Večer na Budějovicku

Sedíš a popíjíš pivo ve svém oblíbeném klubu. Ani se tomu už nebráníš, když kradmo pozoruješ mladé děvče, jež svými pohyby a tím, jak je oblečena, dává všem patřičně najevo, že „je taky žena." Je to jedna z těch, na které se nemusíš moc pozorně dívat, abys odhalil její drobet chlapeckou postavu, a které bys rozhodně nehádal víc než patnáct let. Ale stejně ji pozoruješ. Možná, že kdyby tě třeba oslovila, tak bys ji ani taktně neodbyl, i když bys už v tu chvíli věděl, že si za to budeš druhý den nadávat.

Přibližně dvacet dívek společně s několika chlapci, všichni jako vystřiženi z nějakého časopisu pro náctileté, se vášnivě houpají do rytmu kapely, jejíž protagonisté jsou tři mladíci stejného ražení. Je to jedna z těch kapel, které poslední dobou „vyrůstají jako houby po dešti" a jejichž hudební styl bývá nejvíce determinován tím, co je zrovna v nejbližší společnosti nejvíce populární. Tahle se ale náhodou docela dá poslouchat. Ani ti nijak zvlášť nevadí, že hrají celou hodinu stále skoro stejné, jen různě zkombinované motivy, ani drobet teatrální výstup na jevišti, jímž se lehce neobratně snaží napodobovat nějaké hudební vzory, tolik milované jejich obecenstvem, ba ani trochu směšné chmýří na bradě či odhalená chlapecká hruď některého z muzikantů.

Sám sedíš ve společnosti kapely, která bude hrát jako další. Její věkový průměr je zhruba o sedm let vyšší. Na amatérské hudební scéně jsou už zaběhlými stálicemi a jejich vkus lze považovat za „poněkud vytříbenější," což bude později patrné na změně složení publika a způsobu, jakým budou hudbu „prožívat." Všimneš si, jak se její členové, v rámci udržení si nadhledu, snaží nedávat najevo, že jim ta hudba nepřijde úplně primitivní a lhostejná. Dokonce se občas neubrání gestu uznání nad některou zdařilejší částí.

Jejich vystoupení skončí. Všichni diváci se ostatním snaží ukázat, že i oni se s někým z kapely znají, všichni zúčastnění poněkud servilně pochvalují jejich oslňující výkon. Muzikanti všem upřímně děkují, uspokojují žádostivé fanynky svou přítomností, chovají se tak nespoutaně, jsou tak „cool." „Tak, teď se můžeme zchlastat," prohlásí jeden z umělců a tebe hned napadne, že snad ve všech podnicích, kam běžně chodíš, by mu ani náhodou nenalili. Nad vším tím se lehce usmíváš. – Dnes.

Máš na to však právo? Kdybys byl na jejich místě, kdybys měl jejich schopnosti a možnosti, choval by ses jinak? V šestnácti letech jsi skládal básně, i když jsi poezii nikdy nečetl – och, jak jsi býval naivní.

Jsi dost starý na to, abys viděl, jak jsou nedospělí, ale zároveň ještě dost mlád na to, abys je chápal. Nezačínáš jim trochu závidět?

Bohémystik
Ondřej Brynych