Existenciální problémy existencialismu v českém filmu

Často mě zaráží u většiny nových knížek, které čtu, vzpomenu-li si, k jak malému počtu lidí se obracejí. (Karel Čapek)

Míra uspokojení bývá hodnocena podle očekávání. Pokud se někdo chce dobře bezduše bavit, je pro něj v soudu rozhodující, zda-li se až „za břicho popadal", jiný chce „dokonalou akci", jiný zase třeba kvalitní dramatické výstupy, herecké výkony, poutavý příběh, originálnost, promyšlenost, duševní poselství, věrohodnost (aby se tomu „dalo věřit“). Nemůžeme chtít od akčního filmu romantiku nebo naopak od „slaďáku" aby uspokojil fanouška napínavé akce - oba budou ten či onen film hodnotit naprosto odlišně majíce zcela odlišný metr. Tomu se zkrátka říká subjektivní hodnocení.

Jak ale odlišit skutečně kvalitní film od těch, které jen naplňují (resp. uspokojují) očekávání určité skupiny diváků? Zde přicházejí na řadu „objektivní odborníci.“ Kritici, ať už profesionálové, či amatérští odborníci sdružovaní v různých diskuzních fórech apod. se svými registrovanými přezdívkami (anonymní hodnocení přeci nemá pražádnou cenu). Hodnotí film podle kritérií, každému filmovému žánru vlastních a zároveň těch obecně platných - hlavní je naplnění formálních a obsahových složek díla bez chyb a v náležité jednotě. Takováto jasně daná a konkrétnímu případu přizpůsobená kritéria kvality jsou velmi užitečnou věcí, problém může nastat snad jen ve chvíli, kdy je metr vybrán špatně. Kritici nám umožňují zhodnotit, je-li film dobrý, nebo špatný, což nám usnadní spoustu práce s interpretací. Neboť co chceme od filmu, abychom jej mohli považovat za dobrý? - aby byl bez chyb.

Je to trápení, ta nejsložitější věc není nikdy dost jednoduše napsána. (Karel Čapek)

Režisér filmů jako Kouř (1991), Cesta z města (2000) či Skřítek (2005) se pustil do zcela nových vod a natočil snímek z prostředí současné mladé generace, který je také podle toho pojatý – Gympl. Tímto filmem, hlavně jeho odlišností od poměrně zaběhlého ducha jeho filmů předchozích, se režisérovo jméno dostalo mnohem více do obecného podvědomí, a film se navíc nejspíš stane jeho nejvíce známým a komerčně úspěšným snímkem. Možná právě proto, že kritici považovali tento fakt za rohodující motivaci k natočení takovéhoto filmu, jej až na výjimky moc vysoko nehodnotili. Není to však špatně? Skutečně je Gympl tak vzdálen od „nálady na vlnách Kouře“?

Nejzákladnější pravidlo jevištní mluvy je: píšeš-li pro jeviště, buď pamětiv, že nepíšeš esej. (Karel Čapek)

Třídní učitel, který drobet zastydl ve svém mládí. Romantická povaha, která u mladých hledá něco, co jí v krutě prozaickém světě dospělých teskně schází. Měl rodinu, byt, slušné zaměstnání, ale přesto nějak cítil, že mu něco schází. Je jediný, alespoň si to myslí, že takový je, který ty mladé chápe. Ve snaze přiblížit se jim – jejich světu – se stává spolupachatelem jejich trestné činnosti, místo toho, aby jim ji rozmlouval. Učitel na gymnáziu, člověk, který by měl ztělesňovat rozum, konformnost, prostě zdravou neprotispolečenskou morálku, říká jen „magie.“ Ten prozaický svět ho ale přece nakonec dostane a „nakope mu.“ Ta mladá dívka, jež se ráda líbí a která se často líbí, jejíž „nevinnosti“ se člověk těžko ubrání. A když už jí člověk podlehne, může být hodně bolestivé, dostane-li ji někdo jiný, navíc někdo, kdo měl podlehnout úplně někomu jinému, - zvláště pro někoho, kdo vždy dostane vše, co chce, neboť má otce, který mu to pokaždé zařídí.

Dívka, které všichni ubližují, celý svět je proti ní. Trpí za to, že se jí nedaří něco, co dělat nechce, či za to, že „je zbytečná, je naprosto k ničemu.“ Nikdo ji nechápe a jí nezbývá, než si sama ještě více ubližovat. Svou nespoutaností jí ublíží i on, nespoutaný, svobodný, jež proti ničemu nebojuje, však také nemá proti čemu, porušuje zákony, protože ho to „prostě baví.“ Nemají proti čemu bojovat, a to je podle učitele literatury důvod, proč nemají úctu k tomu, za co on nejspíš kdysi trpěl. Jak by jej také mohli pochopit? Potřebovali by zažít válku a diktaturu, míní. Snaží se jim dokázat jejich malost, ale oni ho v ní ničí – nic není krutější nežli třída naprosto bez zájmu.

Bez laskavého čtenáře jste jen hlas, který kráká do prázdna. (Stephen King – O psaní)

V čem tkví hlavní chyby Vorlova Gymplu? Ve schematické konstrukčnosti? V tom, že se tomu nedá věřit? V absenci silnějšího dramatického oblouku, který by se v závěru uspokojivě uzavřel? Ve slabých výkonech neherců? V tom, že je to příliš „přeexponováno,“ že je toho příliš mnoho pohromadě? V tom, že noční hlídač čte nejmenovaný deník tak, aby nikdo nemohl přehlédnout jeho název? Nebo snad v masovém publiku, jemuž se tento film líbí? Či snad ještě v něčem jiném? A jsou to vůbec chyby?

Pokleslá masa by mu buďto vůbec nerozuměla, nebo by byla její vůle natolik osláblá, že by nemohla a ani nechtěla sledovat výškový let takového orla. (Adolf Hitler – Můj boj)

Subjektivní pragmatik
Ondřej Brynych