O fotografování, novinařině a komunismu s Edwardem E. Searsem

Pod pseudonymem Edward E. Sears je člověk, který měl (a má) dle mého mínění natolik pestrý život, že by se od něj mohli mnozí něčemu „přiučit“ – něčemu, co se týká otázky svědomí a jisté vědomé odhodlanosti žít (si) tak, jak člověk opravdu chce... A opět musím dodat, že je to jeden z těch lidí, kterých si moc vážím.

Jak ses k novinařině a focení dostal?

Tak k první spolupráci s novinami jsem se dostal, když mi bylo 14. Jednalo se převážně o fotky, ale občas jsem k nim připojil nějaký kratší článek. Byly to převážně jen okresní a krajské noviny, ale později mi vyšly fotky i v dalších. Například 21. srpna 1968 jsem fotil v Praze, i v srpnu 1969 pohřeb Palacha a další věci… Také jsem třeba dělal fotky na nástěnky, které zajistili novináři.

Kde se v Tobě vzala láska k focení?

K focení mám vztah už od dětství. Neumím malovat – obdivuji skutečné umělce, sochaře, malíře, kteří dokáží vdechnout život plátnu, kameni, dřevu, kovu, takže focení byla cesta k zachycení obrazů. Navíc mě bavila chemie (studoval jsem Vysokou školu chemicko technologickou v Praze), takže jsem si fotky samozřejmě sám vyvolával i sám míchal z chemikálií vývojky. Vlastně jsem původně uvažoval o tom, jít studovat fotografii na FAMU, ale naštěstí jsem si včas uvědomil, že jsem spíš technik než umělec. Ovšem současně mě ve škole zaujaly počítače. Bylo to zajímavé. Neříkal jsem Ti už, jak jsme dostali za úkol napsat vlastní program? Poněkud jsem se vykašlal na semináře programování a pak najednou program – a já to vůbec nechápal, tak mi řekli, že je kluk, který by to za peníze vypracoval. Zašel jsem tedy v pátek za ním a on za to požadoval stovku (!) – na dnešní peníze pro studenta je to tak 2000 Kč, což mě opravdu velmi nas*alo... Tak jsem to přes víkend nastudoval, v neděli v noci napsal svůj program a v pondělí si dal „inzerát“, že já dělám programy za 50. :) Zalíbilo se mi to tak, že s pár kolegy jsme dohnali a předehnali asistenta, který se to také musel učit, a pak mi docent nabídl, abych u něj programoval jako pomocná vědecká síla – to se už asistent s námi chodil radit. ;)

Ve specializaci jsem tedy směřoval k počítačům, nakonec jsem jako diplomku dělal tak rozsáhlý program, že jednak mi byl jako konzultant přidělen odborník z firmy, který ty počítače prodával, a pak, abych vůbec měl dost strojového času, jsem se musel naučit počítač obsluhovat a chodit na noční. Ona ta obsluha nebyla sranda – sálový počítač, děrné štítky, magnetické pásky a nutnost je umět měnit a podobně. Ale jinak jsem měl skvělého konzultanta. Dokázal se mnou třeba zůstat v práci do rána, když se ukázalo, že se v něčem naskytla chyba a je třeba najít postup, jak to obejít. Pak v posledních dvou letech jsem už i pracoval v rámci odborných úkolů katedry pro průmysl (a na tehdejší dobu za celkem rozumné peníze).

Jaký jsi byl student? Chtivý a snaživý? ;)

No, takový „selektivní“. Co mě nebavilo, jsem prostě nějak udělal, a co mě bavilo, tak jsem dělal na 200 %.

Dobře. Co jsi vlastně pro noviny fotil?

Fotil jsem v podstatě všechno – aktuality, žánry, nejraději akce dětí nebo nějaké „adrenaliny“, čímž mám na mysli třeba demonstrace, různé sportovní akce, focení lidí, kteří po člověku házeli dlažební kostky... A samozřejmě potom ten 21. srpen 1968 a Rusové – ovšem to už šlo o život.

Pověz mi k němu něco bližšího. Jednou jsi mi v souvislosti s tím vyprávěl o zastřeleném klukovi, který stál poblíž Tebe…

Srpen ´68 v Praze byl opravdu dost děsný. Lidi cítili bezmoc, ale přesto se snažili Rusům bránit a třeba i útočit na tanky. Největší „peklo“ bylo u Rozhlasu a u Muzea; na Muzeu jsou stopy po kulometech dodnes. Co se týče toho kluka, je to tak. Zastřelili ho kousek vedle mě, když se s dalšími pokoušeli převrátit Rusům do cesty tramvaj. Nedokázal jsem to vyfotit, mám až fotku vlajky s jeho krví… Poprvé jsem se setkal se smrtí tak blízko a v reálu…

Kolik Ti v té době bylo? Ovlivnilo Tě to nějak?

Bylo mi 17. Je možné, že to ovlivnilo mé vnímání světa, ale asi spíš pozitivně.

Co jsi v průběhu života tedy vůbec všechno dělal?

No, v Praze jsem už neměl na noviny moc času, takže jsem se věnoval kromě školy tomu, abych si vydělal peníze na životní náklady. A začal jsem aktivně dělat horolezectví – tedy bylo to spíš „skálolezení“, i když jsme jezdili i do Tater. Mám rád ten kontakt s přírodou a současně trochu toho adrenalinu a zdolávání překážek. Jinak na otázku, proč vlastně lezeme, kterou jsem položil kolegovi v půlce strmé stěny, se mi dostalo odpovědi, která mě plně uspokojila. :)

Jaké odpovědi?

No, on řekl: "Podívej, co nad tím dumáš? Seš tu, je ti krásně a komunisti ti můžou políbit prdel.“ ;)

:) Co to bylo vlastně za dobu, resp. jak jsi komunismus jako mladý vnímal?

Jak je Ti zřejmé, tak komunisty miluju jako osinu v zadku… V padesátých letech dokázali lidi i trochu zblbnout, ale o mém politickém osudu bylo jasně rozhodnutu, když mě v osmičce vyloučili z Pionýra - poslal jsem „někam“ skupinovou pionýrskou vedoucí, ze které měl normálně bobky i ředitel, a komentoval jsem její minulost krmičky prasat… Dokonce mě komunisti donutili jít na jinou základku, což bylo dobře, protože tam mě v devítce hned přijali do ČSM a udělali ze mě třídního předsedu, jelikož tam žáků a učitelů uvědomělých jako já bylo docela dost… :) Ale měl jsem vlastně strašnou kliku – když jsem skončil devítku, tak už byl rozjetý demokratizační proces, a tak mě vzali na gympl. A když jsem skončil gympl, tak ještě dozníval rok ´68. Ještě jen tak mimochodem – v roce ´69 jsem z fotek lidí ve třídě udělal maturitní „neoficiální“ nástěnku, kde každý měl nějakou „bublinku“ s textem. Příkaz k okamžitému stažení z výlohy přišel už asi 3 hodiny po vyvěšení. A fotky z roku ´68 mi zabavila následně na konci roku ´69 VB a označila je jako kontrarevoluční.

A Tvoji rodiče měli s komunistama nějaké problémy?

Problémy ani ne. Jen můj otec byl v době, kdy jsem se narodil, zavřený za rozvracení republiky… Mimochodem po škole jsem nějakou dobu pracoval jako pracovník pro vědu a výzkum na škole, což zahrnovalo i učení a plno další práce, v podstatě skoro totéž jako asistent, pak ovšem vznikl ve škole problém, že bylo sice volné jen místo asistenta, ale s podmínkou být kandidát strany, čímž byla má pedagogicko vědecká dráha ukončena. A do revoluce ještě zbývalo přes šest let…

Hodně jsi cestoval. Kde všude jsi byl?

Za komunismu mě dlouho nikam nepustili. První cestu na západ mi „vyřídilo“ JZD, byl to okruh vlakem po několika zemích Evropy. No, a když se naskytla po revoluci příležitost, pokusil jsem se dohnat zameškané, ale část z toho jsou pracovní cesty, proto je toho tolik – například USA, Kanada, Brazílie, JAR, Keňa, Tunisko, Čína, Vietnam, Thajsko, Korea, Mongolsko a samozřejmě Evropa.

A co teď tedy děláš? Myslím, že není proč to nezveřejnit – nemáš se zač stydět a taky můžeš být někomu jistou motivací, ostatně pro mě jí jsi. :)

Motivací? Do revoluce v JZD… ;)

Prosím?

No opravdu. Byl jsem v JZD přes sedm let, než ho po revoluci zrušili.

Co jsi v JZD dělal?

No, i JZD potřebovalo programátory. A já si vlastně udělal na škole a potom docela dobrou kvalifikaci. Bez vychloubání mohu říct, že pokud jde o programování, patřil jsem k nejlepším.

Děláš to dodnes? Chci Tě přinutit, abys podle svých slov prozradil, co že to teď tedy všechno děláš... :)

Jasně, všímám si toho. Ale už se blížíme do oblasti a doby, kdy posléze v článku bude zářit jasný nápis „no comment“. :) Ale mohu to shrnout. Kombinuju ve své práci to, co jsem se naučil – programovaní, systémovou analýzu, pedagogiku, něco z novinařiny, obchodování, řízení (x záležitostí), psychologii, ekonomiku, finance... A možná ještě ledacos... ;) Pokud jde o můj osobní život, tak o tom raději mluvit nebudu. Možná jen takovou drobnost – na konci roku ´68 někdo dělal rozhovor s panem Hrušínským, který na otázku, co si představuje pod pojmem přátelství, odpověděl: „Rozstřílené muzeum.“ Dost často si na tu odpověď vzpomínám jako na podobenství některých mých vztahů…

Rozumím. Na konec tedy ještě obligátní dotaz. Nějaký sen či tužba do budoucna – máš něco takového na srdci?

Plány do budoucna… To se těžko plánuje… Viděl jsem krásný kreslený vtip, kde kartářka říká klientovi: „A pokud jde o Vaši nejbližší budoucnost, dáte mi 500 korun a odejdete zadem.“ :)

Sny má každý.

Ano, sny má každý… Zrovna dneska jsem o Tobě přemýšlel a napadlo mě, že máme asi kupodivu docela dost podobné problémy a s tím související sny a přání. Se sny je to složité, lidé mají různé sny; někdo sní o penězích, jiný o slávě, další by chtěl dům, další být zdravý… A někdo má samozřejmě víc snů. Vždyť víš, mé sny neobsahují materiální cíle…

Mockrát děkuju – nejen za rozhovor.

Eva Dvořáková