Zamyšlení (nejen) nad Občanem Havlem

Když jsem nedávno vcházela do táborského kina Svět s úmyslem zhlédnout Občana Havla, předem jsem si byla jistá, že z něj nebudu odcházet zklamaná – už proto, že mám osobnost Václava Havla (se vším, co k němu patří) ráda. A nemálo.

Občan Havel (s podtitulem „Scény z prezidentské kuchyně“) ve mně zanechal mnohem víc než bych zprvu možná vůbec čekala (a samozřejmě za to nemůže fakt, že jsem byla při vstupu do kinosálu jako ostatní návštěvníci obdarována kalendářem plným obrázků a poznámek k filmu samému ). Je ovšem pravda, že film není určen pro kohokoliv. Jde o poměrně jednostranně vymezenou záležitost – je patrné, že je určen spíše pro ty, kteří si Václava Havla váží; dobrým postřehem totiž je, že osoby, s kterými Havel zrovna nepříliš sympatizoval (např. s Václavem Klausem), vyznívají ve filmu tak trochu komicky a úsměvně (nejen v případě zmiňovaného Klause). Co se týče těch „stop“, které ve mně film zanechal, poznamenání někde v hloubi dušičky bych nepřičítala ani tak obsahu jako takovému (ostatně nejeden kritik uzná, že se divák, resp. Havlův příznivec, mnoho nového z filmu zrovna nedozví), ale něčemu, co celý film provází a co si člověk uvědomí možná až na samém konci – jde o jakési ladění, atmosféru, určitý celkový „efekt“, který nad celým filmem visí… Možná za to může sám Havel a jeho přátelské, laskavé a nenucené vystupování – stejně „přátelský, laskavý a nenucený“ prožitek jsem totiž z filmu měla.

Protože nepreferuji vysloveně běžné posloupné dějové linie v podobě „románkových, zápletkových či jakých“ příběhů, ale spíše filmy založené na „neucelenosti“, otevřenosti, s čímž souvisí to, jak je film formálně utvořen, byl Občan Havel trefa do černého; beztak nejde úplně tak o „film“, jako spíš o „dokument“. Občan Havel totiž vznikl díky dokumentaristovi Pavlovi Kouteckému, který Havla s kamerou sledoval celých třináct let – po jeho tragické smrti v roce 2006 se natočeného materiálu ujal Miroslav Janek, který z něj poskládal jedinečný portrét. Mnohokrát se v kinosále nejen dík Havlově bezprostřednosti rozléhaly salvy smíchu. Portrét je to místy jak vtipný, tak i „vážný“ zároveň. Silným okamžikem bylo prosté a syrové zachycení úmrtí Olgy Havlové, kdy měla kamera v tichosti a jen na krátkou chvíli zamířeno např. na samotného Havla, stojícího u okna a mlčky hledícího na zástup lidí, kteří se s Olgou přišli rozloučit. Jednoduché, ale výstižné. A člověka to evokuje k pozastavení se nejen nad osobou Václava Havla jako člověka, jednoho z nás, ale vůbec i nad sebou samým… Kým vlastně jsem, proč tu jsem a kam kráčím…

Je zbytečné „zamýšlet“ se zde víc – už proto, že vnímání jakéhokoliv filmu či dokumentu je věcí subjektivní. Tudíž si myslím, že stačí alespoň rafinovaně nastínit, o co že v Občanu Havlovi jde nebo nejde, co všechno může divák postřehnout nebo nepostřehnout, a jaký že je nebo není smysl toho, že měla po třináct let Kouteckého kamera na Václava Havla vůbec zamířeno…

Eva Dvořáková