Jak teda vlastně chutná ta „hlína“?

(Recenze: KATALPA, J. Je hlína k snědku?. Paseka. Praha. 2006)

Mladá a téměř neznámá západočeská debutantka Jakuba Katalpa vložila podle nejmenovaných kritiků čtenářům do rukou novodobý skvostný originál v podobě své stočtyřicetistránkové knihy Je hlína k snědku?.
Hlavní hrdinka Nina se vypráví letmou historii své rodiny a především svého života. Díky častým časovým skokům se ocitáme střídavě v nedávné minulosti a hned zase v přítomnosti. Nina byla od dětství determinována postavou babičky a také dědečkem, jenž žil s jinou paní, která ovšem nikdy nemohla být jeho právoplatnou ženou. Nina je pak jako vdaná žena nevěrná svému „mrtvému mužíkovi“, jak nazývá svého manžela, s profesorem, který ji učí nejen malovat, ale také milovat, stejně tak jako nejzáhadnější postava knihy - Mišo. Jakoby v knize byl a zároveň nebyl, byl důležitý, ale nic o něm nevíme. Spletitosti vztahů přispěje navíc milostný poměr Niny se servírkou Blankou. Intenzivní vztah se ženou není však v knize už nijak šokujícím, jak posléze uvidíme.
Zamlžený příběh se jeví zpočátku velmi statický, obrazy jsou nakupeny na sebe a výrazy nedokážou upoutat čtenářovu pozornost. Už sama mozaikovitost jako by naznačovala autorčinu neposednost nebo záměrný pokus přijít s něčím neotřelým a novým. Na druhou stranu působí střípky příběhů pomateně a prolínání jednotlivých dějových linií a časových rovin není zrovna nerušivé a nedovoluje čtenáři plné prožití textu. Autorčin pokus rozdrobit román na minikapitolky zde má nežádoucí účinek. Nejednou to může být kladená past pro čtenářovu vnímavost, avšak v konečné fázi se může čtenář do pasti chytnout a zabřednout ve změti několikařádkových epizod, z nichž některé začínají refrénovitým odstavcem.
Ninin příběh připomíná téměř klasický námět jako vystřižený z červené knihovny. Možná za to může autorčina romantická fascinace ženskou duší a snaha zachytit vnitřní prožitek ženského uvědomění, že část jejich duše odumřela. Zda se autorce povedlo v Nině vytvořit postavu, která navázala, jak Katalpa tvrdí, kontakt s něčím (duševním), co považovala za mrtvé, a pokusila se vstoupit znovu do života, tudíž respektovat a přijmout stará zranění, čtenář nejspíš neodhalí, možná ani náznakem nepozná, že šlo autorce právě o toto. Dílu se však nedá upřít jistý pokus o vyložení ženské duše, avšak onen katarzní smysl je srozumitelný pravděpodobně jen samotné autorce, protože čtenářovu pozornost neustále strhává její záliba ve smyslových vjemech, která je tak silná, že po čase nejen nepřekvapuje, ale začíná nudit. Když k tomu přičteme všechna obnažená a detailně popsaná pohlaví (objevující se téměř od prvních stran), nepřekvapí čtenáře ani téměř pornograficky vylíčené sexuální akty nebo naturalisticky líčené stažení psa z kůže.
Autorka však sama proti pornografii ve své knize protestuje především tím, že nebyla prvoplánová, nýbrž jen prostředkem, který má napomoci Nině k sebeuvědomění. Podle Katalpy se Nina při milování otvírá, vydává a očišťuje - např. takto: „…servírka, řekne: Vyliž mě! A zadek má rozevřený jako prýštící knihu, bílou prdel a v ní díru jako do komína, stehna od sebe, přidržuje si je rukama a ze zadku se jí jako z mlsné tlamy spouští šňůrka bílých korálků…“¹ (Některé pasáže jsou koncipovány, jak je vidět, jako scénáře k mládeži nepřístupným filmům). Pokud by kniha byla o tom, o čem Katalpa říká, že je, a pokud tvrdí, že v její knize nejde o pornografii, měla se alespoň trochu bít za přebal své prvotiny (polonahé ženské tělo v posteli za polootevřenými dveřmi) a navrhnout nějaký více či méně psychologicky působící obraz (koláž apod.).
Jako by bylo pornografické pozadí v posledním roce snad nějakou módou- předhánět se v množství oplzlých výrazů popisujících jednotlivé scény?… (viz. Hůlová, P. Umělohmotný třípokoj).
Když už se čtenář prolíže všemi klíny a smyje ze sebe všechno tekoucí semeno, zůstane mu jen obyčejný příběh nešťastného ženského života, přežívajícího ze dne na den a hledajícího štěstí, stejně jako porozumění mezi muži, ženami, zkrátka ve světě. Nic nového, nic neznámého. Kniha rozhodně přitahuje svým zajímavým názvem, který by však bylo šťastnější ponechat na původním (autorkou navrhovaném) "Otevřená", který spíše evokuje kategorii dívčích deníčků, do níž toto dílo přísluší.

Slabost příběhu podtrhuje cynický a ironický jazyk, který se snaží být velmi mladickým, ale v konečné fázi působí jako snůška sentimentálních vět, které snad nemohla napsat tak mladá žena jako autorka.
Nezbývá jen doufat, že se tímto plytkým příběhem, připomínajícím zápisky z dívčího deníčku, autorka nepřipodobňuje ke všem těm velkým vypravěčkám, „tou z tisíce a jedné noci počínaje.“


Lucie Švecová