Připravila jsem pro vás rozhovor s knihovnicí Janou Malšovskou, která působí v MěK v Rudolfově. Zdejší knihovna totiž neposkytuje pouze bibliografické služby, ale stala se přirozeným kulturním centrem města.

Jak a kdy se vlastně začaly rozrůstat knihovny na malých městech, resp. v Rudolfově?
U nás je knihovna od roku 1921, tehdy to byl zákon, že v každé obci musí být knihovna. Pak v roce 1987 se knihovna zprofesionalizovala, to znamená, že se přestalo půjčovat jen dvě hodiny týdně, kdy zpravidla knihovník měl menší fond, přidělovaly se menší peníze na knihovny a docházel většinou někdo z řad důchodců dělat knihovníka, jako to teď i nadále trvá v některých menších obcích. A tím, že se knihovna zprofesionalizovala, tak k tomu přibyly různé metodické práce, navýšil se fond, knihovník si sám dělá nákup, odpisy, část účetnictví – tedy přírůstkové a odpisové seznamy, je už u toho samostatná agenda.

Dochovaly se nějaké exponáty z nejranějších začátků?
Z původních knížek už tu není téměř nic, tedy až na pár kusů, které tu ponechávám pro ukázku, jak tehdy vznikaly knížky, ilustrace a vazby. Ty jsou staré tak 100-150 let.

Vy zde působíte dvacet let, co se za tu dobu změnilo?
V devadesátých letech se knihovna přestěhovala do větších prostor, a to bylo ideální spojení, že zde mohlo vzniknout hornické muzeum a výstavní síň, kde se prezentují zejména místní umělci, cestovatelé, zájmové spolky, sportovní oddíly a další osoby, spojené s městem Rudolfov. Pořádají se zde také výstavy dokumentů o dějinách města. Vše slouží k propagaci města, jeho historie, tradic i současnosti.

Jakým aktivitám se knihovna věnuje, nebo na kterých se podílí?
Tím, že v Rudolfově není žádné informační ani kulturní centrum, tak plní tuto funkci právě knihovna. Vedle kompletního provozu knihovny zajišťuji průvodcovské služby po muzeu včetně případného doprovodu po rudolfovské naučné stezce, která na expozici muzea navazuje. Jinak během roku v knihovně a výstavní síni proběhne okolo 40 akcí pro veřejnost. Již podruhé se tady uskutečnila Noc s Andersenem, kdy si děti ze ZŠ navzájem čtou ze svých knih, seznamují se s Andersenovými pohádkami a nakonec v knihovně i přespí. Aktuálně ve výstavní síni je představována veřejnosti výstava Zmizelé Rudolfovsko, která je spojena s právě vydanou stejnojmennou knihou. V knihovně také v rámci rozvojové pomoci probíhá sbírka Brýle pro Afriku.

Teď trochu ke čtenářům...Jak se za vašeho dlouholetého působení změnilo čtenářstvo?
Umřelo. (smích)

Je totiž obecně známo, že vlivem internetu, televize a dalších atraktivních moderních médií čtenářů ubývá. Jaký je na to Váš pohled?
Ne, není tomu tak. Neubývají, čtou hodně starší lidi, to je pravda, ale knížky jsou dnes nehorázně drahé, že si je jde každý radši půjčit. Ani počet dětí se výrazně nesnížil, sice mají větší možnosti výběru zábavy, ale prostě kdo čte, ten čte. Chybí tu spíš střední vrstva. Není tu žádná střední škola ani učiliště, takže středoškoláků jako čtenářů je tady málo. Není se čemu divit, protože jim postačí jejich školní knihovny, které plně pokryjí jejich četbu.

Zeptám se, jaký je nejoblíbenější žánr čtenářů, dá-li se to alespoň trochu specifikovat...
U dětí je to rozhodně fantasy, příběhy ze současnosti s dnešními hrdiny. Už nečtou foglarovky nebo verneovky, jim je to totiž těžké číst. A u dospělých je to hlavně beletrie, horory, dobrodružné příběhy, historické romány a hodně si půjčují časopisy.

Teď takovou stupidnější otázku...krade se v knihovnách?
Krade. Řekla bych, že teď už méně, protože je všechno k dostání, ale zase na druhou stranu jsou knížky drahé. Krade se, krade. Někdy i jen tak z principu.

To by mě nikdy nenapadlo, sice se krade všude a všechno, ale v knihovně...
Je pravda, že tu také několikrát byli lupiči, ale ti spíš ukradli něco z lednice. (smích)

Mnoho lidí si pod zaměstnáním knihovnice představuje půjčování knížek a konec...
To víš, že ano. Ale to je se vším – ty když budeš chodit a dělat interview, tak si lidi řeknou: „Hele ta se má, hodinu si s někým povídá a konec.“ Nevidí tu přípravu a zpracování, co je za tím. Lidé mají o práci knihovníka představu, že knížky ti sem někdo přinese už takhle zpracované, zabalené a všechno se tu takhle dělá samo a ty támhle ležíš a ty romány čteš. Ale, že si ten knihovník dělá první poslední sám, že si i uklízí, to nikdo nevidí.

Poslední otázka: čím by pro lidi měla být knihovna?
Studnou moudrosti. A měla by být takovým obývákem, kde se člověk může cítit bez ostychu, kde může vnímat přívětivost prostředí.

Petra Nestávalová