Dvacet deka šokujících něžností

(SHOCK, V. Dvacet deka něžností. autorovým nákladem. Praha.1997)
Mladý, ale ne neznámý, zjev české kultury opět šokoval. Rok 1997 odstartoval skutečnou básnickou dráhu dvaadvacetiletého bývalého člena kapely Ironickej mozek Vikiho Shocka. Polooficiální debut, polooficiální proto, že ho autor vydal vlastním nákladem ve spolupráci s nakladatelstvím Protis, čítá čtyřiačtyřicet stran básní a ilustrací, které představují autorovu osobnost. Sbírka je členěna do tří tematicky uspořádaných celků, z nichž je každý uveden „pomluvou“ na Viktora Griče a autorovou vlastní ilustrací (Shock je také výtvarný umělec).
První část sbírky uvozená pomluvou „Viktor Grič je sračka“ a doplněná „undergroundovou“ koláží nazvanou Zátiší I. (koláž z cigarety, zápalek a zmuchlaného papíru) představuje charakter Vikiho Shocka- mladého, neklidného neo-beatníka, ironika, melancholika, kritika, zvráceného cynika, jenž o sobě tvrdí, že je samozvaným umělcem a geniálním šílencem, plným mravní čistoty a duševní krásy. Uvědomění si své nepatrné existence podepřené pocitem zbytečnosti, dovoluje autorovi bojovat poezií proti stereotypu, ohraničenosti, lidské mase, proti pravidlům a konvencím, byrokracii a vůbec celému obludnému aparátu moderního světa. Převlečen za českého Nostradama, předvídá záhubu člověčství. Mezi pocity zmaru a depresivními stavy nezapomíná však Shock ocenit svou genialitu a ironicky si zvýšit ego jak básnické, tak mužské. Své nadání vykládá na základě inspirace takovými velikány, jako byli: Bukowski, Ginsberg, Burroughs, Kerouac, Ferlinghetti,… V této části sbírky se čtenář seznamuje s Viki Shockem, postpubertálním samorostem, schizofrenikem, undergroundovým tulákem a nevěrným milovníkem, nakaženým všemi nemocemi světa. Těchto pět básní jako by bylo manifestem sbírky. Druhá část je malou autobiografií autorova života. Rodinné poměry, metaforicky vykreslené jako nepříkladné obrazy do rodinného alba, prostupují celý tento oddíl. Pomluva na začátku druhé části opět uráží Viktora Griče, jeho lyriku, která „stojí za hovno“. Koláž Free porno I. (zmačkaný ubrousek, obal od kondomu, zátka, cigareta – to vše poskládané do tvaru penisu, „napichujícího“ Marylin Monroe se zvednutou sukní na krabičce od zápalek) připomíná ladící halucinaci k oddílu, který bude následovat. Poezie zbavená veškeré obraznosti a metaforičnosti, zdárně připomínající básně v próze. Na první pohled letmé vzpomínky z autorova pubertálního období, zakončované vtipnými pointami, dále vzpomínky trapné, potupné, nestřízlivé, ukazující problémy s rodiči, sourozenci,… všemi básněmi je však prostoupena touha po samostatnosti, po svobodě (a to třeba i v bytě senilní babičky). V jedné z básní se dostavuje dokonce první silný pocit toho, že si o něm okolí myslí, že je psychopat, magor, blázen, kterého je nutné zavřít. Shock se však snaží s největší pravděpodobností nemetaforicky ukázat, že právě on se považuje za normálního člověka, vyčnívajícího z lidského stáda. Bez stoprocentní víry v sebe samého a ve svou poezii buduje nedospělý, ale už také ne-dětský, autor místo, prostor, pro svou poezii v tomto světě a pokouší se s ní zlikvidovat lidskou zahleděnost a otevřít čtenářům oči.
Schizofrenní stav Vikiho Shocka se kompletně projeví ve třetí pomluvě, kde zjistíme, kdo je záhadný Viktor Grič, který autora rozčiluje. Jako v předešlých částech, i zde je koláž Zátiší II., aneb žvýkačka Wrigley´s, alobal, obal prezervativu a krabička zápalek s Marylin Monroe, na další způsob, který popouští uzdu fantazii a smyslům čtenáře (stejně jako oddíl básní, který následuje). Pocity apatie, negativní stavy, obrazy hnusu a pesimistickou atmosféru špikují exotické obrazy a výrazy, náboženská vyznání a do kontrastu k tomu všemu různé obrazy žen a sexu. Většina básní připomíná pásmo, především ta, která celou sbírku uzavírá (jedná se o jakousi ódu na sex a AIDS, která částečně může připomínat písňový text, který v sobě nese varování). Na první pohled se zdá, že jednotlivé básně nemají ani hlavu, ani patu. Podíváme-li se podrobněji, jedná se především o hru se slovy, která prověřuje čtenářovu fantazii, v této části více, než v těch předešlých (samozřejmě, že ne ve všech básních třetí části, viz. Párek v bagetce, který připomíná dětskou říkanku). Jen báseň Umělecká masturbace může čtenáři připadat, jako zatoulaná báseň z první části, protože působí manifestačně. Shockova poezie je šokující, neosahaná a mladická, rádoby nová, ale také nevyzrálá, občas až dětinská. Na druhou stranu se autor snaží být originální ve všímání si toho tzv. „lidského stáda“, což se mu ne vždy daří- obecně to vypadá, že se autor zaštiťuje tím, jak jsou lidé přesvědčeni o tom, že je svět krásný a jak je všechno dokonalé, a proto je tu on (a bylo jich i spousta před Shockem a bude i po něm), aby ukázal také odvrácenou stranu tohoto světa. Kde však bere tu odvahu myslet si, že on je tím pravým a jediným spasitelem? Dnes chce čtenář ve všem vidět jiný rozměr, alespoň ten druhý, nejlépe ještě třetí a čtvrtý a občas se stává, že toto dvojaké vidění (nebo aspoň snahu o něj) je používáno i na místech, na kterých je to naprosto nevhodné (když právě poezie dává tu nejširší možnost nazírání).
Častá rezignace na rým a rytmus není na škodu, volné plynutí myšlenek, metafor, oxymóronů, neologismů,… dodává Shockově cynické, kritické, ironické poezii na síle. Je jen otázkou času, kdy tohoto básníka objeví i další čtenáři.

Lucie Švecová