodu odprodeje budovy jinému majiteli, který nemá v záměru zachovat stávající symbiotické soužití. Naštěstí se město k tomuto problému nestaví laxně a snaží se pomoci. Nezbývá než doufat v brzké vyřešení problému.

Komedii čtyř aktovek autorů: A. T. Averčenka a A. P. Čechova režírovala Vlasta Dlouhá Vorlová a role ztvárnili herci: Tereza Havlínová, Josef Pařízek a Jiří Havlín. Kousky: Obtížný případ a Sebevrah nesou rukopis prvního ze jmenovaných autorů, Medvěd a Námluvy rozhodně nezapřou Čechovův jedinečný vtip. Herecké výkony všech tří protagonistů byly opravdu vynikající, za což vděčíme správné volbě herců ze strany režisérky.

Jelikož je Vlasta Dlouhá Vorlová velice milá a ochotná, nebylo jí za těžko prozradit pár informací ze zákulisí. Ona sama, herečka Jihočeského divadla, má k tomuto umění vztah již od dětství a podílet se na tvorbě jako režisérka bylo jejím přáním již dlouhou dobu. Zvolila si za předlohu právě tyto dva autory nejen pro sympatii k jejich tvorbě, ale právě i ke koncepci uskupení her. Všechny tři dílka mají tříčlenné obsazení, dva muži a žena. Kdy jeden z mužů je starší, asi pětapadesátiletý a druhý statný, zdravě energicky vyhlížející pětatřicátník. Role ženy se musela v určitých částech proměňovat, což nepředstavovalo větší problém. V Českých Budějovicích se ochotnickému divadlu věnuje kolem 100 lidí, volba herců závisela tedy jednak na jejich fyzických dispozicích a co je na divadle nejdůležitější, na šikovnosti herců.

Díky tomu, že si hry vystačí s nevelikým hereckým obsazením a s minimem kulis, odpadá problém technických komplikací a naopak je možno vyjet s touto komedií i mimo domovské divadlo, což bylo i určitým záměrem.

Samotné nacvičení hry trvalo cca. tři a půl měsíce, z toho poslední měsíc představoval nejintenzivnější práci.

Mně se hra velice líbila a věřím, že i Vy, pokud někde uvidíte upoutávku ve znění PO MNĚ POTOPA aneb Obtížný případ Sebevraha na Námluvách s Medvědem a necháte se zlákat k návštěvě, jistě litovat nebudete. Bližší informace o programu divadla najdete na: http://www.c-budejovice.cz/ nebo na: http://www.cbsystem.cz/ kde si můžete přečíst dlouhodobější program divadla a zarezervovat vstupenky na jednotlivá představení.

Nezbývá než popřát ochotnickému divadlu J. K. Tyla hodně úspěchů i v budoucí tvorbě a těšit se co si pro nás připraví na příště.

Jiří Řezáč

Parkán

14.3.2008 proběhl v Neplachově koncert strakonické kapely Parkán. Byla jsem 142. návštěvnicí a rozhodně jsem nebyla jedna z posledních. Když jsem přišla do sálu, bylo „plno. Horko těžko jsem se propracovala k baru. Zde jsem obhlédla situaci. „Nikoho neznám, nevadí,“ pomyslela jsem si. Vyšla jsem zpět před sál a lapala po čerstvém vzduchu. Když v půl desáté začala hrát již zmíněná a napjatě očekávaná kapela, vyprázdnila se místa k sezení a parket nám ještě více zhoustl. Skladby jako „Kristýna,“ „Blondýna,“ „Terénní slepice“ a jiné měly velký úspěch. Věkový průměr jsem svým bystrým očkem odhadla tak na 38 let. Když jsem se pořádně rozhlédla a posoudila věkové kategorie, došlo mi, že jsou zde jen dvě. První skupinu tvořila mládež ve věku 14-17 let a druhou hojněji zastupovala skupina rodičů. Na chvilku jsem se zděsila, ale pak mi došlo, že tolerance musí být. To, že má kapela takový úspěch u rodičů lze vysvětlit tím, že hraje již přes dvacet let a stále je úspěšná. Celkově měl koncert velký ohlas. Pevně věřím, že další koncert bude v podobném duchu a složení.

Lenka Dušáková

Zamyšlení (nejen) nad Občanem Havlem

Když jsem nedávno vcházela do táborského kina Svět s úmyslem zhlédnout Občana Havla, předem jsem si byla jistá, že z něj nebudu odcházet zklamaná – už proto, že mám osobnost Václava Havla (se vším, co k němu patří) ráda. A nemálo.

Občan Havel (s podtitulem „Scény z prezidentské kuchyně“) ve mně zanechal mnohem víc než bych zprvu možná vůbec čekala (a samozřejmě za to nemůže fakt, že jsem byla při vstupu do kinosálu jako ostatní návštěvníci obdarována kalendářem plným obrázků a poznámek k filmu samému ). Je ovšem pravda, že film není určen pro kohokoliv. Jde o poměrně jednostranně vymezenou záležitost – je patrné, že je určen spíše pro ty, kteří si Václava Havla váží; dobrým postřehem totiž je, že osoby, s kterými Havel zrovna nepříliš sympatizoval (např. s Václavem Klausem), vyznívají ve filmu tak trochu komicky a úsměvně (nejen v případě zmiňovaného Klause). Co se týče těch „stop“, které ve mně film zanechal, poznamenání někde v hloubi dušičky bych nepřičítala ani tak obsahu jako takovému (ostatně nejeden kritik uzná, že se divák, resp. Havlův příznivec, mnoho nového z filmu zrovna nedozví), ale něčemu, co celý film provází a co si člověk uvědomí možná až na samém konci – jde o jakési ladění, atmosféru, určitý celkový „efekt“, který nad celým filmem visí… Možná za to může sám Havel a jeho přátelské, laskavé a nenucené vystupování – stejně „přátelský, laskavý a nenucený“ prožitek jsem totiž z filmu měla.

Protože nepreferuji vysloveně běžné posloupné dějové linie v podobě „románkových, zápletkových či jakých“ příběhů, ale spíše filmy založené na „neucelenosti“, otevřenosti, s čímž souvisí to, jak je film formálně utvořen, byl Občan Havel trefa do černého; beztak nejde úplně tak o „film“, jako spíš o „dokument“. Občan Havel totiž vznikl díky dokumentaristovi Pavlovi Kouteckému, který Havla s kamerou sledoval celých třináct let – po jeho tragické smrti v roce 2006 se natočeného materiálu ujal Miroslav Janek, který z něj poskládal jedinečný portrét. Mnohokrát se v kinosále nejen dík Havlově bezprostřednosti rozléhaly salvy smíchu. Portrét je to místy jak vtipný, tak i „vážný“ zároveň. Silným okamžikem bylo prosté a syrové zachycení úmrtí Olgy Havlové, kdy měla kamera v tichosti a jen na krátkou chvíli zamířeno např. na samotného Havla, stojícího u okna a mlčky hledícího na zástup lidí, kteří se s Olgou přišli rozloučit. Jednoduché, ale výstižné. A člověka to evokuje k pozastavení se nejen nad osobou Václava Havla jako člověka, jednoho z nás, ale vůbec i nad sebou samým… Kým vlastně jsem, proč tu jsem a kam kráčím…

Je zbytečné „zamýšlet“ se zde víc – už proto, že vnímání jakéhokoliv filmu či dokumentu je věcí subjektivní. Tudíž si myslím, že stačí alespoň rafinovaně nastínit, o co že v Občanu Havlovi jde nebo nejde, co všechno může divák postřehnout nebo nepostřehnout, a jaký že je nebo není smysl toho, že měla po třináct let Kouteckého kamera na Václava Havla vůbec zamířeno…

Eva Dvořáková