Když zavřu oči a zasním se, vybavím si temné lesy a uprostřed nich malý plácek posetý květinami. Klavír, který je do této přírody zasazen, v černé barvě s rudou růží a prsty, které hrají tu tklivou melodii písně: Boli jsme raz milovaní. Ti, co znají alespoň trochu Pala Haberu, tuší správně, že ty tóny vycházejí díky němu.
Dne 7. 5. 2008 jsem byla okradena o veškeré romantické iluze, konal se totiž koncert Teamu v Plzni. Pamatuji si ještě teď, že mi mamka při každém filmu „hučela“ do hlavy, že hlavní hrdina nemusí být ve skutečnosti takovým princem z pohádky, ale že ten a ten může být například alkoholikem. Nevěřila jsem jí. Probudit jsem se musela až po zhlédnutí inkriminujících důkazů. Ponaučení jsem si ale vzala, jenže se nevztahovalo na písně a rockové zpěváky. Písničky typu: Kým pri mne spíš nebo Čo s tým mě provázely celým dospíváním. Byla jsem přesvědčená, že ten kdo je zpívá, je zpívá tak, že mu jdou z duše…A pak přišel ten osudový den.
Dlouhá a nekonečná fronta, která se rázem utvořila před halou, se pomalým tempem posunovala dopředu. Pro zkrácení dlouhé chvíle mě napadlo zeptat se pár lidí, co je přivedlo na koncertu Teamu?
Jana, Starý Plzenec: Poslouchám Team a Pala Haberu celých dvacet let, tak jsem si ho nemohla nechat ujít, vzala jsem sebou dceru, aby konečně přišla na to, co je pořádná hudba.
Markéta, Starý Plzenec (její dcera): A to, že o to nestojím už je jedno, viď? Jako předkapelu budou mít No Gravity, to bude krásný metal a Ty zase můžeš poznat mojí hudbu, maminko.
Marek, Příbram: Chtěl jsem udělat radost svojí přítelkyni a nakonec jdu sám. Rozešli jsme se.
Po takových odpovědí jsem se raději stáhla a čekala. Jakmile jsme se dostali do haly, šlo už všechno jako „po másle“, i když čekání na Team se zdálo nekonečné. Konečně světla zhasla a chvíle napětí začala gradovat. Těsně před pódiem začaly stékat pramínky „deště“ a dva zelené lejzry je začaly rozdělovat, tlumená světla, která v tom okamžiku zasáhla pódium, osvítila postavu frontmana – Pala Habery a hala se dostala do „varu“. Koncert zahájili svou novou písní Ako málo…
Po několika písničkách (kterým se v žádném případě nedá nic vytknout) zahájili konverzaci s publikem a to byl pro mě kámen úrazu. Palo se podíval na hodinky a pronesl větu, kterou nezapomenu: „Doufám, že to ti naši volové zase neposerou.“ Slovensko v té chvíli bojovalo na mistrovství světa v ledním hokeji. Jeho narážky na dvě ženy, které byly trochu více vyvinuté, už jsem snad ani nevnímala. Jen jsem se modlila, aby dohrál a já mohla jít domů.
Dřív, když jsem poslouchala jeho písně, viděla jsem před sebou „krásného“ člověka s kytarou a s úsměvem, teď vidím „chlapa“ v sepraném (snad černém) tričku, který nejde pro pár sprostých slov daleko. Tak pánové…Boli jste raz milovaní…
Táňa Frolová
Žádné komentáře:
Okomentovat