REGGAE MEETING 2008

30.-31.5. 2008 louka u hradu Točník

Stejně jako každý rok začíná období festivalů. Jedním, který otevírá bránu letnímu víření, je právě Reggae meeting. Jedná se již o osmý ročník této pohodové akce, která se odehrává opět na louce pod hradem Točník a jejíž hlavní výhodou je svoboda… ať už z pohledu toho, že se nejedná o oplocený areál hlídaný ochrankou, nebo o vstupné dobrovolné (i když pořadatelé sami přiznávají, že optimální příspěvek je 200Kč, aby se zaplatily veškeré výdaje).

Na třech scénách uslyšíte reggae, ska, raggajungle, dub a dancehall. Vystoupí zde Sto zvířat, Bug a Dub, Mr. Cocoman & Solid Vibes, Urban Bushman, Green Smatroll, Ilam, Nebiba, Barakaba, Dub Artillery. Sound a Dancehall ovládne svým zajímavým konceptem francouzský DJ Damalistik (Rise & Shine, Good Vibes Sound, Roots Suvival, Ghetto Youths, Irie Memba, Royal Hi-Fi, Pro Sound, Damalistik feat. Carmen, Mr. Cocoman, & El Condorsito, Babylonrocka & Missy M, JahMusic Lighta, DJ Kaya, I-quilizer Sound, Forward March, Papa Pot, Soundproof, Mad Kriiska, Kakao Jr., Lionehad, Suppafly, Elza, Jah Atom, Peri Feri....) Dub Station má pod patronací R.I.Z.L.A.( zahrají: Jahtari, Esperanza Sound, Echomaniac, Peacetime Sound, R.I.Z.L.A. Sound feat. Highsteppa, Superhorace & Käptn Esteban).
Dále se lze těšit na M.Y.Music, Afrodisiak, Tribe, Prince Alfredo & the Warriors, Tour de Bars.
V sobotu bude na programu trojkombinace Roccaflex, Peenie Walli a Waddup.
Podle programu jsou v jednání ještě nějaké další dubwise posily z domova.

Komu je tento styl hudby blízký, jistě se už těší jako já.

Lucie Švecová

Kyperská svatba

Je sedmého září asi deset hodin a já se právě nacházím na Kypru, čekám spolu s ostatními přáteli a příbuznými na recepci malého hotýlku na okraji Limasolu. Ve vzduchu vládne zvědavost a napětí. Všichni nervózně vyčkávají na příjezd našeho budoucího příbuzenstva, vtipkují a baví se na téma kyperské nedochvilnosti. Zatímco uvnitř hotelu je příjemný chládek, venku je i ve stínu nesnesitelné horko. Pozoruji z okna ostatní návštěvníky, jak se chladí v hotelovém bazénu nebo mají zrovna namířeno na pláž. Ale to už je před hotelem slyšet hlasité vytrubování asi tří aut.

Svatební průvod je tu! Vyjdu tedy spolu s ostatními před hotel, obejmu a políbím se s každým z mých nových známých a nechám se květinami ozdobenými auty odvést do přepychové vily, kde je vše připraveno, aby mohly začít všechny řecké svatební zvyklosti. Všude je cítit vůně květin. Zatímco my Češi se rozhlížíme, desítky Kypřanů se vesele baví se sklenkou v ruce, je slyšet smích a veselé pokřikování. Samozřejmě ničemu z toho nerozumím, ale zapojím se do tvořícího se kruhu kolem prostěradlem pokryté židle, za níž sedí tři staří vousatí Kypřané a brnkají na loutny. To už vypuká jásot, výskání a potlesk. Kruh lidí se v jednom místě rozdělí a na židli usedá Paris, nastávající mé sestřenice Terezy, doprovázen svým nejbližším přítelem a právě v tuto chvíli začíná celý svatební obřad. Muzikanti hrají a zpívají tesknou, monotónní píseň, která, jak jsem se později dozvěděla, naříká nad ztracenou svobodou a varuje ženicha před tím, co ho čeká. Parisův přítel bere do ruky holicí štětku a břitvu a během toho co mu holí tvář mu rozmlouvá budoucí sňatek a manželku. Po tom co je ženich oholen, je připraven a rozhodnut ke svatbě a na řadu přichází nevěsta, která musí být podle tradice přede všemi ustrojena do šatů, nejstarší ženou v místnosti, Parisovou babičkou. Ta poté bere červený šátek a třikrát ho obočí kolem pasu nevěsty a při každém otočení ji líbá a přeje jí jednu věc do manželského života. Pak jsou postupně za stálého prozpěvování muzikantů vyvolány všechny ženy v místnosti, aby vykonaly tradici po vzoru Parisovi babičky. Dochází i na mě, beru tedy do rukou červený šátek a pomalu ho obtáčím nevěstě kolem pasu, abych jí při každém obtočení políbila a popřála jednu hezkou věc do manželství.

Po tradičním přípitku je pár připraven na obřad v kostele, zvedám se a odcházím spolu s ostatními k autům, abychom mohli po příjezdu pokračovat v nedalekém kostele, ale o tom třeba až příště.

Kristina Gyurcsovicsová

O fotografování, novinařině a komunismu s Edwardem E. Searsem

Pod pseudonymem Edward E. Sears je člověk, který měl (a má) dle mého mínění natolik pestrý život, že by se od něj mohli mnozí něčemu „přiučit“ – něčemu, co se týká otázky svědomí a jisté vědomé odhodlanosti žít (si) tak, jak člověk opravdu chce... A opět musím dodat, že je to jeden z těch lidí, kterých si moc vážím.

Jak ses k novinařině a focení dostal?

Tak k první spolupráci s novinami jsem se dostal, když mi bylo 14. Jednalo se převážně o fotky, ale občas jsem k nim připojil nějaký kratší článek. Byly to převážně jen okresní a krajské noviny, ale později mi vyšly fotky i v dalších. Například 21. srpna 1968 jsem fotil v Praze, i v srpnu 1969 pohřeb Palacha a další věci… Také jsem třeba dělal fotky na nástěnky, které zajistili novináři.

Kde se v Tobě vzala láska k focení?

K focení mám vztah už od dětství. Neumím malovat – obdivuji skutečné umělce, sochaře, malíře, kteří dokáží vdechnout život plátnu, kameni, dřevu, kovu, takže focení byla cesta k zachycení obrazů. Navíc mě bavila chemie (studoval jsem Vysokou školu chemicko technologickou v Praze), takže jsem si fotky samozřejmě sám vyvolával i sám míchal z chemikálií vývojky. Vlastně jsem původně uvažoval o tom, jít studovat fotografii na FAMU, ale naštěstí jsem si včas uvědomil, že jsem spíš technik než umělec. Ovšem současně mě ve škole zaujaly počítače. Bylo to zajímavé. Neříkal jsem Ti už, jak jsme dostali za úkol napsat vlastní program? Poněkud jsem se vykašlal na semináře programování a pak najednou program – a já to vůbec nechápal, tak mi řekli, že je kluk, který by to za peníze vypracoval. Zašel jsem tedy v pátek za ním a on za to požadoval stovku (!) – na dnešní peníze pro studenta je to tak 2000 Kč, což mě opravdu velmi nas*alo... Tak jsem to přes víkend nastudoval, v neděli v noci napsal svůj program a v pondělí si dal „inzerát“, že já dělám programy za 50. :) Zalíbilo se mi to tak, že s pár kolegy jsme dohnali a předehnali asistenta, který se to také musel učit, a pak mi docent nabídl, abych u něj programoval jako pomocná vědecká síla – to se už asistent s námi chodil radit. ;)

Ve specializaci jsem tedy směřoval k počítačům, nakonec jsem jako diplomku dělal tak rozsáhlý program, že jednak mi byl jako konzultant přidělen odborník z firmy, který ty počítače prodával, a pak, abych vůbec měl dost strojového času, jsem se musel naučit počítač obsluhovat a chodit na noční. Ona ta obsluha nebyla sranda – sálový počítač, děrné štítky, magnetické pásky a nutnost je umět měnit a podobně. Ale jinak jsem měl skvělého konzultanta. Dokázal se mnou třeba zůstat v práci do rána, když se ukázalo, že se v něčem naskytla chyba a je třeba najít postup, jak to obejít. Pak v posledních dvou letech jsem už i pracoval v rámci odborných úkolů katedry pro průmysl (a na tehdejší dobu za celkem rozumné peníze).

Jaký jsi byl student? Chtivý a snaživý? ;)

No, takový „selektivní“. Co mě nebavilo, jsem prostě nějak udělal, a co mě bavilo, tak jsem dělal na 200 %.

Dobře. Co jsi vlastně pro noviny fotil?

Fotil jsem v podstatě všechno – aktuality, žánry, nejraději akce dětí nebo nějaké „adrenaliny“, čímž mám na mysli třeba demonstrace, různé sportovní akce, focení lidí, kteří po člověku házeli dlažební kostky... A samozřejmě potom ten 21. srpen 1968 a Rusové – ovšem to už šlo o život.

Pověz mi k němu něco bližšího. Jednou jsi mi v souvislosti s tím vyprávěl o zastřeleném klukovi, který stál poblíž Tebe…

Srpen ´68 v Praze byl opravdu dost děsný. Lidi cítili bezmoc, ale přesto se snažili Rusům bránit a třeba i útočit na tanky. Největší „peklo“ bylo u Rozhlasu a u Muzea; na Muzeu jsou stopy po kulometech dodnes. Co se týče toho kluka, je to tak. Zastřelili ho kousek vedle mě, když se s dalšími pokoušeli převrátit Rusům do cesty tramvaj. Nedokázal jsem to vyfotit, mám až fotku vlajky s jeho krví… Poprvé jsem se setkal se smrtí tak blízko a v reálu…

Kolik Ti v té době bylo? Ovlivnilo Tě to nějak?

Bylo mi 17. Je možné, že to ovlivnilo mé vnímání světa, ale asi spíš pozitivně.

Co jsi v průběhu života tedy vůbec všechno dělal?

No, v Praze jsem už neměl na noviny moc času, takže jsem se věnoval kromě školy tomu, abych si vydělal peníze na životní náklady. A začal jsem aktivně dělat horolezectví – tedy bylo to spíš „skálolezení“, i když jsme jezdili i do Tater. Mám rád ten kontakt s přírodou a současně trochu toho adrenalinu a zdolávání překážek. Jinak na otázku, proč vlastně lezeme, kterou jsem položil kolegovi v půlce strmé stěny, se mi dostalo odpovědi, která mě plně uspokojila. :)

Jaké odpovědi?

No, on řekl: "Podívej, co nad tím dumáš? Seš tu, je ti krásně a komunisti ti můžou políbit prdel.“ ;)

:) Co to bylo vlastně za dobu, resp. jak jsi komunismus jako mladý vnímal?

Jak je Ti zřejmé, tak komunisty miluju jako osinu v zadku… V padesátých letech dokázali lidi i trochu zblbnout, ale o mém politickém osudu bylo jasně rozhodnutu, když mě v osmičce vyloučili z Pionýra - poslal jsem „někam“ skupinovou pionýrskou vedoucí, ze které měl normálně bobky i ředitel, a komentoval jsem její minulost krmičky prasat… Dokonce mě komunisti donutili jít na jinou základku, což bylo dobře, protože tam mě v devítce hned přijali do ČSM a udělali ze mě třídního předsedu, jelikož tam žáků a učitelů uvědomělých jako já bylo docela dost… :) Ale měl jsem vlastně strašnou kliku – když jsem skončil devítku, tak už byl rozjetý demokratizační proces, a tak mě vzali na gympl. A když jsem skončil gympl, tak ještě dozníval rok ´68. Ještě jen tak mimochodem – v roce ´69 jsem z fotek lidí ve třídě udělal maturitní „neoficiální“ nástěnku, kde každý měl nějakou „bublinku“ s textem. Příkaz k okamžitému stažení z výlohy přišel už asi 3 hodiny po vyvěšení. A fotky z roku ´68 mi zabavila následně na konci roku ´69 VB a označila je jako kontrarevoluční.

A Tvoji rodiče měli s komunistama nějaké problémy?

Problémy ani ne. Jen můj otec byl v době, kdy jsem se narodil, zavřený za rozvracení republiky… Mimochodem po škole jsem nějakou dobu pracoval jako pracovník pro vědu a výzkum na škole, což zahrnovalo i učení a plno další práce, v podstatě skoro totéž jako asistent, pak ovšem vznikl ve škole problém, že bylo sice volné jen místo asistenta, ale s podmínkou být kandidát strany, čímž byla má pedagogicko vědecká dráha ukončena. A do revoluce ještě zbývalo přes šest let…

Hodně jsi cestoval. Kde všude jsi byl?

Za komunismu mě dlouho nikam nepustili. První cestu na západ mi „vyřídilo“ JZD, byl to okruh vlakem po několika zemích Evropy. No, a když se naskytla po revoluci příležitost, pokusil jsem se dohnat zameškané, ale část z toho jsou pracovní cesty, proto je toho tolik – například USA, Kanada, Brazílie, JAR, Keňa, Tunisko, Čína, Vietnam, Thajsko, Korea, Mongolsko a samozřejmě Evropa.

A co teď tedy děláš? Myslím, že není proč to nezveřejnit – nemáš se zač stydět a taky můžeš být někomu jistou motivací, ostatně pro mě jí jsi. :)

Motivací? Do revoluce v JZD… ;)

Prosím?

No opravdu. Byl jsem v JZD přes sedm let, než ho po revoluci zrušili.

Co jsi v JZD dělal?

No, i JZD potřebovalo programátory. A já si vlastně udělal na škole a potom docela dobrou kvalifikaci. Bez vychloubání mohu říct, že pokud jde o programování, patřil jsem k nejlepším.

Děláš to dodnes? Chci Tě přinutit, abys podle svých slov prozradil, co že to teď tedy všechno děláš... :)

Jasně, všímám si toho. Ale už se blížíme do oblasti a doby, kdy posléze v článku bude zářit jasný nápis „no comment“. :) Ale mohu to shrnout. Kombinuju ve své práci to, co jsem se naučil – programovaní, systémovou analýzu, pedagogiku, něco z novinařiny, obchodování, řízení (x záležitostí), psychologii, ekonomiku, finance... A možná ještě ledacos... ;) Pokud jde o můj osobní život, tak o tom raději mluvit nebudu. Možná jen takovou drobnost – na konci roku ´68 někdo dělal rozhovor s panem Hrušínským, který na otázku, co si představuje pod pojmem přátelství, odpověděl: „Rozstřílené muzeum.“ Dost často si na tu odpověď vzpomínám jako na podobenství některých mých vztahů…

Rozumím. Na konec tedy ještě obligátní dotaz. Nějaký sen či tužba do budoucna – máš něco takového na srdci?

Plány do budoucna… To se těžko plánuje… Viděl jsem krásný kreslený vtip, kde kartářka říká klientovi: „A pokud jde o Vaši nejbližší budoucnost, dáte mi 500 korun a odejdete zadem.“ :)

Sny má každý.

Ano, sny má každý… Zrovna dneska jsem o Tobě přemýšlel a napadlo mě, že máme asi kupodivu docela dost podobné problémy a s tím související sny a přání. Se sny je to složité, lidé mají různé sny; někdo sní o penězích, jiný o slávě, další by chtěl dům, další být zdravý… A někdo má samozřejmě víc snů. Vždyť víš, mé sny neobsahují materiální cíle…

Mockrát děkuju – nejen za rozhovor.

Eva Dvořáková

Filmy

V sobotu jsem se chtěla kouknout na pěkný film v televizi. „Mám čas,“ pomyslela jsem si, „učit už se nebudu“ a zapnula jsem televizi. Ten šok, když jsem zjistila, že na nově dávají americký film 50x a stále poprvé. „Skvělé,“ pomyslela jsem si. „Větší blbost v sobotu opravdu dát nemohli.“ Přepnula jsem v dobré víře na Primu. Ani tam jsem nebyla spokojená, neboť Notting Hill mě nezaujal. Dívat se na problémy Julie Roberts a Hught Granta je to nejmenší, co bych chtěla. No a na ČT 1 Smrtonosná past 2. Samá americká tvorba. Přemýšlela jsem jestli je to jen můj divn? vkus, nebo jsem snad jednou z mnoha? Opravdu chce průměrný český divák sledovat jen a jen cizí filmy? Proč jsem nikdy neviděla nějakou anketu, kde by se ptali: „Máte rádi české filmy?“ Neříkám, že v televizi by měla běžet jen domácí tvorba, ale změna by neuškodila, ne?

Dušáková Lenka

TAKOVÁ NORMÁLNÍ RODINKA

Do našich kin právě přichází nová komedie Taková normální rodinka. Původnímu českému seriálu se dostalo převedení na filmové plátno pod taktovkou scénáristy a režiséra Patrika Hartla.

Děj se odehrává v malé vesničce Adršpach v hájence, kde pospolu žije rodina Hanákova o 4 generacích. Nejstarší členka – lehce potrhlá babička (Lilian Malkina), jejíž oblibou je psaní detektivek, ve všem vidí nekalost, zločin či podvod. Tuto vášeň se snaží zkrotit její dcera (Eva Holubová), která velice miluje svou rodinu a za niž také dýchá, s manželem (Jaromír Dulava), který se nade vše oddává milovanému zvířectvu. Jejich starší dcera Pavla (Vanda Hybnerová), upřednostňující zdravý životní styl, se svým manželem Petrem (Luboš Kostelný), příležitostným kutilem, mají co dělat, aby společně uhlídali (což se jim ale samozřejmě nedaří) své dva syny, kterým nikdo neřekne jinak než Raubíři.

Snad by tato rodinná idyla byla zachována, kdyby se domů nevracela Hanáků mladší dcera Kateřina (Monika Zoubková) se zprávou o svém nečekaném těhotenství. Celá rodina je lehce v šoku, s nemilou skutečností se však nemůže srovnat hlavně otec. Pro Terezu nastává těžký okamžik – představit rodině otce dítěte. Je jím dvacetiletý student Zdeněk (Jiří Mádl), který je hned po svém příjezdu k nové rodině nemilosrdně podrobován zatěžkávajícím zkouškám. Snaží se obstát, ale situaci mu neulehčuje ani jeho vlastní matka (Ivana Chýlková), chorobná alergička na pyl, která se s osudem syna nehodlá smířit.

V komediích už to tak bývá, že se vše v dobré obrátí a konec je jak jinak než šťastný. Svatbou Kačky a Zdeňka se rodina ještě více semkne, což je také hlavním tématem filmu – láska, tolerance a sounáležitost rodiny.

Celý film je prošpikován vtipnými momenty a scénami, které z něj dělají tip pro příjemné strávení nedělního odpoledne.

Petra Nestávalová

Pár otázek a pár odpovědí (nejen) o divadelní režii a umění

Možná, že je následující rozhovor tak trochu „důvěrným“ a subjektivnějším povídáním, než jakým by asi běžný rozhovor měl být. S člověkem, kterého jsem se tázala, totiž není jednoduché prostě a věcně „rozmlouvat“ – pro mě je to člověk natolik osobitý, že každá odpověď nutí k x rozmanitým otázkám… Tím člověkem je jistý Miro (celé jméno úmyslně neuvádím), mimo jiné bývalý divadelní režisér, pedagog herectví a dějin divadla, držitel ceny Nadace Josefa Hlávky (1996), a také třeba milovník umění, filosofie a života vůbec. A ještě dodávám – úžasný a neuvěřitelně milý člověk.

M.: Tak jsem zde. Byl jsem na procházce, prošel jsem asi deset kilometrů a koupil si u Markse and Spencera kalhoty.

E.: No to je krásné. Já nákupy nesnáším...

M.: Já nebyl nakupovat, jen cestou jsem se stavil u Spencerů vyčůrat – mají tam obvykle čisté toalety s mýdlem a ručníkem... No a 90procentní slevy po úlevě nelze nevyužít…

E.: Aha. :) Vidím, že jsi nějak na ty slevy...

M.: Jistě, slevy jsou podstatné, protože jinak bych měl pocit, že podporuji nějaké módní návrháře a designéry, a těm bych já velice nerad dopřával byť jen malé části svých finančních prostředků. Sleva obráží skutečnou cenu věci bez zbytečností, kterými je návrháři doplňují.

E.: No dobrá, tak teď k Tobě. Studoval jsi tři vysoké školy, tj. filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, farmaceutickou fakultu Univerzity Komenského (v Bratislavě) a divadelní fakultu Akademie múzických umění. Jaký byl důvod, že ses rozhodl zrovna pro tyhle?

M.: Farmacii jsem studoval, jelikož jsem měl pocit, že je dobré mít nějaký exaktní základ a tahle škola je poměrně polyhistorická – vyžaduje dost hlubokých vědomostí z oblasti fyziky, chemie, biologie; bez těchto znalostí nemá smyslu zabývat se uměním či filosofií. Filosofii jsem studoval proto, že mě bavila, a režii proto, že mám umělecké vlohy a talent. Ale nijak na tom nebazíruji.

E.: Podle čeho soudíš, že máš umělecké vlohy a talent?

M.: Soudím podle toho, že to, co jsem dělal, bylo přijímáno diváky i odborníky relativně kladně a vyjadřovalo to většinou to, co jsem vyjádřit považoval za smysluplné.

E.: Tak to mi tedy prozraď, co všechno jsi dělal a co všechno měl divák a odborník možnost přijmout…

M.: Dělal jsem spoustu věcí ztracených v čase (právem – tak, jak to má v časových uměních být). V šestnácti jsem založil autorské divadlo, které jsem později spolu se svými studii přenesl do Bratislavy, získal s ním pár cen včetně jedné mezinárodní. To hrálo výhradně hry autorské – tedy mé. Poté jsem přešel do Prahy na DAMU, kde jsem také inklinoval k autorským výtvorům, což bylo na tenkrát konzervativní DAMU trochu ke škodě věci, ale popral jsem se s tím statečně – dokonce i absolventskou prací byla nakonec původní hra, kterou jsme napsali trochu navzdory přání pedagogů se spolužačkou. Co se týče tvorby, v amatérském období šlo vždy o hry, ne tedy o publikovatelná dramata, protože text byl přímo vázán na jeden konkrétní způsob realizace. Například Leporelo o koňovi (1986), Bdžoch (1987), Vzlétání aneb Naše malá kamufláž (1988), A slony jsou zde tiché… Pak jsem dělal nějakých patnáct-dvacet režií v různých českých divadlech. Nejraději jsem dělal asi Shakespeara (3x), dramatizace pro divadlo i pro rozhlas (Podivíni na jevišti, 2000; Český Betlém, 1999) a opět vlastní tvorbu (Úplněk, 2002).

E.: Jaký byl důvod, že jsi režie zanechal?

M.: Nechtěl jsem to dělat jako housky na krámě, tedy ne komerčně. Navíc jsem v jistém zlomovém období svého života měnil víc věcí – bydlení, stav a podobně, a tak jsem se rozhodl změnit i profesi. Jsem spokojen. Nic neztrácím.

E.: Co tedy momentálně děláš?

M.: „Product and communication manager“ pro jednu nadnárodní americkou biotechnologickou a farmaceutickou korporaci. Jedná se o cosi mezi marketingem a obchodem, tedy mix reklamy, odborného vzdělávání o produktech, strategiích prodejů a taktikách prezentací společnosti v rámci střední Evropy.

E.: Proč jsi nezůstal v oblasti umění?

M.: Protože v umění chci být svobodný, respektive na něm nechci být ekonomicky závislý. Navíc mě baví získávat zkušenosti v mimouměleckém životě pro budoucí literární činnost. Umělecké kruhy jsou trochu zapařené hnojišťátko, které mě svou prázdnotou trochu nudilo. Jsem dosti introvertní a konzervativní, což se do českých uměleckých poměrů moc nehodí a umím spoustu jiných věcí, které stojí za to vyzkoušet. Jako umělec bych například neabsolvoval audit v rámci firemních aktivit v Africe a vůbec spoustu jiných věcí bych neměl ošahaných.

E.: Takže stále v soukromí něco – cosi – tvoříš?

M.: Jistě. Normální člověk přece nemůže netvořit, nebo ano?

E.: Normální? Spíš je otázkou, koho považuješ za „normálního“ člověka. Ne všichni jsou s to tvořit...

M.: Naopak. Každý zdravý člověk něco tvoří. Každý normální člověk chápe, že slovy není s to vyjádřit svůj postoj vůči tomuto světu bez nevyslovitelného zbytku, takže ho vyjadřuje jinak – tedy tvorbou. Ta si sjednává cestu i za hranice našich logických pojmů. O tom je to „meta“...

E.: No dobře. Byl jsi pedagog herectví. Co to obnášelo? Učit… A proč i od toho jsi upustil?

M.: To bylo jednoduché. Já přednášel teorii a současně i prakticky pomáhal hledat cesty, jak tvořit. A musím se přiznat, že jsem u toho také vytvářel prostor pro tvorbu vlastní – u studentských představení není totiž tvorba limitována žádnými konvenčními manýry. Studenti navíc nesmírně obohacují, protože to, co se spolu s nimi vytváří, vyniká přímo na místě, nebere se to z žádného už kdysi ošahaného šuplíku. Pedagoga mi žel nelze dělat především z finančních důvodů…

E.: Co máš vlastně rád?

M.: Mám rád dobrou knížku, film či divadlo, mám rád dlouhé jízdy vozem, barokní způsob myšlení, teorii relativity, hezké dívky, košile s dlouhým rukávem, oblaka, co vypadají jako něco jiného, páteční večery, chvíle před odletem letadla, slovenské hory, jihoafrickou krajinu, maďarské klobásy, starou rockovou hudbu, noční záznamy ze zasedání poslanecké sněmovny, marcipánové tyčinky a spoustu jiných věcí…

E.: Hmm… Co je pro Tebe dobrou knížkou, filmem či divadlem?

M.: Dobrou knížkou je pro mě třeba Márquez nebo Sartre, Tolstoj či třeba Eyvind Johnson. Z filmu třeba Tarkovskij (Zrcadlo) nebo Buňuel (Přízrak svobody, Diskrétní půvab buržoazie), taky Wenders. S divadlem je to těžší, ale rád jsem viděl Brookovy inscenace a Sthrellera, moc se mi líbila Arianne Mouchkina; z těch českých mám rád Dejvické.

E.: Napadá mě – chybí Ti vůbec něco?

M.: Chybí mi cítění naléhavosti dokončovat započaté (možná to bude na oplátku tím, že teď mě už k žádnému dokončování finančně ani termínově žádný jasný limit netlačí), protože mám pořád onen klamný pocit, že času je ještě v tomto vesmíru dost a dost. Ale není... Plyne dost zrádně, a co je nám dopřáno znát a umět, už možná nestihneme ani sdělit těm druhým – těm, pro které je to skutečně určeno.

E.: Kam vlastně kráčíš...?

M.: Kam kráčím? Labyrintem jsem už prošel a své průvodce po cestě jsem poznal, odhalil a přijal mezi přátele, ráj srdce už asi také trochu znám, teď jen ty předsíně a komory toho ráje naplnit po okraj tím správným obsahem.

E.: Je Ti blízký Komenský a jeho Labyrint, že na něj narážíš?

M.: Jeho labyrint ani ne, ale ten Ráj ano…

E.: Rafinovaná odpověď. Tak poslední dotaz. Co se týče budoucna, máš nějaké plány, sny či tužby?

M.: Tužby a sny se odvinou od toho, co mě zítra potká. Mě sny nenapadají shůry, já si je obvykle musím vymyslet, ale vymýšlím si je rád – a někdy i moc dobré…

E.: Mockrát díky!

Eva Dvořáková

Někdy je to zkrátka dilema…

24.5.2008 hrají v Praze dvě hvězdy. Ve svých projektech nesrovnatelné, ale i tak se prostě stane, že má člověk dilema…

NICK CAVE & THE BAD SEEDS
24. 05. od 20.00
Arena HC Sparta Praha

Vstupenky v kategoriích VIP - 2000 Kč, garantované sezení - 1300 Kč a stání - 880 Kč

Nápad vyrazit na turné je spojený s natočením nové desky Dig, Lazarus, Dig!!! (3.3.2008), jež inspirovaná biblickým vyprávěním o Lazarově vzkříšení a v diskografii je čtrnáctým studiovým albem spolu s kapelou The Bad Seeds. Nahrávalo se v červnu a červenci loňského roku v richmondských Ark Studios.

DINOSAUR JR.
24. 05. 2008 od 19:30
Palác Akropolis Praha

Vstupenky: předprodej: 550 Kč/ v den konání: 650 Kč

Právě v ten samý večer vystoupí v Praze i jedna z nejdůležitějších kapel americké alternativní scény 90. let. Do ČR přijíždí úplně poprvé a dokonce v původní sestavě. Pro ty co neznají: jedná se o americkou rockovou kapelu, jejíž počátky se datují do roku 1984. Kapela se v roce 1997 rozpadla, ale v roce 2005 se dala znovu dohromady. Dinosauři hrají v sestavě: baskytara Lou Barlow, kytara J. Mascis a bubny Emmett Murphy. Koncert, který se v Praze odehraje, mají na svědomí organizátoři z vydavatelství Silver Rock Records, jež se chytli toho, že Dinosaur Jr. vydali minulý rok skvostné comebackové album Beyond.
Před legendárními Dinosaur Jr. vystoupí neméně zajímaví Awesome Color - třičlenná kapela z amerického Michiganu, která hraje rock s prvky psychedelie.

… na tomto hudebně nadupaném dni je zajímavé, že byla dokonce 26.2.2008 sepsána petice pro sloučení těchto dvou akcí v jakýsi minifestival. Důvod je jednoduchý a jasný…. Jak říká autor petice (adresované oběma koncertním agenturám) P. Klusák: „Obě vystoupení jsou jedinečná a nedá se čekat, že by tu dotyčné, světovou popularitou rozmazlené kapely vbrzku mohly hrát podruhé….Můžete říci, že máme vskutku malicherné starosti. Sakra, jestli jsme vyrůstali s Cavem a Dinosaur jr, tak je nám evidentně přes třicet, mnohdy o deset víc, to nemáme v hlavě něco dospělejšího?! Ne, a v tom je vaše spása. Copak na nedospělých malicherných starostech lidí poblázněných hudbou, kteří v ní cítí adrenalin, vitamíny i modlitbu, nejste vy, milí hudební promotéři, s prominutím závislí?“.

Co jiného dodat? Bylo to těžké rozhodování. … tak 24.5. konečně uvidím a naživo uslyším Nicka Cavea, a pro jistotu ještě z VIP míst.

Lucie Švecová

Hamlet Janka Ledeckého?

Nedávno mě manžel vzal za kulturou. Název „Hamlet“ sliboval krásnou podívanou, kdy zjihne i duše největšího drsňáka. Bohužel hned jak jsme vešli do hlediště divadla Kalich, začala jsem se obávat. Na pódiu velkém asi čtyři metry čtvereční stála jakási hrouda, zdánlivě připomínající cosi mezi lodí, jeskyní a palácem.

Třikrát odzvonilo upozornění, a tak jsme se vtiskli do sedadel. Na malém prostoru před tou podivnou hroudou se najednou motalo 10 lidí a zdálo se, že pohřbívají mrtvého krále. Janek Ledecký vkráčel v teplákách od Vietnamců s našitým lampasem a snažil se tvářit jako opravdu jediný záporák na place. Mezi tím snaživý Petr Bende poskakoval po horních balkonech a drásal si košili – patrně žalem – tak teatrálně, že jsem chtěla volat sanitku.

Celé představení nebylo dle mého názoru nic jiného, než zoufalá snaha Janka Ledeckého ještě něco vytěžit ze zašlé slávy. Celá hudba je směsicí jeho starých hitů a je to bohužel patrné na první poslech. Ani výprava představení nenahradí pokažený efekt. Vojáci vypadají jako skupina AC DC, narvaní v kožených bundách a kalhotách jako parta motorkářů. Scéna byla tak teatrální, že jste po deseti minutách valili oči do všech stran. Když promlouval duch zemřelého otce k Hamletovi, jeho tvář se promítala na plátno za Velkým Dánem Petrem Bendem a do zad mu zářil velký rudý kříž. Když se přidaly ještě další barvy proudící z kabinky osvětlovačů, propadla jsem malomyslnosti. Ani herecký výkon nebyl nijak okouzlující, vlastně v podstatě žádný.

Obsazení takřka umírajícího Josefa Laufra vyvolalo sice kýžený potlesk, ale patřil pouhé snaze o přežití. Jeho zpěv však připomínal cimrmanovskou píseň o nádražácích, zdržující se jen v rozmezí dvou akordů. Nejlépe bych zhodnotila výkon Richarda Tesaříka, který se nám uvedl jen jednou písní Hrobníka, ale zazpíval ji skutečně dobře a osvobozeně od celého toho šapitó. Nutno přiznat, že pěvecké výkony byly vcelku dobré, ale samotný autor představení zklamal na celé čáře. Janek Ledecký už vystřílel své patrony hlasových dispozic a bohužel i šarmu.

Závěr: Chcete se někomu pomstít? Pošlete ho na Hamleta do Kalichu.

Romana Svobodová

Tak trochu úlet

Nedávno se v Českých Budějovicích rozjel projekt, v němž se měli propojit umělecké směry hudby, mluveného slova a výtvarné kultury, vše ve vážném duchu klasických umění. No dobrá, ale proč to nevzít také z jiného konce? Podívejme se do malého městečka, ležícího na patě Prahy, jménem Úvaly. Zde se již třetím rokem ke sklonku léta pořádá akce pro všechny umělce a milovníky umění s názvem „Tak trochu úlet“. Koná se pod záštitou MDDM Úvaly a tuto myšlenu přinesla paní Jana Pospíšilová, mozek tohoto volnočasového zařízení. Platnou vstupenku si seženete snadno, pokud oplýváte alespoň malou dávkou talentu. Vstup si totiž zajistíte jedním svým dílem, prací, příslibem autorského čtení nebo jiného výstupu, pokud jste třeba tanečník.

Kdekdo by si mohl říct, že je to riskantní podnik a to pouze pro mladé. To by se ale mýlil. Mezi dredatými hlavami se tu pohybují trvalé s nafialovělým nádechem. Holá brada se zde zaujatě baví s pravým rokerským plnovousem. Je to příležitost pro všechny, senioři mohou ukázat poctivost řemesel, která po léta provozovali, mezi moderními obrazy můžeme shlédnout starou techniku paličkování a hned opodál dětské, zatím nevyzrálé obrázky.

Je to nádherný kompromis mezi mládím a stářím. Na rozloze osmdesáti metrů čtverečních se jak na běžícím páse střídají hudební skupiny i generace, elektrické kytary střídají pozouny, didgeridoo a africké bubny. Malé děti, tančící v červených sukýnkách nahrazují hiphopeři a modernistky. Zkušení a mnohdy již věhlasní literáti se zde setkávají se začínajícími pisálky. Jde tu především o střed několika různých vyjádření sebe sama. Mladí získávají zkušenosti a ti starší zase energii a inspiraci.

Tahle úvalská akce je ohromná šance pro začínající umělce a nikdo z vás by si ji neměl nechat ujít. Trvá asi tři dny, dle rozpoložení všech zúčastněných. A co Vy víte, třeba si vás tam někdo všimne.

Více info a fotky na www.mddmuvaly.cz.

R. Svobodová

Mechanický pomeranč

„Já já já. Co bude se mnou? Kam v tom celým patřím já? Sem snad jako nějaký zvíře nebo pes? Mám snad bejt jenom nějakej mechanickej pomeranč?“

Mechanický pomeranč - ne příliš známá kniha ne příliš známého autora Anthonyho Burgesse (nejvíce ji proslavil Stanley Kubrick svým stejnojmenným filmem). Kniha, jejímž hlavním hrdinou je Alex DeLarge, mladý chlapec, který má na světě nejraději tři věci – Beethovena, sex a násilí. A ne jen tak obyčejné násilí – ale ultranásilí.

Alex DeLarge a jeho tři přátelé (Pítrs, Jiřík, Tupoun) sedávají téměř každý večer v mlíčňáku Korova – podniku, kde se dá pít plus-mlíko, tedy mléko obohacené drogou, která vás připraví na ultranásilí. Poté dokážou během noci napadnout starého muže vracejícího se z knihovny, bezdomovce i konkurenční partu, ukradnout auto, vniknout do domu mladého manželského páru, ženu před očima jejího muže znásilnit a jeho zmrzačit. Nikdo proti nim nemá jediný důkaz, rodiče (kteří věří, že si Alex peníze vydělává na nočních brigádách) tomu jen nečinně přihlížejí. A tak mu nic nebrání věnovat se svým „zálibám“.

Situace se ale poněkud zkomplikuje, když se jeho přátelům přestane líbit, jak se Alex chová s začne jim vadit jeho vůdčí postavení. Vylákají Alexe k přepadení staré, zámožné ženy, zradí ho a Alex je zatčen. Na policii se dozvídá, že žena zemřela a verdikt zní 14 let ve vězení. Z Alexe se stává číslo 6655321.

Po dvou letech pobytu ve vězení se Alex dozvídá o technice, která ho má ve velmi krátké době dostat z vězení a zařídit, aby se už nikdy nemusel vrátit. Alex, který neví, co tato technika obnáší, se rozhodne ji podstoupit. Začíná to nevinně – pouští Alexovi různé filmy, kde je prezentována krutost a brutalita, nutí ho se dívat. Alex je spokojený, násilí má rád. Postupem času se začne bránit, nechce se na filmy plné násilí dívat, ale je mu dále vymýván mozek a když s tímto programem skončí, Alex není schopen násilí fyzicky snášet. Je mu vštípen odpor proti krutosti, je podroben zkoušce a propuštěn. Alex se ocitá na ulici, setkává se s dávnými nepřáteli, kteří se mu mstí, Alex ale není schopen se bránit. Dostává se do domova muže, jemuž kdysi znásilnil manželku a jeho samotného zmrzačil. Muž ho nepoznává a okamžitě se ho ujme, jelikož o jeho případu četl v novinách a chce pomocí Alexe a jeho případu bojovat proti současné vládě, která něco takového dopustila. Krátce potom ho pozná, chce se pomstít, ale Alex v zoufalství skáče z okna. Přežije sice, ale prodělá operaci, která Alexe vrací k jeho starému životu. Násilí ho ale brzy omrzí a Alex začne přemýšlet o tom, že by se usadil, našel si ženu a založil rodinu.

Román Mechanický pomeranč má být vizí společnosti budoucnosti, studií zla a násilí, ale hlavně nám pokládá základní otázky. Je člověk, který nemá žádnou možnost volby ještě člověkem? Kdo je tady vlastně obětí? Kam až lze ve snaze o nápravu zajít, jaké prostředky lze ještě použít? Zajímavá je i úvaha nad tím, co je vlastně dobro a co zlo a co je jeho podstatou. („Ale, bratři, to jejich okusování si nehtů nad tím, co je příčinou špatnosti, ze mě dělá pěkně usměvavýho bajata. Vůbec je nezajímá, co je příčinou dobra, tak proč ten druhej krám? Pokud jsou píply dobrý, tak asi proto, že se jim to líbí, a já jim jejich potěšení nemíním brát, tak ať se do tý druhý stránky taky nemíchaj. A mně se prostě tahle druhá stránka zamlouvá. Ba co víc, špatnost je tím, čím jsme vy i já odinočkový a tuhle naši podstatu stvořil Bog nebo Bůh a sme jeho velkou pýchou a pležrem.) I přes to, že tato kniha pokládá podstatné otázky, nenabízí na ně jednoznačné odpovědi. To, na čí stranu se postavíte, záleží pouze na vás samotných.

Jedna z mnoha věci, která dělá tuto knihu tak unikátní, je jazyk. Autor zde použil jazyk Týnů, což je směs rusismů, anglistů, germanismů a nově vytvořených slov (ajko=oko, bajat=kluk, píply=lidé, odinočky=sám, kartáč=dívka, buč=věc, gulliver=hlava, lubilubikovat=milovat se).

Tato kniha rozhodně není oddechové, zábavné čtení. Je to zamyšlení nad krutostí, ztrátou zábran a vinou, ale i nad trestem a jeho (ne)přiměřeností. Je to příběh zvrhlosti a absurdity, ale nejhorší je, že ačkoliv zobrazuje nejasně vymezenou budoucnost, může být podobenstvím světa, ve kterém žijeme.

Vendula Mikolášková