Děláme bordel...!?

Sex pistols, Ramones, Visací zámek, Slobodná Európa a mnoho dalších. Pro jedny jsou to hudební symboly, pro druhé nic neříkající jména. Jedni si připíchavají jejich nášivky na kalhoty nebo batohy, druzí jsou tím šokováni. Názory na punkovou hudební scénu se v naší společnosti velmi liší. Přestože punk vznikl už v sedmdesátých letech dvacátého století, je dodnes velmi diskutovaným a mnohdy i odsuzovaným hudebním žánrem. Hudební kritici i veřejnost často kritizují hlavně hudební ztvárnění, písničkám o třech a méně akordech se prý nedá říkat muzika.
Punk již od svých počátků nebyl založen na principu formálně dokonalé hudby, nekladl do popředí vytříbený hudební projev, mohutná kytarová sóla byla parketou jiných stylů a harfa nebo flétna by se jen těžko v punkových hudebních formacích uplatnily. Punk vždy kladl důraz hlavně na to, co chce říct, ne jakým způsobem to chce říct. Líbivé tóny ani uhlazené melodie tu zkrátka nemají co dělat. Snad i proto ho mnoho lidí odsuzuje jako styl bez vkusu, hudebnosti i bez budoucnosti, ale i přesto má punk již mnoho let na hudební scéně své pevné místo. Oslovuje své příznivce svými názory, postoji, ne jen unylou melodií plnou prázdných slov, která člověku nic neříkají.

Pro značnou část současné společnosti znamená punk špínu, drogy a násilí. To je pouze zkreslený a povrchní názor, který nám mnohdy vštěpují naše média a další veřejní činitelé. Dle mého názoru ale punk představuje hlavně ironii, sarkasmus a kritiku nesmyslných pravidel výše zmíněné společnosti plné drog a násilí. Punk se snaží o spontánní umělecké podání, nikoli uměle vykonstruovanou muziku. Základem punku je energie, svoboda a bezprostřednost, každý hudební koncert je jiný, není to jen řádka přesně nacvičených hudebních kreací a monumentálních scén. Punk neznamená vyjít na ulici s postaveným čírem a začít kopat do popelnic, neznamená vzít mikrofon a začít do něj řvát nesmyslná slova. Ne každý, kdo poslouchá punk, je násilník a feťák.

Radikálnost názorů bývá ve společnosti přijímána velice negativně. Jedním z hlavních problémů současné doby, na který se punk snaží poukázat je problematika rozrůstajícího se neonacismu. Nechápu tedy, proč je punková kultura tolik odmítána. Celá společnost živě debatuje na téma potlačení neonacistických myšlenek, ale když se podíváme na protinacistické demonstrace, tak většina účastníků je z řad příznivců punkové nebo skinheadské subkultury. Kde jsou tedy všichni ti ostatní, kteří vůči nenonacistům tak horlivě bojují? Radikálnost je v tomto ohledu skutečně potřebná. Nestačí se omezit pouze na populistická prohlášení v tisku, ale je potřeba aktivně se zapojit, což podle mně většina společnosti nedělá a otáčí se k tomu zády.

Kontroverzním tématem je i punková móda – styl oblékání se od doby vzniku toho žánru v podstatě nezměnil, je provokativní a výrazný, což se mnoha lidem nelíbí. Charakter člověka se tak neustále posuzuje podle nalinkovaných standartů. Ovšem my vám také nevyčítáme nagelované vlasy, kalhoty do zvonu, kšiltovky na hlavách, pentagramy na krku, obleky, společenské kostýmky či oblečení sladěné do pastelových barev, tak proč se společnost neustále pozastavuje nad postaveným čírem nebo okovanými botami. Punk má v kulturním životě už pevně zakotvenou pozici, přesto se ale musí neustále potýkat s věčnou kritikou a nepochopením. Punková subkultura je tak stále už desítky let chápána jako věc, kterou je třeba eliminovat. Ale proč? Ostatní hudební žánry jsou v naší společnosti tolerovány bez větších obtíží. Jenže lidé posledních let si navykli přejímat názory, které jsou jim vštěpovány z novin a ostatních médiií. V nich je punk představován jako násilné radikální hnutí současné mládeže.

Desítky let už rozbíjíme atomy, kdy už konečně začneme rozbíjet i svoje přesudky...


Michaela Brodská