Továrna na smrt

Továrna na smrt – dokument o Osvětimi. Tato kniha vyšla poprvé v roce 1947, tedy dva roky po skončení druhé světové války, a ihned po svém uvedení na knižní trh způsobila hrůzu a šok. O genocidě v koncetrační táboře Osvětim se vědělo již za války, ale nikdo si zřejmě nedokázal představit, v jak hrozných podmínkách tam žily a hlavně umíraly miliony lidí. Kniha je doplněna o rozsáhlý obrazový materiál, plány celého komplexu Osvětimi, ale i fotografie zubožených vězňů a dokonce i mrtvol, které si nacističtí důstojníci v táboře pořizovali a dokumentovali tím tak své dílo. Tyto fotografie naštěstí nebyly při likvidaci tábora zničeny, a tak mohly posloužit jako důkaz vražedné mašinerie.
Autoři knihy Ota Kraus a Erich Kulka byli během protektorátního režimu politickými vězni. V Osvětimi začali pracovat jako zámečníci, dostávali tak lepší stravu a měli i lepší ubytovací podmínky. Díky své práci se mohli téměř volně pohybovat po rozsáhlém areálu tábora, pomáhali tedy při různých sabotážích i pokusech o útěk. Po skončení války se rozhodli sepsat tuto knihu jako hrůzné a děsivé svědectví nacistického režimu.
S výstavbou koncentračního tábora Osvětim se začalo v dubnu 1940 a to pod vedením pozdějšího velitele tábora Rudolfa Hösse. První vězni sem byli deportováni již v červnu 1940 většinou z politických důvodů, až později byli přivlečeni první Židé a další lidé určeni k hromadné genocidě. První plynová komora byla v Osvětimi zřízena v září roku 1941, jako smrtící plyn se zde začal používat tzv. cyklon B, prostředek určený původně k deratizaci. Systém plynových komor byl důmyslně propracovaný, komory byly postaveny do podoby sprchovacích a dezinfekčních místností, aby tak vězni mohli nevědomky a dobrovolně odcházet na smrt. Během masového vyvražďování zemřelo v koncentračním táboře okolo 1,4 až 1,7 milionů lidí. Mnoho vězňů zde ale také zemřelo na následky podvýživy, vyčerpání z celodenní práce a někteří podlehli dlouhodobému fyzickému týraní ze strany německých důstojníků. Stovky vězňů z koncentračního tábora také sloužily k pokusům lékařů, ti experimentovali především se sterilizací žen. Jedním z nejznámější osvětimských lékařů se stal Josef Mengele (přezdívaný anděl smrti), který prováděl bezohledné pokusy zejména na dvojčatech. Těsně před příchodem Rudé armády bylo nařízeno naprosté zdemolování plynových komor i spaloven k veškerému zahlazení stop a několik tisíc vězňů bylo posláno na tzv. pochody smrti. Koncentrační tábor Osvětim byl osvobozen 27. ledna 1945. Tento den je proto věnován všem obětem holocaustu a zločinům proti lidskosti. Osvětim ale nebyla jediným koncetračním táborem určeným k masovému zabíjení lidí. Neměli bychom proto zapomínat i na taková jména jako Buchenwald, Dachau, Mauthausen, Treblinka nebo Bergen Belsen.
Je již šedesát let po skončení války. Osvětimský tábor je v dnešní době přeměněn na muzeum. Nacistické běsnění tu připomínají už jen prázdné domy, ostnaté dráty, rozbořené spalovny a plynové komory a sedm tun lidských vlasů, které zde byly po osvobození tábora nalezeny. Bohužel každoročně jsou památky obětí pošlapávány četnými neonacistickými pochody, které opět mezi nás šíří rasovou nenávist a národnostní boj. Stejně jako se naše společnost učí toleranci k menšinám, měli bychom se také naučit intoleranci k obdobným projevům násilí a hlouposti.

My mrtví žalujem

Ne, na našich hrobech nehnijí kříže
a náhrobky se neklenou.
Ne, nejsou tam věnce, ni tepané mříže,
andělé s hlavou skloněnou,
vrby a věnce se zlatým vláknem,
svíčka, jež nikdy nezháší.
My hnijem v jámách, politi vápnem,
v kostech nám vítr haraší.
Vybledlé lebky beznadějí
na ostnatých drátech se chvějí
a popel náš jde do všech stran,
v tisíci urnách rozmetán.
Tvoříme řetěz kolem světa,
semena větrem rozvátá,
čítáme dny, měsíce, léta
čekáme, čas nám nechvátá.
A stále více je nás tu dole,
bobtnáme den co den
už nadouváme vaše pole,
až jednou pukne vaše zem.
A potom vyjdem, strašný řad,
na lebce lebku, s hnátem hnát
a zařvem ve tvář lidem všem:
My mrtví žalujem!

tuto báseň napsala neznámá autorka z českého rodinného tábora dne 7. 3. 1944, když čekala před plynovou komorou na smrt.

Michaela Brodská