Existenciální problémy existencialismu v českém filmu

Často mě zaráží u většiny nových knížek, které čtu, vzpomenu-li si, k jak malému počtu lidí se obracejí. (Karel Čapek)

Míra uspokojení bývá hodnocena podle očekávání. Pokud se někdo chce dobře bezduše bavit, je pro něj v soudu rozhodující, zda-li se až „za břicho popadal", jiný chce „dokonalou akci", jiný zase třeba kvalitní dramatické výstupy, herecké výkony, poutavý příběh, originálnost, promyšlenost, duševní poselství, věrohodnost (aby se tomu „dalo věřit“). Nemůžeme chtít od akčního filmu romantiku nebo naopak od „slaďáku" aby uspokojil fanouška napínavé akce - oba budou ten či onen film hodnotit naprosto odlišně majíce zcela odlišný metr. Tomu se zkrátka říká subjektivní hodnocení.

Jak ale odlišit skutečně kvalitní film od těch, které jen naplňují (resp. uspokojují) očekávání určité skupiny diváků? Zde přicházejí na řadu „objektivní odborníci.“ Kritici, ať už profesionálové, či amatérští odborníci sdružovaní v různých diskuzních fórech apod. se svými registrovanými přezdívkami (anonymní hodnocení přeci nemá pražádnou cenu). Hodnotí film podle kritérií, každému filmovému žánru vlastních a zároveň těch obecně platných - hlavní je naplnění formálních a obsahových složek díla bez chyb a v náležité jednotě. Takováto jasně daná a konkrétnímu případu přizpůsobená kritéria kvality jsou velmi užitečnou věcí, problém může nastat snad jen ve chvíli, kdy je metr vybrán špatně. Kritici nám umožňují zhodnotit, je-li film dobrý, nebo špatný, což nám usnadní spoustu práce s interpretací. Neboť co chceme od filmu, abychom jej mohli považovat za dobrý? - aby byl bez chyb.

Je to trápení, ta nejsložitější věc není nikdy dost jednoduše napsána. (Karel Čapek)

Režisér filmů jako Kouř (1991), Cesta z města (2000) či Skřítek (2005) se pustil do zcela nových vod a natočil snímek z prostředí současné mladé generace, který je také podle toho pojatý – Gympl. Tímto filmem, hlavně jeho odlišností od poměrně zaběhlého ducha jeho filmů předchozích, se režisérovo jméno dostalo mnohem více do obecného podvědomí, a film se navíc nejspíš stane jeho nejvíce známým a komerčně úspěšným snímkem. Možná právě proto, že kritici považovali tento fakt za rohodující motivaci k natočení takovéhoto filmu, jej až na výjimky moc vysoko nehodnotili. Není to však špatně? Skutečně je Gympl tak vzdálen od „nálady na vlnách Kouře“?

Nejzákladnější pravidlo jevištní mluvy je: píšeš-li pro jeviště, buď pamětiv, že nepíšeš esej. (Karel Čapek)

Třídní učitel, který drobet zastydl ve svém mládí. Romantická povaha, která u mladých hledá něco, co jí v krutě prozaickém světě dospělých teskně schází. Měl rodinu, byt, slušné zaměstnání, ale přesto nějak cítil, že mu něco schází. Je jediný, alespoň si to myslí, že takový je, který ty mladé chápe. Ve snaze přiblížit se jim – jejich světu – se stává spolupachatelem jejich trestné činnosti, místo toho, aby jim ji rozmlouval. Učitel na gymnáziu, člověk, který by měl ztělesňovat rozum, konformnost, prostě zdravou neprotispolečenskou morálku, říká jen „magie.“ Ten prozaický svět ho ale přece nakonec dostane a „nakope mu.“ Ta mladá dívka, jež se ráda líbí a která se často líbí, jejíž „nevinnosti“ se člověk těžko ubrání. A když už jí člověk podlehne, může být hodně bolestivé, dostane-li ji někdo jiný, navíc někdo, kdo měl podlehnout úplně někomu jinému, - zvláště pro někoho, kdo vždy dostane vše, co chce, neboť má otce, který mu to pokaždé zařídí.

Dívka, které všichni ubližují, celý svět je proti ní. Trpí za to, že se jí nedaří něco, co dělat nechce, či za to, že „je zbytečná, je naprosto k ničemu.“ Nikdo ji nechápe a jí nezbývá, než si sama ještě více ubližovat. Svou nespoutaností jí ublíží i on, nespoutaný, svobodný, jež proti ničemu nebojuje, však také nemá proti čemu, porušuje zákony, protože ho to „prostě baví.“ Nemají proti čemu bojovat, a to je podle učitele literatury důvod, proč nemají úctu k tomu, za co on nejspíš kdysi trpěl. Jak by jej také mohli pochopit? Potřebovali by zažít válku a diktaturu, míní. Snaží se jim dokázat jejich malost, ale oni ho v ní ničí – nic není krutější nežli třída naprosto bez zájmu.

Bez laskavého čtenáře jste jen hlas, který kráká do prázdna. (Stephen King – O psaní)

V čem tkví hlavní chyby Vorlova Gymplu? Ve schematické konstrukčnosti? V tom, že se tomu nedá věřit? V absenci silnějšího dramatického oblouku, který by se v závěru uspokojivě uzavřel? Ve slabých výkonech neherců? V tom, že je to příliš „přeexponováno,“ že je toho příliš mnoho pohromadě? V tom, že noční hlídač čte nejmenovaný deník tak, aby nikdo nemohl přehlédnout jeho název? Nebo snad v masovém publiku, jemuž se tento film líbí? Či snad ještě v něčem jiném? A jsou to vůbec chyby?

Pokleslá masa by mu buďto vůbec nerozuměla, nebo by byla její vůle natolik osláblá, že by nemohla a ani nechtěla sledovat výškový let takového orla. (Adolf Hitler – Můj boj)

Subjektivní pragmatik
Ondřej Brynych

Jen hraj, když to dokážeš

Nedávno jsem potkala svého bývalého třídního učitele. Rozhodla jsem se s ním udělat rozhovor na téma hudba. Pan učitel Veselý je jeden z mála lidí, kteří vám zahrají cokoliv a kdykoliv.

Pane učiteli, řekněte mi, kolik hudebních nástrojů vlastně ovládáte?
profesionálně zahraju, počkej, tak klarinet, saxofon, harmonika, trubka a klavír. Tak to je 5 nástrojů.

A od kdy jste se začal učit na první nástroj?
-Tak do hudebky jsem začal chodit ve 12letech.

A na co jste se začal učit?
-To jsem hrál na klarinet. No a pak jsem pokračoval na saxofon 3 roky.

Já si však nejvíc pamatuji váš klavír, kdy jste se učil na klavír?
-Učil jsem se až tady ve školy, protože mě okolnosti donutily.

Vidím, že tady ve třídě ale nemáte klavír, nechybí vám?
-Máme to všechno uskladněné tady vedle,, máme tam piáno, harmoniku, klarinet. Já si to vždycky přenesu do třídy, aby děti mohly zpívat. Teď už ale taky tolik nezpíváme. Dřív jsme zpívali víc.

Tím chcete říct, že děti už nejsou k zpěvu tak nakloněny? Chodí do hudebních škol?
-No máme tady žáky, kteří hrají na zobcovou flétnu, na kytaru, na klavír, takže já myslím, že celkem chodí. Ale slyšel jsem, že si školy ztěžují, že nemají hráče na dechové nástroje.

Další otázka míří od školy pryč. Jak jste se dostal k Ševětínce?
-V Ševětínce v roce 1972 potřebovali záskok místo jednoho hráče a od té doby s nima tak nějak hraju.

Aha, no a víte kdy vznikla Ševětínka poprvé?
Název sám o sobě někdy v 70. 80. letech. Předtím ale už tahle hudba existovala, takže to jsou už někdy předválečná léta.

Kdy vás máme možnost vidět hrát?
-Teď v blízké době budeme hrát v Neplachově, no ale my chodíme taky jen dva, takže budeme hrát taky jen na soukromé oslavě až u Římova, týden na to v Drahotěšicích, někdy jezdíme hrát i do Bechyně.

S vámi hraje v kapele i syn Pavel, jak ten se k vám dostal?
-Ten se přidal tak, že jsme ho nechali učit hrát na zobcovou flétnu a na klarinet. Se mnou hraje asi 10 let.

Dušáková Lenka

Děti nocovaly v knihovně

Noc s Andersenem, tak pojmenovali pořadatelé z Uherského Hradiště mezinárodní akci knihoven, která se uskutečnila v pátek 28.3.2008. MěK v Rudolfově se k tomuto projektu připojila letos podruhé a s realizací pomohla opět mateřská škola, bezprostředně sousedící s knihovnou, která poskytla nocleh.

V 18,00 hodin se otevřely brány do kouzelného světa pohádek a děti v pohádkových maskách přivítalo 10 dobrovolníků v renesančních kostýmech. Ve výbavě dětí nechyběla oblíbená knížka, spacák, karimatka a ostatní spací potřeby. Zpočátku se děti seznámily s místními pověstmi o nadpřirozených bytostech a tajemných hradech a poté samy četly ze svých knížek. Po setmění se loučemi a lampiony rozsvítila pohádková zahrada a třicet malých dobrodruhů, rozdělených do pěti skupin, se vydalo na čtyři stanoviště s různými úkoly – chození po kladině s knížkou na hlavě, hry na prolézačkách a klouzačce, zpívání a bobřík odvahy s katy. Uvnitř hornického muzea museli odvážní účastníci vylézt za pomoci permoníka po žebříku do tajemné důlní štoly.

V průběhu večera byla pro děti připravena řada úkolů- skládání obrázků, hádání pohádkových bytostí, kreslení na chodník...Na závěr děti objevovaly v tajemné chodbě ukrytý poklad, kterým byly medaile, diplomy – Absolventníky a drobné dárky. Večer plný zážitků a zábavy ukončilo usínání při čtení pohádek, ale uspat takovou tlupu dětiček byla práce vskutku zdlouhavá. Účel sblížit děti nejen s pohádkami dánského spisovatele Hanse Christiana Andersena, ale také užít si legraci, poznat nové kamarády a odnést si plno zážitků, byl nepochybně splněn.

Petra Nestávalová

Příběhy pro potěchu duše – Bruno Ferrero

Útlá knížka je plná krátkých příběhů, které na necelé stránce nebo jen několika řádcích nabízejí poučení, moudrost, pravdu a hlavně inspiraci pro zamyšlení nad sebou samým i nad vztahy k druhým lidem. Jistě se dá přečíst za jeden večer, ale k tomu není určena. Stačí jedna povídka denně, abyste si ji uložili ve své mysli a nechali její semínko vyklíčit v voňavou růži.
Ale než bych se sama složitě pokoušela popsat tuhle knihu, přečtěte si úvodní povídku, která mluví sama za sebe i za úmysl, se kterým autor poskládal tyto příběhy.

Růže

Německý básník Rilke bydlel jistý čas v Paříži. Každý den, když chodil na univerzitu se svou francouzskou přítelkyní, procházel jednu velmi rušnou ulici.
Na jednom rohu této ulice vídal pokaždé žebračku, která prosila chodce o almužnu. Žena seděla bez hnutí jako socha vždycky na stejném místě s rukou nataženou a očima sklopenýma k zemi.
Rilke jí nikdy nic nedal, zatímco jeho společnice ji pokaždé nějakým penízem podarovala.
Mladé Francouzce to bylo divné, a tak se básníka jednou zeptala: „Proč té chudince nikdy nic nedáš?“
„Měli bychom obdarovávat srdce, ne ruce,“ opověděl básník.
Dalšího dne přišel Rilke s nádhernou, čerstvě rozvitou růží. Vložil ji žebračce do ruky a chtěl odejít.
A tu se stalo něco neočekávaného. Žebračka zvedla oči, pohlédla na básníka, namáhavě se zvedla ze země, uchopila jeho ruku a políbila ji. Růži přitiskla na prsa a pomalu odcházela.
Celý týden ji nikdo neviděl. Ale za osm dní znovu seděla na svém obvyklém rohu ulice. Tiše a bez hnutí jako vždycky.
„Z čeho žila po celou tu dobu, kdy nic nedostávala?“ ptala se francouzská dívka.
„Z růže,“ opověděl básník.

Veronika Nováková

Dvacet deka šokujících něžností

(SHOCK, V. Dvacet deka něžností. autorovým nákladem. Praha.1997)
Mladý, ale ne neznámý, zjev české kultury opět šokoval. Rok 1997 odstartoval skutečnou básnickou dráhu dvaadvacetiletého bývalého člena kapely Ironickej mozek Vikiho Shocka. Polooficiální debut, polooficiální proto, že ho autor vydal vlastním nákladem ve spolupráci s nakladatelstvím Protis, čítá čtyřiačtyřicet stran básní a ilustrací, které představují autorovu osobnost. Sbírka je členěna do tří tematicky uspořádaných celků, z nichž je každý uveden „pomluvou“ na Viktora Griče a autorovou vlastní ilustrací (Shock je také výtvarný umělec).
První část sbírky uvozená pomluvou „Viktor Grič je sračka“ a doplněná „undergroundovou“ koláží nazvanou Zátiší I. (koláž z cigarety, zápalek a zmuchlaného papíru) představuje charakter Vikiho Shocka- mladého, neklidného neo-beatníka, ironika, melancholika, kritika, zvráceného cynika, jenž o sobě tvrdí, že je samozvaným umělcem a geniálním šílencem, plným mravní čistoty a duševní krásy. Uvědomění si své nepatrné existence podepřené pocitem zbytečnosti, dovoluje autorovi bojovat poezií proti stereotypu, ohraničenosti, lidské mase, proti pravidlům a konvencím, byrokracii a vůbec celému obludnému aparátu moderního světa. Převlečen za českého Nostradama, předvídá záhubu člověčství. Mezi pocity zmaru a depresivními stavy nezapomíná však Shock ocenit svou genialitu a ironicky si zvýšit ego jak básnické, tak mužské. Své nadání vykládá na základě inspirace takovými velikány, jako byli: Bukowski, Ginsberg, Burroughs, Kerouac, Ferlinghetti,… V této části sbírky se čtenář seznamuje s Viki Shockem, postpubertálním samorostem, schizofrenikem, undergroundovým tulákem a nevěrným milovníkem, nakaženým všemi nemocemi světa. Těchto pět básní jako by bylo manifestem sbírky. Druhá část je malou autobiografií autorova života. Rodinné poměry, metaforicky vykreslené jako nepříkladné obrazy do rodinného alba, prostupují celý tento oddíl. Pomluva na začátku druhé části opět uráží Viktora Griče, jeho lyriku, která „stojí za hovno“. Koláž Free porno I. (zmačkaný ubrousek, obal od kondomu, zátka, cigareta – to vše poskládané do tvaru penisu, „napichujícího“ Marylin Monroe se zvednutou sukní na krabičce od zápalek) připomíná ladící halucinaci k oddílu, který bude následovat. Poezie zbavená veškeré obraznosti a metaforičnosti, zdárně připomínající básně v próze. Na první pohled letmé vzpomínky z autorova pubertálního období, zakončované vtipnými pointami, dále vzpomínky trapné, potupné, nestřízlivé, ukazující problémy s rodiči, sourozenci,… všemi básněmi je však prostoupena touha po samostatnosti, po svobodě (a to třeba i v bytě senilní babičky). V jedné z básní se dostavuje dokonce první silný pocit toho, že si o něm okolí myslí, že je psychopat, magor, blázen, kterého je nutné zavřít. Shock se však snaží s největší pravděpodobností nemetaforicky ukázat, že právě on se považuje za normálního člověka, vyčnívajícího z lidského stáda. Bez stoprocentní víry v sebe samého a ve svou poezii buduje nedospělý, ale už také ne-dětský, autor místo, prostor, pro svou poezii v tomto světě a pokouší se s ní zlikvidovat lidskou zahleděnost a otevřít čtenářům oči.
Schizofrenní stav Vikiho Shocka se kompletně projeví ve třetí pomluvě, kde zjistíme, kdo je záhadný Viktor Grič, který autora rozčiluje. Jako v předešlých částech, i zde je koláž Zátiší II., aneb žvýkačka Wrigley´s, alobal, obal prezervativu a krabička zápalek s Marylin Monroe, na další způsob, který popouští uzdu fantazii a smyslům čtenáře (stejně jako oddíl básní, který následuje). Pocity apatie, negativní stavy, obrazy hnusu a pesimistickou atmosféru špikují exotické obrazy a výrazy, náboženská vyznání a do kontrastu k tomu všemu různé obrazy žen a sexu. Většina básní připomíná pásmo, především ta, která celou sbírku uzavírá (jedná se o jakousi ódu na sex a AIDS, která částečně může připomínat písňový text, který v sobě nese varování). Na první pohled se zdá, že jednotlivé básně nemají ani hlavu, ani patu. Podíváme-li se podrobněji, jedná se především o hru se slovy, která prověřuje čtenářovu fantazii, v této části více, než v těch předešlých (samozřejmě, že ne ve všech básních třetí části, viz. Párek v bagetce, který připomíná dětskou říkanku). Jen báseň Umělecká masturbace může čtenáři připadat, jako zatoulaná báseň z první části, protože působí manifestačně. Shockova poezie je šokující, neosahaná a mladická, rádoby nová, ale také nevyzrálá, občas až dětinská. Na druhou stranu se autor snaží být originální ve všímání si toho tzv. „lidského stáda“, což se mu ne vždy daří- obecně to vypadá, že se autor zaštiťuje tím, jak jsou lidé přesvědčeni o tom, že je svět krásný a jak je všechno dokonalé, a proto je tu on (a bylo jich i spousta před Shockem a bude i po něm), aby ukázal také odvrácenou stranu tohoto světa. Kde však bere tu odvahu myslet si, že on je tím pravým a jediným spasitelem? Dnes chce čtenář ve všem vidět jiný rozměr, alespoň ten druhý, nejlépe ještě třetí a čtvrtý a občas se stává, že toto dvojaké vidění (nebo aspoň snahu o něj) je používáno i na místech, na kterých je to naprosto nevhodné (když právě poezie dává tu nejširší možnost nazírání).
Častá rezignace na rým a rytmus není na škodu, volné plynutí myšlenek, metafor, oxymóronů, neologismů,… dodává Shockově cynické, kritické, ironické poezii na síle. Je jen otázkou času, kdy tohoto básníka objeví i další čtenáři.

Lucie Švecová

Jak teda vlastně chutná ta „hlína“?

(Recenze: KATALPA, J. Je hlína k snědku?. Paseka. Praha. 2006)

Mladá a téměř neznámá západočeská debutantka Jakuba Katalpa vložila podle nejmenovaných kritiků čtenářům do rukou novodobý skvostný originál v podobě své stočtyřicetistránkové knihy Je hlína k snědku?.
Hlavní hrdinka Nina se vypráví letmou historii své rodiny a především svého života. Díky častým časovým skokům se ocitáme střídavě v nedávné minulosti a hned zase v přítomnosti. Nina byla od dětství determinována postavou babičky a také dědečkem, jenž žil s jinou paní, která ovšem nikdy nemohla být jeho právoplatnou ženou. Nina je pak jako vdaná žena nevěrná svému „mrtvému mužíkovi“, jak nazývá svého manžela, s profesorem, který ji učí nejen malovat, ale také milovat, stejně tak jako nejzáhadnější postava knihy - Mišo. Jakoby v knize byl a zároveň nebyl, byl důležitý, ale nic o něm nevíme. Spletitosti vztahů přispěje navíc milostný poměr Niny se servírkou Blankou. Intenzivní vztah se ženou není však v knize už nijak šokujícím, jak posléze uvidíme.
Zamlžený příběh se jeví zpočátku velmi statický, obrazy jsou nakupeny na sebe a výrazy nedokážou upoutat čtenářovu pozornost. Už sama mozaikovitost jako by naznačovala autorčinu neposednost nebo záměrný pokus přijít s něčím neotřelým a novým. Na druhou stranu působí střípky příběhů pomateně a prolínání jednotlivých dějových linií a časových rovin není zrovna nerušivé a nedovoluje čtenáři plné prožití textu. Autorčin pokus rozdrobit román na minikapitolky zde má nežádoucí účinek. Nejednou to může být kladená past pro čtenářovu vnímavost, avšak v konečné fázi se může čtenář do pasti chytnout a zabřednout ve změti několikařádkových epizod, z nichž některé začínají refrénovitým odstavcem.
Ninin příběh připomíná téměř klasický námět jako vystřižený z červené knihovny. Možná za to může autorčina romantická fascinace ženskou duší a snaha zachytit vnitřní prožitek ženského uvědomění, že část jejich duše odumřela. Zda se autorce povedlo v Nině vytvořit postavu, která navázala, jak Katalpa tvrdí, kontakt s něčím (duševním), co považovala za mrtvé, a pokusila se vstoupit znovu do života, tudíž respektovat a přijmout stará zranění, čtenář nejspíš neodhalí, možná ani náznakem nepozná, že šlo autorce právě o toto. Dílu se však nedá upřít jistý pokus o vyložení ženské duše, avšak onen katarzní smysl je srozumitelný pravděpodobně jen samotné autorce, protože čtenářovu pozornost neustále strhává její záliba ve smyslových vjemech, která je tak silná, že po čase nejen nepřekvapuje, ale začíná nudit. Když k tomu přičteme všechna obnažená a detailně popsaná pohlaví (objevující se téměř od prvních stran), nepřekvapí čtenáře ani téměř pornograficky vylíčené sexuální akty nebo naturalisticky líčené stažení psa z kůže.
Autorka však sama proti pornografii ve své knize protestuje především tím, že nebyla prvoplánová, nýbrž jen prostředkem, který má napomoci Nině k sebeuvědomění. Podle Katalpy se Nina při milování otvírá, vydává a očišťuje - např. takto: „…servírka, řekne: Vyliž mě! A zadek má rozevřený jako prýštící knihu, bílou prdel a v ní díru jako do komína, stehna od sebe, přidržuje si je rukama a ze zadku se jí jako z mlsné tlamy spouští šňůrka bílých korálků…“¹ (Některé pasáže jsou koncipovány, jak je vidět, jako scénáře k mládeži nepřístupným filmům). Pokud by kniha byla o tom, o čem Katalpa říká, že je, a pokud tvrdí, že v její knize nejde o pornografii, měla se alespoň trochu bít za přebal své prvotiny (polonahé ženské tělo v posteli za polootevřenými dveřmi) a navrhnout nějaký více či méně psychologicky působící obraz (koláž apod.).
Jako by bylo pornografické pozadí v posledním roce snad nějakou módou- předhánět se v množství oplzlých výrazů popisujících jednotlivé scény?… (viz. Hůlová, P. Umělohmotný třípokoj).
Když už se čtenář prolíže všemi klíny a smyje ze sebe všechno tekoucí semeno, zůstane mu jen obyčejný příběh nešťastného ženského života, přežívajícího ze dne na den a hledajícího štěstí, stejně jako porozumění mezi muži, ženami, zkrátka ve světě. Nic nového, nic neznámého. Kniha rozhodně přitahuje svým zajímavým názvem, který by však bylo šťastnější ponechat na původním (autorkou navrhovaném) "Otevřená", který spíše evokuje kategorii dívčích deníčků, do níž toto dílo přísluší.

Slabost příběhu podtrhuje cynický a ironický jazyk, který se snaží být velmi mladickým, ale v konečné fázi působí jako snůška sentimentálních vět, které snad nemohla napsat tak mladá žena jako autorka.
Nezbývá jen doufat, že se tímto plytkým příběhem, připomínajícím zápisky z dívčího deníčku, autorka nepřipodobňuje ke všem těm velkým vypravěčkám, „tou z tisíce a jedné noci počínaje.“


Lucie Švecová

Alpha dog

Originální název: Alpha dog

Žánr: drama, krimi

Hrají: Emile Hirsch, Justin Timberlake, Ben Foster,

Bruce Willis, Sharon Stone

Režie: Nick Cassavetes (USA, 2006)

Délka: 112 minut

Přístupnost: od 15. let

Motto: „Pojď. Projdeš se mnou peklem!“

Nedávno se mi naskytla příležitost ke zhlédnutí amerického dramatu s názvem Alpha dog. Můj výběr tohoto filmu byl zcela záměrný. (Ne)hlavní roli zde totiž ztvárnil Justin Timberlake, a já jako jeho největší příznivkyně a milovnice jsem si ho nemohla nechat ujít. Musím však s lítostí prohlásit, že snímek není ani skvělý, ale ani propadák. Patří zkrátka do škatulky: jednou a dost.

Toto kriminální drama je založeno na životě Jesseho Jamese Hollywooda, drogového dealera, kterému se, jako nejmladšímu muži, podařilo dostat na seznam nejvíce hledaných osob FBI. Jesse byl na útěku dlouhých pět let a nikomu se nepodařilo ho vypátrat. Až roku 2005 byl chycen v Brazílii a proces s ním i nadále pokračuje…

Postavou, kolem které se vše točí, je mladý drogový dealer Johnny Truelove (Emile Hirsch). Život jde hladce, neboť má všechno naháku díky svým nejlepším kámošům. Jedním z nich je i Frankie (Justin Timberlake), který je ochoten pro něj udělat naprosto cokoliv. Vše trvá jen do doby, kdy jeho stálý zákazník Jake Mazursky (Ben Foster) mu není schopný zaplatit dávku. A právě na to není Johnny vůbec zvyklý. Rozhodne se proto jednat. Ze začátku používá hrubá slova a vyhrožování, když však zjistí, že se věc nehla z místa, je nucen přitvrdit. Úplnou „náhodou“ se jim při jízdě do města připlete do cesty Jakeův mladší bratr Zack (Anton Yelchin). A to je pro něj příležitost. Bez sebemenšího přemýšení o situaci popadne Johnny malého chlapce a rázem se z něj stává rukojmí. Netušící Zack si nic neuvědomuje a bez jakéhokoliv nucení se podřizuje svým „pánům“ a dobrobolně odchází do Johnnyho domu. Zde ho čeká noc plná drog, alkoholu, sexu a zbraní, proto nemá důvod mít strach. Všichni mu dokonce dávají pocítit, že je „jedním“ z nich.

Nic není tak idylické, jak se na první pohled zdá. Johnny čím dál tím víc touží po penězích za zboží a je pro to schopen udělat maximum. Neustále prohlašuje: „Pokud nebudou prachy, nebude ani brácha“. Vše se začíná hroutit. Přestává si být jistý svou situací, když zjistí, že za únos dítěte může dostat ten nejvyšší trest – elektrické křeslo. Nezbývá mu tedy nic jiného, než něco vymyslet. Odehrává se v něm neuvěřitelné peklo. Bojí se, a proto do „tajné akce“ zapojí i všechny svoje kámoše, které pověří úkolem zbavit se Zacka. Drsní hoši najednou jakoby nebyli schopni. Jedou však na smluvené místo a jsou připraveni pustit se „do toho“. Mezitím Johnny, který se nechtěl ničeho zúčastnit, aby si „neušpinil ruce“, začíná mít strach i výčitky a to mění celou situaci. Je ale pozdě, neboť Zack leží mrtví, daleko za městem, sám, opuštěn…

Film s dobrým námětem, avšak už horším zpracováním. Nejen že postrádá trochu více emocí, ale i závěrečná scéna týkající se zabití Zacka mi přišla málo propracovaná, ochuzená. Jak už název napovídá, jde převážně o drsné hochy a jejich životní styl, ale protipólem je jim „zajatcova“ rodina v čele se Sharon Stone. Není však pravidlem: čím větší hvězda, tím lepší film. Zdá se, že stěžěním je po celou dobu „neherec“ Justin Timberlake jako Frankie a mladý Zack s tváří méně známého Antona Yelchina. Doporučuji proto jen těm, kteří mají více volného času a potřebují se odreagovat.

Lucie Kudrličková

Pohádky poněkud hambaté aneb Večerní osvěžení do manželské postele

Začátkem roku se mi do rukou dostala jedna kouzelná knížka, sbírka několika pohádek. Autorem tohoto skvostu je Ivan Krejčí a svými ilustracemi jej doplnil Lubomír Lichý. Jak už sám název napovídá, nenaleznete v knize jen tak obyčejné pohádky, ale právě naopak pohádky hýřící vtipem, smíchem a erotikou. Jsou zde klasické i méně známé pohádky v erotické úpravě, doplněné vtipnými ilustracemi a komentáři. Pohádky jako „O Rozince, která si píchla,“ „O jednom pražském gayklubu“ nebo „O indiánském náčelníkovi Černé péro“ vyvolají výbuchy smíchu snad u každého čtenáře. V titulu knihy se sice píše, že jde o večerní osvěžení manželských ložnic, ale pokud se sbírka ocitne někde mezi kolektivem veselých lidí, jsem si jista, že vyvolá ještě větší a lepší zábavu. Pohádky poněkud hambaté budou určitě i vhodným dárkem pro dobrého přítele, sourozence nebo partnera. Touto knížkou určitě obdarovaného potěšíte. Pokud si myslíte, že knížka není vhodná pro děti, budete možná překvapeni, že ji před dětmi skrývat nemusíte. Sám autor v ní píše: „Nemyslím si, že by bylo nutné tuto knížku skrývat před dětmi – zvláště v době, kdy si na každém rohu můžou zcela bez zábran koupit časopisy s pornografií. Rozhodně by se jim však měla dostat do rukou až poté, co projdou rozkošnou érou pohádek klasických, neboť bez ní by byly o něco důležitého ochuzeny jak v životě, tak při čtení této knížky.“

Ať už si knížku pohádek koupíte sami nebo jí budete nějakou dobrou duší obdarováni, věřím, že se pobavíte a bude se Vám líbit alespoň tak, jako se líbila mně.

Lenka Zelenková

Ať je mi zas pět...

"Děti začínají tím, že své rodiče milují, později je odsuzují a jen zřídkakdy, pokud vůbec, jim odpouštějí."

Autor: Oscar Wilde

Je až neuvěřitelné, jak ten čas letí. Ještě nedávno každý z nás byl malý, nevnímal tolik svět, neměl starosti, byl neustále veselý, spokojený a věci dříve podstatné mu dnes přijdou jako naprosto zbytečné. To, že rosteme, stárneme a měníme se my i naše okolí, si často ani neuvědomujeme. Bereme to jako fakt. Ale už se vám někdy stalo, že jste po dlouhé době objevili již dávno zapomenuté fotky z dětství, ztracenou hračku, přítele či potlačenou touhu nebo přání? Neměli jste najednou pocit úzkosti a zároveň i štěstí? Díky nim se vám podaří vplout do „říše plné fantazie a pohádek“, ale nic netrvá věčně a po několika vteřinovém snění se opět vracíte zpátky do reality. Ale i tak krátká doba dokáže velké divy. Je proto velká škoda, že nejsme schopni takto pozastavit čas, mít šanci vrátit se nebo jen uvědomit si věci, které by pro nás měly být v životě důležité. Proto jakoukoli věc z dětství, kterou dodnes uchováváme nebo teprve nalezneme, berme jako dar.

Tím mým je nedávno objevený potrhaný papírek, na kterém byl zaznamenán kousek mého „malého“ života:

(Pozn. Jedná se o záznam ze dne, kdy mi bylo půl roku. Moje maminka nemohla být se mnou. A já zůstala s „nezkušeným“ tatínem sama doma. Jednotlivé údaje psány jeho rukou.)

13.00

Vynesl jsem koš a kočička kupodivu stále ještě spinká. Já čtu noviny a flákam seJ

14.05

Holčička se konečně probudila, ale neplače. Sama si hraje, tak ji nechám být. Občas na ni kouknu škvírou ve dveřích. Teď si sama vzala panenku a hraje si s ní. Je to hodná holčička.

14.30

Panenka už jí upadla, ale pořád je ještě zticha.

14.35

Už si ji zase sebrala. Šikovná kočička.

14.40

Sebral jsem suchý prádlo a holčička už si začíná broukat. Asi mi už nedovolí ho i složit.

14.45

Naše šikulka se převrátila tak, aby jí nesvítilo sluníčko do očí a pořád si sama hraje. Teď zrovna křičí bábábá a prohlíží si nožičkyJ

14.55

Začala plakat. Přebalil jsem ji a dal jí sunar. Moc nevypila, asi 50, takže ji převleču a půjdeme ven. Nechala mě složit jenom ponožky.

15.10

Vyrážíme na procházku. Byla celkem hodná. Na cestě jsem jí musel dát najíst, protože začala cucat všechno, na co dosáhla. Vypila 150. Potkali jsme Lukyho a Zuzanu. Na cestě domů moc plakala a nepřestala ani doma. Přišli jsme v 18.00. Musel jsem ji pořád chovat, akorát jsem ji přebalil, takže nevím, jak budu stíhat ji vykoupat a udělat sunar, když pořád pláče…

Lucie Kudrličková

Fenomén moderní doby – muzikál

V posledních letech se vyrojilo mnoho muzikálů a snad není jediného člověka, který by některý nezhlédl. Je to prostě móda – kdo nebyl na muzikálu – jako by nežil.

Můžeme si ale všimnout, že mnoho nových muzikálů je dnes psáno „rychlou jehlou“ a spíše za účelem zisku, než pro kvalitní pobavení diváků. Lidé se jezdí do Prahy dívat spíše na slavné zpěváky, o kterých se píše v bulvárním tisku. To hlavní – kvalita představení a příběhu, je pro ně již věc vedlejší.

Mezi tuctovými muzikály ale stále možno nalézt ten kvalitní. Je ale nutné hledat jinde – v Brně. Městské divadlo v Brně totiž představilo v loňském roce převzatý muzikál - Čarodějky z Eastwicku.

Román Johna Updika Čarodějky z Eastwicku se nejprve stal filmovým hitem společnosti Warner Brothers. Vzpomínáte na tři filmové představitelky zoufalých žen – na Cher či Michelle Pfeiffer a Susan Sarandon znuděné žitím v malém městečku Eastwicku v New England? Rozhodnou se prožít něco výjimečného a přičarovat si muže po všech stránkách dokonalého – zábavného, inteligentního, pozorného, sexy atd. Zázračný ideál se jim skutečně zjeví, avšak v podobě ďábla. Ve filmu tuto roli ztvárnil Jack Nicholson…

Úspěchy filmové adaptace zaujaly světoznámého producenta Camerona Mackintoshe, jím pak byla oslovena autorská dvojice: John Dempsey (libreto a zpěvní texty) a Dana Rowe (hudba), aby napsali jevištní podobu díla. Dal tak podnět ke vzniku výborně napsaného muzikálového příběhu s vtipnými texty podněcujícími podmanivou „čarodějnou“ hudbu, která úspěšně vtahuje posluchače do svých tenat. Charaktery jsou zde podány s patřičnou ironií i nadhledem. Tento muzikál, uvedený ve světové premiéře 18. 7. 2000 v londýnském divadle Drury Lane, vychází z nejlepších tradic klasického broadwayského muzikálu, které rozvíjí do vskutku současné podoby. Městské divadlo jej uvádí v překladu Jiřího Joska.

Režisér Stanislav Moša však dokázal do představení vnést spoustu novot a naplnil jej přímo filmovými triky. Hlavní představitelky se tak vznášejí nad jevištěm a divákům se při podívané tají dech.

V hlavních rolích se představí například Yvetta Blanarovičová j.h. v roli Alexandry, Markéta Sedláčková v roli Jane a Alena Antalová jako Sukie. Vynikajícím výkonem oslňuje také Martin Havelka jako ďábel Darryl.

Pokud milovníci muzikálů touží po novém zážitku, kdy se jim bude během představení tajit dech, doporučuji právě Čarodějky z Eastwicku. Divák se sice nedočká notoricky známých zpěváků a umělců, o to více však bude překvapen z jejich skvělých výkonů.

Barbora Michlová

WILDE

Originální název:Wilde

Žánr: drama

Hrají: Stephen Fry, Jude Law, Vanessa Redgrave,

Tom Wilkinson, Jennifer Ehle

Scénář: Julian Mitchell podle knihy Richarda Ellmanna

Režie: Brian Gilbert (Velká Británie / Německo / Japonsko, 1997)

Délka: 118 minut

Jedná se o nepříliš známý film, označen za průměrný, nevalně přijat společností, který i přesto má co nabídnout. Zaměřuje se na věrohodné vykreslení kontroverzního tématu (Wildeových milostných poměrů) a díky jeho snaze o zachycení života londýnské homosexuální komunity konce 19. století se nám snadno podaří splynout s hlavním hrdinou i jeho okolím, i přes tak velkou časovou i charakterovou vzdálenost.

Úspěšný britský dramatik a spisovatel Oscar Wilde (Stephen Fry) miluje svou ženu a dvě děti, ale jeho život čím dál tím víc zaplňují a komplikují homosexuální avantýry. Klíčovým okamžikem se stane setkání s volnomyšlenkářským mladým egoistou Alfredem Douglasem, zvaným „Bosie“ (Jude Law). Jejich vyhrocený milostný vztah plný rozchodů a opětovných setkání má zničující dopad nejen na samotného Wildea, ale i na jeho rodinu a přátele. Tyto okolnosti ho dovedou až do soudní síně. Je potrestán nucenými pracemi a následným dvouletým vězněním.

Autor tak do kontrastu staví Wildeův láskyplný vztah ke své rodině a destruktivní životní styl plný provokativních gest.

Film postavený nejen na výborném tématu, ale především na ohromujících výkonech Stephena Frye v hlavní roli rozporuplné osobnosti Oscara Wildea, jemuž bez sebemenších hereckých zaváhání dokázal sekundovat i mladý Jude Law jako „homme fatal“ Bosie.

Nejen milovníkům kvalitních filmů, samotného mistra Oscara Wildea nebo herce Judea Lawa vřele doporučuji, neboť si myslím, že by bylo hloupé, nechat se ošidit o tak zajímavý a přínosný film, jakým je právě WILDE.

Lucie Kudrličková

Za oponou Národního divadla

Vcházíme do Zlaté kapličky, načesaní a voňaví. Venkovan by řekl: „To je pravá kultura“. Ale usedli jste někdy do vypolstrovaných sedadel a zamysleli se nad tím, kolik různorodé práce stojí za jedním vystoupením a jak málo zde záleží na hlavním protagonistovi, kterému házíme aplaus do náruče? Já jsem tu možnost měla – strávila jsem měsíc v Dílnách Národního divadla.

První den jsem vházela společně s kamarádem do dílen a kromě vrátného jsme vlastně nikoho nezajímali. Připravovalo se tenkrát hned několik nových představení, především baletní představení Motýlí efekt a Rodinné album Petra Zuzky a opera Kráska a Zvíře Teodora Pištěka. Protože jsem studovala oděvní průmyslovku, byli jsme přiděleni k paní Horké do dílny dámské krejčovny. Ta nás v rychlosti posadila za jeden šicí stroj společně s francouzskou studentkou Oudri, která byla patrně vystrašenější, nežli my. Hned jsme dostali pomyslnou facku. Vedoucí nám hned sdělila, že tady neznamená škola vůbec nic, v celém tom ohromném prostoru dílen byl poháněcí motor šikovnost, rychlost a odhodlanost.

Prvních 14 dní jsme pouze přišívali mašle na haleny a sešívali roztrhané oděvy. Pak jsme se ale s dílnou sžili a byli jsme připuštěni k zajímavější práci: na zkoušky s panem Pištěkem, mimo jiné sympatickým pánem s krásným humorem. Vzpomínám, jak v jeho opeře hrál ženskou roli muž a musela se mu ušít umělá ňadra. Na stole ležely dvě ohromné hory molitanu, ale pan Pištěk se rozesmál a řekl: „Tohle že sou prsa? To chce pořádný kozy!“

Dostali jsme se i na zkoušku Rodinného alba, kde se musí kontrolovat, jestli někde něco nepraskne, a to obrazně i doslova. Každopádně vedoucí jednotlivých dílen mají těchto zkoušek dost, bere jim to čas na jejich práci a často tam i usnou. My jsme šli rádi. Kdo z vás si myslel, že balet je v zákulisí kulturní, ten by se divil. Tanečníci přicházejí s hamburgerem v ruce a baví se o tom, kde se kdo vožral a co kde poblil. Pak pomluví vaši celoměsíční práci, protože kostýmy nejsou dost nóbl. Taky dobře.

Nahlédli jsme do celých dílen, do desinatéry, kde všechno, co ušijete, roztrhají, zničí a pošpiní – to je jejich práce Nejlépe se baví v maskérně a parukárně, kde celé dny vymýšlí různé fígle pro pobavení dílen. V pánské krejčovně se šijí suspenzory jak na běžícím pásu a povalují se v celém prostoru krejčovny. Kulisáci vám dovolí se podílet na práci – coby ne, když umíte máchnout štětcem do leva a doprava. A tak začínáte s těmihle lidmi, celou velkou rodinou stojící za úspěchem ND, soucítit. A pak jdete to divadla a říkáte si, ti si museli dát práce… Nevidíte už jen bílé labutě, ale vidíte i tu spoustu dřiny a část potlesku jistě míří i za oponu.

Romana Svobodová

Lidé versus zvířata

Svět zvířat bude nejvíce ohrožen, až se stane vlk vlku člověkem.

Chtěla jsem původně udělat rozhovor s novinářem Příbramského deníku, ale jeho děs v očích mne od toho odradil. Pak mi bylo řečeno, že psát by se mělo o tom, co člověk nejlépe zná (a ne aby dělal novinář s novinářem rozhovor) anebo co je mu blízké. Mě jsou blízké mé dvě kamarádky ze Základní školy v Rožmitále pod Třemšínem, a tak jsem se rozhodla zeptat se jich…Martina Pejsarová studuje veterinu v Brně a Jana Popieluchová zase medicínu v Plzni.

1) Proč jste si vybraly tuto školu?

Martina: Rozhodla jsem se až ve čtvrtém ročníku na Gymnáziu v Příbrami. Od dětství jsem navštěvovala skauta, a tudíž dávám přednost přírodě před městským smogem. Mým koníčkem je jezdectví a koně.

Jana: Když jsem studovala ještě střední školu, kamarád měl ošklivou nehodu. Spadl ze schodů a v tom okamžiku byl v bezvědomí. Je jasné, že základním kurzem zdravovědy projde každý, ale nijak jinak, než čekat na záchranku a modlit se, jsme mu pomoc nemohli. Nakonec jsem se rozhodla pro Lékařskou fakultu v Plzni a teď vím, že jsem udělala dobře.

2) Jak dlouhé a náročné je studium na vašich školách?

Martina: Šest let. Veterina je druhá nejtěžší škola v republice, první je I. Lékařská fakulta Karlovy Univerzity v Praze. Třeba na biochemii se musím připravovat měsíc před daným termínem zkoušky, jinak je potřeba učit se v průběhu celého roku kvůli pravidelným cvičením.

Jana: Šest let, ale na rozdíl od Martiny, my máme ještě pět let atestaci. – tzn.: práce v nemocnicích za minimální plat, samozřejmě pod vedením zkušených lékařů a je zakončena obhajobou práce. Škola sama o sobě je velmi náročná. Kvůli studiu jsem opustila všechny své záliby, jako byla třeba házená nebo volejbal. Prakticky se musím připravovat denně.

3) Už jste byly na pitvě?

Martina: Byla jsem přítomna na pitvě psa, který byl již pět let mrtvý a zmražený. Pitva byla náročná a poučná, uvědomila jsem si, jak jsou uloženy orgány v dutině břišní a hrudní. Jediná chyba byla, že pět let zmrzlý tuk dost zapáchal.

Jana: Také už jsme „pitvali“. Ze začátku jsem měla trochu strach, protože jsem nikdy předtím neviděla mrtvého člověka, takže když jsem tam šla poprvé, brala jsem ta těla a údy jako učební materiál. Nakonec mi nevadily hlavy ani nohy – zvykla jsem si. Když jsme u toho zapáchání, tak nejvíce smrdí lidský mozek.

4) Takže jste tam zatím spokojené?

Martina: Ano, studium je náročné, ale baví mě dovídat se nové věci o tvorech, kteří jsou mi bližší jak lidé. Doufám, že jednou budu dobrou veterinářkou.

Jana: Já můžu říct jen to samé, učení je vážně náročné, ale ten výsledek stojí za to.

Dobře, takže vám oběma děkuji za rozhovor a budu držet palce, abyste dosáhly všech svých cílů.

Táňa Frolová

Čarodějka všedních okamžiků – Alžběta Šerberová

V 70. letech se představila mladičká autorka Alžběta Šerberová svou debutovou knihou Manekýnka. Již v prvním svém díle přinesla do tehdejší šedé literatury zcela inovativní prvky, a to především v charakteru postav a jejich postupném vývoji a nevšedním prostředí, kde se děj odehrává. K dalším prvotním dílům ze sedmdesátých let se řadí Dívka a dívka, K mé kávě tvá dýmka a Ptáci na zemi a ryby ve vodách. V osmdesátých létech přichází s tituly Vítr v síti, Žena v síti a Sbohem, město M.

Bohužel kvůli názvům jejích knih byla vždy v podvědomí čtenáře řazena mezi autorky lehkých dívčích románků. Pod fádními názvy prvotních děla se však skrýval zcela neočekávaný obsah, texty, v nichž se zrcadlily četné zkušenosti z vlastního života, jež poskytoval boj za totalitního režimu. Nechci však uvést mylnou informaci, Alžběta Šerberová nepatří k zakázaným autorkám, která bojuje proti nepohodlnému státnímu zřízení. Ve svých textech se kouzelně podobným oprátkám vyhýbá a ve svých příbězích snad jen podvědomě proplouvá byrokratickými skluzavkami či bludišti úplatků.

Charakteristické pro její texty jsou především zjevení špinavosti lidské. V opozici nevšedních osobností, zpravidla žen jakožto hlavních hrdinek, stojí lidé klonící hlavy pod tíhou času a nutnými kompromisy, denní rutinou a bezpodmínečným pocitem nutnosti plnit zadané úkony života, nutně směřující k úpadku vztahu i vlastí lidskosti.

Hlavní hrdina povětšinou uniká do vlastního světa, vytvořeného neobvyklou osobností, doslova pluje proti proudu událostí, a to za každou cenu. V kontrastu s ostatními postavami nechce potlačit žádné vlastní emoce ani sny. Ale pro zachování přátelství a klidného, spokojeného života dochází k jakési sebedestrukci, nucenému ničení sebe sama a svých ideálů, provázené touhou stát se „jednou z nich“, hraničící s bláznovstvím.

Čtenář má ale díky dokonalému prokreslení psychiky postav možnost přesvědčit se, že počínání hrdinky je zcela opodstatněné a cílené a rozumově zdůvodnitelné. A také že bláznovství propadají především ostatní, kteří se ničí nevědomky. Avšak všechny kroky k „abnormální normalitě“ jsou bezvýsledné.

Především je na knihách poutavé předestření kouzla všedního okamžiku a jemných maličkostí, které náš život provázejí. Vždy se v celé linii příběhu tyčí jeden nevysvětlitelný úkaz, jeden bod, který je v textu potlačován, ale stále ho cítíme jaksi za oponou a vyplouvá nám jen v náznacích. Vysvětlení pak bývá povětšinou racionální, avšak vždy cítíme nedořčené „ale“, které budí naši zvědavost a konec příběhu tak zůstává otevřen čtenářově fantazii.

Kniha od knihy, text od textu se však liší. V každém novém díle nalézáme zcela inovativní prvky, dokonale dolazující atmosféru příběhu. Především je to představování jednotlivých postav v krátkých, na sobě nezávislých příbězích, jejichž osudy se pak propojují zcela neočekávaně. Nevšední jsou i témata, jako nevysvětlitelná smrt, cesta časem a prostorem, destrukce města a s ní spojené zničení jednotlivých osob, proměny postav závazně na prostředí v němž se vyskytují apod.

Z mé vlastní zkušenosti mohu doporučit především tituly Vítr v síti a Sbohem, město M., ve kterých si můžete ve zkratce udělat matný obrázek o autorčině rozsahu a stylu a rozhodnout se, zda je to skutečně „čarodějka všedních okažiků“.

Romana Svobodová

OPEN AIR MUSICFEST 10.-12. 7. 2008

OPEN AIR MUSICFEST

10.-12. 7. 2008

Open air musicfest je rockový prodloužený víkend, na kterém se můžete setkat se zajímavými „týpky.“ Můžete si zde poslechnout spoustu zajímavých rokových i nerokových skupin různých věkových kategorií. Poprvé jsme na něj mohli jet už v roce 2002. Od té doby se tu vystřídalo mnoho českých a dokonce i pár zahraničních kapel.

A jak se tam dostat?

Přeštěnice se nachází necelých 5 km od Milevska. Při příjezdu od Tábora zatočíte doprava směrem ke klášteru a cesta vás pak povede kolem obce Držkrajov, projedete Týnicí a těsně před obcí objevíte po levé straně přírodní areál MAVL. Autobusová a vlaková spojení do Milevska zjistíte na www.idos.cz

PROGRAM:

ČTVRTEK 10.7.2008

ZNOUZECTNOST
MEDVĚD009
STO ZVÍŘAT
CHARLIE STRAIGHT
DETSKÉ NÁPADY
CROSSBAND
PANKIX
VODOVOD
DESPAIRES
YUMMY

PÁTEK 11.7.2008

EXILIA (IT)
VYPSANÁ FIXA
KRYŠTOF
WOHNOUT
GREEN FROG FEET (D)
TLESKAČ
DEFCON(AT)


NO HEROES
UNDERGROUND FLY (PL)
E!E
TICHO DE PRE CUPÉ BAND
MANDRAGE
HOUBA
VOTCHI
HODNĚ PODNĚ
ATARI TERROR
PUB ANIMALS
PESHATA
YEMIDESET
BAREVNÝ NÁTĚR


SOBOTA 12.7.2008

XANDRIA (DE)
KARAMELO SANTO (ARG)
SUNSHINE
BANKRUPT (HU)
UDG
JAKSI TAKSI
LES EJECTES (FR)
TO BE CONTINUED(AT)
OZ ONE (FR)
THE FLYING WINDMILL (D)
THE DEAD NOTES (D)
IMODIUM
TOTÁLNÍ NASAZENÍ
RYBIČKY48
VOLANT
SELFISH
SUICIDE
POSSIBILNÍ EXPLIKACE
UNDERSIDE
LANDSHIP
MYTUS
HAPPYEND
ČUTACÍ MERUNA
RHODIAN

Dušáková Lenka

"Boli jste raz milovaní…“

Když zavřu oči a zasním se, vybavím si temné lesy a uprostřed nich malý plácek posetý květinami. Klavír, který je do této přírody zasazen, v černé barvě s rudou růží a prsty, které hrají tu tklivou melodii písně: Boli jsme raz milovaní. Ti, co znají alespoň trochu Pala Haberu, tuší správně, že ty tóny vycházejí díky němu.

Dne 7. 5. 2008 jsem byla okradena o veškeré romantické iluze, konal se totiž koncert Teamu v Plzni. Pamatuji si ještě teď, že mi mamka při každém filmu „hučela“ do hlavy, že hlavní hrdina nemusí být ve skutečnosti takovým princem z pohádky, ale že ten a ten může být například alkoholikem. Nevěřila jsem jí. Probudit jsem se musela až po zhlédnutí inkriminujících důkazů. Ponaučení jsem si ale vzala, jenže se nevztahovalo na písně a rockové zpěváky. Písničky typu: Kým pri mne spíš nebo Čo s tým mě provázely celým dospíváním. Byla jsem přesvědčená, že ten kdo je zpívá, je zpívá tak, že mu jdou z duše…A pak přišel ten osudový den.

Dlouhá a nekonečná fronta, která se rázem utvořila před halou, se pomalým tempem posunovala dopředu. Pro zkrácení dlouhé chvíle mě napadlo zeptat se pár lidí, co je přivedlo na koncertu Teamu?

Jana, Starý Plzenec: Poslouchám Team a Pala Haberu celých dvacet let, tak jsem si ho nemohla nechat ujít, vzala jsem sebou dceru, aby konečně přišla na to, co je pořádná hudba.

Markéta, Starý Plzenec (její dcera): A to, že o to nestojím už je jedno, viď? Jako předkapelu budou mít No Gravity, to bude krásný metal a Ty zase můžeš poznat mojí hudbu, maminko.

Marek, Příbram: Chtěl jsem udělat radost svojí přítelkyni a nakonec jdu sám. Rozešli jsme se.

Po takových odpovědí jsem se raději stáhla a čekala. Jakmile jsme se dostali do haly, šlo už všechno jako „po másle“, i když čekání na Team se zdálo nekonečné. Konečně světla zhasla a chvíle napětí začala gradovat. Těsně před pódiem začaly stékat pramínky „deště“ a dva zelené lejzry je začaly rozdělovat, tlumená světla, která v tom okamžiku zasáhla pódium, osvítila postavu frontmana – Pala Habery a hala se dostala do „varu“. Koncert zahájili svou novou písní Ako málo…

Po několika písničkách (kterým se v žádném případě nedá nic vytknout) zahájili konverzaci s publikem a to byl pro mě kámen úrazu. Palo se podíval na hodinky a pronesl větu, kterou nezapomenu: „Doufám, že to ti naši volové zase neposerou.“ Slovensko v té chvíli bojovalo na mistrovství světa v ledním hokeji. Jeho narážky na dvě ženy, které byly trochu více vyvinuté, už jsem snad ani nevnímala. Jen jsem se modlila, aby dohrál a já mohla jít domů.

Dřív, když jsem poslouchala jeho písně, viděla jsem před sebou „krásného“ člověka s kytarou a s úsměvem, teď vidím „chlapa“ v sepraném (snad černém) tričku, který nejde pro pár sprostých slov daleko. Tak pánové…Boli jste raz milovaní…

Táňa Frolová

The Shining – Osvícení

Velká Británie, 1980, 119 min

Režie: Stanley Kubrick

Hrají: Jack Nicholson, Shelley Duvall, Danny Lloyd, Scatman Crothers, Philip Stone, Tony

Buton

Námět: Stephen King

Pokud hledáte film, po kterém se vám nebude spát zrovna lehko. Pokud hledáte horor, který neodložíte jako už desítky před ním do stolu a prohlásíte o něm: „Tak to byl béčkovej film!!!“ Potom vám vřele doporučuji film režiséra Stanleyho Kubricka Osvícení, v originále The Shining. Film byl natočen podle námětu známého spisovatele Stephena Kinga a to už samo o sobě můžeme označit za poloviční úspěch. Když připočteme puntičkářského režiséra a oskarového Jacka Nicholsona vyjde nám opravdu skvostné dílo.

Příběh se odehrává v hotelu ve Skalistých horách naprosto odříznutého od civilizace, který je postaven na bývalém indiánském pohřebišti. Spisovatel Jack Torrance (Nicholson) hledá klidné místo pro psaní svého nového románu, a tak přijímá nabídku dělat správce horského hotelu. Při pohovoru se dozvídá mimo jiné hrůznou historku o předchozím správci, který zešílel ze samoty a odloučení a zavraždil svou ženu a dvě dcery. Jack se nastěhuje i se svou ženou a synem, který je nadán zvláštní schopností. Danny vidí budoucnost, dokáže číst myšlenky druhých a vidět co jiní nevidí. Tuto vlastnost označí jeden zaměstnanec hotelu za „osvícení“ a říká chlapci ať se vyhýbá pokoji číslo 237. Film obsahuje nepřetržité napětí a doslova hororovou atmosféru. Už díky chlapcovým schopnostem můžeme zjistit, že nejsou v hotelu sami. Postupně přichází o rozum Jack a začíná vidět podivné věci. Nakonec úplně zešílí a chce zavraždit svou rodinu stejně jako jeho předchůdce. Naštěstí se mu to nepovede ale i tak je to do poslední chvíle krystalicky čistý, plíživý děs. Dlouhé pomalé záběry, které jsou podpořeny výbornou temnou hudbou, vytvářejí nezaměnitelnou, nepříjemně děsivou atmosféru, která ve vás vyvolá pocity podobné dušení.

Tento horor je velice povedený, ve mně zanechal opravdu silný dojem. . Ponořit se do světa spisovatelsky „osvíceného“ Stephena Kinga očima filmařsky „osvíceného“ Stanleyho Kubricka za vydatného přispění herecky „osvíceného“ Jacka Nicholsona je zkrátka něco úžasného, je to prostě filmové (p)osvícení.

K. Gyurcsovicsová

MUŽ vs. KANEC

Jak napovídá sám nadpis, spíše pro zajímavost, odlehčení a pobavení než pro získání nějakých odborných informací jsem pohovořila s paní B. M. Má opravdu zajímavé zaměstnání. Je laborantkou společnosti ISKA a hodnotí kvalitu spermií. Tedy… Společnost ISKA, s. r. o., sídlící v Albrechticích nad Vltavou, je jedním z největších výrobců a distributorů inseminačních dávek kanců v České republice.

Jak jste se vůbec k tomuto zaměstnání dostala a je třeba nějaké speciální vzdělání?

Původním povoláním jsem zootechnička, vystudovala jsem SZTŠ v Písku obor Chovatel. Šestnáct let jsem pracovala v zemědělském družstvu. V rámci reorganizace jsem změnila zaměstnání a 8 let jsem pracovala v oboru distribuce léčiv. Po zemědělství se mi stýskalo a tak jsem se po něčem začala ohlížet... Objevila jsem inzerát, kde hledali pracovníky inseminační stanice a po konkurzním řízení jsem byla vybrána na místo laborantky. Obor, který jsem vystudovala splňoval požadavky, pouze jsem absolvovala speciální kurz pro laboratorní spermatologickou diagnostiku ve Výzkumném ústavu veterinárního lékařství v Brně u prof. Věžníka.

Popište nám Váš den, popř. týden v práci.

Každý den nevypadá stejně, je u nás spíše týdenní cyklus. Pondělí, středa a pátek se provádí odběry, zpracování a expedice inseminačních dávek. Den pro nás začíná již kolem 4. hodiny ranní. Po příjezdu na stanici musíme provést kompletní hygienická opatření (sprcha, umytí vlasů, převlečení do faremního oděvu), v laboratoři připravuji ředidla spermatu, přístroje (mikroskop, spektroskop, aj.) a linku na nalévání dávek. Pro pracovníky, kteří odebírají „materiál“, připravím sterilní nádobky a rukavice + seznam plemeníků, u kterých má být odběr proveden. Po odběru přinesou kelímek, zvážím množství, odliji 2ml spermatu, které se dají do odměrky s 10ml ředidla. Na spektroskopu změřím hustotu a na mikroskopu posoudím motilitu (pohyblivost) spermií, případný výskyt shluku nebo jinak poškozených spermií. Pokud kvalita odpovídá, propočtu množství dávek (2 000 000 000/1dávka). Válec s naředěným materiálem předám dále k nalévání do tub. Všechny informace zadávám průběžně do počítače. Od 6 hodin do půl 9 telefonují zákazníci s požadavky na množství inseminačních dávek. Dále tedy následuje pouze expedice do cílových stanic.

Zajímalo by mě, jak takový odběr provádíte, mohla byste nám to přiblížit?

Sama odběry neprovádím (smích). Na vše máme své specialisty. V tomto případě se obraťte na mé kolegy (smích). Kance zaženou do připouštědla (hráď, kde je atrapa, která ani zdaleka nepřipomíná prasnici), ti jsou tak vyškolení, že na tu atrapu skočí (smích). Nejsou ale zase tak školení na to, aby chtěný úkon vykonali bez asistence technika. To si raději představte sami (smích).

Setkáváte se s nevhodnými poznámkami kvůli vašemu zaměstnání? Bylo by pochopitelné kdyby ano. „Spermioložkou“ není jen tak někdo.

Překvapivě se s ničím takovým nesetkávám. Pouze dcery si ze mě dělají legraci.

Je možnost, že byste mohla také laboratorně místo kanců hodnotit i muže? Tedy myslím to tak, jestli to „zkoumání“ u mužů probíhá stejně… Pokud byste chtěla pracovat v oblasti umělého oplodnění v lidské populaci musela byste absolvovat nějaké další školení?

Systém práce zkoumání spermatu probíhá jak u kanců, tak i u mužů stejně. Určitě bych se musela nějakého školení zúčastnit, šlo by ale spíše o práci s novými přístroji.

Jaký je Váš názor na dvojici: muž vs. kanec?

Muž kancem být může, opačně to lze asi těžko… Co se týče kvality spermatu, plemeníci z řady kanců musí mít přežitelnost minimálně 63%, aby je bylo možné použít v chovech. Kdyby byly stejné podmínky u můžu, přežil by málokterý (smích). Podle prof. Věžníka, který se zabývá asistovanou reprodukcí (jak u zvířat, tak i u lidí), je u mužů kvalita díky nynějším klimatickým podmínkám, stresům atd. daleko nižší, někdy se pohybuje pod hranicí 10% přežitelnosti. Plemeník, když nesplňuje dané podmínky, je vyřazen z chovu. Ovšem co s chlapem… (smích)

Děkuji za rozhovor a přeji Vám mnoho úspěchů ve Vaší laboratorní kariéře!

lm. Lucie Mužíková

Katakomby

V nedávdné době jsem si od kamaráda půjčila pár filmů a mezi nimi byl také americký film Katakomby. Podle filmových fanoušků má jít o jeden z nejočekávanějších hororů poslední doby, tak jsem neváhala a přehrála si jej.
Tématem celého filmu je síť pařížských katakomb, do kterých bylo přemístěno na miliony lidských ostatků. Do Paříže přijede za sestrou mladá, psychicky slabá a nevyrovnaná žena a po příjezdu se seznámí s několika sestřinými přáteli. Spolu s nimi žena vyrazí na nelegální party konající se právě v katakombách pod městem.V katakombách se odehrávají věci typické pro horor. Šílený masový vrah vraždí každého, koho potká, proto jej nečekaně potká i křehká Shannyn Sossamon. Řekla bych, že několik prvních minut filmu se nic moc vzrušujícího a zajímavého neděje. Krvavé honičky začnou až tak po půl hodině. Film mě příliš nenadchl, ale jeho konec mě docela zaujal. Poslední scény filmu a opětovně pronesená věta ze začátku filmu u mě vyvolaly lehké zamrazení na zádech. Film bych celkově hodnotila jako průměrný horor lehce okořeněný psychologií. Co se týče hereckých výkonů, byly celkem obstojné, křehounké Shannyn Sossamon věříte její ušlápnutou puťku od první chvíle, kdy se objeví na scéně. Pokud patříte k příznivcům hororů, podívejte se na Katakomby a posuďte sami, zda se film povedl. Titul: Katakomby (Catacombs) Rok výroby: 2007 Země: USA Režie: Tomm Coker, David Elliot Hrají: Cabral Ibaka, Pink, Shannyn Sossamon a další Lenka Zelenková

DOTKNI SE PÍSKU

Jako každoročně od roku 1993, tak i letos, jsou v Písku pořádány městské slavnosti pod názvem Dotkni se Písku. Program bude zahájen už v pátek 13. června odpoledne a bude probíhat až do nočních hodin druhého dne.

Akce budou po celém Písku (na Velkém náměstí, na Alšově a na Floriánském náměstí, v Palackého sadech, v zrekonstruované sladovně a pod hradbami). Pořadatelé se prostřednictvím Dotkni se Písku rozhodli pomoci dobré věci. Svou nadaci Asante Kenya na podporu afrických dětí s těžkými životními osudy přijede představit moderátorka Lejla Abbasová. Jedna koruna z každé prodané vstupenky, půjde právě na konto nadace Asante.Vstupné na oba dva dny činí 50 Kč v předprodeji, na místě pak 80 Kč. Děti do 10 let mají vstupné zdarma.

Bude zde k vidění (a k poslechu;-)) spousta kapel (Support Lesbiens, PSH, Hastrmani, v programu je dechovka, country a Ondřej Havelka a jeho Melody Makers atd.), divadelních představení (především pohádky pro děti), výstava automobilových veteránů, žonglérské workshopy a další historické ukázky. Během pátku a soboty se v Písku odehraje mnoho dalších přehlídek a představení. Vystoupí mažoretky, nebude chybět ani módní přehlídka, k vidění budou také divadelní a filmová představení pod širým nebem, výstavy, ukázky dobových řemesel, velké tržiště, představení kejklířů a všemožných umělců, sportovní turnaje.V sobotu ve 23 hodin vyvrcholí slavnosti ohňostrojem.

V Písku je i řada historických památek. Hrad, Mariánské morové sousoší, dům U Koulí (pobýval zde Fráňa Šrámek) a v neposlední řadě kamenný most (nejstarší ve střední Evropě).

Návštěvu těchto slavností, i památek, doporučuji. Zajisté se dobře pobavíte!

Více na http://www.dotknisepisku.cz .

lm. Lucie Mužíková

Grand Biblio

Dnes bych Vám ráda představila časopis Grand Biblio, který je k dispozici zdarma v každé dobré knihovně. Já jsem ho získala v městské knihovně v Plzni. Tento časopis obsahuje stálé rubriky, jako například zajímavosti z domova a ze zahraničí, rozhovory o knihách a knižní novinky. V posledním vydání najdete rozhovor s Václavem Klausem o knihách, čtenářích o jeho publikacích. Tématem měsíce je poezie a že v malé míře nikomu neuškodí. Je zde zamyšlení nad Karlem Hynkem Máchou a jeho Májem, o Strahovském klášteře jako o památníku národního písemnictví a také o České elektronické knihovně, což je databáze české poezie celého 19. století a počátku 20. století (www.ceska-poezie.cz). Dalším zajímavým tématem je žebříček vydavatelů skript, vysokoškolských učebnic. Jen tak pro zajímavost podle tohoto žebříčku je vítězem VŠ báňská – Technická univerzita v Ostravě. Na konci časopisu jsou ještě zmíněná slavná výročí, toho kterého období, v kterém časopis vyšel. Tento časopis je, myslím, velmi dobrý pro studenty, hlavně také díky všem literárním tématům. Myslím, že stojí za to si tento časopis alespoň jednou v knihovně vzít a prostudovat si ho. Nebude to ztracený čas.

Lenka Königsmarková

Jsme animovaní! Jsme slavní! Jmenujeme se Simpsonovi!

Simpsonovi se narodili před devatenácti lety. Jeden z tvůrců, Matt Groening, je tehdy vymyslel z nudy během 15 minut. Nechal se inspirovat vlastní potrhlou rodinou. Mattův otec se jmenoval Homer, matka Marge a jeho dvě mladší sestry Líza a Maggie. Jméno Bart pochází ze slova „brat“ (spratek). Vedlejší postavy Matt pojmenoval hlavně podle ulic v Portlandu, kde vyrůstal. První díl Simpsonů byl uveden 17. prosince 1989. Měl obrovský úspěch a dnes jsou Simpsonovi nejdéle vysílaným seriálem všech dob!

Bart Simpson

Přestože je Bartovi jen deset a půl roku a chodí teprve do 4. třídy, je postrachem celého Springfieldu. Mezi jeho nejoblíbenější kratochvíle patří obtěžování lidí po telefonu a zběsilá jízda na skateboardu. Bart ale ve skutečnosti není zlý. Stará se o svou sestru a kamarádí se s loosery jako je Milhouse Van Houten a Ralph Wiggum. Také toho v životě už hodně dokázal: během výletu do Evropy vypátral ilegální francouzskou vinici, odhalil kometu, která by bez jeho zásahu zničila Sprihgfield, účinkoval ve vlastní televizní show, dostal klauna Krustyho z vězení a objevil tříokou rybu.

Lisa Simpsonová

Lisa je na svůj věk až příliš chytrá. V osmi letech čtejako čtrnáctiletá a píše tak dobr eseje, že díky nim její rodina vyhrála výlet do Waschingtonu. Samozřejmě, že ze všeho nejraději má školu a svůj saxofon. Stala se malou miss Springfield. Navrhla mluvící panenku „Lisa – Lví srdce“. Nikdo si jí ale nekoupil, protože byla stejně přemoudřelá jako Lisa. je zapřísáhlá vegetariánka. Nejvíc by si (kromě světového míru) přála poníka.

Homer Jay Simpson

Z čeho se skládá život šestačtyřicetiletého Homera? Ze sezení před televizi nebo v hospodě U Vočka, pojídání koblih, staeků, čokolády či zmrzliny, pití piva, hraní bowlingu a nudné práce bezpečnostního inspektora v místní jaderné elektrárně. Homerův šéf pan Burns patří spolu s nábožensky založeným sousedem Flandersem ki lidem, které tenhle obtloustlý lenoch nesnáší. Za nejšťastnější moment svého života považuje Homer svatbu se svou středoškolskou láskou Marge Bouvierovou.

Margorie (Marge) Simpsonová

Ve 34 letech je Marge vzorná matka a manželka. Své děti i manžela velice miluje a je na ně pyšná. Kromě rodiny nedá dopustit na modrou barvu č. 56, kterou si odjakživa barví vlasy. Marge prošla řadou povolání. Dělala učitelku na základní škole, byla herečkou, prodavačkou preclíků, servírkou, policistkou a pracovala dokonce v jaderné elektrárně. I věrná Marge má svá tajemství. Jednou málem utekla s neznámým fešákem.

Margaret (Maggie) Simpsonová

Maggie není žádné obyčejné batole! Dokáže řídit auto, umí z kostek sestavit vzorec E=mc², a když na to přijde dovede i střílet. Postřelila pana Burnse, když jí chtěl vzít lízátko. Jediné, čeho se tohle roční mrně bojí, je zlomyslné dítě se širokým obočím.

Co jste o Simpsonových ještě nevěděli…

• Ve Spojených státech je 121 Springfieldů.

• Výroba jednoho dílu trvá od šesti do osmi měsíců.

• Nedaleko Las Vegas je replika domu Simpsonových. Postavila ho v roce 1997 firma Pepsi jako hlavní v jedné své soutěži. Dům vyhrála třiašedesátiletá dáma, která se rozhodla dům zpřístupnit ostatním milovníkům seriálu jako atrakci.

• Na jedné univerzitě v USA existuje speciální kurz, v němž se studenti zabývají výhradně slavnou žlutou rodinou.

• V amerických obchodech se prodávají „speciální Homerovy celozrnné koblihy se skořicí a s čokoládovými křupinkami Barta Simpsona“.

V úvodu každého dílu napíše Bart na školní tabuli nějakou hlášku. Tady jsou některé z nich:

• Výbušnina a škola se neslučují.

• Už nikdy nebudu rozprodávat školní majetek.

• Už nikdy nebudu řídit vlastní protipožární cvičení.

• Už nikdy nebudu své kamarády učit létat.

• Už nikdy nebudu zahrabávat spolužáka do země.

Homer: A tys nevěřila, že něco vydělám. Našel jsem dolar, když jsem čekal na autobus.

Marge: Zatímco jsi vydělal ten dolar, přišel jsi o čtyřicet dolarů, protože jsi nebyl v práci. volaliá a říkal, že jestli se zítra neobjevíš, nemusíš chodit v pondělí.

Homer: Jupííí! Dlouhej víkend!

Hana Hrušková