Je jak vítr, plačíc na vlnách spánků,
s potlačovanou touhou směšných vánků.
Řvouc po jejím hlase měkkém
a s nářky nad ztichlým tepem.
Bičován tou bezmocí strašnou,
pohledem upřeným za lékařskou brašnou.
Sanita užírá tu cestu samou,
havrani plni jsou, jedou s mojí mámou.
Poslední nádech, umírám s ní,
ha! Vždyť jsem už umrlec! Jsem v ní.
Poznat svět barevný chtěl jsem vedle tebe,
místo něj čeká mne pekelné nebe.
Rostou mi křídla, je to snad úděl?
Chráním tě...
.....tvůj strážný anděl...
Co to tu melu, vždyť je to k smíchu,
je to jen čmárání po kapesníku.
Petra Nestávalová
„originál napsaný na kapesníku je pečlivě uložen u mě doma :-)“
středa 23. dubna 2008
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat