S Lumírem jsem se seznámila prostřednictvím e-mailů před čtyřmi lety, když jsem měla do školy zmapovat současnou literární tvorbu v rodném městě Táboře. Od sobotního večera však přestala být naše komunikace anonymní a konečně jsme se střetli mezi čtyřma očima. A teď Vás s ním seznámím já. Lumír je takovou všekulturní táborskou postavičkou - je to básník, cestopisec, textař, muzikant a zpěvák. Dnes již téměř šedesátník stál u založení a rozpadu snad nejznámější táborské literární dílny Agý Agú Hú, přes třicet let zpíval s kapelou Heřmánek, spolupracoval s kapelou Starý psi a mladý kočky, v současné době hraje se skupinou Spadané listí, v roce 2000 spolu s ředitelkou táborské knihovny vybudovali projekt „Literární pavučiny“ v prostorách před vstupem do knihovního oddělení pro dospělé, kde Lumír dává prostor a příležitost nadějným „básníkům-amatérům“, pořádá různé literárně-hudební večery, byl několikrát hostem Zeleného peří Mirka Kovaříka a v roce 2006 vydal svou třetí sbírku básní, po Svistech a Šeptání proti zlu dal čtenářům do rukou Něco divokého. Veškeré jeho aktivity přicházejí na řadu až po civilním zaměstnání bankovního pracovníka. Jak sám Lumír říká, musel by se minimálně rozčtvrtit, aby stihnul vše, co by chtěl. Literární kariéru Slabého nastartovalo již zmíněné založení literární dílny, která vydávala své almanachy, díky nimž dostal každý z osmi členů příležitost se zviditelnit. Předtím (už od vojny) si Lumír psal své básně tzv. do šuplíku. Po rozpadu Agý Agú Hú se dal na vlastní dráhu básníka, které se drží dodnes. Slabého poezie inspirovala slavného akademického malíře moldavského původu, držitele mezinárodních a výtvarných ocenění, Teodora Buzu k tomu, že přiložil ruku k dílu a sbírky ilustruje. Když Lumír mluví o inspiraci, která ho vede k psaní, používá k charakteristice právě Teodorova slova, a to, že v každé básni je nějaká žena, i když tam o ní není ani půl slova. Ano, jsou to právě ženy, slečny, paní,… které míjejí jeho existenci jako solitéra, jenž nepopírá, že by případné manželství nepřeťalo jeho možnost básnické inspirace.
Další Lumírovu literární tvář nastartoval internet. Totiž celá devadesátá léta trávil dovolenou touláním se po exotických zemích Asie a latinské Ameriky (dovolenou rozumějte cca 1 měsíc). V roce 2000, když byl v Brazílii, začal psát takové „cestopísky“ formou deníkových záznamů, které posílal po internetu do Tábora, kde byly uveřejňovány nejprve na pavučině v knihovně, v almanaších a internetových časopisech, pak se např. zápisků z Mexika ujaly Táborské listy. Následovaly cesty do Guatemaly, Hondurasu, Venezuely, Indie, Equádoru, …
Přestože neplánuje souhrnné vydání svých cestopisů, na další sbírku se těšit můžeme. Ještě to prý chvilku potrvá, než se nahromadí hrstka těch opravdu (podle Lumíra) kvalitních kousků.
I když se to nezdá, je Lumír naprosto obyčejný člověk, obrýlený postarší muž, který nenosí na hlavě právě bujnou hřívu, bohém, který ale není žádným typicky undergroundovým prototypem pijáka a kuřáka (přestože má k undergroundu velmi blízko), právě naopak, má vůli odmítnout i nabízený exotický alkohol na svých cestách (i když s úsměvem dodává, že je to ze strachu, aby mu náhodou nezachutnal), je to charismatický umělec a člověk, který si s Vámi rád zasedne ke kávě na kus řeči do oblíbeného podniku Havana, poví o své lásce k Josefu Kainarovi, o krásných očích slečny Ox, a nebude ze sebe dělat kdovíjakou persónu.
Mario /Lumír Slabý/
S Baňos jsem se včera rozloučil stylově – horkou ranní koupelí pod sopkou Tungurahua. Tentokrát jsem si vstal už na šestou hodinu a odměnou mi byl pohled na vrchol v ranním sluníčku. S tímhle nasvícením vypadal skoro idylicky. Strávil jsem tam něco přes hodinu a pak jsem příjemně unaven dal městu sbohem. Dálkové autobusy fungují výborně a jsou laciné. Jen boj jednotlivých společností o pasažéra dovádí občas řidiče k jízdě na hranici rizika. Trochu jiný svět než monopolní chování našich dopravců.
V Quitu jsem hodil zavazadla do svého hotýlku v Mariscal Sucre (to je taková turistická zóna) a vyrazil do ulic. Právě jsem se chystal zapadnout někam na jídlo, když mě oslovil snědý chlapík. Zaujalo ho mé ručně pomalované tričko. Byl jsem ve střehu, ale měl skutečně odzbrojující charisma. Sjezdil celý svět, znal Prahu a Karlovy Vary, kde byl jako člen technického štábu amerických filmařů natáčejících dokument o změnách v české společnosti po rozpadu Československa a o ruské mafii na našem území. Ukázalo se, že je muzikant, průvodce Andami a ekolog, že je původem Brazilec. Zaplavil mě gejzírem informací, s nimiž jsem se většinou snadno ztotožňoval. Vybírám aspoň jeho pohled na českou současnost. Když to shrnu, tak máme největší šanci z mladých demokracií, jen je cítit nedostatek etické výchovy a etického povědomí, takže to tu dostává často tvar primitivního tržního kapitalismu, jaký se v západní společnosti přežil už před mnoha desítkami let. Navzdory svému hladu a únavě jsem s ním ještě zvládl umělecká témata. Znal Dvořáka, Janáčka a Smetanu, ale sám se, podle svých slov, jako hudebník zajímá o různé hudební fúze. Tak jsem mu doporučil Ivu Bittovou a Hradišťan a půlhodinovou konverzaci nějak ukončil.
Teď je ráno, sedím v letadle a mířím na Galapágy.
Boeing 727, 25.9.2005
Lucie Švecová
pátek 14. března 2008
Sázava za zvuků hudby
Pokud váš prázdninový program není již detailně sepsán a naplánován a chybí v něm nějaké to hudebně-kulturní vyžití, navrhuji začít hledat na mapě městečko Kácov. Právě zde se totiž bude po loňském stěhování podruhé konat jeden z nejlepších letních festivalů. Sázavafest se tradičně odehrává na břehu řeky, která určila i jeho název. Od roku 2001 vystřídal tři místa konání a loňský Kácov je zatím z hlediska organizace považován za nejúspěšnější.
Jako několikaletý návštěvník jsem schopna porovnávat a podat vám podrobnější informace. Kácov skýtá velkou výhodu v rozloze areálu, který byl v Sázavě omezen na velikost Ostrova. Ovšem se zvěčujícím se areálem přibývají i kroky, které ke své vytoužené kapele musíte ujít. Proto nedoporučuji spoléhat se na to, že „si proto když tak do stanu doběhnu“, ale vybavit se již od rána nejlépe vším potřebným a do stanového městečka se vracet až po skončení posledního vystoupením.
S rozlohou však také přibylo stageu, stánků s občerstvením a především prostoru, na kterém se můžete podle vašeho gusta bavit.
Hlavní hvězdou loňského roku se stala, bývala zpěvačka skupiny Morcheeba Skye, jejíž vystoupení skutečně stálo zato. Vzhledem k mírnému vzrůstu cen vstupenek můžeme předpokládat, že letos možná uvidíme hvězdy většího kalibru. Každopádně i bez nich je Sázava vždy báječnou potěchou pro tělo a především duši. Kdo zná prostředí takovýchto masový akci, jistě porozumí, kdo ne, neměl by váhat a okusit.
Teď několik důležitých informací nakonec. Vstupenky je dobré si nakoupit v předprodeji. Rozhodně se to vyplatí víc než na místě a i kdybyste později z nějakého důvodu nemohli jet, jistě se vám podaří lístek udat. Vlastní jídlo a pití můžete mít pouze ve stanech, ale i v areálu se dá vcelku poživatelně a v rámci možností levně pojíst. Při nepřízni počasí (to je samozřejmě zajištěno pořadateli slunečné a bez srážek, ale přeci jen kdyby náhodou) doporučuji vybavit se pláštěnkou. Nemusíte se stydět! Ostatním vážně o váš vzhled nepůjde a bude se vám pařit lépe než s deštníkem nad hlavou. Bezesporu výhodou je také pořídit si na stan zámeček. Pokud náš národ jen trochu znáte, jistě to chápete.
Tolik asi k dobrým radám. Teď už snad jen, že letos se festival koná od 30. 7. do 3. 8. a předprodej vstupenek již začal. Přeji vám, ať vám to čekání utíká rychleji než mně a pokud se mi podařilo vás k návštěvě festivalu přesvědčit, také ty nejskvělejší zážitky.
Veronika Zelenková
Jako několikaletý návštěvník jsem schopna porovnávat a podat vám podrobnější informace. Kácov skýtá velkou výhodu v rozloze areálu, který byl v Sázavě omezen na velikost Ostrova. Ovšem se zvěčujícím se areálem přibývají i kroky, které ke své vytoužené kapele musíte ujít. Proto nedoporučuji spoléhat se na to, že „si proto když tak do stanu doběhnu“, ale vybavit se již od rána nejlépe vším potřebným a do stanového městečka se vracet až po skončení posledního vystoupením.
S rozlohou však také přibylo stageu, stánků s občerstvením a především prostoru, na kterém se můžete podle vašeho gusta bavit.
Hlavní hvězdou loňského roku se stala, bývala zpěvačka skupiny Morcheeba Skye, jejíž vystoupení skutečně stálo zato. Vzhledem k mírnému vzrůstu cen vstupenek můžeme předpokládat, že letos možná uvidíme hvězdy většího kalibru. Každopádně i bez nich je Sázava vždy báječnou potěchou pro tělo a především duši. Kdo zná prostředí takovýchto masový akci, jistě porozumí, kdo ne, neměl by váhat a okusit.
Teď několik důležitých informací nakonec. Vstupenky je dobré si nakoupit v předprodeji. Rozhodně se to vyplatí víc než na místě a i kdybyste později z nějakého důvodu nemohli jet, jistě se vám podaří lístek udat. Vlastní jídlo a pití můžete mít pouze ve stanech, ale i v areálu se dá vcelku poživatelně a v rámci možností levně pojíst. Při nepřízni počasí (to je samozřejmě zajištěno pořadateli slunečné a bez srážek, ale přeci jen kdyby náhodou) doporučuji vybavit se pláštěnkou. Nemusíte se stydět! Ostatním vážně o váš vzhled nepůjde a bude se vám pařit lépe než s deštníkem nad hlavou. Bezesporu výhodou je také pořídit si na stan zámeček. Pokud náš národ jen trochu znáte, jistě to chápete.
Tolik asi k dobrým radám. Teď už snad jen, že letos se festival koná od 30. 7. do 3. 8. a předprodej vstupenek již začal. Přeji vám, ať vám to čekání utíká rychleji než mně a pokud se mi podařilo vás k návštěvě festivalu přesvědčit, také ty nejskvělejší zážitky.
Veronika Zelenková
čtvrtek 13. března 2008
TOXIQUE
Do podvědomí české hudební scény se poslední dobou stále více vrývá pop-progressivní kapela s příznačným názvem TOXIQUE. Styl této pětičlenné formace se pohybuje na vlnách retropopu, souljazzu a grooverocku. Klára Vytisková, zpěvačka s precizním hlasem, je tahounem kapely, ale za jejich rozvíjejícím se úspěchem samozřejmě stojí i ostatní členové, kteří za své největší hudební vzory považují takové osobnosti hudby, jako jsou Stevie Wonder, Amy Winehouse nebo Gwen Stefani.
Poprvé na sebe skupina upozornila loni v létě, když jako předkapela hráli na koncertním turné skupiny Monkey Business. Představili se také v Eurosongu, dále byli nominovaní na hudební ceny televize Óčko v kategorii Objev roku a dostali se do semifinále soutěže Coca-Cola PopStar.
Před měsícem tato intoxikovaná banda vydala své debutové CD s jednoduchým názvem Toxique. Texty na desce jsou psány v angličtině, protože dle zpěvaččiných slov se kapela nechce podřizovat českému trhu a tím jsou právě TOXIQUE tak výjimeční.
PETRA NESTÁVALOVÁ
Poprvé na sebe skupina upozornila loni v létě, když jako předkapela hráli na koncertním turné skupiny Monkey Business. Představili se také v Eurosongu, dále byli nominovaní na hudební ceny televize Óčko v kategorii Objev roku a dostali se do semifinále soutěže Coca-Cola PopStar.
Před měsícem tato intoxikovaná banda vydala své debutové CD s jednoduchým názvem Toxique. Texty na desce jsou psány v angličtině, protože dle zpěvaččiných slov se kapela nechce podřizovat českému trhu a tím jsou právě TOXIQUE tak výjimeční.
PETRA NESTÁVALOVÁ
Jeden svět 2008
Ve středu 5. března začal v Praze již 10. ročník festivalu dokumentů o lidských právech Jeden svět 2008, který dnes patří mezi nejvýzmamější podobně zaměřené akce na světě a jeho součástí je bohatý kulturně-vzdělávací program. Probíhat bude nejen v Praze, ale i v dalších 28 městech po celém Česku včetně Českých Budějovic.
Hlavní zaměření festivalu je na dokumenty o lidských právech, jejich zprostředkování běžnému divákovi, ke kterému se jen těžko dostávají, o to méně na promítacích plátnech kin. Jedná se o soutěžní festival, postupně budou vyhlášeny dvě hlavní a dalších 6 vedlejších cen. V rámci programu bude divákům představeno 138 filmů z celého světa.
Festival se orientuje v první řadě na mladé lidi, především studenty vysokých a středních (ale i základních) škol. Jeho cílem je seznamovat přístupnou cestou s problematikou demokracie a porušování lidských práv v dnešní společnosti. Důraz je kladen na to, aby dokumenty, které jsou pro mladého člověka rozhodně zajímavější než různé brožury nebo suché monology učitelů apod., se prezentovaly jako svébytná umělecká forma, která má mnoho možností, jak originálně působit na diváka. Ale festival není jenom o filmech, provází jej mnoho workshopů, debat, přednášek či tématických výstav, využívá tedy nejrůznějších sdělovacích prostředků.
Nedílnou součástí festivalu je i Jeden svět na školách, jehož součástí je promítání filmů, diskuze se žáky a učiteli, semináře pro pedagogy, literární, fotografické a výtvarné soutěže či podpora volnočasových filmových klubů. Do programu Jednoho světa na školách se letos zapojilo více než 2200 škol. Jeden svět společně s Českou televizí se také zapojili do mezinárodního projektu Proč potřebujeme demokracii? Cílem projektu je skrze dokumentární filmy iniciovat celosvětovou diskusi o demokracii.
Organizátoři se snaží především přinášet komplexní a vyvážené informace, které umožní lidem hlubší pochopení souvislostí nejzávažnějších zahraničně-politických problémů, přispívat k otevření obecné diskuze o roli každého z nás, posilovat vědomí důležitosti osobní občanské angažovanosti. Nejedná se jen o ukazování problémů, "provokování" a diskutování, Jeden svět je i vzdělávací projekt - pomáhá například pedagogům začlenit vzdělávání o lidských právech a další témata do výuky, usnadňuje žákům vidět události v širších souvislostech, zpestřuje jejich vnímání světa a učí je artikulovat svůj názor v otevřené debatě. Jde o to ukázat každému, že i on má možnost "něco dělat".
V čem spočívá největší přínos Jednoho světa? Především vzdělává a napomáhá uvědomění si. Lhostejnost, nevědomost a předsudky jdou ruku v ruce a jsou známkou malosti, která dává prostor špatnostem, nesvobodě a tyranii. "Lidé bděte!", a nemyslete si, že dnes už nám nesvoboda nehrozí, navíc to, že třeba nepůsobí přímo na nás, neznamená, že se nás netýká. Nesmíme zapomínat, že na získání naší svobody, jedné z nejcennějších hodnot, měli obrovskou zásluhu právě občané států, které sami byly již svobodné, teď je řada i na nás.
Jeden svět 2008 v Českých Budějovicích
Festival Jeden svět 2008 v Českých Budějovicích se koná za podpory statutárního města České Budějovice a Jihočeského kraje, je zařazen mezi „Zvlášť významné akce v roce 2008“. Akce se koná pod záštitou hejtmana Jihočeského kraje RNDr. Jana Zahradníka a primátora statutárního města České Budějovice Mgr. Juraje Thomy. Pořadateli jsou nadace Člověk v tísni a kino Kotva, spolupracují též se studenty Jihočeské univerzity.
- Program: Kino Kotva Lidická 235, České Budějovice (http://www.kinokotva.cz/)
12. 3. Putování červené ledničky / Srbsko / 2007 / 52 min. 18:00 War/Dance / USA / 2006 / 105 min. 20:00 Kongo: hluboké ticho / USA, Kongo / 2007 / 77 min.
13.3. 16:30 Dopis Anně / Švýcarsko / 2008 / 83 min. 18:00 Ve stínu Proroka / Finsko / 2007 / 90 min. 20:00 Na konci duhy / Austrálie, Francie / 2007 / 84 min.
14.3. 16:15 Plavba po Jang C'-ťiang / Kanada / 2007 / 93 min. 18:00 Globální pohoda / USA / 2007 / 100 min. 20:00 Dámy v bílém / Česká republika / 2008 / 53 min.
15.3. 17:00 Severní Korea, jeden den života / Nizozemí / 2004 / 48 min. 18:00 Děti v otroctví / Velká Británie / 2007 / 90 min. 20:00 Vládneme, nerušit / Česká republika / 2007 / 52 min. (Po filmu debata s Erikem Tabery, autorem předlohy)
Hlavním zdrojem byly a doplňující informace získáte na stránkách festivalu : http://www.jedensvet.cz/ Speciál České televize s možností prohlédnout si vítězné snímky minulých ročníků a upoutávky : http://www.ceskatelevize.cz/specialy/jedensvet2008/
Ondřej Brynych (bW)
Hlavní zaměření festivalu je na dokumenty o lidských právech, jejich zprostředkování běžnému divákovi, ke kterému se jen těžko dostávají, o to méně na promítacích plátnech kin. Jedná se o soutěžní festival, postupně budou vyhlášeny dvě hlavní a dalších 6 vedlejších cen. V rámci programu bude divákům představeno 138 filmů z celého světa.
Festival se orientuje v první řadě na mladé lidi, především studenty vysokých a středních (ale i základních) škol. Jeho cílem je seznamovat přístupnou cestou s problematikou demokracie a porušování lidských práv v dnešní společnosti. Důraz je kladen na to, aby dokumenty, které jsou pro mladého člověka rozhodně zajímavější než různé brožury nebo suché monology učitelů apod., se prezentovaly jako svébytná umělecká forma, která má mnoho možností, jak originálně působit na diváka. Ale festival není jenom o filmech, provází jej mnoho workshopů, debat, přednášek či tématických výstav, využívá tedy nejrůznějších sdělovacích prostředků.
Nedílnou součástí festivalu je i Jeden svět na školách, jehož součástí je promítání filmů, diskuze se žáky a učiteli, semináře pro pedagogy, literární, fotografické a výtvarné soutěže či podpora volnočasových filmových klubů. Do programu Jednoho světa na školách se letos zapojilo více než 2200 škol. Jeden svět společně s Českou televizí se také zapojili do mezinárodního projektu Proč potřebujeme demokracii? Cílem projektu je skrze dokumentární filmy iniciovat celosvětovou diskusi o demokracii.
Organizátoři se snaží především přinášet komplexní a vyvážené informace, které umožní lidem hlubší pochopení souvislostí nejzávažnějších zahraničně-politických problémů, přispívat k otevření obecné diskuze o roli každého z nás, posilovat vědomí důležitosti osobní občanské angažovanosti. Nejedná se jen o ukazování problémů, "provokování" a diskutování, Jeden svět je i vzdělávací projekt - pomáhá například pedagogům začlenit vzdělávání o lidských právech a další témata do výuky, usnadňuje žákům vidět události v širších souvislostech, zpestřuje jejich vnímání světa a učí je artikulovat svůj názor v otevřené debatě. Jde o to ukázat každému, že i on má možnost "něco dělat".
V čem spočívá největší přínos Jednoho světa? Především vzdělává a napomáhá uvědomění si. Lhostejnost, nevědomost a předsudky jdou ruku v ruce a jsou známkou malosti, která dává prostor špatnostem, nesvobodě a tyranii. "Lidé bděte!", a nemyslete si, že dnes už nám nesvoboda nehrozí, navíc to, že třeba nepůsobí přímo na nás, neznamená, že se nás netýká. Nesmíme zapomínat, že na získání naší svobody, jedné z nejcennějších hodnot, měli obrovskou zásluhu právě občané států, které sami byly již svobodné, teď je řada i na nás.
Jeden svět 2008 v Českých Budějovicích
Festival Jeden svět 2008 v Českých Budějovicích se koná za podpory statutárního města České Budějovice a Jihočeského kraje, je zařazen mezi „Zvlášť významné akce v roce 2008“. Akce se koná pod záštitou hejtmana Jihočeského kraje RNDr. Jana Zahradníka a primátora statutárního města České Budějovice Mgr. Juraje Thomy. Pořadateli jsou nadace Člověk v tísni a kino Kotva, spolupracují též se studenty Jihočeské univerzity.
- Program: Kino Kotva Lidická 235, České Budějovice (http://www.kinokotva.cz/)
12. 3. Putování červené ledničky / Srbsko / 2007 / 52 min. 18:00 War/Dance / USA / 2006 / 105 min. 20:00 Kongo: hluboké ticho / USA, Kongo / 2007 / 77 min.
13.3. 16:30 Dopis Anně / Švýcarsko / 2008 / 83 min. 18:00 Ve stínu Proroka / Finsko / 2007 / 90 min. 20:00 Na konci duhy / Austrálie, Francie / 2007 / 84 min.
14.3. 16:15 Plavba po Jang C'-ťiang / Kanada / 2007 / 93 min. 18:00 Globální pohoda / USA / 2007 / 100 min. 20:00 Dámy v bílém / Česká republika / 2008 / 53 min.
15.3. 17:00 Severní Korea, jeden den života / Nizozemí / 2004 / 48 min. 18:00 Děti v otroctví / Velká Británie / 2007 / 90 min. 20:00 Vládneme, nerušit / Česká republika / 2007 / 52 min. (Po filmu debata s Erikem Tabery, autorem předlohy)
Hlavním zdrojem byly a doplňující informace získáte na stránkách festivalu : http://www.jedensvet.cz/ Speciál České televize s možností prohlédnout si vítězné snímky minulých ročníků a upoutávky : http://www.ceskatelevize.cz/specialy/jedensvet2008/
Ondřej Brynych (bW)
středa 12. března 2008
Once: Music from the Motion Picture (soundtrack)
„I don't know you / but I want you / all the more for that / words fall through me / and always fool me / and I can't react…“ – Takto začíná text skladby, o jejíž protagonistech se v posledních několika týdnech dost mluvilo (a stále mluví) v souvislosti s letošním udělováním Oscarů. Mnozí již zajisté správně tuší, že jde o Falling Slowly z filmu Once v podání irského Glena Hansarda a české Markéty Irglové, kteří byli oceněni v kategorii Nejlepší filmová píseň.
Že je Falling Slowly skladba „povedená“, nemusím snad zmiňovat. Ostatně mi tu nejde ani tak o pění ód a pronášení slov chvály pouze na tuhle záležitost, ale o čistě subjektivní pohled na celý soundtrack k filmu Once. V souvislosti s Oscary (popř. i co se týče udělování hudebních cen Grammy) toho bylo o písni řečeno a napsáno už spoustu. V každém případě si myslím, že by Falling Slowly i bez takových příkras jako je nálepka „nejlepší filmová píseň“ neztratila nic na půvabu, co v sobě má. Naopak se trochu obávám, zda jí ten humbuk kolem spíš tak trošku „neuškodí“ – je evidentní, že hudba dvojice Hansard-Irglová (a vůbec i Hansardova kapela The Frames) patří mezi ty nezávislé. Oscar jim – krom zaslouženého ocenění – přinesl i možnost zviditelnit se. A tak mě napadá, aby se postupem času z úžasné Falling Slowly vlivem okolností, posluchačů (neplatí to o skladbě jako takové) nestala věc tak trošku fádní a ohraná…
Album obsahuje 13 skladeb v produkci Glena Hansarda. Je třeba zmínit, že několik skladeb se objevilo i na albu The Swell Seasons z roku 2006, z nichž několik skladeb bylo možné zaslechnout v Hřebejkově filmu Kráska v nesnázích, a tak je fakt, že samotný soundtrack možná nepřinesl zase nic až tak nového a objevného – tedy ne pro ty, kdo The Swell Seasons nebo samotné The Frames znají již z dřívějška. Ale zaměřme se jen na soundtrack jako na celistvé individuum – bez toho, zda se nějaký singl objevil či neobjevil i jinde.
Při prvotním poslechu možná celkový dojem z alba tíhne ke stísněnosti a melancholii, ale nejen ti, kterým je album blízké, budou souhlasit, že skladby jsou poskládány tak, že výsledný efekt je prostě dobrý, ne-li víc než „dobrý“. Nejde jen o změť skladeb s nádechem právě té „citovosti“, ale i o skladby hlasitější a impulzivnějšího ražení jako například Broken Hearted Hoover Fixer Sucker Guy, kde je možné vnímat i jakousi uvolněnost díky přítomnosti smíchu obou protagonistů v písni, nebo skladba Trying To Pull Myself Away, která člověka prostě nakopne a vytrhne ze snivého přemítání.
Pozoruhodná je skladba The Hill, kdy člověka z Markétina hlasu skoro až mrazí. Naoko se může zdát, že jde jen o prostý „křehký hlásek“ mladé zpěvačky, ale právě v té naprosté jednoduchosti celé skladby je ta síla efektu patrná. Mezi nejpovedenější považuji jak Falling Slowly, If You Want Me, a píseň When Your Mind´s Made Up, tak především Leave a jako poslední na albu song Say It To Me Now, které Glen zazpíval opravdu úchvatně. Čistě z osobního pohledu jsou záležitostí z celého alba snad nejlepší – imponuje mi v nich Glenův hlas, to, s jakým emotivním zápalem oba songy zazpíval. Ostatně o jeho živých vystoupeních je známo, že se při nich dokáže naprosto ponořit do písní a jako divák má člověk pocit, že ruší, že vlastně nehraje ani pro něj. Tak sugestivní prý dokáže být.
Myslím, že album je to opravdu výborné – alespoň pro ty, kteří v hudbě nehledají jen možnost odreagovat se a nesází na první dojem, ale naopak ji vnímají mnohem intenzivněji a hledají v ní něco víc než jen příjemný rytmus… Nakonec i díky Oscarovi (resp. to, že v souvislosti s jeho získáním hraje roli česká protagonistka) se na tuhle okolnost poukázalo, což mě na tom nesmírně těší.
Eva Dvořáková
Že je Falling Slowly skladba „povedená“, nemusím snad zmiňovat. Ostatně mi tu nejde ani tak o pění ód a pronášení slov chvály pouze na tuhle záležitost, ale o čistě subjektivní pohled na celý soundtrack k filmu Once. V souvislosti s Oscary (popř. i co se týče udělování hudebních cen Grammy) toho bylo o písni řečeno a napsáno už spoustu. V každém případě si myslím, že by Falling Slowly i bez takových příkras jako je nálepka „nejlepší filmová píseň“ neztratila nic na půvabu, co v sobě má. Naopak se trochu obávám, zda jí ten humbuk kolem spíš tak trošku „neuškodí“ – je evidentní, že hudba dvojice Hansard-Irglová (a vůbec i Hansardova kapela The Frames) patří mezi ty nezávislé. Oscar jim – krom zaslouženého ocenění – přinesl i možnost zviditelnit se. A tak mě napadá, aby se postupem času z úžasné Falling Slowly vlivem okolností, posluchačů (neplatí to o skladbě jako takové) nestala věc tak trošku fádní a ohraná…
Album obsahuje 13 skladeb v produkci Glena Hansarda. Je třeba zmínit, že několik skladeb se objevilo i na albu The Swell Seasons z roku 2006, z nichž několik skladeb bylo možné zaslechnout v Hřebejkově filmu Kráska v nesnázích, a tak je fakt, že samotný soundtrack možná nepřinesl zase nic až tak nového a objevného – tedy ne pro ty, kdo The Swell Seasons nebo samotné The Frames znají již z dřívějška. Ale zaměřme se jen na soundtrack jako na celistvé individuum – bez toho, zda se nějaký singl objevil či neobjevil i jinde.
Při prvotním poslechu možná celkový dojem z alba tíhne ke stísněnosti a melancholii, ale nejen ti, kterým je album blízké, budou souhlasit, že skladby jsou poskládány tak, že výsledný efekt je prostě dobrý, ne-li víc než „dobrý“. Nejde jen o změť skladeb s nádechem právě té „citovosti“, ale i o skladby hlasitější a impulzivnějšího ražení jako například Broken Hearted Hoover Fixer Sucker Guy, kde je možné vnímat i jakousi uvolněnost díky přítomnosti smíchu obou protagonistů v písni, nebo skladba Trying To Pull Myself Away, která člověka prostě nakopne a vytrhne ze snivého přemítání.
Pozoruhodná je skladba The Hill, kdy člověka z Markétina hlasu skoro až mrazí. Naoko se může zdát, že jde jen o prostý „křehký hlásek“ mladé zpěvačky, ale právě v té naprosté jednoduchosti celé skladby je ta síla efektu patrná. Mezi nejpovedenější považuji jak Falling Slowly, If You Want Me, a píseň When Your Mind´s Made Up, tak především Leave a jako poslední na albu song Say It To Me Now, které Glen zazpíval opravdu úchvatně. Čistě z osobního pohledu jsou záležitostí z celého alba snad nejlepší – imponuje mi v nich Glenův hlas, to, s jakým emotivním zápalem oba songy zazpíval. Ostatně o jeho živých vystoupeních je známo, že se při nich dokáže naprosto ponořit do písní a jako divák má člověk pocit, že ruší, že vlastně nehraje ani pro něj. Tak sugestivní prý dokáže být.
Myslím, že album je to opravdu výborné – alespoň pro ty, kteří v hudbě nehledají jen možnost odreagovat se a nesází na první dojem, ale naopak ji vnímají mnohem intenzivněji a hledají v ní něco víc než jen příjemný rytmus… Nakonec i díky Oscarovi (resp. to, že v souvislosti s jeho získáním hraje roli česká protagonistka) se na tuhle okolnost poukázalo, což mě na tom nesmírně těší.
Eva Dvořáková
úterý 11. března 2008
Cecelia Ahern – PS: Miluju Tě
„Patří k těm šťastným párům, jímž by každý mohl závidět…“
Když se mi tato kniha dostala do ruky, první, co mne zaujalo bylo, že irské spisovatelce Cecílii Ahern je teprve jedenadvacet let. Brzy po vydání se tento její román stal mezinárodním bestsellerem a vyšel ve více než třiceti zemích. Získal ocenění Passionate Pen Honour za nejromantičtější knihu roku 2004/2005, které je udíleno britskou veřejností v rámci Valentýnských cen. Cecelia byla zároveň nominována na ocenění v kategorii Objev roku Britské knižní ceny 2005.
Možná si spousta z vás řekne, že je to jen romantický příběh pro ženy, ale velice se mýlíte! PS: Miluju Tě je sice něžný a nečekaně romantický román, ale především také velice zábavný. Nemám bohužel zkušenosti s tím, že by ho četl nějaký muž, ale krátce po vydání byl i zfilmován a věřte, nebo ne, o řadu přede mnou seděl pár, který si půjčoval kapesníky. Tento příběh si prostě uchováte v srdci a v mysli ještě dlouho poté, co otočíte poslední stránku.
A o co tedy v tolik opěvovaném příběhu jde?
Holly a Gerry patří k těm šťastným manželským párům, jímž by každý mohl závidět. Náhle v jeho třiceti letech, odhalí lékaři u Gerryho rakovinu v konečném stadiu. Holly se v tom okamžiku zhroutí celý život. Nedokáže si představit život bez Gerryho a vlastně si ani nic takového představovat nechce. Nejvíc mě tady rozesmutnila scéna, kdy má strach odejít od jeho postele jen na záchod, aby mezi tím neumřel. Nicméně je tady již od první stránky jasné, že happyend se nekoná a že Gerry Holly natrvalo opouští.
Jejich plán byl jednoduchý. Zůstat spolu až do konce života. Osud však chamtivě změnil názor. Pár měsíců po jeho smrti dostane Holly balíček dopisů, které pro ni připravil její manžel. Nesou jednoduchý nadpis „SEZNAM“. Je to seznam úkolů, které musí každý měsíc udělat. Jeden z nich například zní: Ušetři si další modřiny a kup si lampičku na noční stolek! PS: Miluju Tě. Po tomhle prvním vzkazu si Holly uvědomí, že se Gerry vrátil, a tak s pomocí těchto dopisů, svých potrhlých kamarádek a milující rodiny, která ji někdy dohání k šílenství, postupně objevuje nový život, život bez Gerryho.
A na závěr ještě malá ochutnávka jednoho z dopisů…
Má drahá Holly,
nevím, kde jsi, nebo kdy přesně čteš tenhle dopis. Jen doufám, že se k Tobě v pořádku dostal. Nedávno jsi mi šeptala, že sama nedokážeš dál žít. Dokážeš, Holly.
Jsi silná a statečná a zvládneš to. Sdíleli jsme spolu mnoho krásných chvil a Tys dělala můj život.Tys udělala můj život. Ničeho nelituji. Ale v Tvém životě jsem jen jedna kapitola a další budou následovat. Vzpomínej na naše skvělé zážitky, ale prosím, neboj se připravit si jiné.
Díky za čest, kterou jsi mi prokázala, když ses stala mojí ženou. Za všechno jsem Ti navždy vděčný.
Kdykoli mě budeš potřebovat, věz, že jsem s Tebou.
Navždy Tvůj manžel a nejlepší přítel, Gerry.
Táňa Frolová
Když se mi tato kniha dostala do ruky, první, co mne zaujalo bylo, že irské spisovatelce Cecílii Ahern je teprve jedenadvacet let. Brzy po vydání se tento její román stal mezinárodním bestsellerem a vyšel ve více než třiceti zemích. Získal ocenění Passionate Pen Honour za nejromantičtější knihu roku 2004/2005, které je udíleno britskou veřejností v rámci Valentýnských cen. Cecelia byla zároveň nominována na ocenění v kategorii Objev roku Britské knižní ceny 2005.
Možná si spousta z vás řekne, že je to jen romantický příběh pro ženy, ale velice se mýlíte! PS: Miluju Tě je sice něžný a nečekaně romantický román, ale především také velice zábavný. Nemám bohužel zkušenosti s tím, že by ho četl nějaký muž, ale krátce po vydání byl i zfilmován a věřte, nebo ne, o řadu přede mnou seděl pár, který si půjčoval kapesníky. Tento příběh si prostě uchováte v srdci a v mysli ještě dlouho poté, co otočíte poslední stránku.
A o co tedy v tolik opěvovaném příběhu jde?
Holly a Gerry patří k těm šťastným manželským párům, jímž by každý mohl závidět. Náhle v jeho třiceti letech, odhalí lékaři u Gerryho rakovinu v konečném stadiu. Holly se v tom okamžiku zhroutí celý život. Nedokáže si představit život bez Gerryho a vlastně si ani nic takového představovat nechce. Nejvíc mě tady rozesmutnila scéna, kdy má strach odejít od jeho postele jen na záchod, aby mezi tím neumřel. Nicméně je tady již od první stránky jasné, že happyend se nekoná a že Gerry Holly natrvalo opouští.
Jejich plán byl jednoduchý. Zůstat spolu až do konce života. Osud však chamtivě změnil názor. Pár měsíců po jeho smrti dostane Holly balíček dopisů, které pro ni připravil její manžel. Nesou jednoduchý nadpis „SEZNAM“. Je to seznam úkolů, které musí každý měsíc udělat. Jeden z nich například zní: Ušetři si další modřiny a kup si lampičku na noční stolek! PS: Miluju Tě. Po tomhle prvním vzkazu si Holly uvědomí, že se Gerry vrátil, a tak s pomocí těchto dopisů, svých potrhlých kamarádek a milující rodiny, která ji někdy dohání k šílenství, postupně objevuje nový život, život bez Gerryho.
A na závěr ještě malá ochutnávka jednoho z dopisů…
Má drahá Holly,
nevím, kde jsi, nebo kdy přesně čteš tenhle dopis. Jen doufám, že se k Tobě v pořádku dostal. Nedávno jsi mi šeptala, že sama nedokážeš dál žít. Dokážeš, Holly.
Jsi silná a statečná a zvládneš to. Sdíleli jsme spolu mnoho krásných chvil a Tys dělala můj život.Tys udělala můj život. Ničeho nelituji. Ale v Tvém životě jsem jen jedna kapitola a další budou následovat. Vzpomínej na naše skvělé zážitky, ale prosím, neboj se připravit si jiné.
Díky za čest, kterou jsi mi prokázala, když ses stala mojí ženou. Za všechno jsem Ti navždy vděčný.
Kdykoli mě budeš potřebovat, věz, že jsem s Tebou.
Navždy Tvůj manžel a nejlepší přítel, Gerry.
Táňa Frolová
pondělí 10. března 2008
Milí návštěvníci,
ráda bych Vás pozvala na dokumentární snímek Jan Saudek s podtitulem „V pekle svých vášní, ráj v nedohlednu.“ Dokument bude vysílán dne 12. 3. 2008 v kině Dvořák v obci Ševětín. Začátek představení je plánován na 20. hodinu. Cena vstupenky je symbolických 50,- Kč.
Stručný obsah
Dokument vypráví životní příběh Jana Saudka jako velkolepé drama plné vzrušujících, ale i šokujících obrazů, myšlenek a iluzí. Jan Saudek je světově uznávaný fotograf mnohokrát oceněný a vystavovaný. Dokument se snaží zachytit složitou umělcovu duši a osobnost. Film je zpracován na tři obrazové linie. Barevná linie je filmová, čistá a „realistická“. Černobílá linie je nitrem samotného autora. Autorem a režisérem díla je Saudkův dlouholetý přítel Adolf Zika. Ten se i přes dlouholeté přátelství neomezuje na pouhé zaznamenávání vyslovovaného. Spolu s divákem se snaží o proniknutí za umělcovu masku a to i přes to, že je to často nepříjemné a bolestné.
Doufám, že Vám shlédnutý dokument přinese potěšení.
Lenka Dušáková
Stručný obsah
Dokument vypráví životní příběh Jana Saudka jako velkolepé drama plné vzrušujících, ale i šokujících obrazů, myšlenek a iluzí. Jan Saudek je světově uznávaný fotograf mnohokrát oceněný a vystavovaný. Dokument se snaží zachytit složitou umělcovu duši a osobnost. Film je zpracován na tři obrazové linie. Barevná linie je filmová, čistá a „realistická“. Černobílá linie je nitrem samotného autora. Autorem a režisérem díla je Saudkův dlouholetý přítel Adolf Zika. Ten se i přes dlouholeté přátelství neomezuje na pouhé zaznamenávání vyslovovaného. Spolu s divákem se snaží o proniknutí za umělcovu masku a to i přes to, že je to často nepříjemné a bolestné.
Doufám, že Vám shlédnutý dokument přinese potěšení.
Lenka Dušáková
Stopy lidí
Stopy lidí je výstava, kterou můžete právě nyní vidět v Národním muzeu. Má být oslavou lidské nohy jako nejstaršího dopravního prostředku a zároveň chce ukázat, kam až se lidstvo díky ní dostalo. Jejím účelem je zcela jistě také přilákání široké veřejnosti do muzea.
Výstava má několik částí. Nejprve zjistíte, jak se vlastně událo, že chodíme po dvou. Pak se úplně nečekaně ocitnete v době 1. světové války, hned zase na mořské lodi. Po můstku, který představuje křížovou cestu, se dostanete k expozici s náboženskou tematikou. Dále si můžete, za podpory papírových diváků, zaběhnout 20 metrů dlouhou trasu a v cíli si prohlédnete sportovní náčiní známých osobností i docela obyčejných lidí. Navštívíte ševcovskou dílnu, patologický ústav a okamžik strávíte ve vesmíru. Na závěr si milovníci českého jazyka počtou v množství rčení týkajících se nohou a chůze vůbec. Každý návštěvník má také možnost zanechat tady tu svou jedinečnou stopu.
Lidská noha a chůze je jistě velmi široké téma a jen těžko se dá celé postihnout. Tato výstava je toho důkazem. Najdete tu od každého trochu. Nic podrobněji, ani více do hloubky. Rychlým tempem přecházíte z tématu do tématu, z doby do doby. I v jednotlivých místnostech se vám věci zdají být trochu zmatené. Moderní skokanské lyže Aleše Valenty působí přece jenom trochu nepatřičně vedle kovových sáněk z dob Rakouska-Uherska.
Některé exponáty však určitě za zhlédnutí stojí. Jsou tak lákadly celé výstavy. Zajímavá je expozice bot a sandálů z celého světa. Zkuste poměřit svou nohu s polobotkou obra Josefa Musila z Brna. Silnější povahy se můžou zúčastnit operace náhrady kyčelního kloubu. A opravdu světovým unikátem jsou náplasti na otoky Járy Cimrmana, které ho chránily při jeho horských výstupech.
Je tedy jen na vás, jestli se na výstavu vydáte či nikoliv. Úplně ztracené odpoledne to určitě nebude, ale…
Iva Horálková
Výstava má několik částí. Nejprve zjistíte, jak se vlastně událo, že chodíme po dvou. Pak se úplně nečekaně ocitnete v době 1. světové války, hned zase na mořské lodi. Po můstku, který představuje křížovou cestu, se dostanete k expozici s náboženskou tematikou. Dále si můžete, za podpory papírových diváků, zaběhnout 20 metrů dlouhou trasu a v cíli si prohlédnete sportovní náčiní známých osobností i docela obyčejných lidí. Navštívíte ševcovskou dílnu, patologický ústav a okamžik strávíte ve vesmíru. Na závěr si milovníci českého jazyka počtou v množství rčení týkajících se nohou a chůze vůbec. Každý návštěvník má také možnost zanechat tady tu svou jedinečnou stopu.
Lidská noha a chůze je jistě velmi široké téma a jen těžko se dá celé postihnout. Tato výstava je toho důkazem. Najdete tu od každého trochu. Nic podrobněji, ani více do hloubky. Rychlým tempem přecházíte z tématu do tématu, z doby do doby. I v jednotlivých místnostech se vám věci zdají být trochu zmatené. Moderní skokanské lyže Aleše Valenty působí přece jenom trochu nepatřičně vedle kovových sáněk z dob Rakouska-Uherska.
Některé exponáty však určitě za zhlédnutí stojí. Jsou tak lákadly celé výstavy. Zajímavá je expozice bot a sandálů z celého světa. Zkuste poměřit svou nohu s polobotkou obra Josefa Musila z Brna. Silnější povahy se můžou zúčastnit operace náhrady kyčelního kloubu. A opravdu světovým unikátem jsou náplasti na otoky Járy Cimrmana, které ho chránily při jeho horských výstupech.
Je tedy jen na vás, jestli se na výstavu vydáte či nikoliv. Úplně ztracené odpoledne to určitě nebude, ale…
Iva Horálková
Vážení přátelé,
Plzeňské komorní divadlo J. K. Tyla má ve svém repertoáru nový kus, a to muzikál Chicago. Chicago mělo premiéru 1. 12. 2007. Hlavní osou celého příběhu je zločin, jehož zasloužený trest stále nepřichází. Tento příběh se odehrál v roce 1924 a popisuje osudy skutečných postav. První, kdo uvedl toto téma na divadelní prkna, byla Maurine Dallas Watkinsová roku 1926. Režie muzikálu se v plzeňském divadle chopil, velmi úspěšně, Roman Meluzín, šéf operety a
muzikálu Divadla J. K. Tyla. O choreografii se postaral Pavel Strouhal, jeho velmi dobrou práci podtrhly kostýmy a scéna z dílny Lucie Loosové.
Herci podali vynikající výkon. Hlavní roli – Roxie Hartovou ztvárnila Michaela Badinková, obzvlášť dobrý byl její výstup s písní „Já a mý baby“ s doprovodem tančících miminek v podání mužského baletu, nejen že tento kus pobavil velkou část hlediště ale zároveň si zachoval určitou serióznost a uměleckou úroveň. Zuzana Krištofová – Kolářová v roli vražedkyně Velmy Kellyové také předvedla pouze oslňující výkon, ať už při duetu „Nejlepší přítelkyně“ s M. Badinkovou nebo v písni „Jak sama to dělat mám“, kde se smísil její pěvecký a taneční talent. Z mužských postav se velmi dobře předvedl Bronislav Kotiš, jako mazaný a všemi vězeňkyněmi obletovaný právník Billy Flynn. Také Jan Kaštovský v roli Amose Harta, využívaného manžílka, byl publikem v konečném aplausu oceněn.
Na závěr bych ještě chtěla dodat, že velmi dobrým nápadem režiséra bylo vytvoření postavy klauna, jakéhosi uvaděče do děje, bylo to velmi přínosné zvláště pro diváky a jejich orientaci v ději. Kořením představení bylo nadšení všech herců a jejich kladné zaujetí pro věc, zkrátka z nich vyzařovalo velké nadšení, které se přeneslo na diváky, byla zde vynikající atmosféra.
Zcela určitě se podle mého názoru vyplatí udělat si výlet do Plzně a navštívit toto představení, jsem si jistá, že to nebude promarněný čas.
Lenka Königsmarková
muzikálu Divadla J. K. Tyla. O choreografii se postaral Pavel Strouhal, jeho velmi dobrou práci podtrhly kostýmy a scéna z dílny Lucie Loosové.
Herci podali vynikající výkon. Hlavní roli – Roxie Hartovou ztvárnila Michaela Badinková, obzvlášť dobrý byl její výstup s písní „Já a mý baby“ s doprovodem tančících miminek v podání mužského baletu, nejen že tento kus pobavil velkou část hlediště ale zároveň si zachoval určitou serióznost a uměleckou úroveň. Zuzana Krištofová – Kolářová v roli vražedkyně Velmy Kellyové také předvedla pouze oslňující výkon, ať už při duetu „Nejlepší přítelkyně“ s M. Badinkovou nebo v písni „Jak sama to dělat mám“, kde se smísil její pěvecký a taneční talent. Z mužských postav se velmi dobře předvedl Bronislav Kotiš, jako mazaný a všemi vězeňkyněmi obletovaný právník Billy Flynn. Také Jan Kaštovský v roli Amose Harta, využívaného manžílka, byl publikem v konečném aplausu oceněn.
Na závěr bych ještě chtěla dodat, že velmi dobrým nápadem režiséra bylo vytvoření postavy klauna, jakéhosi uvaděče do děje, bylo to velmi přínosné zvláště pro diváky a jejich orientaci v ději. Kořením představení bylo nadšení všech herců a jejich kladné zaujetí pro věc, zkrátka z nich vyzařovalo velké nadšení, které se přeneslo na diváky, byla zde vynikající atmosféra.
Zcela určitě se podle mého názoru vyplatí udělat si výlet do Plzně a navštívit toto představení, jsem si jistá, že to nebude promarněný čas.
Lenka Königsmarková
Narozeniny u Skaláka
Rád bych k hudebním tématům přiřadil svůj článek, ne zcela typický pro tuto tématickou složku. Nejedná se o recenzi běžné hudební akce, ale myslím, že menší odchylky mohou být ku prospěchu věci.
Ve dnech 24. 2. 2008 až 2. 3. 2008 se ve zcela jedinečném objektu Skalákova mlýna uskutečnila letos již druhá oficiální oslava narozenin několika lidí, kteří umí užít správného významu slova zábava. Již objekt sám skýtá nezapomenutelný zážitek pouze svým vzezřením. Myslím, že každému z návštěvníků jako první přijde na mysl slovo umělecké dílo. Mlýn, zasazen do krásné krajiny Vysočiny, v neveliké vzdálenosti od obce Želetava, je postaven a dlouhá léta tvořen k obrazu svého majitele. Rozlehlá kamenná centrální budova je obehnána dřevo-kamennými hradbami s vížkami v rozích. Tímto uspořádáním vzniká uzavřený prostor dvora, kterému v čele vévodí centrální pódium, využívané při častých letních akcích. Jistou idyličnost všemu dodává malý rybník s podélným molem po jedné straně, sloužící plně návštěvníkům k využití dle jejich uvážení. Je ovšem jasné, že v tomto ročním období bylo využíváno převážně interiéru, i když jedna z účastnic si přesto již v prvním dnu, při nechtěném koupání, vyzkoušela teplotu vody. Interiér je tvořen několika místnostmi propojenými navzájem důmyslným labyrintem chodeb. Nechybí zde velice atypický bar (postaven z bot) na jehož stropě naleznete mimo jiné např.: protézu, psací stroje , jízdní kolo a spoustu jiného haraburdí, vše (snad) důmyslně upevněno. Centrální jádro tvoří visuté dřevěné podium s mnoha stoly a gauči, na kterých nejeden návštěvník (pouze ten šťastnější) složil hlavu. Pod tímto podiem se nachází ve z části otevřeném prostoru obrovský kotel na dřevo, starající se o luxusní teplotu. V hale, nacházející se trochu mimo ostatní prostory, se odehrávala většina hudebních interpretací. Uznávám, že popisovat ztvárnění objektu je téměř nemožné, jelikož je tvořen úmyslně a neúmyslně vrstvenými či visícími předměty nejrozmanitějšího původu. Pouze jsem se pokusil o stručný nástin, k dokreslení představy o akci.
V průběhu celé akce se staraly o živou zábavu kapely a několik DJ's. Vystoupení česko-rakouské kapely Die Blaue Trottel Parade se tentokrát obešlo bez typického modrého zbarvení interpretů, což ani v nejmenším neubralo na expresivnosti a samozřejmě ani na kvalitě jejich vystoupení. Mimo jiné vystoupily i kapely Shitt swepers či Ikarův pád. Obě kapely předvedly opravdu dobrý bigbeat, který nemohl urazit ani nejzarputilejší příznivce tohoto žánru. Prostor dostaly i dvě kapely z Třebíče, jejichž název se bohužel ztratil ve víru událostí. Pro zpestření sobotního večera se promítaly na plátno krátké filmy z fondu Tomáše Dohnala, který byl zároveň jedním z pořadatelů, a práce několika studentů FAMU.
Věřím, že všichni návštěvníci se skvěle bavili a odcházeli obohaceni o krásné zážitky a rádi se opět příští rok sjedou U Skaláka. Mimo to bych velice rád poděkoval pořadatelům za jejich výborně odvedenou práci. Budu rád, když se necháte inspirovat a na příští, letní nebo zimní, akci se potkáme. Nejbližší letní akce je první víkend začátku letních prázdnin, přijďte a jistě nebudete litovat.
Jiří Řezáč
Ve dnech 24. 2. 2008 až 2. 3. 2008 se ve zcela jedinečném objektu Skalákova mlýna uskutečnila letos již druhá oficiální oslava narozenin několika lidí, kteří umí užít správného významu slova zábava. Již objekt sám skýtá nezapomenutelný zážitek pouze svým vzezřením. Myslím, že každému z návštěvníků jako první přijde na mysl slovo umělecké dílo. Mlýn, zasazen do krásné krajiny Vysočiny, v neveliké vzdálenosti od obce Želetava, je postaven a dlouhá léta tvořen k obrazu svého majitele. Rozlehlá kamenná centrální budova je obehnána dřevo-kamennými hradbami s vížkami v rozích. Tímto uspořádáním vzniká uzavřený prostor dvora, kterému v čele vévodí centrální pódium, využívané při častých letních akcích. Jistou idyličnost všemu dodává malý rybník s podélným molem po jedné straně, sloužící plně návštěvníkům k využití dle jejich uvážení. Je ovšem jasné, že v tomto ročním období bylo využíváno převážně interiéru, i když jedna z účastnic si přesto již v prvním dnu, při nechtěném koupání, vyzkoušela teplotu vody. Interiér je tvořen několika místnostmi propojenými navzájem důmyslným labyrintem chodeb. Nechybí zde velice atypický bar (postaven z bot) na jehož stropě naleznete mimo jiné např.: protézu, psací stroje , jízdní kolo a spoustu jiného haraburdí, vše (snad) důmyslně upevněno. Centrální jádro tvoří visuté dřevěné podium s mnoha stoly a gauči, na kterých nejeden návštěvník (pouze ten šťastnější) složil hlavu. Pod tímto podiem se nachází ve z části otevřeném prostoru obrovský kotel na dřevo, starající se o luxusní teplotu. V hale, nacházející se trochu mimo ostatní prostory, se odehrávala většina hudebních interpretací. Uznávám, že popisovat ztvárnění objektu je téměř nemožné, jelikož je tvořen úmyslně a neúmyslně vrstvenými či visícími předměty nejrozmanitějšího původu. Pouze jsem se pokusil o stručný nástin, k dokreslení představy o akci.
V průběhu celé akce se staraly o živou zábavu kapely a několik DJ's. Vystoupení česko-rakouské kapely Die Blaue Trottel Parade se tentokrát obešlo bez typického modrého zbarvení interpretů, což ani v nejmenším neubralo na expresivnosti a samozřejmě ani na kvalitě jejich vystoupení. Mimo jiné vystoupily i kapely Shitt swepers či Ikarův pád. Obě kapely předvedly opravdu dobrý bigbeat, který nemohl urazit ani nejzarputilejší příznivce tohoto žánru. Prostor dostaly i dvě kapely z Třebíče, jejichž název se bohužel ztratil ve víru událostí. Pro zpestření sobotního večera se promítaly na plátno krátké filmy z fondu Tomáše Dohnala, který byl zároveň jedním z pořadatelů, a práce několika studentů FAMU.
Věřím, že všichni návštěvníci se skvěle bavili a odcházeli obohaceni o krásné zážitky a rádi se opět příští rok sjedou U Skaláka. Mimo to bych velice rád poděkoval pořadatelům za jejich výborně odvedenou práci. Budu rád, když se necháte inspirovat a na příští, letní nebo zimní, akci se potkáme. Nejbližší letní akce je první víkend začátku letních prázdnin, přijďte a jistě nebudete litovat.
Jiří Řezáč
Patrik Süskind - Parfém: Příběh vraha
Literárně vzdělaný autor Süskind vychází ve svém románě z velkých tradic E. T. A. Hofmannna a E. A. Poea a nezadá si s jejich fantastičností ani napínavostí. Jeho kriminálně laděný příběh, jehož pachatel je nám od počátku známý, sleduje čtenář bez dechu až do morbidního konce, který je v těsném sousedství romantické ironie.
Hlavním hrdinou je Jean-Baptiste Grenouille, který má výborný čich, ale on sám nemá žádnou vůni nebo zápach. Jelikož nepociťuje žádné emoce, ve své cestě za vytvořením dokonalé vůně se nezdráhá ani vraždění mladých dívek. Jeho osud končí tragicky. Nastříkal se svým parfémem a náhle byl zalit takovou krásou, jako by to byl zářivý oheň. Kolem něj se vytvořil kruh dvaceti, třiceti osob. Každý se ho chtěl dotknout, každý z něho chtěl kousek. Za chvíli z něj nic nezbylo, kanibalové jej snědli.
Na jedné straně, pokud jde o parfémy a jejich výrobu, se blíží dílo literatuře faktu, na druhé straně svou fantastičností a ironizováním racionálnosti je blízké pohrdavému postoji romantiků k vládě absolutního rozumu.
Neobvyklou smyslovostí čichových vjemů zavádí čtenáře do dosud neobjevených světů.
Petra Novotná
Hlavním hrdinou je Jean-Baptiste Grenouille, který má výborný čich, ale on sám nemá žádnou vůni nebo zápach. Jelikož nepociťuje žádné emoce, ve své cestě za vytvořením dokonalé vůně se nezdráhá ani vraždění mladých dívek. Jeho osud končí tragicky. Nastříkal se svým parfémem a náhle byl zalit takovou krásou, jako by to byl zářivý oheň. Kolem něj se vytvořil kruh dvaceti, třiceti osob. Každý se ho chtěl dotknout, každý z něho chtěl kousek. Za chvíli z něj nic nezbylo, kanibalové jej snědli.
Na jedné straně, pokud jde o parfémy a jejich výrobu, se blíží dílo literatuře faktu, na druhé straně svou fantastičností a ironizováním racionálnosti je blízké pohrdavému postoji romantiků k vládě absolutního rozumu.
Neobvyklou smyslovostí čichových vjemů zavádí čtenáře do dosud neobjevených světů.
Petra Novotná
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)