Ráda bych navázala na předchozí článek týkající se návštěvy patologie v Českých Budějovicích. Každý jeho čtenář už ví, jak taková „exkurze“ probíhá, co od ní má očekávat, a jaké zkušenosti a zážitky si odtud odnese. Ale jen málokdo si dokáže představit sebe u pitevního stolu, se skalpelem v ruce a odvahou tuto práci vykonávat. Můj zájem se tedy obrací na ty, kteří stejně tak jako lékaři zachraňují nemocné lidi, i oni napomáhají vyřešit nevyjasněná a záhadná úmrtí.
Společnost je ale vnímá zcela jinak. Vytvořila si řadu předsudků, které přetrvávají dodnes. A nejen na ně bych ráda poukázala prostřednictvím několika otázek určené panu K., pitevnímu laborantovi, který se také zúčastnil již zmiňované lékařské pitvy z 12. 3. 2008.
Jak jste se dostal k tomuto zajímavému, ale neobvyklému povolání? Chtěl jste vždy pracovat na patologii?
Nechtěl jsem vždy pracovat na patologii, v 15 letech má člověk úplně jiné představy o budoucím životě a zaměstnání. Žil jsem fotbalem, který jsem hrával závodně. To byla moje priorita. I přesto, že jsem udělal přijímací zkoušky na gymnázium, nebyl jsem přijat, ale po nějaké době se mi naskytla příležitost studovat na vojenské střední odborné škole , obor zdravotník, v Žilině na Slovensku. Už zde jsem se setkal mimo jiné i s patologií prostřednictvím několika praxí, ale nedokázal jsem si představit, že bych se tomu věnova celý život. Po ukončení školy jsem nastoupil na letiště v ČB a zabýval jsem se svému vystudovanému oboru. Tato práce mě však nenaplňovala, a proto jsem dal výpověď. Byla to náhoda, že nemocnice zrovna sháněla pitevního laboranta a já jinou práci.
Co se ve Vás odehrávalo, když jste poprvé spatřil mrtvého?
Byl jsem zvědavý, ale zároveň jsem měl i strach, co to se mnou udělá. A hlavně mi vadil ten nasládlý zápach, který se linul celou místností z otevřeného těla.
Jaké to pro Vás bylo, když jste musel vzít do ruky skalpel a říznout do zemřelého?
Bylo to zvláštní. Znervoznil jsem, když kolem mne stály osoby, které to nedělaly poprvé jako já. Ale když nůž zajel do ztuhlého těla a provedl jsem první příčný řez, uvědomil jsem si, že na tom není nic zvláštního. (smích)
Tato práce je pro veřejnost stále ještě tabu a koluje o ní hned několik zvěstí. Mohl byste nám prosím některé z nich objasnit?
Jaké máte na mysli?
Tak třeba ta nejznámnější, kterou si asi myslí všichni: jak je to s fasováním rumu při službách? (smích) Je to blbost. Rum se vážně nikdy nefasoval a ani nekonzumoval(teda aspoň ne kvůli ulehčení práce - smích) za celých těch 20 let, co zde pracuji. Tato fáma vznikla nejspíš v důsledku toho, že když se pracuje s mrtvolama, musí se nejdřív pořádně člověk opít, a pak až teprve je schopen překousnout práci s nimi.
Kolik je pravdy na tom, že z lebek vyrábíte lampičky?
Tohle slyším poprvé v životě. To se vážně říká?A kde bysme asi vzali ty lebky, když pohřebním službám musíme předat těla zemřelých k pohřbu celá, neporušená? Byl by to asi velký průšvih, kdyby si pozůstalí nechali otevřít před obřadem rakev a zjistili by, že příbuznému chybí hlava…
Tak to je asi hodně nepříjemné a velice morbidní. A teď vážně. Jak je to s vámi a mrtvolami ženami? Tvrdí se, že si s nimi dokonce i posmrtně „užíváte“.
(úšklebek) Cože? To lidé mají z toho, že asi moc čtou kreslené vtipy od p. Urbana. O tomhle vážně nic nevím.
Slyšela jsem, že máte dokonce i noční služby. Nebojíte se tam být celou noc sám s těmi „druhými“?
Nebojím se, spíše bych se bál pracovat na oddělení s živými. Ti jsou podle mě mnohem nebezpečnější. Mrtví mi už neublíží. Občas samozřejmě zaslechnu nějaké ty zvuky, ale určitě nevychází od nich (smích).
Takže se nebojíte?
Nebojím. A vy?
(smích) … Nemíval jste ze začátku moční můry?
Nikdy jsem je nemíval a ani další problémy s tím spojené. Jsem asi silná povaha a navíc po takové době by si zvykl snad každý.
A na závěr. Nenapadá Vás nějaká zajímavá příhoda z Vašeho povolání patologa?
Zajímavá? (přemýšlí)…jednu vlastně mám…Stalo se mi to ještě na staré patologii, kde zemřelí neměli samostatné boxy, a tak každé tělo muselo mít svůj vozík. Jako vždy jsem převážel jedno tělo z oblékací místnosti. Jenže ulička kolem ostatních vozíků byla tak úzká, že jsem musel jet pozpátku. Neviděl jsem vůbec za sebe a najednou mě něčí ruka pleskla přes zadek. Dost jsem se lekl…měl jsem zkrátka namále, že jsem se z toho nepo….
Lucie Kudrličková
Žádné komentáře:
Okomentovat