Za oponou Národního divadla

Vcházíme do Zlaté kapličky, načesaní a voňaví. Venkovan by řekl: „To je pravá kultura“. Ale usedli jste někdy do vypolstrovaných sedadel a zamysleli se nad tím, kolik různorodé práce stojí za jedním vystoupením a jak málo zde záleží na hlavním protagonistovi, kterému házíme aplaus do náruče? Já jsem tu možnost měla – strávila jsem měsíc v Dílnách Národního divadla.

První den jsem vházela společně s kamarádem do dílen a kromě vrátného jsme vlastně nikoho nezajímali. Připravovalo se tenkrát hned několik nových představení, především baletní představení Motýlí efekt a Rodinné album Petra Zuzky a opera Kráska a Zvíře Teodora Pištěka. Protože jsem studovala oděvní průmyslovku, byli jsme přiděleni k paní Horké do dílny dámské krejčovny. Ta nás v rychlosti posadila za jeden šicí stroj společně s francouzskou studentkou Oudri, která byla patrně vystrašenější, nežli my. Hned jsme dostali pomyslnou facku. Vedoucí nám hned sdělila, že tady neznamená škola vůbec nic, v celém tom ohromném prostoru dílen byl poháněcí motor šikovnost, rychlost a odhodlanost.

Prvních 14 dní jsme pouze přišívali mašle na haleny a sešívali roztrhané oděvy. Pak jsme se ale s dílnou sžili a byli jsme připuštěni k zajímavější práci: na zkoušky s panem Pištěkem, mimo jiné sympatickým pánem s krásným humorem. Vzpomínám, jak v jeho opeře hrál ženskou roli muž a musela se mu ušít umělá ňadra. Na stole ležely dvě ohromné hory molitanu, ale pan Pištěk se rozesmál a řekl: „Tohle že sou prsa? To chce pořádný kozy!“

Dostali jsme se i na zkoušku Rodinného alba, kde se musí kontrolovat, jestli někde něco nepraskne, a to obrazně i doslova. Každopádně vedoucí jednotlivých dílen mají těchto zkoušek dost, bere jim to čas na jejich práci a často tam i usnou. My jsme šli rádi. Kdo z vás si myslel, že balet je v zákulisí kulturní, ten by se divil. Tanečníci přicházejí s hamburgerem v ruce a baví se o tom, kde se kdo vožral a co kde poblil. Pak pomluví vaši celoměsíční práci, protože kostýmy nejsou dost nóbl. Taky dobře.

Nahlédli jsme do celých dílen, do desinatéry, kde všechno, co ušijete, roztrhají, zničí a pošpiní – to je jejich práce Nejlépe se baví v maskérně a parukárně, kde celé dny vymýšlí různé fígle pro pobavení dílen. V pánské krejčovně se šijí suspenzory jak na běžícím pásu a povalují se v celém prostoru krejčovny. Kulisáci vám dovolí se podílet na práci – coby ne, když umíte máchnout štětcem do leva a doprava. A tak začínáte s těmihle lidmi, celou velkou rodinou stojící za úspěchem ND, soucítit. A pak jdete to divadla a říkáte si, ti si museli dát práce… Nevidíte už jen bílé labutě, ale vidíte i tu spoustu dřiny a část potlesku jistě míří i za oponu.

Romana Svobodová