Planet Festival navazuje na tradici velmi úspěšných festivalů Roxy Planet a Love Planet. Oba dva festivaly se v roce 2005 a 2006 odehrávaly v tradiční lokalitě Letiště Aeroklubu Tábor, stejně jako se budou odehrávat tento rok. V roce 2007 festival Love Planet převzala jiná produkční společnost a Love Planet přesídlila na dva dny na Pražské výstaviště se vším, co k výstavištím patří (stánky s pardubickým perníkem, cukrovou vatou…). Není se tedy čemu divit, že hudební fanoušci se příliš nehrnuli, přestože byl line- up nabitý všemi světovými jmény různých hudebních odvětví.
Namísto betonových placů nás tedy v roce 2008 přivítá travnatá louka, pohodové prostředí a supermarket Kaufland- zachránce všech hladových. Na táborském letišti v minulosti vystoupili takové hvězdy jako Marylin Manson, loutkoví Skinny Puppy, kteří předvedli tak dramatickou show, že umělá krev stříkala dvacet metrů daleko do publika. A při koncertě následujících Tata bojs se podrážky díky již zmiňované krvi lepili na udusanou hlínu. Vlastní projekt Chrise Cornera , leadera v USA velmi úspěšné skupiny Speaker Pimps, s názvem I am X, se v tu dobu představil teprve podruhé českému publiku, kteří na tento koncert do smrti nezapomenou. Jeho klávesistka Sue Denim totiž pozvala na pódium všechny své fanoušky. Výsledek? Zničené pódium, ekonomická škoda 40 00,- Kč, zničení bodyguardi a částečně zneužití Iam X. Pražští Roe- deer, kteří měli vystupovat po nich, už si nezahráli. To Nick Cave si přivezl svou mnohačlenou partičku Bad Seeds ( který vystoupí shodou okolností v květnu v Praze) a ukázal, že má více energie než Mick Jagger pobíhající ve žlutých elasťácích.
K okrasám Planet Festival bude tentokrát patřit indie- pop- rocková berlínská kapela Beatsteaks, legendární punkáči Bad Religion, populární britské elektro-popové trio Kosheen (doufejme, že zase neuváznou v dopravní zácpě jako minule), miláček českého publika Chris Corner nebo čeští Sunshine, Tata Bojs, Ohm Square, Khoiba, Skyline. „V areálu vyrostou dvě velká koncertní pódia a jeden stan pro příznivce taneční hudby, festival nabídne také řadu doprovodných aktivit, které k pořádání festivalů takového formátu standardně patří,“ uvedl za pořádající agenturu Planet Festival s.r.o. David Urban, který stojí za organizací festivalů v Táboře od samého počátku.
Vstupenky se prodávají od 10. dubna a v předprodeji stojí 690,- Kč. Line- up se ještě bude postupně doplňovat.
Seznam potvrzených interpretů:
100°C
Anyway
Babe LN
Bad Religion (USA)
Beatsteaks (D)
Bowwave
Deverova Chyba
Ed Rush (UK)
Front 242 (B)
Ghonzales
Charlie Straight
Chiki Liki Tu-a
I am X
Katcha
Khoiba
Kill the Dandies
Kosheen (UK)
Landmine Spring
Late Night Venture (DK)
Lavagance
Le Pneumatiq
Magnetik
Nana Zorin
Nemo (UK)
Ohm Square
Please the Trees
Roe Deer
Scissorhands
Shy FX (UK)
Skyline
Southpaw
Suffer
Sunflower Caravan
Sunshine
Tata Bojs
The Chancers
The Prostitutes
U Prag
UDG
Utopium (FR)
Warren Suicide (D)
Zion Train (UK)
Petra Kloidová
pátek 25. dubna 2008
Pelhřimov – město rekordů
Každoročně druhý víkend v červnu probíhá v Pelhřimově setkání lidí, kteří ve svých oborech představují špičku nejen v ČR. Jedná se o setkání rekordmanů s příznivci netradiční zábavy.
Festival „Pelhřimov – Město rekordů“ je akce, při níž vznikají desítky výkonů ukládaných do databanky rekordů a následně uváděných v České knize rekordů, popř. v českých dotacích knihy Guinessovy světové rekordy. Tato akce je zdrojem neobvyklých situací, postřehů a námětů celoročně využívaných rektory nejrůznějších médií.
Pelhřimovské náměstí v době konání festivalu každoročně navštíví cca 15 000 lidí, pro které bývá kromě rekordních pokusů a rekordmanských exhibic připraven bohatý kulturní program a nepřeberné množství zábavy.
Letos se koná 18. ročník mezinárodního festivalu rekordů a kuriozit Pelhřimov – 13.- 14. června 2008. K vidění zde bude např. skok z největší výšky na jednokolce, shyby na malíčku, nejrychlejší kliky, Španěl s fenomenální pamětí, jedlík XXXL, fotbaloví ekvilibristé, pokus o nejrychleji vyrobený svetr od ostříhání ovce až po přišití knoflíků, rychlostní otevírání lahví vína Champagne useknutím hrdla šavlí (rekord 55 kusů za 60 vteřin) atd. K tomu všemu dobrá muzika, jídlo a pití.
Vstup je zdarma a proto neváhejte a přijeďte navštívit Největší festival rekordů a kuriozit v Evropě :o)
V Pelhřimově můžete taktéž během celého roku navštívit Muzeum rekordů a kuriozit. Nejmenší, největší, nejdelší, nejtěžší, nejrychlejší, nejvytrvalejší…to vše jsou přívlastky, s nimiž se v expozici tohoto muzea setkáte na každém kroku.
V pěti nově zrekonstruovaných patrech pelhřimovské Dolní brány se podařilo nashromáždit unikátní exponáty, které se jinde ve světě nevyskytují. Muzeum bylo otevřeno 1. července 1994 jako jediné zařízení svého druhu ve střední Evropě.
Hana Hrušková
A Nick Cave konečně uzřel oslici i anděla
„Narodit se němej, vedle mrtvýho bráchy, uprostřed louže samohonky ve vypáleným vraku na smetišti – to byl jenom začátek, jenom takovej náznak, co všecko má pro mě osud přichystaný.“
Euchrid Eucrow
Jak se zbavit návyku na heroin? Dalším návykem. Nick Cave, známý jako australský hudebník takových skupin jako The Birthday Party nebo společník The Bad seeds, je nejen hudebník s velmi podivným a arogantním charismatem, ale i spisovatel. Závislý spisovatel, který vytvořil jeden z nejtíživějších románů posledních dob.
Nick Cave se narodil v Austrálii, jako hocha s kázeňskými problémy, ale skvělým citem pro literaturu a hudbu, ho vyloučili z několika škol. Proto s The Birthday Party vyráží do Londýna, kde úspěšně prorazí. Tahle oslava narozenin (převážně ve squatech) už bohužel není jen ve znamení dortu a sfouknutých svíček, ale všech drogových závislostí a výtržností, které si dokážete představit. Anglické naškrobené límečky toho mají dost a Cave odjíždí do západního Berlína, kde je underground daleko více uspokojující. Cavovi se v té době stala závislostí práce na jeho prvotině A oslice uzřela anděla. Hudebník Phil Shöenfelt, který se v roce 1993 usadil v Praze, vzpomíná na doby, kdy byl Cave naprosto zfanatizován do psaní.
„Berlínská párty byla špinavá a hlučná, Nick seděl tiše v rohu a démonicky popisoval papíry, kolem něj stálo deset holek, co si trhaly trička jenom proto, aby si jich všimnul. Ale Nick psal a psal. Když mi pak přinesl celé dílo k prvnímu čtení, prohraboval jsem se papíry pocákanými krví…“
Tak vznikl skoro třistastránkový, ultradepresivní román o bolesti a výsměchu. Děj je líčen očima němého Euchrida Eucrowa, který právě umírá. Hlavní osa příběhu nás vede světem, ve kterém nic a nikdo není normální, vede nás světem, který každého stáhne až na dno. „Dno“ ovšem neznamená, že se lze jen tak odrazit a stoupat ke slunným zítřkům. Na dně totiž bývají nejsilnější spodní proudy a nejstrašnější příšery, na které se člověk nikde dříve nemohl připravit. Román je nabitý náboženskými (fanatičtí proroci ovládající město) až mytologickými symboly.
Zatímco společností zavrhnutý Euchrid, který je krutě odkázán „normální život“ akorát pozorovat z povzdálí, celé město zužované nesnesitelným suchem čeká na déšť . A opačná symbolika nekonečného deště se pomalu rodí. Boží znamení v narození malé holčičky, kterou celé společenství fanaticky uznává, tak rozehrává vztah mezi ní a Euchridem velmi podobný. Ona sice milovaná, ale vlastně sama, on nemilován se skoro zvířecí charakteristikou. Díky své izolovanosti se z něj stává divoký, krutý jedinec, kterému byla všechna práva, co se týče sociální i lidské stránky odepřena. Čtenář se vlastně vůbec nediví jeho vlastní krutostí, touze po něčem, co nezná (láska), osamocenému bláznovství, či zmatenému umírání.
Je úplně jedno, jestli Nick Cave už v úvodní scéně prozradil, jak celý román skončí. Každá jeho stránka totiž něco napoví, vyvolává vlny šoku, hnusu, deprese, i naděje, ale ne prvoplánově.
Petra Kloidováčtvrtek 24. dubna 2008
Rozhovor s Tomášem Javorským
Na podzim roku 2005 vyšel v Klatovském deníku článek s přáním paní Hany Haladové, ředitelky MěKS, aby v Klatovech vznikl ochotnický soubor. Na výzvu se do Kulturního domu Družba dostavilo šest mladých zájemců, mezi nimi byl i Tomáš Javorský. Během několika měsíců se složení spolku proměnilo, aby se v březnu 2006 nakonec ustálilo na současných deseti členech, vesměs studentech středních a vysokých škol.
Ochotnický spolek si dal název Buřina. A proč právě Buřina? Asociace na pokrývku hlavy Charlie Chaplina a Pana Tau je zřejmá. Navíc, Buřina se také říká jedné léčivé bylině s krásným názvem – Srdečník lékařský. Z toho všeho vyplývá, že se vám Buřina pokusí naordinovat trochu toho humoru i se špetkou fantazie.
Tomáš Javorský je můj bývalý spolužák ze střední školy. Sešli jsme se spolu v jedné krásné kavárně a já jsem mu položila pár otázek.
Jak ses dostal k hraní divadla?
Na tom, jak jsem začal hrát divadlo není nic až tak zvláštního. Jednoduše jsem se přihlásil na výzvu Kulturního domu. Přišel jsem na první zkoušku a od té doby hraji divadlo.
Kolik her už jste se spolkem hráli a jaké to byly?
Hráli jsme tři hry. Jako první to byla hra s názvem Hostinec U Pantalona aneb Commedia dell´arte, potom Brum. Obě tyto hry napsal a režíroval Pavel Šot, jeden z našich členů. Minulý rok měly premiéru Dvě hry s mnoha mrtvými.
Vím, že ty sám hry píšeš. Už jste nějakou tvoji hru hráli?
Ano, jsou to právě ty Dvě hry s mnoha mrtvými.
O čem jsou tvé hry?
Já píši komedie. Někdo říká, že mám hodně osobitý smysl pro humor, takže se vlastně jedná o komediální horor nebo komedii s tragickými prvky.
To je tedy zvláští spojení. Tvoji hru jsem viděla a musím říct, že byla zajímavá. Ano, byla to taková komedie s tragickými prvky. Líbila se mi.
Děkuji, pochvala vždy potěší.
Máš nějakou roli, kterou by sis chtěl zahrát?
Chtěl bych si zahrát dvojroli varhaníka Celestina a Floridora v operetě Mamzelle Nitouche skladatele Florimenda Hervé. Ale bohužel neumím zpívat...
Jak dlouho vám trvá nacvičení jednoho divadelního představení?
Většinou rok. Intenzivně se však začne zkoušet až poslední měsíc, když zjišťujeme, že se blíží premiéra a my to ještě neumíme. Od letošního roku po nás požaduje Městské kulturní středisko dvě hry za rok. Zkoušíme jednou týdně, takže to je dvacet zkoušek na jednu hru.
To tedy moc není.
Předtím jsem to ani nepočítal. Je to dost málo. Jak to vlastně můžeme zvládat? (smích)
Jakou hru připravujete teď?
Bude to zase moje hra. Má takový trochu delší název. Je to Krev šlechtice aneb Vliv osikového kůlu na velikost populace v jižních Karpatech.
Prozradíš o ní něco?
Je to o profesorovi, který se vypraví zachránit svoji kolegyni, kterou zajali upíři v Karpatech. Víc neprozradím. Kdo chce vědět, jak to dopadne, musí se přijít podívat.
A kdy bude premiéra?
Premiéra by měla být koncem května.
Děkuji za rozhovor a přeji ti hodně úspěchů nejen v divadle, ale i ve škole.
Také děkuji za rozhovor. Ať se ti daří ve škole.
Petra Novotná
Ochotnický spolek si dal název Buřina. A proč právě Buřina? Asociace na pokrývku hlavy Charlie Chaplina a Pana Tau je zřejmá. Navíc, Buřina se také říká jedné léčivé bylině s krásným názvem – Srdečník lékařský. Z toho všeho vyplývá, že se vám Buřina pokusí naordinovat trochu toho humoru i se špetkou fantazie.
Tomáš Javorský je můj bývalý spolužák ze střední školy. Sešli jsme se spolu v jedné krásné kavárně a já jsem mu položila pár otázek.
Jak ses dostal k hraní divadla?
Na tom, jak jsem začal hrát divadlo není nic až tak zvláštního. Jednoduše jsem se přihlásil na výzvu Kulturního domu. Přišel jsem na první zkoušku a od té doby hraji divadlo.
Kolik her už jste se spolkem hráli a jaké to byly?
Hráli jsme tři hry. Jako první to byla hra s názvem Hostinec U Pantalona aneb Commedia dell´arte, potom Brum. Obě tyto hry napsal a režíroval Pavel Šot, jeden z našich členů. Minulý rok měly premiéru Dvě hry s mnoha mrtvými.
Vím, že ty sám hry píšeš. Už jste nějakou tvoji hru hráli?
Ano, jsou to právě ty Dvě hry s mnoha mrtvými.
O čem jsou tvé hry?
Já píši komedie. Někdo říká, že mám hodně osobitý smysl pro humor, takže se vlastně jedná o komediální horor nebo komedii s tragickými prvky.
To je tedy zvláští spojení. Tvoji hru jsem viděla a musím říct, že byla zajímavá. Ano, byla to taková komedie s tragickými prvky. Líbila se mi.
Děkuji, pochvala vždy potěší.
Máš nějakou roli, kterou by sis chtěl zahrát?
Chtěl bych si zahrát dvojroli varhaníka Celestina a Floridora v operetě Mamzelle Nitouche skladatele Florimenda Hervé. Ale bohužel neumím zpívat...
Jak dlouho vám trvá nacvičení jednoho divadelního představení?
Většinou rok. Intenzivně se však začne zkoušet až poslední měsíc, když zjišťujeme, že se blíží premiéra a my to ještě neumíme. Od letošního roku po nás požaduje Městské kulturní středisko dvě hry za rok. Zkoušíme jednou týdně, takže to je dvacet zkoušek na jednu hru.
To tedy moc není.
Předtím jsem to ani nepočítal. Je to dost málo. Jak to vlastně můžeme zvládat? (smích)
Jakou hru připravujete teď?
Bude to zase moje hra. Má takový trochu delší název. Je to Krev šlechtice aneb Vliv osikového kůlu na velikost populace v jižních Karpatech.
Prozradíš o ní něco?
Je to o profesorovi, který se vypraví zachránit svoji kolegyni, kterou zajali upíři v Karpatech. Víc neprozradím. Kdo chce vědět, jak to dopadne, musí se přijít podívat.
A kdy bude premiéra?
Premiéra by měla být koncem května.
Děkuji za rozhovor a přeji ti hodně úspěchů nejen v divadle, ale i ve škole.
Také děkuji za rozhovor. Ať se ti daří ve škole.
Petra Novotná
Vzhůru za krásami Švýcarska
Co se Vám vybaví jako první věc, když uslyšíte o Švýcarsku, ať už jste tuto překrásnou zemi navštívili či nikoli? Švýcarsko – země fascinující přírody, stále zelených pastvin, kde se spokojeně pasou stáda krav a ovcí, samozřejmě země vysokých Alpských vrcholů, které berou dech a probouzí ve Vás obrovský respekt. Nebo Vám snad při pojmu „Švýcarsko“ automaticky naskočí světoznámý vynikající sýr či sametová výborná čokoláda, jež se rozpouští na jazyku? Pokud se zajímáte spíše o průmysl a obchod, jistě si vzpomenete na přesné švýcarské hodinky a banky té nejvyšší úrovně. Dovolte mi Vás pozvat na krátký výlet do jihozápadní části střední Evropy – do Švýcarska.
Bern – hlavní město ležící na řece Aara. Kdo by nechtěl navštívit toto srdce Švýcarska? Věřte, že poté, co jsem byla násilím vyvlečena po nepohodlné a unavující cestě autobusem, jsem netoužila vidět bernskou radnici ani orloj. Ovšem asi po pěti minutách, kdy jsem se s otevřenou pusou rozhlížela, kde to vlastně jsme, jsem zapomněla na únavu a bolest celého těla. Jen co jsme vyfotili živé medvědy – symboly města - v příkopu Nydeggbrücke, vydali jsme se na prohlídku památek města ve starém centru, které si opravdu zaslouží své místo v seznamu památek UNESCO.
Naskočí Vám husí kůže při představě celodenního chození po horách, nejrůznějších úzkých prašných cestičkách, trmácení se z kopce, do kopce a před sebou nekonečně dlouhou stezku? Jeďte do Švýcarska a turistiku si zamilujete. Neskutečně krásná příroda Vás donutí zastavit se, vdechovat svěží vůni hor, nejrůznějších skalních květin, donutí Vás zapomenout na starosti ve vašem životě. Jen těžko zažijete kdekoliv jinde na světě pocit, kdy stojíte v údolí, rozhlédnete se kolem sebe a spatříte jen zeleň a květy pestrých barev, ovšem jen co svůj zrak nasměrujete směrem k obloze, Vaše oči spočinou na skalách a špičkách hor, které se pyšní bílou čepicí ze sněhu a ledu. Ujišťuji Vás, že budete chtít vidět údolíčko, ve kterém jste předtím obdivovali okolí, seshora. Proto se vydáte po klikatých, strmých horských stezkách. A nebudete v žádném případě cítit bolest v nohou, protože se každou chviličku zastavíte, abyste se mohli shýbnout a zblízka si prohlédnout ojedinělé skvosty alpské přírody.
Nelze přehlédnout podle mého názoru jednu z nejobdivovanějších hor světa – Matterhorn. Tento klenot Švýcarska se ční nad světoznámým letoviskem Zermatt, kam jsem měla také to štěstí zavítat. Matterhorn měří „pouhých“ 4 478 metrů, jelikož však stojí osamocen a má téměř dokonalý symetrický tvar, vévodí tak celé krajině. Stoprocentně ve Vás vyvolá respekt a vám nezbude nic jiného, než pohodlně se posadit do měkké trávy a obdivovat perlu švýcarských Alp.
A švýcarské obyvatelstvo? Mohu říci, že Švýcaři nejsou národem prostoduchých finančníků, kteří se zaobírají pouze počítáním peněz a sestrojováním světoznámých hodinek. Jejich výjimečnost se odráží především v přístupu k nejcennějším darům země. Na každém kroku na Vás číhají nejrůznější zákazy a příkazy ochraňující panensky
nedotčenou přírodu. Pohled na Matterhorn utápějící se v paprscích zapadajícího slunce však nahrazuje všechna tato omezení a Vás ani nenapadne je porušit.
Doufám, že po mém virtuálním výletu napříč Švýcarskem budete chtít poznat tuto obdivuhodnou zemi na vlastní kůži a pokud jste již Švýcarsko navštívili, připomněla jsem Vám tak nezapomenutelné, dech beroucí zážitky.
K. Gyurcsovicsová
Bern – hlavní město ležící na řece Aara. Kdo by nechtěl navštívit toto srdce Švýcarska? Věřte, že poté, co jsem byla násilím vyvlečena po nepohodlné a unavující cestě autobusem, jsem netoužila vidět bernskou radnici ani orloj. Ovšem asi po pěti minutách, kdy jsem se s otevřenou pusou rozhlížela, kde to vlastně jsme, jsem zapomněla na únavu a bolest celého těla. Jen co jsme vyfotili živé medvědy – symboly města - v příkopu Nydeggbrücke, vydali jsme se na prohlídku památek města ve starém centru, které si opravdu zaslouží své místo v seznamu památek UNESCO.
Nelze přehlédnout podle mého názoru jednu z nejobdivovanějších hor světa – Matterhorn. Tento klenot Švýcarska se ční nad světoznámým letoviskem Zermatt, kam jsem měla také to štěstí zavítat. Matterhorn měří „pouhých“ 4 478 metrů, jelikož však stojí osamocen a má téměř dokonalý symetrický tvar, vévodí tak celé krajině. Stoprocentně ve Vás vyvolá respekt a vám nezbude nic jiného, než pohodlně se posadit do měkké trávy a obdivovat perlu švýcarských Alp.
A švýcarské obyvatelstvo? Mohu říci, že Švýcaři nejsou národem prostoduchých finančníků, kteří se zaobírají pouze počítáním peněz a sestrojováním světoznámých hodinek. Jejich výjimečnost se odráží především v přístupu k nejcennějším darům země. Na každém kroku na Vás číhají nejrůznější zákazy a příkazy ochraňující panensky
nedotčenou přírodu. Pohled na Matterhorn utápějící se v paprscích zapadajícího slunce však nahrazuje všechna tato omezení a Vás ani nenapadne je porušit.
Doufám, že po mém virtuálním výletu napříč Švýcarskem budete chtít poznat tuto obdivuhodnou zemi na vlastní kůži a pokud jste již Švýcarsko navštívili, připomněla jsem Vám tak nezapomenutelné, dech beroucí zážitky.
K. Gyurcsovicsová
Dům u jezera
The Lake House, USA, 2006
Režie: Alejandro Agresi
Hrají: Sandra Bullock, Keanu Reeves, Shohreh Aghdaslohoo, Christopher Plummer, Willeke van Ammerloo
Motto: Milostný příběh přesahující hranice času…
Osamělá doktorka Kate (Sandra Bullock) se nastěhuje do tajemného domu u jezera a brzo si začne dopisovat s deprimovaným architektem Alexem (Keanu Reeves). Oba jsou úspěšní ve svých profesích, ale v milostných vztazích zmateně tápou. Očividně je oba začínají pronásledovat otázky typu: Co když nikdy nepotkám toho pravého? Co když už je pozdě? Neutíká mi něco?
Vzájemně si na listech papíru svěřují své trable. Po krátké době pochopí, že jsou do sebe po uši zamilovaní. Když plánují setkání, zjistí, že je od sebe nedělí kilometry, ale čas. Žijí totiž ve stejném domě, ale každém v jiném roce. To se běžně nestává a většina lidí by si v tu chvíli zašla k psychiatrovi. Tihle dva se ale nehodlají vzdát a zkoušejí svou situaci řešit. Jenže jak obelstít kalendář?
Sandra Bullock a Keanu Reaves vytvořili věrohodný pár. V tomhle filmu ale nejde o hezké obličeje. Hlavní hrdinové se do sebe zamilují, aniž by se před tím viděli osobně. Je to silný a něžný vztah, který pomalu kvete na pozadí jejich osamělosti.
Přistihnete se, jak jim celou dobu urputně držíte palce. A vůbec vám nebude vadit, že si scénarista přimyslel fantastický zádrhel, který je navíc dobře logicky zpracováný. Od začátku do konce vás bude zajímat jediné: Budou konečně spolu?
Na tuto emotivní romanci se podívejte, pokud máte náladu na silnou podívanou, u které budete mít na krajíčku.
Hana Hrušková
Režie: Alejandro Agresi
Hrají: Sandra Bullock, Keanu Reeves, Shohreh Aghdaslohoo, Christopher Plummer, Willeke van Ammerloo
Motto: Milostný příběh přesahující hranice času…
Osamělá doktorka Kate (Sandra Bullock) se nastěhuje do tajemného domu u jezera a brzo si začne dopisovat s deprimovaným architektem Alexem (Keanu Reeves). Oba jsou úspěšní ve svých profesích, ale v milostných vztazích zmateně tápou. Očividně je oba začínají pronásledovat otázky typu: Co když nikdy nepotkám toho pravého? Co když už je pozdě? Neutíká mi něco?
Vzájemně si na listech papíru svěřují své trable. Po krátké době pochopí, že jsou do sebe po uši zamilovaní. Když plánují setkání, zjistí, že je od sebe nedělí kilometry, ale čas. Žijí totiž ve stejném domě, ale každém v jiném roce. To se běžně nestává a většina lidí by si v tu chvíli zašla k psychiatrovi. Tihle dva se ale nehodlají vzdát a zkoušejí svou situaci řešit. Jenže jak obelstít kalendář?
Sandra Bullock a Keanu Reaves vytvořili věrohodný pár. V tomhle filmu ale nejde o hezké obličeje. Hlavní hrdinové se do sebe zamilují, aniž by se před tím viděli osobně. Je to silný a něžný vztah, který pomalu kvete na pozadí jejich osamělosti.
Přistihnete se, jak jim celou dobu urputně držíte palce. A vůbec vám nebude vadit, že si scénarista přimyslel fantastický zádrhel, který je navíc dobře logicky zpracováný. Od začátku do konce vás bude zajímat jediné: Budou konečně spolu?
Na tuto emotivní romanci se podívejte, pokud máte náladu na silnou podívanou, u které budete mít na krajíčku.
Hana Hrušková
středa 23. dubna 2008
Pouť versus zábavní park
Minulé prázdniny jsme se s přítelem rozhodli zažít něco netradičního, a tak jsme si naplánovali víkendový výlet do německého zábavního parku, který se nachází nedaleko městečka Rust. Jelikož se u nás v městské čtvrti Doubravka v Plzni bude konat tradiční Pouť u svatého Jiří, rozhodla jsem se pro srovnání tradičních českých poutí, které někteří lidé považují za tradiční kulturní událost a právě Europa parku v Německu. Spíše než pro srovnání ekonomické se pokusím o srovnání celkového vzhledu, kladů a záporů. Největším rozdílem, který hodnotím jako jednoznačně kladný je to, že v německém parku nehraje od každé atrakce jiná ohlušující hudba, což společně s jeho zasazením do přírody přispívá k harmonickému a klidnému dojmu. Co se atrakcí týče, tak na tradičních českých poutích, jejichž nejvýraznějším zástupcem je Matějská pouť v Praze, najdeme různou směsici malých nebo velkých atrakcí, ty jsou samy o sobě dobré, zábavné, i když na některé z nich se člověk bojí z důvodu své vlastní bezpečnosti sednout. Samozřejmě si na své přijdou i malé děti, pro které je ale podle mého názoru atrakcí daleko méně, než by jich mohlo a mělo být. Německý park, který jsem navštívila je tematicky rozdělen na různé evropské státy: Německo, Itálie, Anglie, Francie, Holandsko a čokoland, Řecko, Rusko, Švýcarsko, Španělsko, Rakousko, Portugalsko, dále pak dětský svět a Adventure land. Každá tato část je dokonale vyzdobena podle tradic své vlastní země, například v „Rusku“ nechybí klasické babušky, v „Anglii“ velká fotbalová hala, ve které se hraje fotbal s obrovským míčem, celá tato hra se uskuzečňuje na bázi autodromu. Když jsme obcházeli atrakce, byla to vlastně velmi příjemná procházka pěkným přírodním parkem. Dalším malým, i když nezanedbatelným detailem byl dostatek odpadkových košů po celém parku, takže se nemohlo stát jako u nás v Čechách, že bychom našli na zemi nějaké ohavné odpadky. Navíc místo našich tradičních stánků s občerstvením je zde několik pěkně vypadajících restaurací, i když poněkud drahých. Největším lákadlem z celého Europa parku je bezesporu Silver star, což je obrovská horská dráha. Jede rychlostí 130km/h a ve svém nejvyšším bodě má 73m. Byl to pro mě velmi intenzivní zážitek, zvláště tehdy, když jsem se řítila z těch 73 metrů střemhlav dolů, ke druhé jízdě jsem nesebrala dostatek odvahy. Dále jsou tu samozřejmě vodní atrakce, nejvíce jich je přirozeně v „Řecku“ a ve „Španělsku“, fontány a samozřejmě velký myšák, jako maskot. Po celém parku jezdí dva vláčky, které usnadňují přesouvání se mezi různými „státy“. Na závěr bych chtěla dodat alespoň malý přehled o cenách v Europa parku. Jednodenní vstupné činí 30€, dvoudenní 55€ , parkoviště 4€ , fotografie z atrakce 5,90€ , noc v kempu (20:00 – 8:00) 18€ , den v kempu (8:00 – 20:00) 5€ . Myslím si, že tento typ zábavního parku se u nás v Čechách vytvoří jen těžko, nejsou na to finanční prostředky a navíc si myslím, že Češi jsou spokojeni se svými poutěmi, které jsou stále dražší, které jsou plné kapsářů a které se konají jednou za rok, vždy ve stejnou dobu. Takový park by asi neocenili a myslím, že by pro ně jeho atraktivita skončila první a zároveň poslední návštěvou. Pokud se rozhodnete navštívit nějaký ze zahraničních zábavních parků, přeji příjemnou zábavu.
Lenka Königsmarková
Lenka Königsmarková
TROCHA POEZIE NA KAPESNÍKU
Je jak vítr, plačíc na vlnách spánků,
s potlačovanou touhou směšných vánků.
Řvouc po jejím hlase měkkém
a s nářky nad ztichlým tepem.
Bičován tou bezmocí strašnou,
pohledem upřeným za lékařskou brašnou.
Sanita užírá tu cestu samou,
havrani plni jsou, jedou s mojí mámou.
Poslední nádech, umírám s ní,
ha! Vždyť jsem už umrlec! Jsem v ní.
Poznat svět barevný chtěl jsem vedle tebe,
místo něj čeká mne pekelné nebe.
Rostou mi křídla, je to snad úděl?
Chráním tě...
.....tvůj strážný anděl...
Co to tu melu, vždyť je to k smíchu,
je to jen čmárání po kapesníku.
Petra Nestávalová
„originál napsaný na kapesníku je pečlivě uložen u mě doma :-)“
s potlačovanou touhou směšných vánků.
Řvouc po jejím hlase měkkém
a s nářky nad ztichlým tepem.
Bičován tou bezmocí strašnou,
pohledem upřeným za lékařskou brašnou.
Sanita užírá tu cestu samou,
havrani plni jsou, jedou s mojí mámou.
Poslední nádech, umírám s ní,
ha! Vždyť jsem už umrlec! Jsem v ní.
Poznat svět barevný chtěl jsem vedle tebe,
místo něj čeká mne pekelné nebe.
Rostou mi křídla, je to snad úděl?
Chráním tě...
.....tvůj strážný anděl...
Co to tu melu, vždyť je to k smíchu,
je to jen čmárání po kapesníku.
Petra Nestávalová
„originál napsaný na kapesníku je pečlivě uložen u mě doma :-)“
úterý 22. dubna 2008
Didgeridoo
Didgeridoo [dydžerydů] je tradiční hudební nástroj australských domo
rodců. Jedná se o suchou větev stromu rodu eukalyptus, která je uvnitř dutá, díky práci termitů. Podle badatelů se na didgeridoo hrálo již před 40 ˗ 50 000 lety. Je tedy považováno za nejstarší dřevěný hudební nástroj. Zvuk je vytvářen speciální technikou rozechvělých rtů a obohacován změnou tvaru ústní dutiny, hrdelními zvuky, případně trumpetovými tóny (přefuky). Jeho nepřetržitost je dána tzv. cirkulačním dýcháním. K nástroji patří ještě voskový náustek, který upravuje velikost vstupního otvoru.
Naším předním hráčem na tento netradiční dechový nástroj je Ondřej Smeykal. Poprvé se setkal s didg
eridoo někdy v roce 1992-3. Jeho způsob hry se vytvářel při spolupráci s australským didgeriooistou Ianem Woodem, když Ondřej působil jako host na natáčení desky Pražské snění. S Ianem také založili kultovní skupinu Wooden Toys. Ondřeje velmi ovlivnil i studijní pobyt v Austrálii.
Dnes je Ondřej znám svým velmi netradičním stylem hry. Nejraději hraje v přírodě a před malým počtem diváků. Koncertuje u nás i ve světě. Pořádá workshopy pro začínající i pokročilé. S didgeridoo velmi experimentuje. Zkouší nejrůznější materiály (sklo) a hledá hranice, kam až lze při hře zajít.
Rozhodně stojí za to, navštívit některé z jeho vystoupení. Didgeridoo může na první pohled vypadat obyčejně, vždyť je to vyhlodaná větev, ale brzy objevíte nekonečné možnosti tohoto nástroje. Skrývá v sobě totiž neuvěřitelnou škálu zvuků. Vidíte před sebou jednoho hráče, ale slyšíte celý domorodý kmen. Nejen hudbu, ale i divoký a nespoutaný zpěv. Cítíte zvláštní vibrace a zdá se vám, že jste přímo mezi tančícími Aborigines. Vaše tělo i mysl se nechá unášet rytmem. Není třeba bránit se kouzelnému podlehnutí. Hrozí jen jedno nebezpečí, že si pořídíte své vlastní didgeridoo.
Iva Horálková
rodců. Jedná se o suchou větev stromu rodu eukalyptus, která je uvnitř dutá, díky práci termitů. Podle badatelů se na didgeridoo hrálo již před 40 ˗ 50 000 lety. Je tedy považováno za nejstarší dřevěný hudební nástroj. Zvuk je vytvářen speciální technikou rozechvělých rtů a obohacován změnou tvaru ústní dutiny, hrdelními zvuky, případně trumpetovými tóny (přefuky). Jeho nepřetržitost je dána tzv. cirkulačním dýcháním. K nástroji patří ještě voskový náustek, který upravuje velikost vstupního otvoru.Naším předním hráčem na tento netradiční dechový nástroj je Ondřej Smeykal. Poprvé se setkal s didg
eridoo někdy v roce 1992-3. Jeho způsob hry se vytvářel při spolupráci s australským didgeriooistou Ianem Woodem, když Ondřej působil jako host na natáčení desky Pražské snění. S Ianem také založili kultovní skupinu Wooden Toys. Ondřeje velmi ovlivnil i studijní pobyt v Austrálii.Dnes je Ondřej znám svým velmi netradičním stylem hry. Nejraději hraje v přírodě a před malým počtem diváků. Koncertuje u nás i ve světě. Pořádá workshopy pro začínající i pokročilé. S didgeridoo velmi experimentuje. Zkouší nejrůznější materiály (sklo) a hledá hranice, kam až lze při hře zajít.
Rozhodně stojí za to, navštívit některé z jeho vystoupení. Didgeridoo může na první pohled vypadat obyčejně, vždyť je to vyhlodaná větev, ale brzy objevíte nekonečné možnosti tohoto nástroje. Skrývá v sobě totiž neuvěřitelnou škálu zvuků. Vidíte před sebou jednoho hráče, ale slyšíte celý domorodý kmen. Nejen hudbu, ale i divoký a nespoutaný zpěv. Cítíte zvláštní vibrace a zdá se vám, že jste přímo mezi tančícími Aborigines. Vaše tělo i mysl se nechá unášet rytmem. Není třeba bránit se kouzelnému podlehnutí. Hrozí jen jedno nebezpečí, že si pořídíte své vlastní didgeridoo.
Iva Horálková
Interview s Jirkou Koubou
Po koncertě Sunshine jsme se sešli s kytaristou skupiny Jirkou Koubou. Byl velice milý a přívětivý, i přes zjevnou únavu po náročném vystoupení.
Ahoj Jirko. Mohl bys nám prozradit něco o tvých hudebních začátcích?
Moje hudební začátky spadají už do doby, kdy mi bylo kolem 6 let a začal jsem hrát na zobcovou flétnu a chodil do lidovky.....ale na kytaru hraju "teprve" cca 12 let. Dva roky jsem hrál na flétnu, pak mě přeřadili na hru na klarinet, ale tam jsem vydržel jen asi 4 měsíce. Pak jsem toho nechal. Takovej dodatek k těm začátkům (před tu kytaru):-)
Jaké bylo být nováčkem v kapele, která již fungovala?
Jestli se bavíme o Sunshine, tak výhoda byla v tom, že jsem se k klukama ze Suns znal už delší dobu před tím, než jsem s nimi začal hrát...s předešlou kapelou, ve které jsem hrál jsme poměrně často hráli na stejných akcích se Suns, takže tohle hodně usnadnilo, věděl jsem, co zhruba od toho můžu čekat a to samotný poznávání a pronikání do toho díky tomu bylo snažší z obou stran...
Je známo, že kluci spolu dokáží vycházet lépe než holky. Ale vyskytly se mezi vámi někdy větší konflikty? Pokud ano, čeho se týkaly?
Konflikty patří k věci. Když chtějí dva, tři nebo čtyři lidé něco společně dokázat a snaží se to dělat naplno, samozřejmě mezi nimi dříve nebo později dojde k určitým konfliktům. Pokud to ale dokáží konstruktivně vyřešit, může je to jenom posílit. Takže i mezi námi samozřejmě určité konfikty vznikly, ale vždy jsme se s tím nějak vypořádali. Konkrétní případy ale zmiňovat nebudu, to musí vždy zůstat v kapele...;-)
Jasně, to je v pořádku.
V minulém roce vyšlo vaše album s názvem Dreamer, které se ale od předcházejících liší. Kde jste brali inspiraci pro nové prvky?
Jsme velcí konzumenti hudby, zajímají nás nové kapely, trendy, snažíme se to všechno sledovat, zajímáme se o to, co se v hudbě děje, takže inspiraci hodně bereme v ostatních kapelách, které nás v ten moment zajímají, to je bezesporu. Dreamer je tím pádem určitě hodně ovlivněn tím, co jsme zrovna v té době poslouchali.
Dříve se o vás mluvilo spíše ve spojitosti se zahraničím. Ovlivnila i zkušenost z USA vaši tvorbu?
Samotná zkušenost spojená s naším pobytem v Americe naši tvorbu ani tak neovlivnila, k hudbě, co na nás působila bychom se dostali i odsud, ale to přičichnutí k tomu hudebnímu byznysu, tak jak se dělá v USA bylo pro nás obrovskou školou, zkušeností a zážitkem, bez ohledu na to, že nám ta plánovaná kariéra tam nevyšla, jak jsme si v té době představovali a mysleli.
Byl velký rozdíl v práci na vydávání CD tady a v USA?
Rozdíl je to obrovský a nepoměrný, i když šlo o celkem nezávislý label (Custard records) s podporou velké firmy, naše podmínky pro nahrávání desky byly opravdu luxusní. Lidmi, se kterými jsme spolupracovali, studii, ve kterých jsme nahrávali počínaje, maximálním profesionálním přístupem firmy a velkým finančním rozpočtem konče.
V poslední době se v hitparádách objevil klip na nový singl Days will never be the same. Při natáčení jste byli skoro všichni bez oblečení. Byl to nápad někoho z vás nebo týmu, který klip vytvářel?
Celý ten klip od námětu, scénáře, realizace a finálního zpracování měl v režii Jan Zajíček. Režisér, který natočil mj. videoklip Známka punku od Visacího Zámku nebo spolupracoval i s PSH. Všechno je tedy jeho práce - i ten nápad svléct nás do naha:). Mimochodem, točilo se to někdy v říjnu, v tom prostoru byla docela zima a takto "neoblečeni" jsme strávili cca 14 hodin (přes noc do šesti do rána:)..
Byl tedy pro tebe velký problém natáčet jen s housličkama? Nebo co to vlastně je?:-)
Jo jo, jsou to pozlacené housličky:-)...žádný velký problém to nebyl....jen bylo únavné to čekání. Točilo se to speciálním kamerovým ramenem na jeden záběr, ale dlohou trvalo to rameno naprogramovat. Samotné natáčení nás samotných bylo hotové vlastně za chvíli.
Připravujete své další album nebo se stále věnujete propagaci desky Dreamer?Momentálně stále hrajeme set postavený na věcech z Dreameru, ale už začínáme myslet na novou desku. Pár nápadů, fragmentů už máme, ale vlastně nic hotového a konkrétního. Tvrdě na tom začneme pracovat asi po letních festivalech. Jinak se držíme modelu hrát nové věci až po vydání desky.
Popularita kapely stále stoupá. Jak ty osobně vnímáš zvyšující se zájem fanynek?Já vnímám zvyšující se zájem fanynek a fanoušků velice kladně, máme na ně zřejmě štěstí, umí si koncert náležitě užít a tím nás motivují k lepším výkonům. Dá se říct, že je k hraní potřebuji:-)
A na závěr. Chtěl bys něco vzkázat příznivcům Sunshine?
Chtěl bych jim bez jakéhokoliv náznaku klišé vzkázat, že si moc vážím jejich podpory a zájmu, ať nám zůstanou věrní a že se vždy budu poctivě snažit, abych je nijak nezklamal;-) snad to dává smysl :-)
Určitě dává, děkujeme moc za rozhovor a přejeme mnoho úspěchů. Jak hudebních, tak osobních.
Barbora Michlová, Lucie Kudrličková
Ahoj Jirko. Mohl bys nám prozradit něco o tvých hudebních začátcích?
Moje hudební začátky spadají už do doby, kdy mi bylo kolem 6 let a začal jsem hrát na zobcovou flétnu a chodil do lidovky.....ale na kytaru hraju "teprve" cca 12 let. Dva roky jsem hrál na flétnu, pak mě přeřadili na hru na klarinet, ale tam jsem vydržel jen asi 4 měsíce. Pak jsem toho nechal. Takovej dodatek k těm začátkům (před tu kytaru):-)
Jaké bylo být nováčkem v kapele, která již fungovala?
Jestli se bavíme o Sunshine, tak výhoda byla v tom, že jsem se k klukama ze Suns znal už delší dobu před tím, než jsem s nimi začal hrát...s předešlou kapelou, ve které jsem hrál jsme poměrně často hráli na stejných akcích se Suns, takže tohle hodně usnadnilo, věděl jsem, co zhruba od toho můžu čekat a to samotný poznávání a pronikání do toho díky tomu bylo snažší z obou stran...
Je známo, že kluci spolu dokáží vycházet lépe než holky. Ale vyskytly se mezi vámi někdy větší konflikty? Pokud ano, čeho se týkaly?
Konflikty patří k věci. Když chtějí dva, tři nebo čtyři lidé něco společně dokázat a snaží se to dělat naplno, samozřejmě mezi nimi dříve nebo později dojde k určitým konfliktům. Pokud to ale dokáží konstruktivně vyřešit, může je to jenom posílit. Takže i mezi námi samozřejmě určité konfikty vznikly, ale vždy jsme se s tím nějak vypořádali. Konkrétní případy ale zmiňovat nebudu, to musí vždy zůstat v kapele...;-)
Jasně, to je v pořádku.
V minulém roce vyšlo vaše album s názvem Dreamer, které se ale od předcházejících liší. Kde jste brali inspiraci pro nové prvky?
Jsme velcí konzumenti hudby, zajímají nás nové kapely, trendy, snažíme se to všechno sledovat, zajímáme se o to, co se v hudbě děje, takže inspiraci hodně bereme v ostatních kapelách, které nás v ten moment zajímají, to je bezesporu. Dreamer je tím pádem určitě hodně ovlivněn tím, co jsme zrovna v té době poslouchali.
Dříve se o vás mluvilo spíše ve spojitosti se zahraničím. Ovlivnila i zkušenost z USA vaši tvorbu?
Samotná zkušenost spojená s naším pobytem v Americe naši tvorbu ani tak neovlivnila, k hudbě, co na nás působila bychom se dostali i odsud, ale to přičichnutí k tomu hudebnímu byznysu, tak jak se dělá v USA bylo pro nás obrovskou školou, zkušeností a zážitkem, bez ohledu na to, že nám ta plánovaná kariéra tam nevyšla, jak jsme si v té době představovali a mysleli.
Byl velký rozdíl v práci na vydávání CD tady a v USA?
Rozdíl je to obrovský a nepoměrný, i když šlo o celkem nezávislý label (Custard records) s podporou velké firmy, naše podmínky pro nahrávání desky byly opravdu luxusní. Lidmi, se kterými jsme spolupracovali, studii, ve kterých jsme nahrávali počínaje, maximálním profesionálním přístupem firmy a velkým finančním rozpočtem konče.
V poslední době se v hitparádách objevil klip na nový singl Days will never be the same. Při natáčení jste byli skoro všichni bez oblečení. Byl to nápad někoho z vás nebo týmu, který klip vytvářel?
Celý ten klip od námětu, scénáře, realizace a finálního zpracování měl v režii Jan Zajíček. Režisér, který natočil mj. videoklip Známka punku od Visacího Zámku nebo spolupracoval i s PSH. Všechno je tedy jeho práce - i ten nápad svléct nás do naha:). Mimochodem, točilo se to někdy v říjnu, v tom prostoru byla docela zima a takto "neoblečeni" jsme strávili cca 14 hodin (přes noc do šesti do rána:)..
Byl tedy pro tebe velký problém natáčet jen s housličkama? Nebo co to vlastně je?:-)
Jo jo, jsou to pozlacené housličky:-)...žádný velký problém to nebyl....jen bylo únavné to čekání. Točilo se to speciálním kamerovým ramenem na jeden záběr, ale dlohou trvalo to rameno naprogramovat. Samotné natáčení nás samotných bylo hotové vlastně za chvíli.
Připravujete své další album nebo se stále věnujete propagaci desky Dreamer?Momentálně stále hrajeme set postavený na věcech z Dreameru, ale už začínáme myslet na novou desku. Pár nápadů, fragmentů už máme, ale vlastně nic hotového a konkrétního. Tvrdě na tom začneme pracovat asi po letních festivalech. Jinak se držíme modelu hrát nové věci až po vydání desky.
Popularita kapely stále stoupá. Jak ty osobně vnímáš zvyšující se zájem fanynek?Já vnímám zvyšující se zájem fanynek a fanoušků velice kladně, máme na ně zřejmě štěstí, umí si koncert náležitě užít a tím nás motivují k lepším výkonům. Dá se říct, že je k hraní potřebuji:-)
A na závěr. Chtěl bys něco vzkázat příznivcům Sunshine?
Chtěl bych jim bez jakéhokoliv náznaku klišé vzkázat, že si moc vážím jejich podpory a zájmu, ať nám zůstanou věrní a že se vždy budu poctivě snažit, abych je nijak nezklamal;-) snad to dává smysl :-)
Určitě dává, děkujeme moc za rozhovor a přejeme mnoho úspěchů. Jak hudebních, tak osobních.
Barbora Michlová, Lucie Kudrličková
pondělí 21. dubna 2008
Matematika, počítače a já
Občas je velmi zajímavé zamyslet se nad dvěma tématy, z nichž k jednomu máte vztah veskrze kladný a ke druhému jen prostý, uživatelský. Víte, nedávno přišel jeden můj známý se zoufalstvím v očích, že na toto téma potřebuje napsat úvahu. V nedaleké hospůdce místních štamgastů se strhla velká diskuse. Ale co já, matematika a počítač?
Prvním ze jmenovaných je pro mě matematika. Víte, jeden přítel mi kdysi řekl, že kouzlo matematiky tkví v tom, že je to universální jazyk. I kdybychom místo znaku 4 měli obrázek golfové hole a říkali tomu ošklivé káčátko, její hodnota by se nezměnila, její metajazyková hodnota přetrvává stejná od počátku lidské kultury, kdy v Lovcích mamutů měli „tu jeden a tu jeden“, ale tušili, že se jedná o prvek jaksi zmožený, že místo jednoho palce ukazuje dva. Matematika vlastní punc logiky. Každému to tak pravda nepřipadá, když pohlédne na složité vzorce v knihách urousaných matfyzáků, ale stačí pouze proniknout do jejich spletí. Dodnes vzpomínám, jak jsem se ještě na základní škole trápila s příkladem typu: z bodu A vyrazí parník o rychlosti x, fouká vítr o síle y, z jihu vyletěly kachny o počtu z, voda měl 10 stupňů Celsia a Slunce svítilo z východu, kdy dorazí parník do bodu B? Tyto úlohy jsem ve svých 13ti letech z duše nenáviděla, ale ta radost, když se mi konečně shodl výsledek na ušmudlaném papíře s výsledky Bělounovy knihy úloh z matematiky! Posléze se stala matematika a exaktní přírodní vědy mými přítelkyněmi a provázely mě celým životem studijním. Ne snad, že bych tak svobodně zvolila, ale střední škola, kterou jsem si vybrala (způsobem, že jsem nechala letět stránky výběrové knihy a náhle jsem píchla do jedné, kde jsem nemusela podstoupit přijímačky), náhle změnila program a do mých hodin se vloudila matematika, fyzika a chemie. Dokonce i dnes si ráda vypočítám úhly nového pracovního stolu, který mi po menších dohadech můj manžel jako správný domácí kutil vyhotoví, nebo nutný obsah plechovky s barvou, kterou budu potřebovat na tu bleděmodrou předsíň. Pravda, nepotřebuji již logaritmy, vystačím si se základoškolským učivem, ale ráda si počtu i populární publikaci od veskrze inteligentního autora o čarovných věcech matematiky, tedy napsánu jednoduše pro jednoduché, kterých má můj bratr plnou knihovnu, kapsy i zavazadla.
S počítači je to od základu jinak. Dnes žhavá novinka na trhu bude zítra stará plechovka. Doby, kdy jeden počítač obsáhl celou místnost a jeho obsluha se musela zcela hygienicky zahalit, jsou dávno minulé a dnes už se nám vejde do kapsy. Proto respektuji elektronický kult a snažím se neztrácet dech, když má vlastní generace, (ach, jak je to potupné), chrlí spoustu anglicky znějících pojmů; to jen já hledám na klávesnici neustále „enter“, „delete“, nebo popřípadě libovolné tlačítko. A přesto jsem za ně ráda, jak vidíte, vytvořím na počítači seminární práci, aniž bych každý překlep zatírala bělítkem a dvacet minut čekala, až zaschne. Také již vím, co je to internet (dnes pravděpodobně nejoceňovanější součást), kde mohu pohodlně hledat potřebné informace bez potu v tváři a neustálého okřikování brýlaté knihovnice, nebo jen tak nevázaně zabít pomalu plynoucí čas v zaměstnání. A popravdě si ráda pustím pěkný film v pohodlí kanape, aniž bych se natahovala byť jen pro ovladač. Zajímavé ovšem je, že ač matematika a výpočetní technika (už jen ten název) jsou těsně spjaty, počítač občas logiku postrádá a není na něj v tomto ohledu žádné spolehnutí. Víte, mám doma jeden takový kousek, který ovšem vykazuje známky vlastní inteligence, sám provádí jiné úkony, než já vyžaduji, libovolně se rozhodne nepracovat, oddychnout si, tu a tam mě na něco anglicky upozorní. A tak ho vypínám, zapínám, restartuji, vytahuji ze zásuvky, používám násilí, (které jsem okoukala u otce když obdobně spravoval televizor značky Tesla v pruhovaných trenýrkách, ze kterých vyčuhuje kdeco) a má bezradnost narůstá. Samozřejmě jsem zakoupila i nutnou literaturu jako S počítačem k nejen k maturitě, jelikož chápu, že už z povrchu zemského nevymizí, ale již pravděpodobně nikdy nepřesáhnou mé znalosti hranice Wordu, Excelu a internetu.
Jsem smířena s tím, že ze mě nikdy nebude počítačový mág ani jaderný fyzik. Avšak dovolte mi názor, že počítače trochu oddalují lidi i lidskost od lidí. Stačí jeden případ za všechny, kdy sedím doma se svým manželem u večeře a chatujem si vzkazy a smajlíky. Matematika je pro mě větší jistotou ve své neměnnosti, nemluvě o zábavě, kterou mi přinesla celkem nedávno, když jsme s mou drahou polovičkou stavěli vestavěnou skříň v nerovném, velmi členitém terénu našeho bytu, kdy byl donucen se mnou komunikovat a přes skype by to trvalo rozhodně déle, nemluvě o tom, že hardware by mu jen stěží podržel šroubek. A jak jste na tom vy, počítače a matematika?
Romana Buriánková - Svobodová
Prvním ze jmenovaných je pro mě matematika. Víte, jeden přítel mi kdysi řekl, že kouzlo matematiky tkví v tom, že je to universální jazyk. I kdybychom místo znaku 4 měli obrázek golfové hole a říkali tomu ošklivé káčátko, její hodnota by se nezměnila, její metajazyková hodnota přetrvává stejná od počátku lidské kultury, kdy v Lovcích mamutů měli „tu jeden a tu jeden“, ale tušili, že se jedná o prvek jaksi zmožený, že místo jednoho palce ukazuje dva. Matematika vlastní punc logiky. Každému to tak pravda nepřipadá, když pohlédne na složité vzorce v knihách urousaných matfyzáků, ale stačí pouze proniknout do jejich spletí. Dodnes vzpomínám, jak jsem se ještě na základní škole trápila s příkladem typu: z bodu A vyrazí parník o rychlosti x, fouká vítr o síle y, z jihu vyletěly kachny o počtu z, voda měl 10 stupňů Celsia a Slunce svítilo z východu, kdy dorazí parník do bodu B? Tyto úlohy jsem ve svých 13ti letech z duše nenáviděla, ale ta radost, když se mi konečně shodl výsledek na ušmudlaném papíře s výsledky Bělounovy knihy úloh z matematiky! Posléze se stala matematika a exaktní přírodní vědy mými přítelkyněmi a provázely mě celým životem studijním. Ne snad, že bych tak svobodně zvolila, ale střední škola, kterou jsem si vybrala (způsobem, že jsem nechala letět stránky výběrové knihy a náhle jsem píchla do jedné, kde jsem nemusela podstoupit přijímačky), náhle změnila program a do mých hodin se vloudila matematika, fyzika a chemie. Dokonce i dnes si ráda vypočítám úhly nového pracovního stolu, který mi po menších dohadech můj manžel jako správný domácí kutil vyhotoví, nebo nutný obsah plechovky s barvou, kterou budu potřebovat na tu bleděmodrou předsíň. Pravda, nepotřebuji již logaritmy, vystačím si se základoškolským učivem, ale ráda si počtu i populární publikaci od veskrze inteligentního autora o čarovných věcech matematiky, tedy napsánu jednoduše pro jednoduché, kterých má můj bratr plnou knihovnu, kapsy i zavazadla.
S počítači je to od základu jinak. Dnes žhavá novinka na trhu bude zítra stará plechovka. Doby, kdy jeden počítač obsáhl celou místnost a jeho obsluha se musela zcela hygienicky zahalit, jsou dávno minulé a dnes už se nám vejde do kapsy. Proto respektuji elektronický kult a snažím se neztrácet dech, když má vlastní generace, (ach, jak je to potupné), chrlí spoustu anglicky znějících pojmů; to jen já hledám na klávesnici neustále „enter“, „delete“, nebo popřípadě libovolné tlačítko. A přesto jsem za ně ráda, jak vidíte, vytvořím na počítači seminární práci, aniž bych každý překlep zatírala bělítkem a dvacet minut čekala, až zaschne. Také již vím, co je to internet (dnes pravděpodobně nejoceňovanější součást), kde mohu pohodlně hledat potřebné informace bez potu v tváři a neustálého okřikování brýlaté knihovnice, nebo jen tak nevázaně zabít pomalu plynoucí čas v zaměstnání. A popravdě si ráda pustím pěkný film v pohodlí kanape, aniž bych se natahovala byť jen pro ovladač. Zajímavé ovšem je, že ač matematika a výpočetní technika (už jen ten název) jsou těsně spjaty, počítač občas logiku postrádá a není na něj v tomto ohledu žádné spolehnutí. Víte, mám doma jeden takový kousek, který ovšem vykazuje známky vlastní inteligence, sám provádí jiné úkony, než já vyžaduji, libovolně se rozhodne nepracovat, oddychnout si, tu a tam mě na něco anglicky upozorní. A tak ho vypínám, zapínám, restartuji, vytahuji ze zásuvky, používám násilí, (které jsem okoukala u otce když obdobně spravoval televizor značky Tesla v pruhovaných trenýrkách, ze kterých vyčuhuje kdeco) a má bezradnost narůstá. Samozřejmě jsem zakoupila i nutnou literaturu jako S počítačem k nejen k maturitě, jelikož chápu, že už z povrchu zemského nevymizí, ale již pravděpodobně nikdy nepřesáhnou mé znalosti hranice Wordu, Excelu a internetu.
Jsem smířena s tím, že ze mě nikdy nebude počítačový mág ani jaderný fyzik. Avšak dovolte mi názor, že počítače trochu oddalují lidi i lidskost od lidí. Stačí jeden případ za všechny, kdy sedím doma se svým manželem u večeře a chatujem si vzkazy a smajlíky. Matematika je pro mě větší jistotou ve své neměnnosti, nemluvě o zábavě, kterou mi přinesla celkem nedávno, když jsme s mou drahou polovičkou stavěli vestavěnou skříň v nerovném, velmi členitém terénu našeho bytu, kdy byl donucen se mnou komunikovat a přes skype by to trvalo rozhodně déle, nemluvě o tom, že hardware by mu jen stěží podržel šroubek. A jak jste na tom vy, počítače a matematika?
Romana Buriánková - Svobodová
Takový normální motorkářský sraz
Přijde léto, sezona začne a stovky, ba tisíce příznivců jedné stopy vyrazí kromě projížděk i na motosrazy - větší, či menší setkání motorkářů, které jedinečně, sobě vlastním stylem zábavy okoření a obohatí chvíle strávené společně s kamarády i svým strojem v důvěrně přitažlivém prostředí. To najednou kempy po celé republice oblehnou kvanta hřmících mašin, spousta pravověrných zas po nějaké době uvidí své staré známé a za zvuku bigbítových kapel se budou ten jeden víkend oddávat radostem a zábavám. I já jako každý rok se svými kamarády, se kterými nás nespojuje jen záliba v motorkách, vyrážíme na tradiční motosraz ve Strašicích na Šumavě, který nás vábí příjemným počasím červencového letního dne. Poslední kontroly motocyklů a stany a spacáky se na poslední chvíli umisťují na stroje kam jen to jde. To už ale usedáme do věčného posezu za řídítka nablýskaných strojů a s odjezdem z městečka se ulicemi ozývá tolik známý hřmot vykotlaných výfuků chopperů i agresivně bzučivý zvuk silničních supersportů.
Cestou míříme přes Sušici a už kolem řeky Otavy v zatáčkách podél skal potkáváme větší, či menší skupinky motorkářů, které nám dávají tušit tu význačnost dnešního setkání, kam se sjíždějí fandové ze širokého okolí. Zdravíme je napřaženou levou rukou podél těla, toť je slušný pozdrav všech! Ve skupině přijíždíme na místo - do údolíčka za vesnicí Strašice. Pro přístup do kempu je buď nutné přejet mělký potok, nebo přes louku, která je však rozbahněná a rozjetá po tom co si z ní několik jezdců udělalo improvizovanou motokrosovou trať. Volíme první možnost a přijíždíme ke vjezdu do oploceného rozlehlého areálu, který je už plný lidí a jejich strojů, pivních stanů, rozměrného podia i dalších lákadel. Zaplatili jsme stokorunové vstupné, každý dostal obligátní náramek, razítko a originální samolepku, kterou si každý pak v klidu nalepí na svůj stroj jako znamení "Byl jsem tam". Teď zaparkovat své miláčky, krokem projet celým areálem plným lidí není vůbec žádný med, ale místo nakonec najdeme na kraji na louce, kde zaparkujeme a spěšně postavíme stany a podepřeme stojany motorek dřevěnými špalíky, které se stejně tak fasují u vstupu - ono není nic horšího, než samovolný pád stroje k zemi...
Takové "normální" odpoledne
"Á Kašperáci přijeli! Podte na pívko hoši." volají na nás motorkáři z vedlejší vesnice jen co sundáme přilby. Nadešla chvíle naplno se vmísit do veselého reje! Zdravím se známými, labužnicky zhlédneme v řadách zaparkované přestavby a všelijaké jednostopé unikáty, ale další a další jezdci stále přijíždějí. Je čas na pivo! Fronty na točené gambáče jsou stále delší a uprostřed v centru areálu u lavic a stolů roste hlasitý smích a řev, který přiživuje parné slunce, které pálí tetovaným baikerům do zad. Všeobecná nálada stoupá, ale stejně osazenstvo kempu ještě není kompletní - to mi dojde, když se vrátí všichni účastníci srazové vyjížďky, které se obvykle účastní kolem 120 motorkářů, kteří konají jako svůj pravověrný obyčej - spanilou jízdu okolím. To není bouřka, za tím kopcem, to se jen vracejí po jízdě zpět do Strašic. Přes sto hřmících strojů přehluší naprosto vše, včetně reprodukované hudby, která se celé odpoledne line z reprobeden. S rostoucí náladou a účastí hudba utichá a na podium vystupuje pořadatel aby valné většině ještě střízlivých účastníků oznámil začátek obvyklých soutěží. Ty se skládají jako každý rok z těch "klasických strašických" jako je Hod motorem z jawy, jedení párků za jízdy, které jsou jedoucímu motorkáři servírovány na rybářské udici, závod tandemů na kolci, pití lahvových strakonických dudáků na čas, specialita "doběhni si z lesa pro basu piv", jízda pomalosti, soutěž v páce, opičí dráha s lahváči, "Sežer tatranku a vypij rum" apod... Jako obvykle, účastním se všech soutěží. Někteří však po několika kolech odpadají, či spíše odbíhají zvracet k blízkému potoku. Běh pro basu piv se stává dramatickým kutálením zpitých z meze, jízdu v pomalosti suverénně vyhrávají sedmiletý klučina zvaný Šroubek na pidimotorce a dvacetiletá dívka na pětikilu. Soutěž na kolci vyhrávám s největším maniakem Strašic - Bouračkou a vzápětí je vyhraná basa piv kýmsi odcizena a vypita. Nutno podotknout, po soutěžích mi trochu těžknou nohy když konám u potoka malou potřebu, odskakuji zděšením poté, co mě málem přejíždí dívka zvaná Kelišová na čtyřkolce. S řevem " Uhni šmejdéé" je v potoce rychleji než má moč.
Zatímco zábava v kempu houstne, zhruba sto metrů od kempu se do blízké hospody sjíždějí místní dobrovolní hasiči a štamgasti na pionýrech a starých jawách, kteří chtějí odvážně konkurovat zavedenému oficiálnímu motosrazu. Vizáž padesátníků ve starých policejních kožených kombinézách a německých přilbách z války vypadá poněkud bizardně, ale i oni dokážou rozpoltit velký mejdan. Jeden zaparkuje svůj starý pionýr s velkou ránou přímo v hospodě pod stolem, ale ani puch spáleného N2T nevadí v točení naprosto nejlevnějšího strakonického piva a rumu.
Soutěže končí, celé dvě hodiny naplnily tento sobotní podvečer, na scénu přichází bigbítová kapela z blízkého okolí. Někteří, hlavně více jak šedesátiletí motorkáři na pěstěných starých harleyích opouští areál, místo nich ale přijede Robi, bavorský motorkář, všemi oblíbený a brzy také nejvíc společensky unavený, který posléze zapomíná, kde zaparkoval svou kultovní Ducati. I jeho vesta pošitá miliony vzpomínkovými nášivkami mizí, leckdo pravil, že jí spatřil na Kelišce, do které se údajně Robi zamiloval. Zábava je v plném proudu, Bouračka přijíždí se starou škodovkou, na kterou se mu každý známý podepíše. Vesničané z blízkého okolí, kteří doteď pokukovali za plotem zmizeli, když vzápětí přijíždějí na jawách, které narychlo vytáhli a oprášili ze svých garáží - polovina jede k hasičům, druzí do kempu, kde se vystavují posměchu. Promotér vyzývá Kelišku, aby přestala jezdit po areálu zběsile na čtyřkolce a místo toho vyhlašuje soutěž o nejlepší stroj a nejlepší zvuk. Vesničané na jawách, aby nebyli zahanbeni přijíždějí před podium a fotí se, aby pak na diskotéce v Soběšicích mohli ukazovat kde až byli... nicméně motory jim vysazují a skoro všichni jsou nuceni odtlačit své stroje opodál. Robi se směje, ale stále neví kde zaparkoval. "Scheize." Je obklopen rozverným hloučkem. Na scénu přijíždí prachatičtí Wild Style choppers a štěkěnští na přestavěných harleyích a jasně dokazují, kdo že to má nejvíc decibelů ve výfuku a nejlepší airbrushe na nádržích. Každý ztichne v tom nejlahodnějším zvuku amerických chopperů, který se rozléhá po širém okolí... Potkávám bývalé spolužáky, všichni sedlající sportovní "naháče" šestistovky a rozmlouváme a rozmlouváme... Kapela With Care předvede set písní, pořádný hardcore, který už s nastávající tmou vyzve i nemálo tanečníků, z nichž někteří jsou už trochu mimo. Zato od lesa z hospody hasičů se ozývá harmonika a trumpety, podporující všelijaké odrhovačky, které svědčí o neméně vysokém hudebním doprovodů "druhého malého srazu".
Holky na scénu
Rozvášněné publikum z řad motorkářů čeká na vrchol dne - striptýzovou šou přivezených umělkyň a mezi lidmi mezitím probíhá neoficiální soutěž v rychlosti pití točených piv z kelímků na čas. Rozjetý Bouračka spolu s Krvákem jezdí mezi lidmi v oné staré škodovce, která už není jen pomalovaná, ale na střeše má snad dvacet lidí. Když počet pasažérů a stojících na autě přesáhne všechny možnosti a limity, autu zbude jen umrle popojíždět co pět metrů sem a tam... Jen Robi v okruhu svých příznivců nesrozumitelně glosuje "Že v dojčlandu keine špás na motorrad sraz." V tu chvíli promotér vystoupí na podium a vyzve kapelu k "přerušení těch vyjetejch fláků, co sou furt na jedno brdo." a na scénu přicházejí dvě "umělkyně". Kapela vyklidí prostor a na podium přicházejí dvě striptérky, které zaručeně přilákají celé dvě stovky náštěvníků, co do té doby postávali, či posedávali kolem po areálu. Překvapivě do prvních řad se protlačí pupkatí plešatí páprdové, kteří jak doufají budou na těchto akcích vystaveni spoluúčinkování s aktérkami liveshow. Někteří se ale kýžených chvil, či dokonce ani začátku nedočkají, protože s jekotem "Franto, padej od těch kurev, nebo ti naflákám" je jejich manželky začnou za kožené bundy tahat dál od toho nemístného představení. Když z reproduktorů krom hudby začne pořadatel vyzývat přítomné kdo je největší chlapák, některá děva vytáhne obstarožního slintajícího čumila na podium, aby ho nejdříve rafinovaně dráždila, ale pak plácla prudce přes pivní břicho. Z hlediště se ozve znechucené "fuuuj!". Na podium nečekaně vystupuje Bouračka, o jehož tomto vystoupení dokonce psal motorkářský plátek ČMN s palcovým titulkem "Strašice zažily Bouračku." a rozjíždí chlípnou šou. Promotér vyzývá hlediště aby otočilo své vypité hlavy vzad a mezi lidi v tu ránu vjíždí avie, kde si místo korby na improvizovaném podiu užívá přede všemi dvojice "umělkyně s umělcem". V tu chvíli ale už Robi spí, aby pak doma neprávem tvrdil, že "Čechiš srazy sou bez hólek."
Zábava začíná
Každý znalý tomu jak to na sraze chodí ví, že největší peklo začíná až po půlnoci a trvá hluboce do rána. Umělkyně kamsi po svém představení zmizí, na scéně je vystřídá dědkovská bigbítová kapela Staří psi a v hledišti jsou rázem všichni kamarádi. Zatravněný prostor před podiem se zběsile plní prázdnými kelímky od piva, mezi nimi odpočívající společensky unavení ožralí a v pivních stanech automaticky přednastaví menu na rumové a zelené. Bohužel, alkohol začne neblaze doléhat na některé hlupáky, kteří mají při ruce klíčky od svých strojů a začnou se předvádět, cože to všechno "nedokážou". Jako první skoro nevinně dva staří harlejáci otočí své těžkotonážní fatboye výfuky proti sobě a hřmotí motory, dokud z výfuku kromě stovek decibelů nezačnou šlehat i plameny. Kolemstojící aplaudují, i když jejich povyk v lomozu zaniká. Opodál jeden nešťastník, snaže se ukázat alespoň nějak začne v blízkém potoce zadní pneumatikou "gumovat" vodu, která v desetimetrovém gejzíru do výšky létá vzad. Ale písčité dno rozhrabe vytočené kolo a motorka v zběsilých otáčkách náhle utichá po vytopení vodou. Pro nešťastníka utichá nadobro...
Jinde zas se největší zoufalec se svou silniční kawasaki 750 snaží napodobit hřmotící harleye. Muž malého vzrůstu, navenek vcelku klidný začne svou motorku vytáčet na místě až do omezovače otáček. Publikum se schází opravdu v hojném počtu, výfuk je rozžhaven do běla, teplo sálá kolem a zvuk motoru se slévá do děsivého kvílení. "Dej jí!" řvou jedni, "Blbče!" řvou druzí. Nakrátko povolený plyn nechá vystřelit z výfuku plamen. A znovu, a znovu.. Výfuk rozžhavený, že na metr by ses spálil vydává svědectví o trpícím stroji. Ne nadarmo někdo zkušený předpovídá "že se potká ventil s pístem".
Je to tu. Hlasitá rána, cosi vystřeluje z výfuku, Ticho....
Na podiu kapelu za vydatného povzbuzování vystřídá ožralá Kelišová, která zapěje s Krvákem píseň "Uuvhjláá ourhláá pičoo". Za odvedený pěvecký výkon, slyšitelný na kilometry daleko dostává pseudoobraz "Motoguzina za jízdy", olejomalbu na plátně znázorňující ruce za řídítky v rozmazané krajině jako z dětských slabikářů. V pivním stanu potkávám desítky známých, které jsem zatím nikdy nepotkal a nějaký Jéna mi vypráví ze zimního elefantu, lednového německého motosrazu srazu v hlubokém sněhu. Oba se shodujeme, že něco takového jako tady tam určitě nemají... Účastníci se trhají na hloučky, mezi nimi projíždí motorkář na harleyi, korábu osvětleném stovkami světly, blikající diody, tisíceré žárovky a v klidu vystavuje za jízdy svůj jezdící stroj nepodobný fasádám kasin v Las Vegas. Další kapela nastupuje na scénu, ale zdá se že prostředek areálu se silně vylidnil.. vypovídají o tom kvanta prázdných pivních kelímků. Kam lidé zmizli? Z dáli hrající dechovka mě přesvědčí!
Míříme do hasičské hospody u koupaliště na kraji lesa a teprve teď to spatřím: Chata obležená lidmi, uvnitř stále zaparkován pionýr, venku jawy na hromadě jako na šrotišti. Dveře vyplňuje neskutečně dlouhá fronta na štamprle a když nahlédnu oknem, spatřím nahé opilé striptérky na stole, kolem hasiče, harmoniky a trumpety. Vyhrávají jako na lesy, rum střídá rum, holky jim plní první poslední a venku bys lidí nedopočítal. Je to jasné. Největší mejdan hledej tady! Jistě pojedou do rána, na to bych dal krk, ale i my mizíme ulehnout. ˇ Člověk se za na motosraze moc nevyspí - bolí ho hlava, stan narychlo postavený na louce plné kamenů pohodlí nepřidá a řev až do rána spát nedá. Brzo z rána už začnou startovat silné stroje, jako snad naschvál ty s laďáky. Ale ráno přijde.
Ráno? Ehm.
Nastane ráno (pozdní dopoledne) a ze stanů se začnou trousit nedospalí a unavení motorkáři. Mlčky posedávají na lavičkách, všude kolem nedopitá piva. Vše se balí k odjezdu, nakládají se aparatury, mizí stany, motory se zahřívají na zpáteční cesty, přátelé se loučí, Bouračka mi nabízí ke koupi svůj stroj a Robi nalézá svou ducati na místě, kde všichni konali svojí potřebu. Jediný stroj neodjede - utýraná kawa s výfuky spečenými do podivného převisu.
Nešťastný majitel-hlupák sedí na špalku u ohniště a s tváří v dlaních zpytuje své svědomí. Pozdě.
Pomalovaná škodovka jako kniha vzkazů také stojí opodál, jinak vše ostatní je na odjezdu. Pořadatelé u vjezdu mávají na každého odjíždějícího, sem tam někdo si ještě koupí triko Strašice 5 na památku a i my odjíždíme směrem k domovu. Línou jízdu letním parným dopolednem si vychutnáváme, rozbitou okreskou ani nelze jinak jet. Však ale taky víme, že na stranu ke Strakonicím budou jistojistě střežit silnici policisté, kteří budou mít hody na pokutách za všelijaké přestupky a dýchat se bude o stošest.
Jsem doma. Řeknu vám, Strašice stály za to, tak jako vždy. A vždy vím že se vrátím, nebo minimálně potkám skoro stejné lidi když ne příští rok, tak určitě na navazujícím sraze v Radomyšli. A až budu někde tankovat na čerpací stanici a potkám motorkáře s nálepkou STRAŠICE na stroji, budu hned vědět, že i on tvořil tu skvělou a nezapomenutelnou atmosféru vcelku normálního motosrazu. Toť vše a spoustu šťastných kilometrů bez rozbité tlamy!
Václav Kůs
Cestou míříme přes Sušici a už kolem řeky Otavy v zatáčkách podél skal potkáváme větší, či menší skupinky motorkářů, které nám dávají tušit tu význačnost dnešního setkání, kam se sjíždějí fandové ze širokého okolí. Zdravíme je napřaženou levou rukou podél těla, toť je slušný pozdrav všech! Ve skupině přijíždíme na místo - do údolíčka za vesnicí Strašice. Pro přístup do kempu je buď nutné přejet mělký potok, nebo přes louku, která je však rozbahněná a rozjetá po tom co si z ní několik jezdců udělalo improvizovanou motokrosovou trať. Volíme první možnost a přijíždíme ke vjezdu do oploceného rozlehlého areálu, který je už plný lidí a jejich strojů, pivních stanů, rozměrného podia i dalších lákadel. Zaplatili jsme stokorunové vstupné, každý dostal obligátní náramek, razítko a originální samolepku, kterou si každý pak v klidu nalepí na svůj stroj jako znamení "Byl jsem tam". Teď zaparkovat své miláčky, krokem projet celým areálem plným lidí není vůbec žádný med, ale místo nakonec najdeme na kraji na louce, kde zaparkujeme a spěšně postavíme stany a podepřeme stojany motorek dřevěnými špalíky, které se stejně tak fasují u vstupu - ono není nic horšího, než samovolný pád stroje k zemi...
Takové "normální" odpoledne
"Á Kašperáci přijeli! Podte na pívko hoši." volají na nás motorkáři z vedlejší vesnice jen co sundáme přilby. Nadešla chvíle naplno se vmísit do veselého reje! Zdravím se známými, labužnicky zhlédneme v řadách zaparkované přestavby a všelijaké jednostopé unikáty, ale další a další jezdci stále přijíždějí. Je čas na pivo! Fronty na točené gambáče jsou stále delší a uprostřed v centru areálu u lavic a stolů roste hlasitý smích a řev, který přiživuje parné slunce, které pálí tetovaným baikerům do zad. Všeobecná nálada stoupá, ale stejně osazenstvo kempu ještě není kompletní - to mi dojde, když se vrátí všichni účastníci srazové vyjížďky, které se obvykle účastní kolem 120 motorkářů, kteří konají jako svůj pravověrný obyčej - spanilou jízdu okolím. To není bouřka, za tím kopcem, to se jen vracejí po jízdě zpět do Strašic. Přes sto hřmících strojů přehluší naprosto vše, včetně reprodukované hudby, která se celé odpoledne line z reprobeden. S rostoucí náladou a účastí hudba utichá a na podium vystupuje pořadatel aby valné většině ještě střízlivých účastníků oznámil začátek obvyklých soutěží. Ty se skládají jako každý rok z těch "klasických strašických" jako je Hod motorem z jawy, jedení párků za jízdy, které jsou jedoucímu motorkáři servírovány na rybářské udici, závod tandemů na kolci, pití lahvových strakonických dudáků na čas, specialita "doběhni si z lesa pro basu piv", jízda pomalosti, soutěž v páce, opičí dráha s lahváči, "Sežer tatranku a vypij rum" apod... Jako obvykle, účastním se všech soutěží. Někteří však po několika kolech odpadají, či spíše odbíhají zvracet k blízkému potoku. Běh pro basu piv se stává dramatickým kutálením zpitých z meze, jízdu v pomalosti suverénně vyhrávají sedmiletý klučina zvaný Šroubek na pidimotorce a dvacetiletá dívka na pětikilu. Soutěž na kolci vyhrávám s největším maniakem Strašic - Bouračkou a vzápětí je vyhraná basa piv kýmsi odcizena a vypita. Nutno podotknout, po soutěžích mi trochu těžknou nohy když konám u potoka malou potřebu, odskakuji zděšením poté, co mě málem přejíždí dívka zvaná Kelišová na čtyřkolce. S řevem " Uhni šmejdéé" je v potoce rychleji než má moč.
Zatímco zábava v kempu houstne, zhruba sto metrů od kempu se do blízké hospody sjíždějí místní dobrovolní hasiči a štamgasti na pionýrech a starých jawách, kteří chtějí odvážně konkurovat zavedenému oficiálnímu motosrazu. Vizáž padesátníků ve starých policejních kožených kombinézách a německých přilbách z války vypadá poněkud bizardně, ale i oni dokážou rozpoltit velký mejdan. Jeden zaparkuje svůj starý pionýr s velkou ránou přímo v hospodě pod stolem, ale ani puch spáleného N2T nevadí v točení naprosto nejlevnějšího strakonického piva a rumu.
Soutěže končí, celé dvě hodiny naplnily tento sobotní podvečer, na scénu přichází bigbítová kapela z blízkého okolí. Někteří, hlavně více jak šedesátiletí motorkáři na pěstěných starých harleyích opouští areál, místo nich ale přijede Robi, bavorský motorkář, všemi oblíbený a brzy také nejvíc společensky unavený, který posléze zapomíná, kde zaparkoval svou kultovní Ducati. I jeho vesta pošitá miliony vzpomínkovými nášivkami mizí, leckdo pravil, že jí spatřil na Kelišce, do které se údajně Robi zamiloval. Zábava je v plném proudu, Bouračka přijíždí se starou škodovkou, na kterou se mu každý známý podepíše. Vesničané z blízkého okolí, kteří doteď pokukovali za plotem zmizeli, když vzápětí přijíždějí na jawách, které narychlo vytáhli a oprášili ze svých garáží - polovina jede k hasičům, druzí do kempu, kde se vystavují posměchu. Promotér vyzývá Kelišku, aby přestala jezdit po areálu zběsile na čtyřkolce a místo toho vyhlašuje soutěž o nejlepší stroj a nejlepší zvuk. Vesničané na jawách, aby nebyli zahanbeni přijíždějí před podium a fotí se, aby pak na diskotéce v Soběšicích mohli ukazovat kde až byli... nicméně motory jim vysazují a skoro všichni jsou nuceni odtlačit své stroje opodál. Robi se směje, ale stále neví kde zaparkoval. "Scheize." Je obklopen rozverným hloučkem. Na scénu přijíždí prachatičtí Wild Style choppers a štěkěnští na přestavěných harleyích a jasně dokazují, kdo že to má nejvíc decibelů ve výfuku a nejlepší airbrushe na nádržích. Každý ztichne v tom nejlahodnějším zvuku amerických chopperů, který se rozléhá po širém okolí... Potkávám bývalé spolužáky, všichni sedlající sportovní "naháče" šestistovky a rozmlouváme a rozmlouváme... Kapela With Care předvede set písní, pořádný hardcore, který už s nastávající tmou vyzve i nemálo tanečníků, z nichž někteří jsou už trochu mimo. Zato od lesa z hospody hasičů se ozývá harmonika a trumpety, podporující všelijaké odrhovačky, které svědčí o neméně vysokém hudebním doprovodů "druhého malého srazu".
Holky na scénu
Rozvášněné publikum z řad motorkářů čeká na vrchol dne - striptýzovou šou přivezených umělkyň a mezi lidmi mezitím probíhá neoficiální soutěž v rychlosti pití točených piv z kelímků na čas. Rozjetý Bouračka spolu s Krvákem jezdí mezi lidmi v oné staré škodovce, která už není jen pomalovaná, ale na střeše má snad dvacet lidí. Když počet pasažérů a stojících na autě přesáhne všechny možnosti a limity, autu zbude jen umrle popojíždět co pět metrů sem a tam... Jen Robi v okruhu svých příznivců nesrozumitelně glosuje "Že v dojčlandu keine špás na motorrad sraz." V tu chvíli promotér vystoupí na podium a vyzve kapelu k "přerušení těch vyjetejch fláků, co sou furt na jedno brdo." a na scénu přicházejí dvě "umělkyně". Kapela vyklidí prostor a na podium přicházejí dvě striptérky, které zaručeně přilákají celé dvě stovky náštěvníků, co do té doby postávali, či posedávali kolem po areálu. Překvapivě do prvních řad se protlačí pupkatí plešatí páprdové, kteří jak doufají budou na těchto akcích vystaveni spoluúčinkování s aktérkami liveshow. Někteří se ale kýžených chvil, či dokonce ani začátku nedočkají, protože s jekotem "Franto, padej od těch kurev, nebo ti naflákám" je jejich manželky začnou za kožené bundy tahat dál od toho nemístného představení. Když z reproduktorů krom hudby začne pořadatel vyzývat přítomné kdo je největší chlapák, některá děva vytáhne obstarožního slintajícího čumila na podium, aby ho nejdříve rafinovaně dráždila, ale pak plácla prudce přes pivní břicho. Z hlediště se ozve znechucené "fuuuj!". Na podium nečekaně vystupuje Bouračka, o jehož tomto vystoupení dokonce psal motorkářský plátek ČMN s palcovým titulkem "Strašice zažily Bouračku." a rozjíždí chlípnou šou. Promotér vyzývá hlediště aby otočilo své vypité hlavy vzad a mezi lidi v tu ránu vjíždí avie, kde si místo korby na improvizovaném podiu užívá přede všemi dvojice "umělkyně s umělcem". V tu chvíli ale už Robi spí, aby pak doma neprávem tvrdil, že "Čechiš srazy sou bez hólek."
Zábava začíná
Každý znalý tomu jak to na sraze chodí ví, že největší peklo začíná až po půlnoci a trvá hluboce do rána. Umělkyně kamsi po svém představení zmizí, na scéně je vystřídá dědkovská bigbítová kapela Staří psi a v hledišti jsou rázem všichni kamarádi. Zatravněný prostor před podiem se zběsile plní prázdnými kelímky od piva, mezi nimi odpočívající společensky unavení ožralí a v pivních stanech automaticky přednastaví menu na rumové a zelené. Bohužel, alkohol začne neblaze doléhat na některé hlupáky, kteří mají při ruce klíčky od svých strojů a začnou se předvádět, cože to všechno "nedokážou". Jako první skoro nevinně dva staří harlejáci otočí své těžkotonážní fatboye výfuky proti sobě a hřmotí motory, dokud z výfuku kromě stovek decibelů nezačnou šlehat i plameny. Kolemstojící aplaudují, i když jejich povyk v lomozu zaniká. Opodál jeden nešťastník, snaže se ukázat alespoň nějak začne v blízkém potoce zadní pneumatikou "gumovat" vodu, která v desetimetrovém gejzíru do výšky létá vzad. Ale písčité dno rozhrabe vytočené kolo a motorka v zběsilých otáčkách náhle utichá po vytopení vodou. Pro nešťastníka utichá nadobro...
Jinde zas se největší zoufalec se svou silniční kawasaki 750 snaží napodobit hřmotící harleye. Muž malého vzrůstu, navenek vcelku klidný začne svou motorku vytáčet na místě až do omezovače otáček. Publikum se schází opravdu v hojném počtu, výfuk je rozžhaven do běla, teplo sálá kolem a zvuk motoru se slévá do děsivého kvílení. "Dej jí!" řvou jedni, "Blbče!" řvou druzí. Nakrátko povolený plyn nechá vystřelit z výfuku plamen. A znovu, a znovu.. Výfuk rozžhavený, že na metr by ses spálil vydává svědectví o trpícím stroji. Ne nadarmo někdo zkušený předpovídá "že se potká ventil s pístem".
Je to tu. Hlasitá rána, cosi vystřeluje z výfuku, Ticho....
Na podiu kapelu za vydatného povzbuzování vystřídá ožralá Kelišová, která zapěje s Krvákem píseň "Uuvhjláá ourhláá pičoo". Za odvedený pěvecký výkon, slyšitelný na kilometry daleko dostává pseudoobraz "Motoguzina za jízdy", olejomalbu na plátně znázorňující ruce za řídítky v rozmazané krajině jako z dětských slabikářů. V pivním stanu potkávám desítky známých, které jsem zatím nikdy nepotkal a nějaký Jéna mi vypráví ze zimního elefantu, lednového německého motosrazu srazu v hlubokém sněhu. Oba se shodujeme, že něco takového jako tady tam určitě nemají... Účastníci se trhají na hloučky, mezi nimi projíždí motorkář na harleyi, korábu osvětleném stovkami světly, blikající diody, tisíceré žárovky a v klidu vystavuje za jízdy svůj jezdící stroj nepodobný fasádám kasin v Las Vegas. Další kapela nastupuje na scénu, ale zdá se že prostředek areálu se silně vylidnil.. vypovídají o tom kvanta prázdných pivních kelímků. Kam lidé zmizli? Z dáli hrající dechovka mě přesvědčí!
Míříme do hasičské hospody u koupaliště na kraji lesa a teprve teď to spatřím: Chata obležená lidmi, uvnitř stále zaparkován pionýr, venku jawy na hromadě jako na šrotišti. Dveře vyplňuje neskutečně dlouhá fronta na štamprle a když nahlédnu oknem, spatřím nahé opilé striptérky na stole, kolem hasiče, harmoniky a trumpety. Vyhrávají jako na lesy, rum střídá rum, holky jim plní první poslední a venku bys lidí nedopočítal. Je to jasné. Největší mejdan hledej tady! Jistě pojedou do rána, na to bych dal krk, ale i my mizíme ulehnout. ˇ Člověk se za na motosraze moc nevyspí - bolí ho hlava, stan narychlo postavený na louce plné kamenů pohodlí nepřidá a řev až do rána spát nedá. Brzo z rána už začnou startovat silné stroje, jako snad naschvál ty s laďáky. Ale ráno přijde.
Ráno? Ehm.
Nastane ráno (pozdní dopoledne) a ze stanů se začnou trousit nedospalí a unavení motorkáři. Mlčky posedávají na lavičkách, všude kolem nedopitá piva. Vše se balí k odjezdu, nakládají se aparatury, mizí stany, motory se zahřívají na zpáteční cesty, přátelé se loučí, Bouračka mi nabízí ke koupi svůj stroj a Robi nalézá svou ducati na místě, kde všichni konali svojí potřebu. Jediný stroj neodjede - utýraná kawa s výfuky spečenými do podivného převisu.
Nešťastný majitel-hlupák sedí na špalku u ohniště a s tváří v dlaních zpytuje své svědomí. Pozdě.
Pomalovaná škodovka jako kniha vzkazů také stojí opodál, jinak vše ostatní je na odjezdu. Pořadatelé u vjezdu mávají na každého odjíždějícího, sem tam někdo si ještě koupí triko Strašice 5 na památku a i my odjíždíme směrem k domovu. Línou jízdu letním parným dopolednem si vychutnáváme, rozbitou okreskou ani nelze jinak jet. Však ale taky víme, že na stranu ke Strakonicím budou jistojistě střežit silnici policisté, kteří budou mít hody na pokutách za všelijaké přestupky a dýchat se bude o stošest.
Jsem doma. Řeknu vám, Strašice stály za to, tak jako vždy. A vždy vím že se vrátím, nebo minimálně potkám skoro stejné lidi když ne příští rok, tak určitě na navazujícím sraze v Radomyšli. A až budu někde tankovat na čerpací stanici a potkám motorkáře s nálepkou STRAŠICE na stroji, budu hned vědět, že i on tvořil tu skvělou a nezapomenutelnou atmosféru vcelku normálního motosrazu. Toť vše a spoustu šťastných kilometrů bez rozbité tlamy!
Václav Kůs
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)