Oči mě pálí. Promnutím jen vzbudím ten oheň, který je sužuje odkudsi zevnitř hlavy - a svět kolem pálí únavou ještě víc.
"Zase ty? Sbal se a vypadni. Vypadni. Vypadni!" Já? Proboha jak dlouho to vypadni říkal? Když hlava plná šera poslouchá ta slova plná nehostinné zášti, která se opakují jako tlukot kladiva, ale stejně monotónně jako zpomalené hodiny. Vše je v mlžném oparu, který brání procitnutí.
"Bídáku." Vnímám? Vnímám.
Ten podivný kazatel vyhnání mě nazval nádhernými třemi slabikami. Už nepotřeboval ani cokoliv říkat, netrval ani na mém rychlém odchodu. Uznal jsem, že ho má přítomnost obtěžuje, ale ne tolik aby se snížil k vulgárním a násilným praktikám Slomnomů. Nuže, sbalím si tlumok a vykračuji chladnou chodboulicí. Chlad, zima, vlezlá klepeta mrazu mi týrají tělo a dusí okolí v děsivé nafialovělé auře.
Neušel jsem ani pár kroků a už jsem měl za sebou hučení, hučení co se začalo slévat zase do břitkého bzučení roje včel. V pekelných intervalech mi záda pronásledovala symfonie hrůzy. Hejna zabijáckých včel se určitě vzpouzela jako netvor z hlubin, nalétávala, mučila mě svým řevem. Jen několik kroků za mnou. Odhazuji věci, utíkám, zimu pozřel žár boje o holý život.
Sedím na chladné zemi, ticho, tma, prázdno. Unikl jsem vlastní zkáze o několik metrů, utekl jsem a přemýším o skvostném pocitu na podlaze nějakého podzemního setmělého prostoru. Ze stropu kapou lehké kapky vody. Ponořím se do vzpomínky a děkuji té kreatuře, že mě vyhnala z mého polospánku a zachránila před dotěrným hmyzem. Byl tam vůbec nějaký? Kde by se vzal? Ach, já bláhový! Kapky vody doprovázejí mé blouznění, hrají píseň vlhkého podzemí, můj dech jim tančí v podobě páry před zkamenělou tváří. Opuchlé oči slídí unaveným pohledem po černých prázdných prostorách... jsou určitě velké, slzy vody kapají i kdesi z povzdálí a promlouvají mezi sebou vlhkou ozvěnou. Rukou prohledávám podlahu kolem sebe, pátrám, mokrá špinavá zem odmítá mou zvědavost a já nahmatám jen zmačkané papíry, které neutěší mé pátrání.
Dost, zvedl jsem se a vykročil nejistým krokem podél zdi, ve které tuším vypadané kachlíky. Kráčím nejistě, klopýtám mezi odpadky. Oči jen tuší. Ušel jsem snad dvacet metrů, možná víc, možná méně, když tu uslyším známé hučení za zády. Srdce se mi rozbušilo, ruce zmateně tápají, hučení sílí, nervózně přešlapuji, odmítám hukot, krčím se, mám panickou hrůzu z včel, hukot nabírá obrátek a pohlcuje všechno kolem. Najednou prostor za mnou prořízne ostré světlo. Polévá mi záda hlukem, porcuje a upaluje žárem všechny svaly a molekuly mých zad. Bojím se otočit, však roje bzučivých včel, které vždy tak výhružně řezou vzduch neslyším. Jsem stejně ale ochromen, v křeči, která nedovolí ani utéct. Má zpocená tvář sebou trhla a tělem projel výboj.
Otočil jsem hlavu a uviděl přijíždějící vlak do tmavé opuštěné stanice podzemní dráhy.
Vstal jsem a prohlížel osvětlený prostor připomínající pravěkou jeskyni. Staré rezavé metro, těžké, určitě sovětské výroby mě míjelo v dobrždění ve stanici. Starý hlučný kolos zastavil a otevírající se dveře pouštěly do prostoru ještě více světla. Zakryji si oslněné oči, ale vzápěztí zjišťuji jak je světlo kalně, špinavě žluté. Prolévá tmu a elektrické motory metra přehlušily zvuk zurčící vody. Ponurý prostor věčné tmy se naplnil strojovým, mechanicky umělým životem rezavého vlaku, do kterého jsem nastoupil. Vstoupil jsem do vagonu, který mě uvítal puchem starých zpuchřivělých gumových obložení. Ve vagonu metra seděly nějaké tři osoby a na zemi ležela podivná kreatura, která nejevila známky života. Snad jako spořádaný občan jsem se usadil na sedačku plnou zaschlých skvrn a pomalovanou křiklavými fixami. Dělal jsem jakoby nic, nepřítomně zíral vpřed. Nevěděl jsem, kam jedu, co tu dělám, ale snažil jsem se nedat před ostatními cestujícími najevo svojí nervozitu a strach. Ze skrytých reproduktorů se ozval hlas mizící v chrastění a šumu.
"Ukončete výstup a nástup, dveře se navždy zavírají. Příští stanice Zavalená matka."
Dveře se zabouchly a vlak hlasitě oddychl mrtvolným sténáním. Milisekundu trvající ticho předcházelo rozjetí soupravy. Vlevo na vzadu na protější sedačce se jeden cestující po ohlášení další stanice rozplakal. Souprava jela tunelem. Hvízdání větru v rozbitém okně, nehybná postava na zemi, prázdná plechovka se kutálí po podlaze vagonu.
Jeli jsme několik hodin...
Dost, zvedl jsem se a vykročil nejistým krokem podél zdi, ve které tuším vypadané kachlíky. Kráčím nejistě, klopýtám mezi odpadky. Oči jen tuší. Ušel jsem snad dvacet metrů, možná víc, možná méně, když tu uslyším známé hučení za zády. Srdce se mi rozbušilo, ruce zmateně tápají, hučení sílí, nervózně přešlapuji, odmítám hukot, krčím se, mám panickou hrůzu z včel, hukot nabírá obrátek a pohlcuje všechno kolem. Najednou prostor za mnou prořízne ostré světlo. Polévá mi záda hlukem, porcuje a upaluje žárem všechny svaly a molekuly mých zad. Bojím se otočit, však roje bzučivých včel, které vždy tak výhružně řezou vzduch neslyším. Jsem stejně ale ochromen, v křeči, která nedovolí ani utéct. Má zpocená tvář sebou trhla a tělem projel výboj.
Otočil jsem hlavu a uviděl přijíždějící vlak do tmavé opuštěné stanice podzemní dráhy.
Vstal jsem a prohlížel osvětlený prostor připomínající pravěkou jeskyni. Staré rezavé metro, těžké, určitě sovětské výroby mě míjelo v dobrždění ve stanici. Starý hlučný kolos zastavil a otevírající se dveře pouštěly do prostoru ještě více světla. Zakryji si oslněné oči, ale vzápěztí zjišťuji jak je světlo kalně, špinavě žluté. Prolévá tmu a elektrické motory metra přehlušily zvuk zurčící vody. Ponurý prostor věčné tmy se naplnil strojovým, mechanicky umělým životem rezavého vlaku, do kterého jsem nastoupil. Vstoupil jsem do vagonu, který mě uvítal puchem starých zpuchřivělých gumových obložení. Ve vagonu metra seděly nějaké tři osoby a na zemi ležela podivná kreatura, která nejevila známky života. Snad jako spořádaný občan jsem se usadil na sedačku plnou zaschlých skvrn a pomalovanou křiklavými fixami. Dělal jsem jakoby nic, nepřítomně zíral vpřed. Nevěděl jsem, kam jedu, co tu dělám, ale snažil jsem se nedat před ostatními cestujícími najevo svojí nervozitu a strach. Ze skrytých reproduktorů se ozval hlas mizící v chrastění a šumu.
"Ukončete výstup a nástup, dveře se navždy zavírají. Příští stanice Zavalená matka."
Dveře se zabouchly a vlak hlasitě oddychl mrtvolným sténáním. Milisekundu trvající ticho předcházelo rozjetí soupravy. Vlevo na vzadu na protější sedačce se jeden cestující po ohlášení další stanice rozplakal. Souprava jela tunelem. Hvízdání větru v rozbitém okně, nehybná postava na zemi, prázdná plechovka se kutálí po podlaze vagonu.
Jeli jsme několik hodin...
Když vlak začal brzdit, zpozorněl jsem - blíží se stanice Zavalená Matka. Netušil jsem proč, ale když sem se ohlédl dozadu, spatřil jsem stanici do které právě jsme ve vlakové soupravě vjížděli. Ten výjev! Vysoká klenba vykutaného podzemí kryla otevřený prostor nástupiště, které skýtalo neskutečný pohled. Vlak zpomalil, ale ve stanici nezastavil. Po ploše nástupiště klopýtaly zubožené malé děti různého věku, snad od tří do dvanácti let. Mávaly zběsile na vlak, nevypadalo to jako by chtěly nastoupit, ale snažně vzpínaly ruce, halekaly, klečely a prosily. Možná jich byly desítky, možná těch vyhublých stvoření byly stovky. Na zdi protějšího nástupiště byl nápis TKA SE VRÁTÍ.
Vlak opustil stanici, nabral rychlost, následující hlášení z reproduktorů zaniklo v šumu. Muž na protější sedačce se na mne podíval a začal se na mě smát šíleným smíchem.
"Čemu se pane smějete? Kdo... kdo vlastně jste?". Přestal se smát a žluté zuby se skryly v hubě plné hnisu a zmaru.
"Há, on nastoupil. Věděl jsem, že sem přijdeš, že ti byl spočítán osud, panáčku. A netvař se že nevíš s kým máš tu čest!."
Byl to ošklivý malý skřet v podivném klobouku, co zachytil už všechny špíny světa. A já nevěřím, že mě zná. Pokynu a chci vědět od té drzé sprostoty více! Nezajímají mě druzí dva spolucestující, jak vypadají, ani jak se tváří.
"Víš jaká je další stanice, mladíku? Tady Hlolort nastoupil už před patnácti lety a už je to na něm trochu znát." ukázal křivým prstem na ležící postavu "Nikdy nedojel kam chtěl, víš? Zemřel před rokem, ale vozí se s námi dál, je tu s námi stále, proč by jinak měnil svoje místo na té podlaze. A kam jedeš ty? Ha ha ha! Kam?"
"Kam jel původně Hlohort?" zeptal jsem se.
"Jako by jsi o tom nikdy neslyšel, Hlohort si chtěl zařídit bezstarostný život, jel do stanice Valtomolus."
"Kde je ta stanice? Už jsem asi o tom názvu slyšel."
"Já jsem předtím o té stanici nikdy nic neslyšel. Prý ani neexistuje."
"Tak proč tam jel proboha? Jet někam... co to povídám, jet nikam, nikam, kde není nic a stát si za tím, že tam dojedu. Jak bláhové! A kam vlastně jedete vy?"
"O mě se nestarej. Raději by sis měl uvědomit, kam ty směřuješ. I když to zjistíš, nebude ti to ale k ničemu, protože nevíš a vědět nikdy nebudeš, jaká následuje stanice."
"Lžete, však dobře vím, co mělo následovat za minulou zastávku: hlásili přece, že jedeme do zastávky ZAVALENÁ MATKA. Je to jasné, víme kam jedeme."
"Ty to teď víš?"
"Ne."
"Ale minulá zastávka nebyla Zavalená Matka, to jsi jen naivně věřil hlášení, které bylo lživé. Minulá zastávka se jmenovala MATKA
SE VRÁTÍ."
"Kde je Zavalená Matka?"
"Zavalená Matka mohla být předcházející, ale mohla to být i stanice předtím. Možná do té stanice teprve dojedeme, možná tam nebudeme
nikdy. "
"Jste si jistý že ta stanice existuje? K čertu kam jede vůbec tohle metro? Ví to tady někdo??"
"Ve stanici Matka se vrátí nám dali naději že tam nikdy nedojedeme, snad že ani neexistuje. Ale tomu už věří jen ty bláhové malé opuštěné děti tam. Matku nikdo nikdy neviděl, ale každý ví, že existuje, každý jí hledá, ale samotná Matka ti nedá pojistku, že ti pomůže dojet na ono místo, kde tě shledá. Na konci je jen její smrt v zavalení."
"Je to konečná stanice téhle trasy?"
"Ne. Matka je jen jeden příběh, který se propletl s naší cestou. Trvá, ale zase pomine, nebýt těch malých dětí, které žádají útěchu své rodičky, vůbec bychom se o nějaké Matce a jejím případném zavalení nedozvěděli."
"A proč jsme ve stanici nezastavili? Vždyť nás prosili, vzpínali ruce, vzlykaly a klopýtaly přes sebe, ale my jeli dál. Proč?!"
"Vždyť by nás ti lidé zdrželi." Muž vytáhl z kabátu obstarožní hodinky a zkontroloval i mimoděk aktuální čas.
"Zdrželi? To si myslíte pane, jedeme několik hodin nekonečným tunelem, ale vy si myslíte, že by nás zdrželi. Pospícháte, ale nevíte
kam jedete!"
"Tak pozor mladíku, to jen vy nevíte, kam jedete. Ta děcka pominula kdesi v dáli, dnes již nikoho nezajímají, projeli jsme stanicí a vzal je čas. Další vlak už sice znovu stanicí neprojede, ale nemyslete si, že děti pořád vřískají v té staré stanici. Jsou dnes jinde a už možná dále než my."
Nechápal jsem. Oba jsme se odmlčeli. Muž usnul a já stále s před sebe upřeným pohledem přemítal, kde vlastně jsem. Minulo spoustu nekonečného času, jízda byla pořád stejná a já už naléhavě žádal nějakou změnu. Další stanici, další bod naší cesty. Utěšovala mě představa, že nejedu sám, i když jsem se nemohl spolehnout na vzájemnost ostatních lidí, nevím jak vypadali a kam směřovali. Jeli jsme pořád kupředu.
Vlak začal brzdit. Stanice. Zachvátila mě euforie. Vjeli jsme do opravené stanice podzemní dráhy, vlak zastavoval. Prohlížel jsem stanici, ale byla naprosto prázdná. Žádná známka života, i když osvětlení zářilo na mramorové zdi, které na mne dělaly důstojný dojem. Pak jsem si všiml nápisu na zdi stanice:
JE TU NĚKDO? BYL TU NĚKDO?
Dveře se otevřely, ale vůbec jsem se neodvážil vystoupit do nekonečně prázdné stanice. Její samota a opuštěnost mi zapřela vstát a beze slova zmizet z vlaku. Nikdo nevystoupil a nikdo nenastoupil. Dveře se zavřely a vlak se opět rozjel.
"Co to je za stanici?" zeptal jsem se toho podivného muže.
"Však to mladý muži nevidíte? Tuhle stanici každý zná, každý tam někdy byl, i když tam teď nikdo není. Je to ta největší stanice vůbec. Je dlouhá tolik, že jí někdo projde za několik hodin, ale někdo za několik let."
"Vždyť jsme jí projeli za minutu."
"Ano, já vím. Za minutu. Víte jak se jmenuje?"
"Tak jako ten nápis na zdi?"
"Špatně mladíku, jmenuje se Opuštěnost."
Vlak opustil stanici, nabral rychlost, následující hlášení z reproduktorů zaniklo v šumu. Muž na protější sedačce se na mne podíval a začal se na mě smát šíleným smíchem.
"Čemu se pane smějete? Kdo... kdo vlastně jste?". Přestal se smát a žluté zuby se skryly v hubě plné hnisu a zmaru.
"Há, on nastoupil. Věděl jsem, že sem přijdeš, že ti byl spočítán osud, panáčku. A netvař se že nevíš s kým máš tu čest!."
Byl to ošklivý malý skřet v podivném klobouku, co zachytil už všechny špíny světa. A já nevěřím, že mě zná. Pokynu a chci vědět od té drzé sprostoty více! Nezajímají mě druzí dva spolucestující, jak vypadají, ani jak se tváří.
"Víš jaká je další stanice, mladíku? Tady Hlolort nastoupil už před patnácti lety a už je to na něm trochu znát." ukázal křivým prstem na ležící postavu "Nikdy nedojel kam chtěl, víš? Zemřel před rokem, ale vozí se s námi dál, je tu s námi stále, proč by jinak měnil svoje místo na té podlaze. A kam jedeš ty? Ha ha ha! Kam?"
"Kam jel původně Hlohort?" zeptal jsem se.
"Jako by jsi o tom nikdy neslyšel, Hlohort si chtěl zařídit bezstarostný život, jel do stanice Valtomolus."
"Kde je ta stanice? Už jsem asi o tom názvu slyšel."
"Já jsem předtím o té stanici nikdy nic neslyšel. Prý ani neexistuje."
"Tak proč tam jel proboha? Jet někam... co to povídám, jet nikam, nikam, kde není nic a stát si za tím, že tam dojedu. Jak bláhové! A kam vlastně jedete vy?"
"O mě se nestarej. Raději by sis měl uvědomit, kam ty směřuješ. I když to zjistíš, nebude ti to ale k ničemu, protože nevíš a vědět nikdy nebudeš, jaká následuje stanice."
"Lžete, však dobře vím, co mělo následovat za minulou zastávku: hlásili přece, že jedeme do zastávky ZAVALENÁ MATKA. Je to jasné, víme kam jedeme."
"Ty to teď víš?"
"Ne."
"Ale minulá zastávka nebyla Zavalená Matka, to jsi jen naivně věřil hlášení, které bylo lživé. Minulá zastávka se jmenovala MATKA
SE VRÁTÍ."
"Kde je Zavalená Matka?"
"Zavalená Matka mohla být předcházející, ale mohla to být i stanice předtím. Možná do té stanice teprve dojedeme, možná tam nebudeme
nikdy. "
"Jste si jistý že ta stanice existuje? K čertu kam jede vůbec tohle metro? Ví to tady někdo??"
"Ve stanici Matka se vrátí nám dali naději že tam nikdy nedojedeme, snad že ani neexistuje. Ale tomu už věří jen ty bláhové malé opuštěné děti tam. Matku nikdo nikdy neviděl, ale každý ví, že existuje, každý jí hledá, ale samotná Matka ti nedá pojistku, že ti pomůže dojet na ono místo, kde tě shledá. Na konci je jen její smrt v zavalení."
"Je to konečná stanice téhle trasy?"
"Ne. Matka je jen jeden příběh, který se propletl s naší cestou. Trvá, ale zase pomine, nebýt těch malých dětí, které žádají útěchu své rodičky, vůbec bychom se o nějaké Matce a jejím případném zavalení nedozvěděli."
"A proč jsme ve stanici nezastavili? Vždyť nás prosili, vzpínali ruce, vzlykaly a klopýtaly přes sebe, ale my jeli dál. Proč?!"
"Vždyť by nás ti lidé zdrželi." Muž vytáhl z kabátu obstarožní hodinky a zkontroloval i mimoděk aktuální čas.
"Zdrželi? To si myslíte pane, jedeme několik hodin nekonečným tunelem, ale vy si myslíte, že by nás zdrželi. Pospícháte, ale nevíte
kam jedete!"
"Tak pozor mladíku, to jen vy nevíte, kam jedete. Ta děcka pominula kdesi v dáli, dnes již nikoho nezajímají, projeli jsme stanicí a vzal je čas. Další vlak už sice znovu stanicí neprojede, ale nemyslete si, že děti pořád vřískají v té staré stanici. Jsou dnes jinde a už možná dále než my."
Nechápal jsem. Oba jsme se odmlčeli. Muž usnul a já stále s před sebe upřeným pohledem přemítal, kde vlastně jsem. Minulo spoustu nekonečného času, jízda byla pořád stejná a já už naléhavě žádal nějakou změnu. Další stanici, další bod naší cesty. Utěšovala mě představa, že nejedu sám, i když jsem se nemohl spolehnout na vzájemnost ostatních lidí, nevím jak vypadali a kam směřovali. Jeli jsme pořád kupředu.
Vlak začal brzdit. Stanice. Zachvátila mě euforie. Vjeli jsme do opravené stanice podzemní dráhy, vlak zastavoval. Prohlížel jsem stanici, ale byla naprosto prázdná. Žádná známka života, i když osvětlení zářilo na mramorové zdi, které na mne dělaly důstojný dojem. Pak jsem si všiml nápisu na zdi stanice:
JE TU NĚKDO? BYL TU NĚKDO?
Dveře se otevřely, ale vůbec jsem se neodvážil vystoupit do nekonečně prázdné stanice. Její samota a opuštěnost mi zapřela vstát a beze slova zmizet z vlaku. Nikdo nevystoupil a nikdo nenastoupil. Dveře se zavřely a vlak se opět rozjel.
"Co to je za stanici?" zeptal jsem se toho podivného muže.
"Však to mladý muži nevidíte? Tuhle stanici každý zná, každý tam někdy byl, i když tam teď nikdo není. Je to ta největší stanice vůbec. Je dlouhá tolik, že jí někdo projde za několik hodin, ale někdo za několik let."
"Vždyť jsme jí projeli za minutu."
"Ano, já vím. Za minutu. Víte jak se jmenuje?"
"Tak jako ten nápis na zdi?"
"Špatně mladíku, jmenuje se Opuštěnost."
Vlak pokračoval v jízdě, ale tentokrát mě překvapilo, že další stanice následovala po několika stovkách metrů. Jen co se souprava rozjela, zas začala brzdit. Když jsme se těsně blížili do stanice, začal se kolem šířit nesnesitelný zvuk, který se začal slévat do povědomého bzukotu.
"Nee!"
"Je vám dobře mladej?"
"Co..co ..co..co to je za stanici? Tu nechci!!"
"Je to jasné, od Osamělosti je to jen kousek ke Strachu. Strach vy máte že?" Hukot včel mi drásal hlavu, v křeči a děsu jsem dopadl na zem, trhal si vlasy, zmítal jsem se jako v agonii, hukot včel mučil vše kolem... Najednou ale vlak zrychlil, žádná stanice nenásledovala, hukot včel zmizel jakoby v dáli, vzdalovali jsme se od něj a já zas mohl v klidu, i když vyděšen sedět jako dřív na sedačce naproti tomu vědoucímu muži. Najednou mi nepřipadal tak ošklivý, protivný, měl jsem k němu bezmeznou důvěru, kterou jsem projevil už mnohem dříve... Věděl jsem, že on ví.
"Mladíku, kdy jste vůbec nastoupil?"
"Před zava...jak se ta stanice jmenovala? Nemůžu si jí dost dobře vybavit."
"Zkuste si vzpomenout."
"Byla temná, úplně tmavá, nikdo tam nebyl. Kapala tam seshora voda, na zemi se válelo haraburdí a pořádně jsem ani nevěděl, že jsem ve stanici metra."
"To stačí, v té stanici jsme právě byli."
"Cože? Myslíte tu osvětlenou, mramorovou stanici, ve které nikdo nebyl?"
"Ano, znovu jsme jí projížděli. Ale opačným směrem. Tam jste nastoupil."
Najednou se z reproduktorů ozvalo hlášení. "Příští stanice Mladá krásná matka roztomilých dětí."
"My se vracíme?"
"Ne, jen jedeme pořád stejným směrem. Stále dopředu. Ale nemusíte hlášení věřit, příští stanice může být i poslední."
"Nee!"
"Je vám dobře mladej?"
"Co..co ..co..co to je za stanici? Tu nechci!!"
"Je to jasné, od Osamělosti je to jen kousek ke Strachu. Strach vy máte že?" Hukot včel mi drásal hlavu, v křeči a děsu jsem dopadl na zem, trhal si vlasy, zmítal jsem se jako v agonii, hukot včel mučil vše kolem... Najednou ale vlak zrychlil, žádná stanice nenásledovala, hukot včel zmizel jakoby v dáli, vzdalovali jsme se od něj a já zas mohl v klidu, i když vyděšen sedět jako dřív na sedačce naproti tomu vědoucímu muži. Najednou mi nepřipadal tak ošklivý, protivný, měl jsem k němu bezmeznou důvěru, kterou jsem projevil už mnohem dříve... Věděl jsem, že on ví.
"Mladíku, kdy jste vůbec nastoupil?"
"Před zava...jak se ta stanice jmenovala? Nemůžu si jí dost dobře vybavit."
"Zkuste si vzpomenout."
"Byla temná, úplně tmavá, nikdo tam nebyl. Kapala tam seshora voda, na zemi se válelo haraburdí a pořádně jsem ani nevěděl, že jsem ve stanici metra."
"To stačí, v té stanici jsme právě byli."
"Cože? Myslíte tu osvětlenou, mramorovou stanici, ve které nikdo nebyl?"
"Ano, znovu jsme jí projížděli. Ale opačným směrem. Tam jste nastoupil."
Najednou se z reproduktorů ozvalo hlášení. "Příští stanice Mladá krásná matka roztomilých dětí."
"My se vracíme?"
"Ne, jen jedeme pořád stejným směrem. Stále dopředu. Ale nemusíte hlášení věřit, příští stanice může být i poslední."
Václav Kůs
Žádné komentáře:
Okomentovat