Jak šel čas.

Bylo mi tehdy myslím čtrnáct let, když jsem byl na svém prvním větším koncertě sám. Byl jsem z toho tehdy naprosto unesen a v jistém smyslu jsem dodnes. Jedna z nejoblíbenějších částí mého šatníku je šátek, který jsem si tam tehdy koupil. Byl jsem fascinován publikem – barevná „číra,“ otrhané seprané kalhoty, těžké omlácené glády, spreji malované křiváky a mikiny, které očividně už také něco pamatovali a spínací špendlíky – spousta spínacích špendlíků, které mohli držet různé ručně dělané nášivky či jiné podobného druhu ozdoby. Ztělesněná nekomfortnost, svoboda? Hrubě jsem mezi ně nezapadal, ale nikdo si mě tam ani nevšiml. Když kapela začala hrát, připadalo mi, jako by to měl být její poslední koncert, hrála jak o život, nechala na pódiu naprosto všechno. Tak procítěný a osobitý výkon jsem na žádném záznamu koncertů světových hvězd nikdy neviděl. Před pódiem se spustil divoký rej. Všichni jako smyslů zbavení létali sem a tam, vráželi do sebe, házeli rukama nohama, občas někdo upadl a ostatní ho div neušlapali. Lidé dopíjeli krabicová vína, počítali drobné, které bůhví kde získali, jestli mají na další alkohol. Ta nespoutanost.

Moji spolužáci a kamarádi se mi tehdy smáli. Jak by taky mohla neznámá kapela s poněkud legračním názvem soupeřit o jejich uznání s Eminemem či třeba s The Offspring? O čem nepsaly časopisy, které četli, jako by pro ně neexistovalo. Naštěstí trendy se mění.

Jak šel čas, proběhlo v mém městě několik koncertů této kapely. Mimo jednoho nevynechal jsem žádný. Cena vstupného se postupně zvyšovala, stejně jako úroveň diváctva. Ubývalo lidí počítajících drobné, přibývalo vysokoškoláků v outdoorové nebo outletové módě. Na pódiu ubývalo emocí, přibývalo teatrálnosti a pochlebování publiku. Všichni o kapele vědí snad vše, považují ji za to nejlepší, co česká scéna v „poslední době“ vyprodukovala. Ubylo „čír,“ a ty, které se občas objeví, působí v této společnosti poněkud nepatřičně, aspoň se na ně lidé tak zvláštně dívají. Neubylo pomalovaného oblečení a ozdob, připnutých spínacími špendlíky, akorát už nejsou ručně dělané, či stříkané sprejem. Vypadá to líp, akorát nezřídka narazíš na dvě naprosto stejné mikiny, nášivky apod. Komu by to ale vadilo? - všichni přeci „táhneme za jeden provaz.“

Ještě něco se očividně změnilo – boty. Už to nejsou ty staré, omlácené, nýbrž pěkné, nablýskané, kvalitní glády povětšinou z dovozu, jejichž cena je přibližně desetinásobně vyšší. Prostě vytříbenější publikum.

Dokonce potkám i některé z těch, kteří se mi tenkrát smáli. Nemám jim to za zlé. Prostě jim trvalo trochu dýl, než objevili, že tohle je „hudba jejich srdce,“ neboť ta proklatá komerce jim ho zatemnila.

Letadlo mezi blázny
Ondřej Brynych