Chtěla jsem původně udělat rozhovor s novinářem Příbramského deníku, ale jeho děs v očích mne od toho odradil. Pak mi bylo řečeno, že psát by se mělo o tom, co člověk nejlépe zná (a ne aby dělal novinář s novinářem rozhovor) anebo co je mu blízké. Mě jsou blízké mé dvě kamarádky ze Základní školy v Rožmitále pod Třemšínem, a tak jsem se rozhodla zeptat se jich…Martina Pejsarová studuje veterinu v Brně a Jana Popieluchová zase medicínu v Plzni.
1) Proč jste si vybraly tuto školu?
Martina: Rozhodla jsem se až ve čtvrtém ročníku na Gymnáziu v Příbrami. Od dětství jsem navštěvovala skauta, a tudíž dávám přednost přírodě před městským smogem. Mým koníčkem je jezdectví a koně.
Jana: Když jsem studovala ještě střední školu, kamarád měl ošklivou nehodu. Spadl ze schodů a v tom okamžiku byl v bezvědomí. Je jasné, že základním kurzem zdravovědy projde každý, ale nijak jinak, než čekat na záchranku a modlit se, jsme mu pomoc nemohli. Nakonec jsem se rozhodla pro Lékařskou fakultu v Plzni a teď vím, že jsem udělala dobře.
2) Jak dlouhé a náročné je studium na vašich školách?
Martina: Šest let. Veterina je druhá nejtěžší škola v republice, první je I. Lékařská fakulta Karlovy Univerzity v Praze. Třeba na biochemii se musím připravovat měsíc před daným termínem zkoušky, jinak je potřeba učit se v průběhu celého roku kvůli pravidelným cvičením.
Jana: Šest let, ale na rozdíl od Martiny, my máme ještě pět let atestaci. – tzn.: práce v nemocnicích za minimální plat, samozřejmě pod vedením zkušených lékařů a je zakončena obhajobou práce. Škola sama o sobě je velmi náročná. Kvůli studiu jsem opustila všechny své záliby, jako byla třeba házená nebo volejbal. Prakticky se musím připravovat denně.
3) Už jste byly na pitvě?
Martina: Byla jsem přítomna na pitvě psa, který byl již pět let mrtvý a zmražený. Pitva byla náročná a poučná, uvědomila jsem si, jak jsou uloženy orgány v dutině břišní a hrudní. Jediná chyba byla, že pět let zmrzlý tuk dost zapáchal.
Jana: Také už jsme „pitvali“. Ze začátku jsem měla trochu strach, protože jsem nikdy předtím neviděla mrtvého člověka, takže když jsem tam šla poprvé, brala jsem ta těla a údy jako učební materiál. Nakonec mi nevadily hlavy ani nohy – zvykla jsem si. Když jsme u toho zapáchání, tak nejvíce smrdí lidský mozek.
4) Takže jste tam zatím spokojené?
Martina: Ano, studium je náročné, ale baví mě dovídat se nové věci o tvorech, kteří jsou mi bližší jak lidé. Doufám, že jednou budu dobrou veterinářkou.
Jana: Já můžu říct jen to samé, učení je vážně náročné, ale ten výsledek stojí za to.
Dobře, takže vám oběma děkuji za rozhovor a budu držet palce, abyste dosáhly všech svých cílů.
Táňa Frolová
Žádné komentáře:
Okomentovat