Země lidí

„Země nám toho o nás poví mnohem více než všechny knihy, neboť nám klade odpor. Člověk pozná sám sebe, teprve když se dostane do křížku s překážkou. Ale aby ji zdolal, musí mít vhodný nástroj. Třeba hoblík nebo pluh. Sedlák při orbě dobývá na přírodě kousek po kousku určitá tajemství a pravda, kterou odhalí, má všeobecnou platnost. Stejně tak letadlo, nástroj vzdušné plavby, spojuje člověka se všemi odvěkými otázkami bytí. Mám stále před očima obraz své první letové noci v Argentině, temné noci, v níž řídce jako hvězdy probleskovala jen světla rozsetá po pláni. Každé z nich ohlašovalo v oceánu temnot zázrak lidské přítomnosti. Tam u rodinného krbu četli, rozjímali, důvěrně se svěřovali. U toho druhého se snad kdosi snažil zkoumat hvězdný prostor, lámal si hlavu nad výpočty o mlhovině v Andromedě. Tam se zase milovali. Tak zářily ohně rozhozené po krajině a chtěly být něčím živeny. I ty nejméně nápadné jako oheň básníkův, učitelův či tesařův. Ale kolik bylo mezi těmi živými hvězdami zavřených oken, kolik pohaslých hvězd, kolik lidí pohroužených v spánek… Stůj co stůj se musíme pokusit najít cestu k sobě. Stůj co stůj se musíme pokusit navázat spojení s těmi ohni, planoucími tu a tam v krajině.“ (A. de Saint-Exupéry: Země lidí)

Před pár dny se v médiích objevila zpráva týkající se údajného objasnění záhady kolem úmrtí Saint-Exupéryho, který byl po 31. červenci 1944 nezvěstný (pro ty, kdo neví, připomínám, že Exupéry byl mj. pilotem – z jednoho průzkumného letu nad Korsikou se již nevrátil), a to přiznáním jistého někdejšího pilota německé Luftwaffe Horsta Ripperta, který v knize Saint-Exupéry: Poslední tajemství tvrdí, že ho sestřelil právě on. Nevím, do jaké míry se jedná o pravdivý výrok, faktem ale je, že jsem se nad zprávou pozastavila, přiměla mě vrátit se k Exupéryho Zemi lidí – k jedné z mých nejoblíbenějších knih vůbec…

Již citovaný úvod knihy prozradí, jak je kniha laděná a zda potenciálního čtenáře může oslovit, aniž by předem znal její obsah. Ač knihu tvoří osm víceméně samostatných kapitol, v pořadí nazvaných Letecká linka, Kamarádi, Letadlo, Letadlo a planeta, Oáza, Na poušti, Daleko v poušti, Lidé, jedná se o vyprávění, kde názvy jednotlivých kapitol figurují jako určité „body“, které upřesňují skrytý obsah či myšlenku toho, čeho by si čtenář měl v kontextu celého díla průběžně „všímat“. Dílo je to zdánlivě docela prosté. Autor vzpomíná na zavádění prvních poštovních linek mezi Evropou a severní Afrikou, na průzkumné dálkové lety přes Saharu, Andy a Atlantský oceán, dále na svůj pobyt v saharské pevnosti na mysu Juby, kde byl v těsném styku s tamějšími domorodci, či například líčí noc, kdy byl zadržen republikánskými vojáky jako žurnalista ze španělské občanské války. Vzpomíná také na vypjaté okamžiky z vlastního života (ztracení v mlze nad severoafrickým pobřežím, havárie v libyjské poušti při vytrvalostním letu do Indočíny) i ze života svých kolegů – zejména přítele Mermoze, který zahynul v Jižním Atlantiku po mnoha průkopnických letech, a Henriho Guillaumeta, jehož pětidenní boj o život při havárii v zasněžených Andách byl Exupérymu důkazem, že člověk je schopný silou vůle překonávat sebe sama (ostatně toto bylo jedno z několika tvrzení, které Exupéry ve svých dílech usilovně zastával). Mimochodem právě Guillaumetovi je Země lidí věnována. Vyprávění tvoří úvahy o životě a smrti, přátelství, odvaze, tužbách a přáních, o vztazích mezi lidmi, ale i vztahu člověka k planetě a světu vůbec. Kniha je mi blízká právě dík tomu, že se žánrově nejedná ani tak o literaturu faktu, ale o něco mezi jí a esejem. I když je dílo jedním z několika leteckých „románů“ / próz (další je např. Kurýr na jih, Noční let, Válečný pilot), v Zemi lidí Exupéry klade a zodpovídá trochu jiné otázky – při pohledu na zemi z výšky jako by tím intenzivněji vyvstávaly základní problémy lidských vztahů, jako by se snáze rozpoznávaly pravé hodnoty bez zajetých konvencí a předsudků, jako by se odkrývala jistá absurdita a zbytečnost všech negativit v lidském konání… Vše je totiž docela prostinké a samo o sobě dobré, jde jen o to, zda člověk to krásné vůbec vidět a vnímat chce…

Někdo Zemi lidí možná vůbec nezná, do povědomí se mu z Exupéryho tvorby dostal pouze Malý princ, ale jsem přesvědčená, že koho kdy právě Malý princ oslovil a rád se k němu vrací, Země lidí ho rozhodně nezklame a přinutí ho k otázkám mnohem hlubším a k odpovědím mnohem uspokojivějším. Možná. Však kdo („cosi“) hledá, ten („cosi“) najde…

Eva Dvořáková