Možná, že je následující rozhovor tak trochu „důvěrným“ a subjektivnějším povídáním, než jakým by asi běžný rozhovor měl být. S člověkem, kterého jsem se tázala, totiž není jednoduché prostě a věcně „rozmlouvat“ – pro mě je to člověk natolik osobitý, že každá odpověď nutí k x rozmanitým otázkám… Tím člověkem je jistý Miro (celé jméno úmyslně neuvádím), mimo jiné bývalý divadelní režisér, pedagog herectví a dějin divadla, držitel ceny Nadace Josefa Hlávky (1996), a také třeba milovník umění, filosofie a života vůbec. A ještě dodávám – úžasný a neuvěřitelně milý člověk.
M.: Tak jsem zde. Byl jsem na procházce, prošel jsem asi deset kilometrů a koupil si u Markse and Spencera kalhoty.
E.: No to je krásné. Já nákupy nesnáším...
M.: Já nebyl nakupovat, jen cestou jsem se stavil u Spencerů vyčůrat – mají tam obvykle čisté toalety s mýdlem a ručníkem... No a 90procentní slevy po úlevě nelze nevyužít…
E.: Aha. :) Vidím, že jsi nějak na ty slevy...
M.: Jistě, slevy jsou podstatné, protože jinak bych měl pocit, že podporuji nějaké módní návrháře a designéry, a těm bych já velice nerad dopřával byť jen malé části svých finančních prostředků. Sleva obráží skutečnou cenu věci bez zbytečností, kterými je návrháři doplňují.
E.: No dobrá, tak teď k Tobě. Studoval jsi tři vysoké školy, tj. filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, farmaceutickou fakultu Univerzity Komenského (v Bratislavě) a divadelní fakultu Akademie múzických umění. Jaký byl důvod, že ses rozhodl zrovna pro tyhle?
M.: Farmacii jsem studoval, jelikož jsem měl pocit, že je dobré mít nějaký exaktní základ a tahle škola je poměrně polyhistorická – vyžaduje dost hlubokých vědomostí z oblasti fyziky, chemie, biologie; bez těchto znalostí nemá smyslu zabývat se uměním či filosofií. Filosofii jsem studoval proto, že mě bavila, a režii proto, že mám umělecké vlohy a talent. Ale nijak na tom nebazíruji.
E.: Podle čeho soudíš, že máš umělecké vlohy a talent?
M.: Soudím podle toho, že to, co jsem dělal, bylo přijímáno diváky i odborníky relativně kladně a vyjadřovalo to většinou to, co jsem vyjádřit považoval za smysluplné.
E.: Tak to mi tedy prozraď, co všechno jsi dělal a co všechno měl divák a odborník možnost přijmout…
M.: Dělal jsem spoustu věcí ztracených v čase (právem – tak, jak to má v časových uměních být). V šestnácti jsem založil autorské divadlo, které jsem později spolu se svými studii přenesl do Bratislavy, získal s ním pár cen včetně jedné mezinárodní. To hrálo výhradně hry autorské – tedy mé. Poté jsem přešel do Prahy na DAMU, kde jsem také inklinoval k autorským výtvorům, což bylo na tenkrát konzervativní DAMU trochu ke škodě věci, ale popral jsem se s tím statečně – dokonce i absolventskou prací byla nakonec původní hra, kterou jsme napsali trochu navzdory přání pedagogů se spolužačkou. Co se týče tvorby, v amatérském období šlo vždy o hry, ne tedy o publikovatelná dramata, protože text byl přímo vázán na jeden konkrétní způsob realizace. Například Leporelo o koňovi (1986), Bdžoch (1987), Vzlétání aneb Naše malá kamufláž (1988), A slony jsou zde tiché… Pak jsem dělal nějakých patnáct-dvacet režií v různých českých divadlech. Nejraději jsem dělal asi Shakespeara (3x), dramatizace pro divadlo i pro rozhlas (Podivíni na jevišti, 2000; Český Betlém, 1999) a opět vlastní tvorbu (Úplněk, 2002).
E.: Jaký byl důvod, že jsi režie zanechal?
M.: Nechtěl jsem to dělat jako housky na krámě, tedy ne komerčně. Navíc jsem v jistém zlomovém období svého života měnil víc věcí – bydlení, stav a podobně, a tak jsem se rozhodl změnit i profesi. Jsem spokojen. Nic neztrácím.
E.: Co tedy momentálně děláš?
M.: „Product and communication manager“ pro jednu nadnárodní americkou biotechnologickou a farmaceutickou korporaci. Jedná se o cosi mezi marketingem a obchodem, tedy mix reklamy, odborného vzdělávání o produktech, strategiích prodejů a taktikách prezentací společnosti v rámci střední Evropy.
E.: Proč jsi nezůstal v oblasti umění?
M.: Protože v umění chci být svobodný, respektive na něm nechci být ekonomicky závislý. Navíc mě baví získávat zkušenosti v mimouměleckém životě pro budoucí literární činnost. Umělecké kruhy jsou trochu zapařené hnojišťátko, které mě svou prázdnotou trochu nudilo. Jsem dosti introvertní a konzervativní, což se do českých uměleckých poměrů moc nehodí a umím spoustu jiných věcí, které stojí za to vyzkoušet. Jako umělec bych například neabsolvoval audit v rámci firemních aktivit v Africe a vůbec spoustu jiných věcí bych neměl ošahaných.
E.: Takže stále v soukromí něco – cosi – tvoříš?
M.: Jistě. Normální člověk přece nemůže netvořit, nebo ano?
E.: Normální? Spíš je otázkou, koho považuješ za „normálního“ člověka. Ne všichni jsou s to tvořit...
M.: Naopak. Každý zdravý člověk něco tvoří. Každý normální člověk chápe, že slovy není s to vyjádřit svůj postoj vůči tomuto světu bez nevyslovitelného zbytku, takže ho vyjadřuje jinak – tedy tvorbou. Ta si sjednává cestu i za hranice našich logických pojmů. O tom je to „meta“...
E.: No dobře. Byl jsi pedagog herectví. Co to obnášelo? Učit… A proč i od toho jsi upustil?
M.: To bylo jednoduché. Já přednášel teorii a současně i prakticky pomáhal hledat cesty, jak tvořit. A musím se přiznat, že jsem u toho také vytvářel prostor pro tvorbu vlastní – u studentských představení není totiž tvorba limitována žádnými konvenčními manýry. Studenti navíc nesmírně obohacují, protože to, co se spolu s nimi vytváří, vyniká přímo na místě, nebere se to z žádného už kdysi ošahaného šuplíku. Pedagoga mi žel nelze dělat především z finančních důvodů…
E.: Co máš vlastně rád?
M.: Mám rád dobrou knížku, film či divadlo, mám rád dlouhé jízdy vozem, barokní způsob myšlení, teorii relativity, hezké dívky, košile s dlouhým rukávem, oblaka, co vypadají jako něco jiného, páteční večery, chvíle před odletem letadla, slovenské hory, jihoafrickou krajinu, maďarské klobásy, starou rockovou hudbu, noční záznamy ze zasedání poslanecké sněmovny, marcipánové tyčinky a spoustu jiných věcí…
E.: Hmm… Co je pro Tebe dobrou knížkou, filmem či divadlem?
M.: Dobrou knížkou je pro mě třeba Márquez nebo Sartre, Tolstoj či třeba Eyvind Johnson. Z filmu třeba Tarkovskij (Zrcadlo) nebo Buňuel (Přízrak svobody, Diskrétní půvab buržoazie), taky Wenders. S divadlem je to těžší, ale rád jsem viděl Brookovy inscenace a Sthrellera, moc se mi líbila Arianne Mouchkina; z těch českých mám rád Dejvické.
E.: Napadá mě – chybí Ti vůbec něco?
M.: Chybí mi cítění naléhavosti dokončovat započaté (možná to bude na oplátku tím, že teď mě už k žádnému dokončování finančně ani termínově žádný jasný limit netlačí), protože mám pořád onen klamný pocit, že času je ještě v tomto vesmíru dost a dost. Ale není... Plyne dost zrádně, a co je nám dopřáno znát a umět, už možná nestihneme ani sdělit těm druhým – těm, pro které je to skutečně určeno.
E.: Kam vlastně kráčíš...?
M.: Kam kráčím? Labyrintem jsem už prošel a své průvodce po cestě jsem poznal, odhalil a přijal mezi přátele, ráj srdce už asi také trochu znám, teď jen ty předsíně a komory toho ráje naplnit po okraj tím správným obsahem.
E.: Je Ti blízký Komenský a jeho Labyrint, že na něj narážíš?
M.: Jeho labyrint ani ne, ale ten Ráj ano…
E.: Rafinovaná odpověď. Tak poslední dotaz. Co se týče budoucna, máš nějaké plány, sny či tužby?
M.: Tužby a sny se odvinou od toho, co mě zítra potká. Mě sny nenapadají shůry, já si je obvykle musím vymyslet, ale vymýšlím si je rád – a někdy i moc dobré…
E.: Mockrát díky!
Eva Dvořáková
Žádné komentáře:
Okomentovat