Je třeba zabít Sekala

Nedávno jsem viděla český film Je třeba zabít Sekala, samozřejmě jsem neváhala a disk vložila do přehrávače. Tento film mě upoutal již v prvních okamžicích a přesto že vím, že snímek je starší, rozhodla jsem se o něm napsat. Těm, co ho již viděli, příběh připomenout. Těm, co to štěstí zatím neměli, jej doporučit.

Tento film má to umění vtáhnout diváka do děje bez pomoci přehnaných efektů, klišé a mohutné lovestory. Dokáže to svým mrazivým příběhem a samozřejmě kamerou, která při natáčení snímku odvedla opravdu skvělou práci.

Sekal (Boguslav Linda ) je sedlák z moravské vesnice, který celé dětství trpěl tím, že je nemanželský syn, parchant. Když dospěl, stal se z něj zatrpklý a zlý člověk, který touží jen po pomstě. Jediným „přítelem“ mu byl další parchant, Záprdek. Sekal využil 2. světové války a začal ostatní sedláky udávat Němcům. Vlastníci gruntů byli později posláni do koncentračních táborů a někteří dokonce zabiti. Sekal se mezitím zmocnil jejich statků a hrál si na pána vesnice. To se samozřejmě ostatním nelíbilo a přemýšleli, jak Sekalovi v jeho jednání zabránit. Viděli pouze jedno řešení, zabít Sekala. Jejich zbabělost jim ale v činu bránila. Kdo to tedy provede? Je to jasné - nový kovář Baran (Olaf Lubaszenko), který měl cosi společného s partyzány a který skrývá svou ženu a své dítě. A kdyby to udělat nechtěl? Inu, bude chtít. Pantátové by jej totiž jinak Němcům práskli... Jak se vše na konec událo, prozrazovat nebudu, napíši jen to. Když film skončil, nebyla jsem si jista tím, kdo je horší, jestli Sekal, který se svým hrůzným chováním mstil za křivdy nebo banda sedláků, kteří mysleli pouze na svůj majetek a hráli si na bezúhonné občany.

Snímek Je třeba zabít Sekala byl oceněn snad na všech významných světových filmových festivalech a od Českého lva se dočkal rekordního počtu sošek. O výkonech polských herců, kteří ztvárnili hlavní postavy, není třeba diskutovat. Nechtěla bych ale opomenout herce vedlejších rolí, kteří se také nedali zahambit. Je to kněz (Jiří Bartoška) a matka Sekala (Vlasta Chramostová). Tato jména snad řeknou dost, proto nemusím jejich výkony dále přibližovat.

Nebudu snímek dále rozebírat, jsem jen obyčejný divák. „Sekal“ ale stojí za podívání a já sama se na něj jistě podívám někdy znovu. Těším se na krásnou vybarvenou krajinu moravské vesnice, která kontrastuje s drsnými charaktery zdejších lidí.

Režie: Vladimír Michálek, scénář: Jan Křižan, kamera: Martin Štrba, hudba: Michal Lorenc, střih: Jiří Brožek, 109 minut, ČR, Polsko, Slovensko, Francie, 1998

Barbora Michlová

Faktótum

Factotum, USA/Norsko/Francie, 2005
Režie: Bent Hamer
Scénář: Bent Hamer, Jim Stark
Kamera: John Christian Rosenlund
Hudba: Kristin Asbjornsen, Trygve Broske
Hrají: Matt Dillon, Lili Taylor, Marisa Tomei

„Spisovatel?“„Ano.“„Jste si jistý?“ „Ne, nejsem.“
Snímek Faktótum je zdařilým přenesením stejnojmenného románu amerického spisovatele Charlese Bukowského na filmové plátno. Podle vlastního scénáře, vycházejícího z jedné z nejslavnějších autorových knih a jeho několika dalších próz jej jako svůj čtvrtý celovečerní film natočil norský režisér Bent Hamer (Povídky z kuchyně). Kvality filmových zpracování, čerpajících z literárních předloh, jak známo, značně kolísají, nicméně že se v tomto případě jedná o povedený pokus, dokazuje zejména herecké obsazení. Matt Dillon (Něco na té Mary je, Crash) v roli Bukowského alter ega Henryho Chinaskiho - člověka, potácejícího se od práce k práci, od lahve k lahvi a od ženy k ženě působí povětšinou věrohodně a přirozeně, chvílemi připomíná instruktora kurzu tvůrčího psaní pro alkoholiky. Na druhou stranu, vyžehlená košile a gentlemanské chování úplně nekorespondují s představami o spisovateli. Důležitou součástí příběhu (stejně jako autorova skutečného života) je Hankova notorická, whisky a láskou zpitá přítelkyně Jan, kterou skvěle ztvárnila Lili Taylor (Zámek hrůzy). Ani v tomto případě se snímek nevyhnul jistým kompromisům, které ho zpřístupňují širším diváckým vrstvám. I tak jsou ale zachovány a vcelku věrně zobrazeny základní „pilíře“ autorova tvůrčího procesu, respektive života. Sklenka a postel jsou zde nejčastějšími kulisami (což také díla znalý divák může očekávat), vše od začátku do konce prolnuto myšlenkami, názory (což je dobrý nápad, ale ne všechny asi byly vybrány šťastnou rukou), a především pak psaním a rozesíláním povídek a básní do nejrůznějších literárních koutů západního pobřeží.

Místy se děj trochu vleče, ale v těchto „odpočinkových“ chvílích si lze promyslet a utřídit nabyté informace, porovnat film s jeho předlohami atd., takže to není od věci. Divák si také nemůže nevšimnout jistých nesmyslů - zlatý Chrysler PT Cruiser z roku 2000 do příběhu ze 70. let poněkud nezapadá, ale o to tady zase tak moc nejde ☺ Nemohu se sice zbavit dojmu, že kdyby na filmu jakýmkoli způsobem spolupracoval spisovatel sám, vypadal by snímek jinak, ale to je vcelku jasné. I přesto se však jedná o kvalitní náhled do soukromí člověka, pohybujícího se po většinu života na odvrácené straně amerického snu, jeho talentu svůj život zajímavým způsobem zaznamenat a podělit se tak o něj s ostatními lidmi.

Roman Chaluš

EXKURZE „POD KŮŽI“

POZOR: PRO SILNĚJŠÍ POVAHY

Ve středu 12.3. jsem se se studentkami ZSF zúčastnila lékařské pitvy. Moje přítomnost byla v podstatě náhodná, dostala jsem od kamarádky nabídku a protože při studiu na SZŠ jsem pitvu neviděla, přijala jsem ji.

V 7 hodin jsme se sešly před patologií. Přivítala nás hezká, ani ne třicetiletá, doktorka. V šatně nám rozdala zelené pláště (empíry) a roušky, na chodbě jsme se nazuly do bílých gumových bot (jedna studentka poznamenala, že to není jako na zámku) a mohly jsme „jít na věc“.
Nejdříve jsme byly uvedeny do bíle vykachličkované místnosti se třemi stoly, kde jsme si vyslechly pár „rad do života“ (např. když nás někdo napadne s úmyslem nás zabít, a my se chceme bránit, je prý lepší násilníka usmrtit, než ho jen poranit; je to pak výhodou u soudu, nemůže si přikreslit, jak vše probíhalo – tahle rada byla inspirovaná aktuální událostí). Po 10 minutách, jsme vešli do „jámy lvové“. Dva stoly, na každém z nich tělo muže, na zemi krev, zápach jako při zabijačce… Zkrátka jako z hororu. Přistoupily jsme k jednomu muži. Orgány byly už vyjmuté z těla, takže o řezání břicha jsme přišly. Doktorka začala „pitvat“ dýchací ústrojí. Pak přišlo na řadu srdce. Příčinou úmrtí byl infarkt myokardu, způsobený hypertenzí (vysoký krevní tlak) a aterosklerózou, která byla patrná na koronárních cévách a břišní aortě. Muži bylo něco po padesátce, v tomto věku je infarkt častý. Samy jsme si mohly sáhnout, co taková ateroskleróza, neboli kornatění tepen, dokáže. Dá se říct, že je pak tepna jako vyztužená chrupavkou či křehkou kostí. Na stěně tepen se vytváří ateromové pláty, následně a. vředy, které po utržení mohou způsobit třeba mozkovou mrtvici. I přesto, že příčina smrti byla jistá, doktorka pitvala dál.


Trávicí soustava, tedy játra, silně postižená steatózou (usazování tukových buněk) a žaludek, po naříznutí vytékal nevábně „vonící“ obsah, podobný bramborovému salátu. Na prohlížení střev se naštěstí nedostalo. Nemusím snad zdůvodňovat proč říkám naštěstí;-) Na močovém ústrojí žádné anomálie nebyly. Pouze došlo na téma „časté a přerušované močení“.

Z celého procesu pitvy mě nejvíce zaujal mozek. Jak může takhle malý orgán řídit celé tělo a zaopatřit vše co se týká psychiky? Neuvěřitelné Dotýkat se lidského mozku je opravdu zvláštní pocit…

Pitva trvala něco přes tři čtvrtě hodiny. Poté jsme svlékly empíry, sundaly roušky, vyzuly se z nepohodlných bot a mohly jsme se konečně volně nadechnout Nechci působit jako morbidní a bezcitná, ale myslím si, že je to dobrá zkušenost. Kdo vidí na vlastní oči, co způsobí kouření, alkohol a tučná jídla (a není to žádné moralizování!), uvědomí si, jak je důležitá ta stará známá prevence!

Na závěr…
Když jsem byla malá, chtěla jsem být patoložkou (teď už jí asi nebudu;-)). Je to velice zajímavé povolání, které nemůže vykonávat jen tak někdo. Patologové snad nejsou bezcitní, či úchylní jak se o nich říká… Bez nich by se nepřišlo na řadu chorob. Už na přelomu 16. a 17. století prováděl pitvy Jan Jessenius (v r.1600 provedl první veřejnou pitvu lidského těla). A dříve staří Egypťané... Nešlo jen o určení onemocnění, ale o poznání těla, o uložení a funkci orgánů…
Stejně jako u klasických lékařů to není povolání, ale poslaní!

Lucie Mužíková

Psychotická cesta

Procitnutí, nevnímám, tok myšlenek zůstává někde v pozadí.
Oči mě pálí. Promnutím jen vzbudím ten oheň, který je sužuje odkudsi zevnitř hlavy - a svět kolem pálí únavou ještě víc.
"Zase ty? Sbal se a vypadni. Vypadni. Vypadni!" Já? Proboha jak dlouho to vypadni říkal? Když hlava plná šera poslouchá ta slova plná nehostinné zášti, která se opakují jako tlukot kladiva, ale stejně monotónně jako zpomalené hodiny. Vše je v mlžném oparu, který brání procitnutí.
"Bídáku." Vnímám? Vnímám.
Ten podivný kazatel vyhnání mě nazval nádhernými třemi slabikami. Už nepotřeboval ani cokoliv říkat, netrval ani na mém rychlém odchodu. Uznal jsem, že ho má přítomnost obtěžuje, ale ne tolik aby se snížil k vulgárním a násilným praktikám Slomnomů. Nuže, sbalím si tlumok a vykračuji chladnou chodboulicí. Chlad, zima, vlezlá klepeta mrazu mi týrají tělo a dusí okolí v děsivé nafialovělé auře.
Neušel jsem ani pár kroků a už jsem měl za sebou hučení, hučení co se začalo slévat zase do břitkého bzučení roje včel. V pekelných intervalech mi záda pronásledovala symfonie hrůzy. Hejna zabijáckých včel se určitě vzpouzela jako netvor z hlubin, nalétávala, mučila mě svým řevem. Jen několik kroků za mnou. Odhazuji věci, utíkám, zimu pozřel žár boje o holý život.

Sedím na chladné zemi, ticho, tma, prázdno. Unikl jsem vlastní zkáze o několik metrů, utekl jsem a přemýším o skvostném pocitu na podlaze nějakého podzemního setmělého prostoru. Ze stropu kapou lehké kapky vody. Ponořím se do vzpomínky a děkuji té kreatuře, že mě vyhnala z mého polospánku a zachránila před dotěrným hmyzem. Byl tam vůbec nějaký? Kde by se vzal? Ach, já bláhový! Kapky vody doprovázejí mé blouznění, hrají píseň vlhkého podzemí, můj dech jim tančí v podobě páry před zkamenělou tváří. Opuchlé oči slídí unaveným pohledem po černých prázdných prostorách... jsou určitě velké, slzy vody kapají i kdesi z povzdálí a promlouvají mezi sebou vlhkou ozvěnou. Rukou prohledávám podlahu kolem sebe, pátrám, mokrá špinavá zem odmítá mou zvědavost a já nahmatám jen zmačkané papíry, které neutěší mé pátrání.
Dost, zvedl jsem se a vykročil nejistým krokem podél zdi, ve které tuším vypadané kachlíky. Kráčím nejistě, klopýtám mezi odpadky. Oči jen tuší. Ušel jsem snad dvacet metrů, možná víc, možná méně, když tu uslyším známé hučení za zády. Srdce se mi rozbušilo, ruce zmateně tápají, hučení sílí, nervózně přešlapuji, odmítám hukot, krčím se, mám panickou hrůzu z včel, hukot nabírá obrátek a pohlcuje všechno kolem. Najednou prostor za mnou prořízne ostré světlo. Polévá mi záda hlukem, porcuje a upaluje žárem všechny svaly a molekuly mých zad. Bojím se otočit, však roje bzučivých včel, které vždy tak výhružně řezou vzduch neslyším. Jsem stejně ale ochromen, v křeči, která nedovolí ani utéct. Má zpocená tvář sebou trhla a tělem projel výboj.
Otočil jsem hlavu a uviděl přijíždějící vlak do tmavé opuštěné stanice podzemní dráhy.
Vstal jsem a prohlížel osvětlený prostor připomínající pravěkou jeskyni. Staré rezavé metro, těžké, určitě sovětské výroby mě míjelo v dobrždění ve stanici. Starý hlučný kolos zastavil a otevírající se dveře pouštěly do prostoru ještě více světla. Zakryji si oslněné oči, ale vzápěztí zjišťuji jak je světlo kalně, špinavě žluté. Prolévá tmu a elektrické motory metra přehlušily zvuk zurčící vody. Ponurý prostor věčné tmy se naplnil strojovým, mechanicky umělým životem rezavého vlaku, do kterého jsem nastoupil. Vstoupil jsem do vagonu, který mě uvítal puchem starých zpuchřivělých gumových obložení. Ve vagonu metra seděly nějaké tři osoby a na zemi ležela podivná kreatura, která nejevila známky života. Snad jako spořádaný občan jsem se usadil na sedačku plnou zaschlých skvrn a pomalovanou křiklavými fixami. Dělal jsem jakoby nic, nepřítomně zíral vpřed. Nevěděl jsem, kam jedu, co tu dělám, ale snažil jsem se nedat před ostatními cestujícími najevo svojí nervozitu a strach. Ze skrytých reproduktorů se ozval hlas mizící v chrastění a šumu.
"Ukončete výstup a nástup, dveře se navždy zavírají. Příští stanice Zavalená matka."
Dveře se zabouchly a vlak hlasitě oddychl mrtvolným sténáním. Milisekundu trvající ticho předcházelo rozjetí soupravy. Vlevo na vzadu na protější sedačce se jeden cestující po ohlášení další stanice rozplakal. Souprava jela tunelem. Hvízdání větru v rozbitém okně, nehybná postava na zemi, prázdná plechovka se kutálí po podlaze vagonu.
Jeli jsme několik hodin...

Když vlak začal brzdit, zpozorněl jsem - blíží se stanice Zavalená Matka. Netušil jsem proč, ale když sem se ohlédl dozadu, spatřil jsem stanici do které právě jsme ve vlakové soupravě vjížděli. Ten výjev! Vysoká klenba vykutaného podzemí kryla otevřený prostor nástupiště, které skýtalo neskutečný pohled. Vlak zpomalil, ale ve stanici nezastavil. Po ploše nástupiště klopýtaly zubožené malé děti různého věku, snad od tří do dvanácti let. Mávaly zběsile na vlak, nevypadalo to jako by chtěly nastoupit, ale snažně vzpínaly ruce, halekaly, klečely a prosily. Možná jich byly desítky, možná těch vyhublých stvoření byly stovky. Na zdi protějšího nástupiště byl nápis TKA SE VRÁTÍ.
Vlak opustil stanici, nabral rychlost, následující hlášení z reproduktorů zaniklo v šumu. Muž na protější sedačce se na mne podíval a začal se na mě smát šíleným smíchem.
"Čemu se pane smějete? Kdo... kdo vlastně jste?". Přestal se smát a žluté zuby se skryly v hubě plné hnisu a zmaru.
"Há, on nastoupil. Věděl jsem, že sem přijdeš, že ti byl spočítán osud, panáčku. A netvař se že nevíš s kým máš tu čest!."
Byl to ošklivý malý skřet v podivném klobouku, co zachytil už všechny špíny světa. A já nevěřím, že mě zná. Pokynu a chci vědět od té drzé sprostoty více! Nezajímají mě druzí dva spolucestující, jak vypadají, ani jak se tváří.
"Víš jaká je další stanice, mladíku? Tady Hlolort nastoupil už před patnácti lety a už je to na něm trochu znát." ukázal křivým prstem na ležící postavu "Nikdy nedojel kam chtěl, víš? Zemřel před rokem, ale vozí se s námi dál, je tu s námi stále, proč by jinak měnil svoje místo na té podlaze. A kam jedeš ty? Ha ha ha! Kam?"
"Kam jel původně Hlohort?" zeptal jsem se.
"Jako by jsi o tom nikdy neslyšel, Hlohort si chtěl zařídit bezstarostný život, jel do stanice Valtomolus."
"Kde je ta stanice? Už jsem asi o tom názvu slyšel."
"Já jsem předtím o té stanici nikdy nic neslyšel. Prý ani neexistuje."
"Tak proč tam jel proboha? Jet někam... co to povídám, jet nikam, nikam, kde není nic a stát si za tím, že tam dojedu. Jak bláhové! A kam vlastně jedete vy?"
"O mě se nestarej. Raději by sis měl uvědomit, kam ty směřuješ. I když to zjistíš, nebude ti to ale k ničemu, protože nevíš a vědět nikdy nebudeš, jaká následuje stanice."
"Lžete, však dobře vím, co mělo následovat za minulou zastávku: hlásili přece, že jedeme do zastávky ZAVALENÁ MATKA. Je to jasné, víme kam jedeme."
"Ty to teď víš?"
"Ne."
"Ale minulá zastávka nebyla Zavalená Matka, to jsi jen naivně věřil hlášení, které bylo lživé. Minulá zastávka se jmenovala MATKA
SE VRÁTÍ."
"Kde je Zavalená Matka?"
"Zavalená Matka mohla být předcházející, ale mohla to být i stanice předtím. Možná do té stanice teprve dojedeme, možná tam nebudeme
nikdy. "
"Jste si jistý že ta stanice existuje? K čertu kam jede vůbec tohle metro? Ví to tady někdo??"
"Ve stanici Matka se vrátí nám dali naději že tam nikdy nedojedeme, snad že ani neexistuje. Ale tomu už věří jen ty bláhové malé opuštěné děti tam. Matku nikdo nikdy neviděl, ale každý ví, že existuje, každý jí hledá, ale samotná Matka ti nedá pojistku, že ti pomůže dojet na ono místo, kde tě shledá. Na konci je jen její smrt v zavalení."
"Je to konečná stanice téhle trasy?"
"Ne. Matka je jen jeden příběh, který se propletl s naší cestou. Trvá, ale zase pomine, nebýt těch malých dětí, které žádají útěchu své rodičky, vůbec bychom se o nějaké Matce a jejím případném zavalení nedozvěděli."
"A proč jsme ve stanici nezastavili? Vždyť nás prosili, vzpínali ruce, vzlykaly a klopýtaly přes sebe, ale my jeli dál. Proč?!"
"Vždyť by nás ti lidé zdrželi." Muž vytáhl z kabátu obstarožní hodinky a zkontroloval i mimoděk aktuální čas.
"Zdrželi? To si myslíte pane, jedeme několik hodin nekonečným tunelem, ale vy si myslíte, že by nás zdrželi. Pospícháte, ale nevíte
kam jedete!"
"Tak pozor mladíku, to jen vy nevíte, kam jedete. Ta děcka pominula kdesi v dáli, dnes již nikoho nezajímají, projeli jsme stanicí a vzal je čas. Další vlak už sice znovu stanicí neprojede, ale nemyslete si, že děti pořád vřískají v té staré stanici. Jsou dnes jinde a už možná dále než my."
Nechápal jsem. Oba jsme se odmlčeli. Muž usnul a já stále s před sebe upřeným pohledem přemítal, kde vlastně jsem. Minulo spoustu nekonečného času, jízda byla pořád stejná a já už naléhavě žádal nějakou změnu. Další stanici, další bod naší cesty. Utěšovala mě představa, že nejedu sám, i když jsem se nemohl spolehnout na vzájemnost ostatních lidí, nevím jak vypadali a kam směřovali. Jeli jsme pořád kupředu.
Vlak začal brzdit. Stanice. Zachvátila mě euforie. Vjeli jsme do opravené stanice podzemní dráhy, vlak zastavoval. Prohlížel jsem stanici, ale byla naprosto prázdná. Žádná známka života, i když osvětlení zářilo na mramorové zdi, které na mne dělaly důstojný dojem. Pak jsem si všiml nápisu na zdi stanice:
JE TU NĚKDO? BYL TU NĚKDO?
Dveře se otevřely, ale vůbec jsem se neodvážil vystoupit do nekonečně prázdné stanice. Její samota a opuštěnost mi zapřela vstát a beze slova zmizet z vlaku. Nikdo nevystoupil a nikdo nenastoupil. Dveře se zavřely a vlak se opět rozjel.
"Co to je za stanici?" zeptal jsem se toho podivného muže.
"Však to mladý muži nevidíte? Tuhle stanici každý zná, každý tam někdy byl, i když tam teď nikdo není. Je to ta největší stanice vůbec. Je dlouhá tolik, že jí někdo projde za několik hodin, ale někdo za několik let."
"Vždyť jsme jí projeli za minutu."
"Ano, já vím. Za minutu. Víte jak se jmenuje?"
"Tak jako ten nápis na zdi?"
"Špatně mladíku, jmenuje se Opuštěnost."

Vlak pokračoval v jízdě, ale tentokrát mě překvapilo, že další stanice následovala po několika stovkách metrů. Jen co se souprava rozjela, zas začala brzdit. Když jsme se těsně blížili do stanice, začal se kolem šířit nesnesitelný zvuk, který se začal slévat do povědomého bzukotu.
"Nee!"
"Je vám dobře mladej?"
"Co..co ..co..co to je za stanici? Tu nechci!!"
"Je to jasné, od Osamělosti je to jen kousek ke Strachu. Strach vy máte že?" Hukot včel mi drásal hlavu, v křeči a děsu jsem dopadl na zem, trhal si vlasy, zmítal jsem se jako v agonii, hukot včel mučil vše kolem... Najednou ale vlak zrychlil, žádná stanice nenásledovala, hukot včel zmizel jakoby v dáli, vzdalovali jsme se od něj a já zas mohl v klidu, i když vyděšen sedět jako dřív na sedačce naproti tomu vědoucímu muži. Najednou mi nepřipadal tak ošklivý, protivný, měl jsem k němu bezmeznou důvěru, kterou jsem projevil už mnohem dříve... Věděl jsem, že on ví.
"Mladíku, kdy jste vůbec nastoupil?"
"Před zava...jak se ta stanice jmenovala? Nemůžu si jí dost dobře vybavit."
"Zkuste si vzpomenout."
"Byla temná, úplně tmavá, nikdo tam nebyl. Kapala tam seshora voda, na zemi se válelo haraburdí a pořádně jsem ani nevěděl, že jsem ve stanici metra."
"To stačí, v té stanici jsme právě byli."
"Cože? Myslíte tu osvětlenou, mramorovou stanici, ve které nikdo nebyl?"
"Ano, znovu jsme jí projížděli. Ale opačným směrem. Tam jste nastoupil."
Najednou se z reproduktorů ozvalo hlášení. "Příští stanice Mladá krásná matka roztomilých dětí."
"My se vracíme?"
"Ne, jen jedeme pořád stejným směrem. Stále dopředu. Ale nemusíte hlášení věřit, příští stanice může být i poslední."

Václav Kůs

Pravdy a klamy z „patologovo hlavy“

Ráda bych navázala na předchozí článek týkající se návštěvy patologie v Českých Budějovicích. Každý jeho čtenář už ví, jak taková „exkurze“ probíhá, co od ní má očekávat, a jaké zkušenosti a zážitky si odtud odnese. Ale jen málokdo si dokáže představit sebe u pitevního stolu, se skalpelem v ruce a odvahou tuto práci vykonávat. Můj zájem se tedy obrací na ty, kteří stejně tak jako lékaři zachraňují nemocné lidi, i oni napomáhají vyřešit nevyjasněná a záhadná úmrtí.

Společnost je ale vnímá zcela jinak. Vytvořila si řadu předsudků, které přetrvávají dodnes. A nejen na ně bych ráda poukázala prostřednictvím několika otázek určené panu K., pitevnímu laborantovi, který se také zúčastnil již zmiňované lékařské pitvy z 12. 3. 2008.

Jak jste se dostal k tomuto zajímavému, ale neobvyklému povolání? Chtěl jste vždy pracovat na patologii?
Nechtěl jsem vždy pracovat na patologii, v 15 letech má člověk úplně jiné představy o budoucím životě a zaměstnání. Žil jsem fotbalem, který jsem hrával závodně. To byla moje priorita. I přesto, že jsem udělal přijímací zkoušky na gymnázium, nebyl jsem přijat, ale po nějaké době se mi naskytla příležitost studovat na vojenské střední odborné škole , obor zdravotník, v Žilině na Slovensku. Už zde jsem se setkal mimo jiné i s patologií prostřednictvím několika praxí, ale nedokázal jsem si představit, že bych se tomu věnova celý život. Po ukončení školy jsem nastoupil na letiště v ČB a zabýval jsem se svému vystudovanému oboru. Tato práce mě však nenaplňovala, a proto jsem dal výpověď. Byla to náhoda, že nemocnice zrovna sháněla pitevního laboranta a já jinou práci.

Co se ve Vás odehrávalo, když jste poprvé spatřil mrtvého?
Byl jsem zvědavý, ale zároveň jsem měl i strach, co to se mnou udělá. A hlavně mi vadil ten nasládlý zápach, který se linul celou místností z otevřeného těla.

Jaké to pro Vás bylo, když jste musel vzít do ruky skalpel a říznout do zemřelého?
Bylo to zvláštní. Znervoznil jsem, když kolem mne stály osoby, které to nedělaly poprvé jako já. Ale když nůž zajel do ztuhlého těla a provedl jsem první příčný řez, uvědomil jsem si, že na tom není nic zvláštního. (smích)

Tato práce je pro veřejnost stále ještě tabu a koluje o ní hned několik zvěstí. Mohl byste nám prosím některé z nich objasnit?
Jaké máte na mysli?

Tak třeba ta nejznámnější, kterou si asi myslí všichni: jak je to s fasováním rumu při službách? (smích) Je to blbost. Rum se vážně nikdy nefasoval a ani nekonzumoval(teda aspoň ne kvůli ulehčení práce - smích) za celých těch 20 let, co zde pracuji. Tato fáma vznikla nejspíš v důsledku toho, že když se pracuje s mrtvolama, musí se nejdřív pořádně člověk opít, a pak až teprve je schopen překousnout práci s nimi.

Kolik je pravdy na tom, že z lebek vyrábíte lampičky?
Tohle slyším poprvé v životě. To se vážně říká?A kde bysme asi vzali ty lebky, když pohřebním službám musíme předat těla zemřelých k pohřbu celá, neporušená? Byl by to asi velký průšvih, kdyby si pozůstalí nechali otevřít před obřadem rakev a zjistili by, že příbuznému chybí hlava…

Tak to je asi hodně nepříjemné a velice morbidní. A teď vážně. Jak je to s vámi a mrtvolami ženami? Tvrdí se, že si s nimi dokonce i posmrtně „užíváte“.
(úšklebek) Cože? To lidé mají z toho, že asi moc čtou kreslené vtipy od p. Urbana. O tomhle vážně nic nevím.

Slyšela jsem, že máte dokonce i noční služby. Nebojíte se tam být celou noc sám s těmi „druhými“?
Nebojím se, spíše bych se bál pracovat na oddělení s živými. Ti jsou podle mě mnohem nebezpečnější. Mrtví mi už neublíží. Občas samozřejmě zaslechnu nějaké ty zvuky, ale určitě nevychází od nich (smích).

Takže se nebojíte?
Nebojím. A vy?

(smích) … Nemíval jste ze začátku moční můry?
Nikdy jsem je nemíval a ani další problémy s tím spojené. Jsem asi silná povaha a navíc po takové době by si zvykl snad každý.

A na závěr. Nenapadá Vás nějaká zajímavá příhoda z Vašeho povolání patologa?
Zajímavá? (přemýšlí)…jednu vlastně mám…Stalo se mi to ještě na staré patologii, kde zemřelí neměli samostatné boxy, a tak každé tělo muselo mít svůj vozík. Jako vždy jsem převážel jedno tělo z oblékací místnosti. Jenže ulička kolem ostatních vozíků byla tak úzká, že jsem musel jet pozpátku. Neviděl jsem vůbec za sebe a najednou mě něčí ruka pleskla přes zadek. Dost jsem se lekl…měl jsem zkrátka namále, že jsem se z toho nepo….

Lucie Kudrličková

Nejkrásnější válka

Divadelní hra Nejkrásnější válka je jednou z nejúspěšnějších divadelních her, které byly uváděny na prknech divadla J. K. Tyla v Českých Budějovicích. Tato hra měla svou divadelní derniéru již před mnoha lety, ale protože se z technických důvodů budova divadla J. K. Tyla ruší, rozhodli se tvůrci pro obnovenou premiéru této hry, aby si znovu připomněli její někdější slávu a úspěch. Premiéra se uskutečnila 24. února 2008. Režie se ujal stejně jako před lety Jan Štěch spolu s Jiří Havlínem.

Nejkrásnější válka je hudební komedie, jejímiž autory jsou Vladimír Renčín, Jindřich Brabec a Hana Čiháková. Předlohou se pro ně stala hra antického spisovatele a dramatika Aristofana Lysistraté. Původně ji Aristofanes napsal jako válečnou satiru namířenou jako kritiku proti výbojným válkám, které Athéna v té době vedla, ale dnes ji spíše vnímáme pouze jako úsměvnou komedii o neshodách mužů a žen a jejich rozdílném pohledu na svět.

Příběh se odehrává ve starověkých Athénách, muži se právě vrací z vítězné bitvy proti Sparťanům, bohužel ale tím pro ně válka ještě neskončila, za týden se opět musí vydat do boje. To se ovšem nelíbí jejich manželkám, které na ně oddaně doma čekaly a těšily se konečně na spořádaný rodinný život po jejich boku. Všechny tedy chtějí svým mužům nějak zabránit v návratu na bitevní pole. Lysistrata tedy vymyslí lest, díky níž má muže z Athén i ze Sparty donutit k podepsání míru. Ženy k získání svých cílů použíjí své nejsilnější zbraně- nebudou se svými manžely sdílet lože. Muži se budou všemi možnými způsoby snažit jejich lest obejít, ale zdali se jim to podaří nebude otázkou jejich síly, ale vychytralosti.

Obnovená premiéra hry se setkala, stejně jako před lety, s obrovským úspěchem. Na konci představení aplaus nebral konce. Původní herecké obsazení se nesešlo bohužel celé, ale na druhou stranu jsme mohli vidět mnoho nových hereckých tváří. Celá hra byla poměrně nekonvenčně zpracována, a tak jsme mohli být svědky hereckých výkonů, které se odehrávaly nejen na jevišti, ale i v hledišti.

Zdá se, že i po mnoha staletích jsou hry antických dramatiků stále vyhledávány a jejich témata jsou přitažlivá i pro dnešního diváka. Tvůrci Nejkrásnější války dokonce zvolili poměrně neobvyklé hudební zpracování, které v našich divadlech nevídáme příliš často, což je dle mého názoru jeden z hlavních důvodů oblíbenosti této divadelní hry. I po letech slavilo toto drama na prknech divadla J. K. Tyla stejný úspěch jako kdysi. Kladné divácké ohlasy po skončení představení byly často směřovány hlavně do rukou režisérů, ale i herců, a tak se ještě v této divadelní sezóně dočkáme několika repríz.

Michaela Brodská

Hudba včera a dnes

Dřívější vnímání hudby se od nynějšího velmi liší. Zatím co zhruba před 30-ti lety bylo nemožné slyšet jinou než vážnou hudbu nebo hudbu dechovou a občas nějaký ten hit našich stálic typu Karel Gott a nebo Helena Vondráčková.

V té době bylo nemožné v rozhlase zaslechnout muziku jako je rock'n'roll a nebo jiné v době režimu nehodící se hudební styly. Už před pádem režimu se k nám tato „nelegální“ hudba dostávala, byla k sehnání na černém trhu. Většinou se rozšiřovala mezi lidmi díky nahrávání a přehrávání na tehdy oblíbené magnetofonové pásky.

Po pádu režimu v roce 1989 se na nás ze všech stran valila vlna nejrozmanitějších stylů a lidé už nebyli odkázáni na jedno rádio, ale mohli si vybírat, co chtějí poslouchat. A díky internetu je možné dnes poslouchat jakékoliv rádio na jakémkoliv místě na světě.

Rozdíl mezi dřívějším a dnešním pojetí hudby je velmi různorodé. Za posledních pár let vzniklo mnoho nových stylů, které ovlivňují mládež. Dnes co vnímáme jako hudbu pro „staré“, tak ji budeme vnímat za takových 20 let my a to co posloucháme dnes, bude považováno za hudbu pro „staré“. Protože hudba je věčná a má mnoho variací.

Hana Hrušková

NOVÁ DROGA? – HARRY POTTER!

Dle mého aktuálního výzkumu (mohu-li to tak nazvat) je v současné době nejprodávanější knihou na trhu – překvapivě? – Harry Potter a Relikvie smrti. Pět z šesti knihkupců má tento již 7. díl románové série o čarodějnickém učni na prvním místě v žebříčku prodávaných knih za rok 2008. Na internetu se objevil článek o návykovosti četby Harryho Pottera. Podle jistého psychologa Jeffreyho Rudskiho má závislost na Harry Potterovi stejný průběh jako při užívání cigaret či drog – včetně abstinenčních příznaků. Dovolte mi citovat část zmíněného článku: Jeffrey Rudski došel k tomuto závěru při studiu čtyř tisícovek čtenářů knih o Harrym Potterovi. Každý desátý chlapec fandící malému čaroději prý trpěl typickými abstinenčními příznaky jako depresemi a ztrátou chuti k jídlu, a to poté, co dočetl poslední díl Harry Potter a Relikvie smrti. Dalších dvacet procent čtenářů přiznalo, že je na pokraji závislosti na tvorbu Rowlingové. „Cítím, jako by mi někdo blízký zemřel,“ tvrdil britskému listu Mirror jeden z fanoušků po přečtení závěrečného dílu románové série.

Kdo četl Harryho Pottera, dá mi jistě za pravdu – těžko se od rozečtené knihy odchází. Kniha vás v podstatě „nutí“ číst stále dál, napětí graduje až do posledních řádků. Toto však platí především o prvních čtyřech dílech, alespoň podle mého názoru. Pátý díl už trochu zaostává, v šestém díle jsem se chvílemi ztrácela. Kniha původně určená mladým, respektive malým čtenářům se v tuto chvíli stává spíše záležitostí dospělých. Malé dítě není schopno se v ději orientovat a následně ho pochopit. Ne nadarmo se říká – v nejlepším je dobré přestat. Ovšem paní spisovatelce Rowlingové vynáší „její“ Harry Potter pro mnohé až nepředstavitelný zisk – možná se tedy dočkáme 8., 9. možná i 10. dílu této ságy i přesto, že autorka tvrdí, že sedmý díl je opravdu posledním.

Nedávno jsem cestovala autobusem a přede mnou seděli dva – asi patnáctiletí – mladíci. Oba drželi v rukou Harryho Pottera a Relikvii smrti. Jejich rozhovor probíhal následovně:
„Tak na který straně jsi?“
„Na třicátý. Já už to čtu totiž podruhý. Včera večer jsem to začal číst a celou noc jsem čet! Do půl šestý do rána! Až jsem to dočetl. Co ty?“
„Já jsem na předposlední, pak to začnu číst hned znova.“

No, pane doktore Rudski, že by na vašem tvrzení přece jen byl kousek pravdy? Každopádně, Harry Potter se čte a číst se bude i nadále. O tom není pochyb.

Kristýna Gyurcsovicsová