pátek 11. dubna 2008

Francesca Woodman, forografka bez tváře

Francesca Woodman ( 1958- 1981) je typický případ umělce, který se své slávy nedožil. Tato Američanka je známá svými černobílými fotografiemi sebe a svých ženských modelek. Několik let po její sebevraždě, se její práce dostala do povědomí mnoha Američanů, opravdovou slávu však její fotografie zažily až v Paříži.

Narodila se v Denveru dvoum úspěšným umělcům Georgovi a Betty Woodman. Fotografování objevila ve 13 letech, kdy jí otec koupil vlastní foťák. Vystudovala soukromou střední školu a rovnou zamířila na Rhode Island Scholl of Design. Jelikož s rodiči trávila každé léto v Itálii, požádala si o výměnný pobyt doŘíma. Zde se setkává s intelektuální, italskou společností. V roce 1979 se přestěhovala do New Yorku. V té době si New York držel ještě to malé, uvadající pozlátko Factory Andyho Warhola. Francesca rozeslala své portfolio všem módním fotografům v New Yorku, ale ani u jednoho neuspěla. Černobílá prostě už dávno nebyla v módě. Tyhle léta byly zkrátka na její styl příliš povrchní.

Wodmanové fotografie měly jen jedno velké téma. Byla to žena. Často fotila sebe, ze začátku jste ji mohli vidět na fotografiích ve viktoriánských šatech. Později si vybírala své modelky, převážně ve stejné věkové kategorii jako ona sama. Spoustu jejich děl ukazuje mladé ženy nahé a rozmazané, díky pohybu, který je v jejích fotkách dost určující. Zdá se totiž, jako by se postavě na fotografii právě něco přihodilo, vy jste zrovna přišli pozdě… Většina fotografií působí spíše negativním vzezřením a tajemstvím. Co se stalo těm nahým ženám, které před obličejem mají bílé papíry, zrcadlo? Co ty vyfotografovaná torza těl? I sama autorka, pokud fotila sebe, má přes obličej většinou pohozeny vlasy. To vyvolává několik otázek a možná spoustu nepravých odpovědí i na fakt, že v roce 1981 kvůli depresím vyskočila z okna.

Během svého krátkého života vydala několik knih s jejími fotografiemi. Nejznámější je ta, kterou uspořádala několik měsíců před smrtí: Some Disordere Interior Geometrios, kde své fotografie natiskla na podklad italské učebnice geometrie.

Francesca Woodman se dostala do podvědomí v roce 1998, na výstavě v Paříži. Její práce zaujali francozskou veřejnost natolik, že chození na výstavy Francescy Woodman byly módní záležitostí.

Petra Kloidová

Smrtící setkání

Autorkou „smrtící“ řady románů je známá spisovatelka Nora Roberts vystupující pod pseudonymem J. D. Robb. Pod svým pravým jménem píše pouze historické romány.
Hlavní hrdinka Eva je policistkou v New Yorku. Kromě toho je také dámou na vysokém místě společenského žebříčku. Tohoto místa docílila pomocí manžela Roarka. Dříve zločince, nyní věhlasného podnikatele a majitele všech možných pozemských i mimozemských míst a rekreačních středisek. V nejnovějším díle jde Evě „po krku“ propuštěná vražedkyně. Ta dává Evě za vinu své zatčení a ztrátu svobody. Nyní, aby se Evě pomstila, vraždí bez zjevného motivu a chystá se i na Evina manžela Roarka.

V knize si „na své“ přijdou fandové scifi a detektivního žánru. Kniha je napínavým a strhujícím příběhem roku 2052. Jediným snad zarážejícím faktem jsou různé telestěny, pohyblivé chodníky, čipy, automaty a to, že rok 2000 je pro ně „starověkem.“ Smrtící setkání je čtrnáctým románem.

Dosud vyšlo:

„Smrtící nahota“
„Smrtící sláva“
„Smrtící nesmrtelnost“
„Smrtící extáze“
„Smrtící pomsta“
„Smrtící rituál“
„Smrtící svátky“
„Smrtící spiknutí“
„Smrtící věrnost“
„Smrtící svědectví“
„Smrtící soud“
„Smrtící zrada“
„Smrtící svůdnost“

Ukázka:

Otevřela dveře do ztemnělého bytu.
Jenomže pach smrti nepotřebuje světlo, aby o sobě dal vědět. „Zatraceně,“ zasykla sevřenými rty, když jí smrdutý vzduch zaplnil ústa. „Máme tady mrtvolu, už v rozkladu. Zůstaň na chodbě, tady mi s ničím nepomůžeš. Světla naplno,“ nařídila. Lustry zaplály a osvítily přepychově zařízený obývák, žaluzie pečlivě zatažené a úplně překrývající okenní stěnu. Young spočíval na pohovce, kterou už zaručeně nikdo nepoužije. Měl na sobě oděv, původně snad župan, ale rozpínající se plyny vypudily ven tělesné tekutiny, které proměnily tkaninu k nepoznání.
Na stolku stála láhev brandy a sklenka od vína, na koberečku pod ním ležela malá napoleonka, tak, jak vypadla z doktorových prstů, nyní připomínajících tmavé uzenky.
„Budeš potřebovat svou terénní soupravu,“ podotkl Roarke.
„To ano“
„A tady tohle.“ Podal jí čistý kapesník, kterým si mohla zakrýt nos a ústa.

Dušáková Lenka

Láska je jen slovo…

Smrt se stala všední a snadnou. Každý ji může mít, každý z nás. Ale láska - kdo může mít lásku?
J. M. Simmel


Román je prvním do češtiny přeloženým Simmelovým dílem. Pro svůj příběh si autor zvolil prostředí soukromého školního internátu, kam většinou přicházejí děti z lepších rodin z celého světa, na které neměl nikdo čas a které vždycky cítily svou osamělost. Špatná výchova některé pokřivila a zkazila. - Páteří celého příběhu je něžná a hluboká láska mladého Olivera ke krásné Vereně, manželce úspěšného bankéře. Láska, která musí zůstat utajena a stane se tak předmětem vydírání.

Román Láska je jen slovo začíná prologem. Autor popisuje tichou zasněženou krajinu, které dominuje stará věž. Nikde ani živáčka, jen podivné houpání ruší hrobové ticho. Nahoře ve věži visí oběšenec. Jedná se o Olivera. Tou dobou cestuje vlakem jakýsi muž. Je mu 58 let a jmenuje se Albert Lazarus, pracuje jako šéfredaktor frankfurtského nakladatelství. Nikdy se neoženil, nemá rád děti. Otevírá rukopis, který musí přečíst a upravit, vydat nebo poslat autorovi zpět. Kniha začíná slovy: „Jmenuji se Oliver Mansfeld. Je mi 21 let a jsem synem Waltera Mansfelda.“ Rukopis má být podle skutečnosti. „Láska je jen slovo - román“. Albert během cesty rukopis přečetl - velice ho oslovil. Je to strhující příběh lásky - ale je-li vše autentické, je mladý muž v ohrožení života. Je mu jasné, že musí něco podniknout. V novinách si ale přečte zprávu: „Syn milionáře Mansfelda zavražděn“. Bylo už příliš pozdě, chlapec byl nalezen oběšen. Albert se rozhodne odevzdat rukopis na policii. Má vyjasnit zločin, který se stal, a zároveň ukázat historii nešťastné lásky, která začala 4. 9. 1960.

Dále je v knize rozepsán odehrávající se příběh lásky. Nejvíce se mi na tom všem líbilo, v jakém napětí se čtenář ke konci knihy ocitá. Na začátku je totiž uvedeno datum, kdy se Oliver rozhodne „odejít ze světa“ a když už se blíží již zmíněné datum, Oliver začíná pociťovat, že za chvíli přijde jeho konec, i když to nemůže vědět, protože právě prožívá nejkrásnější okamžiky s Verenou.
Verena se na konec rozhodne pro svého bohatého muže a napíše Oliverovi dopis na rozloučenou. V tu chvíli je rozhodnut. A to, co na začátku knihy vypadá jako vražda – je sebevraždou.

A teď ještě úryvek z písně, kterou si Verena oblíbila a kterou tak ráda Oliverovi zpívala.

Láska je jen slovo. Neznamená nic. Je to oblíbený způsob, jak říci: dva lidé se chtějí odvázat.
Láska je jen slovo, a když ta legrace začne, tím slovem přikrýváme hory hříchů. Láska je jen slovo, roztroušené po městě, citlivé slovíčko, a teď naprosto nevhodné. Láska je jen slovo. Ale aby bylo jasno. I když víme, že je neupřímné. Láska je jen slovo. Slovo, které hrozně rádi slyšíme.

Táňa Frolová

čtvrtek 10. dubna 2008

Velbloud

Na pátek 25.dubna si českobudějovický klub Velbloud přichystal skutečnou hudební lahůdku. Pánové Christian Michael Dunkley-Clark (zpěv), Pavel Turza (varhany), Honza Juklík (kytara) a Pavel Brož (bicí) působící v Čechách jako The Doors Revival poctí prostory této profláklé studentské hospůdky. Za téměř pár kaček si připomeneme nejslavnější hity legendární rockové kapely, o které se říká, že vynesla undergroundovou hudbu z podzemí na výsluní.

The Doors se poskládali v roce 1966. Základem pro vznik kapely bylo setkání Jima Morrisona (zpěv, texty) s Rayem Manzarekem (klávesy). Název „The Doors“ byl inspirován psychedelickým esejem Brány vnímání od Aldouse Huxleyho a veršem básníka Williama Blakea „dveře mezi známým a neznámým“. Kapelu doplnili Robby Krieger (kytara) a John Densmore (bicí). První debutové album s názvem The Doors vyšlo v roce 1967 a dodnes je považováno za nejlepší počin kapely. Snoubící se jedinečný Morrisonův zpěv s psychedelickými existenciálními texty zasáhly celou generaci a ovlivnily vývoj rockové hudby vůbec. Následovala alba Strange Days (1967) a Waiting For The Sun (1968). Nepodařené album The Soft Parade (1969) má na svědomí Morrisonova závislost na alkoholu a drogách. Tyto závislosti sice byly nedílnou součástí jeho image, ale právě této době se mu vymknuly z rukou, Morrison svým fanouškům nadával, plival na ně, atd. Novou šanci si The Doors vydobyli albem Morisson Hotel (1970) poté, co se Morrison vymanil z drogové závislosti. V roce 1971 se opět dostali na výsluní s deskou L.A.Woman. Načež pak vysílený Morrison, po čtyřech letech extremního vypětí, odjíždí zpytovat své svědomí do Paříže a soustředí hlavně na psaní poezie. Náhle však 3. července 1971 umírá. Jeho smrt je dodnes opředena tajemstvím. Podle úředních záznamů zemřel na infakrt v 27 letech. Morrison je pohřben na pařížském hřbitově slavných francouzských malířů, hudebníků, státníků a legendárních excentriků Pére Lachaise. Jeho hrob se později stal poutním místem hippies. Po Morrisonově smrti natočili zbylí členové ještě dva nepříliš zdařené tituly Other voices a Full Circle. Pak se kapela rozpadla. Inspiraci, kterou The Doors poskytli ostatním hudebním projektům, nacházíme především u Iggyho Popa, Joy Division, Young Gods a spousty dalších. Režisér Oliver Stone o „doorsech“ natočil v roce 1991 film The Doors.
Nevím, jak jste na tom s názorem na existence všemožných „revivalů“, ale v tomto případě jsem jedině ráda za kvalitní připomínku jedné z mých nejoblíbenějších kapel, jejichž koncertu jsem se díky svému věku nemohla nikdy zúčastnit.

Lucie Švecová

úterý 8. dubna 2008

New Kiss

Skupina New Kiss vznikla na jaře roku 1993 v Klatovech jako duo bývalých hráčů skupiny Pilouni Karla Luňáčka a Richarda Ekerta. První akce těchto muzikantů byly ještě v původním hostinci v Beňovech (dnes Country Saloon Beňovy, 1 km od Klatov směr Domažlice). V létě 1993 přišel do skupiny baskytarista Karel Kesman z formace UFO, které mělo v tomto období hudební pauzu. O půlroku později nevydržel hudební prázdniny UFA jeho další člen, sólový kytarista Míra Buchta a z New Kiss bylo již kvarteto, které v té době hrávalo pravidelně v restauraci u Huberta. Automatického bubeníka vystřídal o rok později bubeník živý – Pavel Hais, taktéž z UFA. V roce 1996 se New Kiss dostali do problémů, neboť svoji činnost obnovilo UFO a tři jeho bývalí členové šli za hlasem svého muzikantského srdce. Po krátké době tápání se v New Kiss zabydleli další hudebníci - Vladimír Hořký, který hrál s Ríšou a Kájou ještě v Pilounech na bicí. Poté vystřídal skupiny Akcent, Mercy a metalovou kapelu Asmodeus. Vláďa s sebou přivedl Honzu Roháče, vynikajícího kytaristu, který s New Kiss vydržel do roku 2000. Dnes je frontmanem své skupiny Maybe. Spolu s Honzou přišel také baskytarista Pavel Volena z tanečního orchestru Orion. Poté co odešel Honza Roháč se do New Kiss zapracoval nejmladší člen Vítek Buriánek.

Současná sestava New Kiss:
Richard Ekert – kytara, sólový zpěv
Karel Luňáček – klávesové nástroje
Vít Buriánek – kytara
Pavel Volena – baskytara
Vladimír Hořký – bicí

V této sestavě hrají již třetí rok.

V dubnu roku 2003 vydaly New Kiss CD s názvem Šestnáct růží. Jsou na něm skladby jako Jarní noc, Šestnáct růží, Dáma při těle, Chci šlapat trávu dál, Letní svítání, Noční můry, Balkán, Tajné přání. Již z výčtu písní je vidět, že některé si New Kiss skládají sami, jiné přejímají a upravují.
New Kiss můžete vidět a hlavně také slyšet na maturitních plesech a na Střelnici v Klatovech.

Petra Novotná

pondělí 7. dubna 2008

Tetování - Tak trochu jiné umění

Jeden z nejpodivnějších šperků, který kdy člověk vymyslel, zdobí stále více lidí. Tradiční vizitka kriminálníků se v posledních letech proměnila v nejrozšířenější módní ikonu. Tetování prožívá bouřlivý rozmach a každoročně se pod jehlu vrhají další tisíce lidí.Obrázek vrytý do kůže láká teenagery i čtyřicátníky, motorkáře i učitelky. Odhady uvádějí, že mezi mladými má nějaké tetování už každý čtvrtý.

Zájem o tétování soustavně roste. Zatímco před patnácti lety bylo v Česku jen pár tetovacích studií, dnes jich jsou přes víc než dvě stovky. Neroste jen množství, ale i kvalita tetování. Víc než o kérkách se dá mluvit o umění. Dřív měli všichni černobílé tetování, dnes jsou v módě především barevná provedení.

Tetování patřilo už ke zvykům primitivních kmenů a severoamerických Indiánů, kteří si takto zdobili tělo, aby ukázali své výjimečné vlastnosti. Také věřili, že je obrázek ochrání před zlými silami. Ve starověku pak Řekové, Egypťané, Římané a Trákové tetovali vězně a otroky. I křižáci se při tažení do Jeruzaléma nechali tetovat různými křesťanskými motivy, aby jim bylo zajištěno pohřbení ( i přestože bylo tetování v tu dobu zakázáno papežem). Ve středověku se tetování stalo zejména výsadou námořníků, vojáků a komediantů. O tetování se zajímal například kapitán James Cook. Tohle „značkování“ se používalo také ve válkách, aby se mohli identifikovat padlí. Módním hitem, který se rozmohl po světě, se tetování stalo po roce 1960, kdy začalo být v USA povoleno. V 90. letech 19. století vynalezl Američan Samuel O'Reilly elektrickou tetovací jehlu, která zkrátila dobu tetování.

Ostrá jehla zakusující se do kůže udělá za minutu cca tři sta vpichů a začerní flíček o velikosti pětníku. Barva je vpichována pod pokožku do další vrstvy kůže – škáry. To právě způsobuje trvanlivost obrázku. Po několika minutách taterovy práce zdobí kůži opuchlý, krvácející flek, který je potřeba tak 10 dní mýt antibakteriálním mýdlem a potírat mastí. Stejnou dobu se nesmí potetované místo vystavovat slunci, máčet ve vodě a ani jinak namáhat. Nejideálnější dobou pro tetování je tedy podzim nebo zima. Tetování je zahojené, když se odloupnou poslední stroupky a vytvoří se nová kůže a kérka se objeví v celé své kráse.

Pár zajímavostí na závěr:
-V roce 1992 se Angličan Chris Masterson vydržel nechat tetovat 25 hodin v kuse!
-Nejpotetovanějšími ženami světa jsou Kanaďanka Krystyne Kolorful a Američanka Julia Gnuse. Krystynu stála její ozdůbka 15 000 dolarů a trvalo celých deset let, než dosáhla současných 95% pokrytí. Julie má taktéž potetováno 95 % kůže.
- Tom Leopard, námořník ve výslužbě, který žije ve Skotsku, má 99,9 % těla pokryto tetováním vzoru leopardí kůže. Jediná část těla, která zbývá nepotetovaná, je vnitřek jeho uší a kůže mezi prsty

Hana Hrušková

Modrá pentle

„O tom, že není žádné my a oni, že není žádné tady a tam a že je to pro nás pro všechny dobré.“
Znám jedno místo, kde zapomenete na čas, zklidníte své tělo i mysl. Tichá hudba, příjemné aroma vonných tyčinek a vždy dobře naladěná společnost - to je čajovna Modrá pentle na Žižkově náměstí ve Vlašimi (střední Čechy).

Rozdílnou atmosféru ucítíte okamžitě. Pozitivní energie proudí bez optání do vašeho těla. Posadit se můžete k miniaturním stolečkům nebo na pódia se spoustou polštářků. Dostanete čajový lístek z ručně vyrobeného papíru a zvoneček, kterým jednoduše přivoláte obsluhu, kdykoliv budete potřebovat.

A právě v obsluze tkví největší kouzlo Modré pentle. Čajovna totiž vznikla jako oddělené pracoviště pro podporované zaměstnávání osob s mentálním postižením Integrovaného centra sociálních služeb Odlochovice. Celou dobu se o vás tedy starají klienti tohoto ústavu. Nejsou zde samozřejmě sami, pomáhá jim vždy jeden stálý zaměstnanec čajovny. Všichni jsou velmi milí. Svou práci zvládají na jedničku a hlavně vždy s úsměvem. Chovají se velmi bezprostředně. S chutí si s vámi popovídají a hravě vás nakazí svým bezmezným optimismem.

Jak už to v čajovně bývá, v nabídce je mnoho druhů čajů ze všech koutů světa. Ale můžete se nechat nalákat na banánové lasí, sahlep, chalvu, Burfi kuličky Kršnova dvora a další zajímavé dobrůtky. Místní specialitou je ovšem kuskus. Připravují ho zde buď nasladko s ovocem a šlehačkou, nebo ve slané variantě s fazolemi.

Čajovna funguje také jako kulturní centrum, kde se pořádají nejrůznější akce. V těchto příjemných prostorech prezentují svou práci klienti centra Odlochovice i umělci z široké veřejnosti. Modrá pentle je častým místem setkání. Zajít může každý, kdo hledá kousek klidného světa pro své rozjímání.

Akce duben:

  • Výstava obrázků z knoflíků (Int. cetrum soc. služeb Odlochovce)
  • 12. 4. 2008, 19:00 Přednáška Skryté pravdy o nejstarší… 9000 let staré józe
    - vypráví Ing. Jan Müller alias Jogi Mokshanand
  • 25. 4. 2008, 19:00 Večer krásy s Mary Kay
    - ukázky dekorativního líčení, nejnovější trendy, péče o pleť

Iva Horálková

OKO neboli Jian gui neboli The Eye,

to jsou názvy pro film, který vzešel v roce 2002 ze vzájemné spolupráce Velké Británie, Thajska, Hong Kongu a Singapuru. Podle tvůrců je tento film kombinací romance, thrilleru, dramatu, hororu a má v sobě prý také kus fantasy. Kdybych nevěděla nic o tématu filmu a měla bych se spokojit jen s názvem filmu a s předchozím výčtem všech žánrů, které dohromady tvoří tento snímek, buď bych nepřekonala svoji zvědavost a právě kvůli všem těm skloubeným žánrům bych tento filmový počin shlédla anebo bych v zájmu zachování své kulturní vzdělanosti tento film přešla bez další větší pozornosti. Hlavní postavou příběhu je mladá dívka Mun, která v dětství přišla o zrak. Po několika letech se podrobila operaci, která na první pohled dopadla dobře a Mun začala znovu vidět. Zároveň však zjišťuje, že se pozvolna vynořují i věci, které vidí jen ona. Vidí stínové přízraky a události, jejichž smysl nedokáže pochopit. Mun náhle vypozoruje, že se objevují na místech, kde má někdo zemřít nebo, kde někdo zemřel. Její svět se mění v jednu velkou noční můru a ona se utápí ve stále tíživějších depresích. Mun a její psycholog se snaží najít příčinu, z lékařškých záznamů zjistí, že dívka, díky jejíž rohovce Mun vidí měla ty samé vidiny. Její zdánlivou záchranou je podle Mun, když prožije tragický osud mrtvé dívky, to se stane ale při návratu do rodného města Mun přízraky znovu vidí, je jich velmi mnoho a ona pochopí, že na silnici, kde je velká kolona ve které uvízli se stane děsivá tragédie, to se také stalo. Mun se snaží všechny varovat ale nikdo ji nevěří, po obrovském výbuchu vletěla do Munina oka střepina a ona zase oslepla. Již to nespatřuje jako tragédii ale jako vysvobození, navíc našla lásku a to je pro ni to největší štěstí.

Po shlédnutí jsem dospěla k názoru, že ač to byl zajímavý film, dal by se stáhnout z původních sta minut na polovinu. Místy se film moc vlekl, místy vzbuzoval napětí a očekávání, které nebylo vždy naplněno. Řekla jsem, že to byl zajímavý film ale zcela jistě jen na jedno „použití.“ Pokud se pro tento film rozhodnete, přeji Vám intenzivní kulturní zážitek.

Režie: Danny Pang, Oxide Pang Chun
Hrají: Angelica Lee, Lawrence Chou, Wilson Yip, aj.

Lenka Königsmarková