Na slovíčko… za Lumírem Slabým, táborským umělcem

S Lumírem jsem se seznámila prostřednictvím e-mailů před čtyřmi lety, když jsem měla do školy zmapovat současnou literární tvorbu v rodném městě Táboře. Od sobotního večera však přestala být naše komunikace anonymní a konečně jsme se střetli mezi čtyřma očima. A teď Vás s ním seznámím já. Lumír je takovou všekulturní táborskou postavičkou - je to básník, cestopisec, textař, muzikant a zpěvák. Dnes již téměř šedesátník stál u založení a rozpadu snad nejznámější táborské literární dílny Agý Agú Hú, přes třicet let zpíval s kapelou Heřmánek, spolupracoval s kapelou Starý psi a mladý kočky, v současné době hraje se skupinou Spadané listí, v roce 2000 spolu s ředitelkou táborské knihovny vybudovali projekt „Literární pavučiny“ v prostorách před vstupem do knihovního oddělení pro dospělé, kde Lumír dává prostor a příležitost nadějným „básníkům-amatérům“, pořádá různé literárně-hudební večery, byl několikrát hostem Zeleného peří Mirka Kovaříka a v roce 2006 vydal svou třetí sbírku básní, po Svistech a Šeptání proti zlu dal čtenářům do rukou Něco divokého. Veškeré jeho aktivity přicházejí na řadu až po civilním zaměstnání bankovního pracovníka. Jak sám Lumír říká, musel by se minimálně rozčtvrtit, aby stihnul vše, co by chtěl. Literární kariéru Slabého nastartovalo již zmíněné založení literární dílny, která vydávala své almanachy, díky nimž dostal každý z osmi členů příležitost se zviditelnit. Předtím (už od vojny) si Lumír psal své básně tzv. do šuplíku. Po rozpadu Agý Agú Hú se dal na vlastní dráhu básníka, které se drží dodnes. Slabého poezie inspirovala slavného akademického malíře moldavského původu, držitele mezinárodních a výtvarných ocenění, Teodora Buzu k tomu, že přiložil ruku k dílu a sbírky ilustruje. Když Lumír mluví o inspiraci, která ho vede k psaní, používá k charakteristice právě Teodorova slova, a to, že v každé básni je nějaká žena, i když tam o ní není ani půl slova. Ano, jsou to právě ženy, slečny, paní,… které míjejí jeho existenci jako solitéra, jenž nepopírá, že by případné manželství nepřeťalo jeho možnost básnické inspirace.

Další Lumírovu literární tvář nastartoval internet. Totiž celá devadesátá léta trávil dovolenou touláním se po exotických zemích Asie a latinské Ameriky (dovolenou rozumějte cca 1 měsíc). V roce 2000, když byl v Brazílii, začal psát takové „cestopísky“ formou deníkových záznamů, které posílal po internetu do Tábora, kde byly uveřejňovány nejprve na pavučině v knihovně, v almanaších a internetových časopisech, pak se např. zápisků z Mexika ujaly Táborské listy. Následovaly cesty do Guatemaly, Hondurasu, Venezuely, Indie, Equádoru, …

Přestože neplánuje souhrnné vydání svých cestopisů, na další sbírku se těšit můžeme. Ještě to prý chvilku potrvá, než se nahromadí hrstka těch opravdu (podle Lumíra) kvalitních kousků.

I když se to nezdá, je Lumír naprosto obyčejný člověk, obrýlený postarší muž, který nenosí na hlavě právě bujnou hřívu, bohém, který ale není žádným typicky undergroundovým prototypem pijáka a kuřáka (přestože má k undergroundu velmi blízko), právě naopak, má vůli odmítnout i nabízený exotický alkohol na svých cestách (i když s úsměvem dodává, že je to ze strachu, aby mu náhodou nezachutnal), je to charismatický umělec a člověk, který si s Vámi rád zasedne ke kávě na kus řeči do oblíbeného podniku Havana, poví o své lásce k Josefu Kainarovi, o krásných očích slečny Ox, a nebude ze sebe dělat kdovíjakou persónu.

Mario /Lumír Slabý/

S Baňos jsem se včera rozloučil stylově – horkou ranní koupelí pod sopkou Tungurahua. Tentokrát jsem si vstal už na šestou hodinu a odměnou mi byl pohled na vrchol v ranním sluníčku. S tímhle nasvícením vypadal skoro idylicky. Strávil jsem tam něco přes hodinu a pak jsem příjemně unaven dal městu sbohem. Dálkové autobusy fungují výborně a jsou laciné. Jen boj jednotlivých společností o pasažéra dovádí občas řidiče k jízdě na hranici rizika. Trochu jiný svět než monopolní chování našich dopravců.
V Quitu jsem hodil zavazadla do svého hotýlku v Mariscal Sucre (to je taková turistická zóna) a vyrazil do ulic. Právě jsem se chystal zapadnout někam na jídlo, když mě oslovil snědý chlapík. Zaujalo ho mé ručně pomalované tričko. Byl jsem ve střehu, ale měl skutečně odzbrojující charisma. Sjezdil celý svět, znal Prahu a Karlovy Vary, kde byl jako člen technického štábu amerických filmařů natáčejících dokument o změnách v české společnosti po rozpadu Československa a o ruské mafii na našem území. Ukázalo se, že je muzikant, průvodce Andami a ekolog, že je původem Brazilec. Zaplavil mě gejzírem informací, s nimiž jsem se většinou snadno ztotožňoval. Vybírám aspoň jeho pohled na českou současnost. Když to shrnu, tak máme největší šanci z mladých demokracií, jen je cítit nedostatek etické výchovy a etického povědomí, takže to tu dostává často tvar primitivního tržního kapitalismu, jaký se v západní společnosti přežil už před mnoha desítkami let. Navzdory svému hladu a únavě jsem s ním ještě zvládl umělecká témata. Znal Dvořáka, Janáčka a Smetanu, ale sám se, podle svých slov, jako hudebník zajímá o různé hudební fúze. Tak jsem mu doporučil Ivu Bittovou a Hradišťan a půlhodinovou konverzaci nějak ukončil.
Teď je ráno, sedím v letadle a mířím na Galapágy.
Boeing 727, 25.9.2005

Lucie Švecová