Takový normální motorkářský sraz

Přijde léto, sezona začne a stovky, ba tisíce příznivců jedné stopy vyrazí kromě projížděk i na motosrazy - větší, či menší setkání motorkářů, které jedinečně, sobě vlastním stylem zábavy okoření a obohatí chvíle strávené společně s kamarády i svým strojem v důvěrně přitažlivém prostředí. To najednou kempy po celé republice oblehnou kvanta hřmících mašin, spousta pravověrných zas po nějaké době uvidí své staré známé a za zvuku bigbítových kapel se budou ten jeden víkend oddávat radostem a zábavám. I já jako každý rok se svými kamarády, se kterými nás nespojuje jen záliba v motorkách, vyrážíme na tradiční motosraz ve Strašicích na Šumavě, který nás vábí příjemným počasím červencového letního dne. Poslední kontroly motocyklů a stany a spacáky se na poslední chvíli umisťují na stroje kam jen to jde. To už ale usedáme do věčného posezu za řídítka nablýskaných strojů a s odjezdem z městečka se ulicemi ozývá tolik známý hřmot vykotlaných výfuků chopperů i agresivně bzučivý zvuk silničních supersportů.

Cestou míříme přes Sušici a už kolem řeky Otavy v zatáčkách podél skal potkáváme větší, či menší skupinky motorkářů, které nám dávají tušit tu význačnost dnešního setkání, kam se sjíždějí fandové ze širokého okolí. Zdravíme je napřaženou levou rukou podél těla, toť je slušný pozdrav všech! Ve skupině přijíždíme na místo - do údolíčka za vesnicí Strašice. Pro přístup do kempu je buď nutné přejet mělký potok, nebo přes louku, která je však rozbahněná a rozjetá po tom co si z ní několik jezdců udělalo improvizovanou motokrosovou trať. Volíme první možnost a přijíždíme ke vjezdu do oploceného rozlehlého areálu, který je už plný lidí a jejich strojů, pivních stanů, rozměrného podia i dalších lákadel. Zaplatili jsme stokorunové vstupné, každý dostal obligátní náramek, razítko a originální samolepku, kterou si každý pak v klidu nalepí na svůj stroj jako znamení "Byl jsem tam". Teď zaparkovat své miláčky, krokem projet celým areálem plným lidí není vůbec žádný med, ale místo nakonec najdeme na kraji na louce, kde zaparkujeme a spěšně postavíme stany a podepřeme stojany motorek dřevěnými špalíky, které se stejně tak fasují u vstupu - ono není nic horšího, než samovolný pád stroje k zemi...

Takové "normální" odpoledne

"Á Kašperáci přijeli! Podte na pívko hoši." volají na nás motorkáři z vedlejší vesnice jen co sundáme přilby. Nadešla chvíle naplno se vmísit do veselého reje! Zdravím se známými, labužnicky zhlédneme v řadách zaparkované přestavby a všelijaké jednostopé unikáty, ale další a další jezdci stále přijíždějí. Je čas na pivo! Fronty na točené gambáče jsou stále delší a uprostřed v centru areálu u lavic a stolů roste hlasitý smích a řev, který přiživuje parné slunce, které pálí tetovaným baikerům do zad. Všeobecná nálada stoupá, ale stejně osazenstvo kempu ještě není kompletní - to mi dojde, když se vrátí všichni účastníci srazové vyjížďky, které se obvykle účastní kolem 120 motorkářů, kteří konají jako svůj pravověrný obyčej - spanilou jízdu okolím. To není bouřka, za tím kopcem, to se jen vracejí po jízdě zpět do Strašic. Přes sto hřmících strojů přehluší naprosto vše, včetně reprodukované hudby, která se celé odpoledne line z reprobeden. S rostoucí náladou a účastí hudba utichá a na podium vystupuje pořadatel aby valné většině ještě střízlivých účastníků oznámil začátek obvyklých soutěží. Ty se skládají jako každý rok z těch "klasických strašických" jako je Hod motorem z jawy, jedení párků za jízdy, které jsou jedoucímu motorkáři servírovány na rybářské udici, závod tandemů na kolci, pití lahvových strakonických dudáků na čas, specialita "doběhni si z lesa pro basu piv", jízda pomalosti, soutěž v páce, opičí dráha s lahváči, "Sežer tatranku a vypij rum" apod... Jako obvykle, účastním se všech soutěží. Někteří však po několika kolech odpadají, či spíše odbíhají zvracet k blízkému potoku. Běh pro basu piv se stává dramatickým kutálením zpitých z meze, jízdu v pomalosti suverénně vyhrávají sedmiletý klučina zvaný Šroubek na pidimotorce a dvacetiletá dívka na pětikilu. Soutěž na kolci vyhrávám s největším maniakem Strašic - Bouračkou a vzápětí je vyhraná basa piv kýmsi odcizena a vypita. Nutno podotknout, po soutěžích mi trochu těžknou nohy když konám u potoka malou potřebu, odskakuji zděšením poté, co mě málem přejíždí dívka zvaná Kelišová na čtyřkolce. S řevem " Uhni šmejdéé" je v potoce rychleji než má moč.

Zatímco zábava v kempu houstne, zhruba sto metrů od kempu se do blízké hospody sjíždějí místní dobrovolní hasiči a štamgasti na pionýrech a starých jawách, kteří chtějí odvážně konkurovat zavedenému oficiálnímu motosrazu. Vizáž padesátníků ve starých policejních kožených kombinézách a německých přilbách z války vypadá poněkud bizardně, ale i oni dokážou rozpoltit velký mejdan. Jeden zaparkuje svůj starý pionýr s velkou ránou přímo v hospodě pod stolem, ale ani puch spáleného N2T nevadí v točení naprosto nejlevnějšího strakonického piva a rumu.

Soutěže končí, celé dvě hodiny naplnily tento sobotní podvečer, na scénu přichází bigbítová kapela z blízkého okolí. Někteří, hlavně více jak šedesátiletí motorkáři na pěstěných starých harleyích opouští areál, místo nich ale přijede Robi, bavorský motorkář, všemi oblíbený a brzy také nejvíc společensky unavený, který posléze zapomíná, kde zaparkoval svou kultovní Ducati. I jeho vesta pošitá miliony vzpomínkovými nášivkami mizí, leckdo pravil, že jí spatřil na Kelišce, do které se údajně Robi zamiloval. Zábava je v plném proudu, Bouračka přijíždí se starou škodovkou, na kterou se mu každý známý podepíše. Vesničané z blízkého okolí, kteří doteď pokukovali za plotem zmizeli, když vzápětí přijíždějí na jawách, které narychlo vytáhli a oprášili ze svých garáží - polovina jede k hasičům, druzí do kempu, kde se vystavují posměchu. Promotér vyzývá Kelišku, aby přestala jezdit po areálu zběsile na čtyřkolce a místo toho vyhlašuje soutěž o nejlepší stroj a nejlepší zvuk. Vesničané na jawách, aby nebyli zahanbeni přijíždějí před podium a fotí se, aby pak na diskotéce v Soběšicích mohli ukazovat kde až byli... nicméně motory jim vysazují a skoro všichni jsou nuceni odtlačit své stroje opodál. Robi se směje, ale stále neví kde zaparkoval. "Scheize." Je obklopen rozverným hloučkem. Na scénu přijíždí prachatičtí Wild Style choppers a štěkěnští na přestavěných harleyích a jasně dokazují, kdo že to má nejvíc decibelů ve výfuku a nejlepší airbrushe na nádržích. Každý ztichne v tom nejlahodnějším zvuku amerických chopperů, který se rozléhá po širém okolí... Potkávám bývalé spolužáky, všichni sedlající sportovní "naháče" šestistovky a rozmlouváme a rozmlouváme... Kapela With Care předvede set písní, pořádný hardcore, který už s nastávající tmou vyzve i nemálo tanečníků, z nichž někteří jsou už trochu mimo. Zato od lesa z hospody hasičů se ozývá harmonika a trumpety, podporující všelijaké odrhovačky, které svědčí o neméně vysokém hudebním doprovodů "druhého malého srazu".

Holky na scénu

Rozvášněné publikum z řad motorkářů čeká na vrchol dne - striptýzovou šou přivezených umělkyň a mezi lidmi mezitím probíhá neoficiální soutěž v rychlosti pití točených piv z kelímků na čas. Rozjetý Bouračka spolu s Krvákem jezdí mezi lidmi v oné staré škodovce, která už není jen pomalovaná, ale na střeše má snad dvacet lidí. Když počet pasažérů a stojících na autě přesáhne všechny možnosti a limity, autu zbude jen umrle popojíždět co pět metrů sem a tam... Jen Robi v okruhu svých příznivců nesrozumitelně glosuje "Že v dojčlandu keine špás na motorrad sraz." V tu chvíli promotér vystoupí na podium a vyzve kapelu k "přerušení těch vyjetejch fláků, co sou furt na jedno brdo." a na scénu přicházejí dvě "umělkyně". Kapela vyklidí prostor a na podium přicházejí dvě striptérky, které zaručeně přilákají celé dvě stovky náštěvníků, co do té doby postávali, či posedávali kolem po areálu. Překvapivě do prvních řad se protlačí pupkatí plešatí páprdové, kteří jak doufají budou na těchto akcích vystaveni spoluúčinkování s aktérkami liveshow. Někteří se ale kýžených chvil, či dokonce ani začátku nedočkají, protože s jekotem "Franto, padej od těch kurev, nebo ti naflákám" je jejich manželky začnou za kožené bundy tahat dál od toho nemístného představení. Když z reproduktorů krom hudby začne pořadatel vyzývat přítomné kdo je největší chlapák, některá děva vytáhne obstarožního slintajícího čumila na podium, aby ho nejdříve rafinovaně dráždila, ale pak plácla prudce přes pivní břicho. Z hlediště se ozve znechucené "fuuuj!". Na podium nečekaně vystupuje Bouračka, o jehož tomto vystoupení dokonce psal motorkářský plátek ČMN s palcovým titulkem "Strašice zažily Bouračku." a rozjíždí chlípnou šou. Promotér vyzývá hlediště aby otočilo své vypité hlavy vzad a mezi lidi v tu ránu vjíždí avie, kde si místo korby na improvizovaném podiu užívá přede všemi dvojice "umělkyně s umělcem". V tu chvíli ale už Robi spí, aby pak doma neprávem tvrdil, že "Čechiš srazy sou bez hólek."

Zábava začíná

Každý znalý tomu jak to na sraze chodí ví, že největší peklo začíná až po půlnoci a trvá hluboce do rána. Umělkyně kamsi po svém představení zmizí, na scéně je vystřídá dědkovská bigbítová kapela Staří psi a v hledišti jsou rázem všichni kamarádi. Zatravněný prostor před podiem se zběsile plní prázdnými kelímky od piva, mezi nimi odpočívající společensky unavení ožralí a v pivních stanech automaticky přednastaví menu na rumové a zelené. Bohužel, alkohol začne neblaze doléhat na některé hlupáky, kteří mají při ruce klíčky od svých strojů a začnou se předvádět, cože to všechno "nedokážou". Jako první skoro nevinně dva staří harlejáci otočí své těžkotonážní fatboye výfuky proti sobě a hřmotí motory, dokud z výfuku kromě stovek decibelů nezačnou šlehat i plameny. Kolemstojící aplaudují, i když jejich povyk v lomozu zaniká. Opodál jeden nešťastník, snaže se ukázat alespoň nějak začne v blízkém potoce zadní pneumatikou "gumovat" vodu, která v desetimetrovém gejzíru do výšky létá vzad. Ale písčité dno rozhrabe vytočené kolo a motorka v zběsilých otáčkách náhle utichá po vytopení vodou. Pro nešťastníka utichá nadobro...

Jinde zas se největší zoufalec se svou silniční kawasaki 750 snaží napodobit hřmotící harleye. Muž malého vzrůstu, navenek vcelku klidný začne svou motorku vytáčet na místě až do omezovače otáček. Publikum se schází opravdu v hojném počtu, výfuk je rozžhaven do běla, teplo sálá kolem a zvuk motoru se slévá do děsivého kvílení. "Dej jí!" řvou jedni, "Blbče!" řvou druzí. Nakrátko povolený plyn nechá vystřelit z výfuku plamen. A znovu, a znovu.. Výfuk rozžhavený, že na metr by ses spálil vydává svědectví o trpícím stroji. Ne nadarmo někdo zkušený předpovídá "že se potká ventil s pístem".

Je to tu. Hlasitá rána, cosi vystřeluje z výfuku, Ticho....

Na podiu kapelu za vydatného povzbuzování vystřídá ožralá Kelišová, která zapěje s Krvákem píseň "Uuvhjláá ourhláá pičoo". Za odvedený pěvecký výkon, slyšitelný na kilometry daleko dostává pseudoobraz "Motoguzina za jízdy", olejomalbu na plátně znázorňující ruce za řídítky v rozmazané krajině jako z dětských slabikářů. V pivním stanu potkávám desítky známých, které jsem zatím nikdy nepotkal a nějaký Jéna mi vypráví ze zimního elefantu, lednového německého motosrazu srazu v hlubokém sněhu. Oba se shodujeme, že něco takového jako tady tam určitě nemají... Účastníci se trhají na hloučky, mezi nimi projíždí motorkář na harleyi, korábu osvětleném stovkami světly, blikající diody, tisíceré žárovky a v klidu vystavuje za jízdy svůj jezdící stroj nepodobný fasádám kasin v Las Vegas. Další kapela nastupuje na scénu, ale zdá se že prostředek areálu se silně vylidnil.. vypovídají o tom kvanta prázdných pivních kelímků. Kam lidé zmizli? Z dáli hrající dechovka mě přesvědčí!

Míříme do hasičské hospody u koupaliště na kraji lesa a teprve teď to spatřím: Chata obležená lidmi, uvnitř stále zaparkován pionýr, venku jawy na hromadě jako na šrotišti. Dveře vyplňuje neskutečně dlouhá fronta na štamprle a když nahlédnu oknem, spatřím nahé opilé striptérky na stole, kolem hasiče, harmoniky a trumpety. Vyhrávají jako na lesy, rum střídá rum, holky jim plní první poslední a venku bys lidí nedopočítal. Je to jasné. Největší mejdan hledej tady! Jistě pojedou do rána, na to bych dal krk, ale i my mizíme ulehnout. ˇ Člověk se za na motosraze moc nevyspí - bolí ho hlava, stan narychlo postavený na louce plné kamenů pohodlí nepřidá a řev až do rána spát nedá. Brzo z rána už začnou startovat silné stroje, jako snad naschvál ty s laďáky. Ale ráno přijde.

Ráno? Ehm.

Nastane ráno (pozdní dopoledne) a ze stanů se začnou trousit nedospalí a unavení motorkáři. Mlčky posedávají na lavičkách, všude kolem nedopitá piva. Vše se balí k odjezdu, nakládají se aparatury, mizí stany, motory se zahřívají na zpáteční cesty, přátelé se loučí, Bouračka mi nabízí ke koupi svůj stroj a Robi nalézá svou ducati na místě, kde všichni konali svojí potřebu. Jediný stroj neodjede - utýraná kawa s výfuky spečenými do podivného převisu.

Nešťastný majitel-hlupák sedí na špalku u ohniště a s tváří v dlaních zpytuje své svědomí. Pozdě.

Pomalovaná škodovka jako kniha vzkazů také stojí opodál, jinak vše ostatní je na odjezdu. Pořadatelé u vjezdu mávají na každého odjíždějícího, sem tam někdo si ještě koupí triko Strašice 5 na památku a i my odjíždíme směrem k domovu. Línou jízdu letním parným dopolednem si vychutnáváme, rozbitou okreskou ani nelze jinak jet. Však ale taky víme, že na stranu ke Strakonicím budou jistojistě střežit silnici policisté, kteří budou mít hody na pokutách za všelijaké přestupky a dýchat se bude o stošest.

Jsem doma. Řeknu vám, Strašice stály za to, tak jako vždy. A vždy vím že se vrátím, nebo minimálně potkám skoro stejné lidi když ne příští rok, tak určitě na navazujícím sraze v Radomyšli. A až budu někde tankovat na čerpací stanici a potkám motorkáře s nálepkou STRAŠICE na stroji, budu hned vědět, že i on tvořil tu skvělou a nezapomenutelnou atmosféru vcelku normálního motosrazu. Toť vše a spoustu šťastných kilometrů bez rozbité tlamy!

Václav Kůs